18 Co 109/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zdržení se zásahů do výkonu vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. března 2025, č. j. 20 C 251/2024-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost bezodkladně upravit korunu vzrostlého ořešáku, nacházejícího se na pozemku p. č. , parc. č., v k. ú. a obci , adresa, tak, aby nezasahovala na pozemek p. č. , parc. č., v k. ú. a obci , adresa, , potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6 644 Kč do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované odstranění z jejího pozemku jehličnatých stromů a dále úpravy koruny vzrostlého ořešáku tak, aby nezasahovala na pozemek žalobkyně. Soud vyšel ze zjištění, že účastnice vlastní sousední pozemky, přičemž na pozemku žalované se nachází jednak 80 let starý ořešák a dále se zde nacházely podél plotu smrky. Ty však v průběhu řízení žalovaná pokácela. Podle soudu pozemek žalobkyně je defacto téměř zcela prázdný a jedná se o nevyužívanou louku, na které se nachází kůlna na nářadí. Při místním šetření soud zjistil, že výška ořešáku nepřesahuje míru přiměřenou místním poměrům, stejně tak jako nebylo zjištěno, že by imise ze strany žalované podstatně omezovaly žalobkyni v obvyklém užívání jejího pozemku. Soud dále ani nezjistil, že by strom svými kořeny bránil budoucí stavbě dcery žalobkyně, jelikož stavby nesmí být ve vzdálenosti menší než 2 m od hranic pozemků, a navíc s ohledem na velikost pozemku žalobkyně se nejeví jako pravděpodobné, že by její dcera plánovala umístit stavbu domu k samé hranici pozemku žalované. Soud zohlednil také to, že žalovaná v reakci na předžalobní výzvu souhlasila s ořezáním větví ořešáku a požádala žalobkyni o umožnění přístupu na pozemek za tímto účelem. Na to však žalobkyně nereagovala a sama tak je v prodlení se zpřístupněním pozemku, které nelze klást k tíži žalované, jelikož ta podle § 1021 o. z. nemůže vstoupit svépomocí na pozemek žalobkyně. Zároveň soud dospěl k závěru, že nebyly splněny kumulativní podmínky uvedené v § 1013 o. z., jelikož nešlo o omezení obvyklého užívání pozemku žalobkyně, která svůj pozemek defacto neužívá. Soud také uvedl, že nezohledňoval v závěrečném návrhu požadované úplné odstranění ořešáku, jelikož zástupce žalobkyně nepožádal v průběhu řízení o změnu žalobního návrhu. Zároveň však uvedl, že § 1017 o. z., podle něhož se vlastník pozemku, má-li pro to rozumný důvod, může domáhat odstranění stromů v těsné blízkosti společné hranice, nelze v dané věci aplikovat s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 22 Cdo 5259/2015, podle něhož toto ustanovení je možné aplikovat až na stromy vysazené po 1. lednu 2014.

2. Žalobkyně podala včasné odvolání, avšak pouze proti té části výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala úpravy koruny ořešáku tak, aby jeho větve nezasahovaly na pozemek žalobkyně. Žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně, že již v průběhu řízení žádala úplné odstranění ořešáku, na němž stále trvá. Až v průběhu řízení vyšlo najevo, že ořešák má na kmeni dva poměrně velké otvory a žalobkyně je tak přesvědčena, že je napadený hnilobou a představuje tak značné nebezpečí pro své okolí, jelikož hrozí jeho pád či rozlomení. Žalobkyně dále vytýkala soudu, že místní šetření provedl v nepříznivý čas, jelikož v březnu byl ořešák bez listí a až na počátku podzimu by si mohl udělat lepší obrázek o tom, kolik materiálu z předmětného stromu dopadne na pozemek žalobkyně. Dále rozporovala zjištění soudu, že ořešák nepřesahuje míru přiměřenou místním poměrům, jelikož se jedná o strom v této části obce nejvyšší. Žalobkyně zopakovala, že potřeba odklízet spadané listí je pro ni obtěžující, a připomněla, že předmětný pozemek je prakticky nemožné jakkoli využít.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že činila všechny možné kroky, aby zabránila sporu. Žalobkyně již nereagovala zpřístupněním pozemku na její avizovanou snahu věc smírně vyřešit. Žalovaná navíc předložila soudu potvrzení od odborné firmy o plánovaném termínu ořezu ořešáku. Přestože v průběhu celého sporu žalobkyně požadovala pouze ořezání ořešáku, až v jeho samotném závěru začala požadovat jeho úplné pokácení. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že ořešák je v dané části obce zdaleka nejvyšším stromem, jelikož se stačí podívat na jehličnany, které jsou pouze přes silnici.

4. Odvolání žalobkyně ohledně části výroku I, které bylo předmětem přezkumu odvolacího soudu, není důvodné.

5. Žalobkyně podala žalobu s výslovným odkazem na ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. S žalobou tak, jak ji vystavěla, však nemohla být úspěšná. Domáhala se totiž úpravy koruny ořešáku žalovanou, přestože takový nárok ze zmíněného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá.

6. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

7. Z citovaného ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že vlastník je povinen zdržet se imisí vnikajících na pozemek jiného souseda v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku. Imisemi dotčený soused se tak pouze zápůrčí žalobou může domáhat zdržení se imisních zásahů od protistrany. Volba na způsobu zamezení imisí pak přísluší pouze žalované straně a naplnění soudem vysloveného zákazu imisí je případně řešeno až při výkonu rozhodnutí. Jestliže se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované, aby tato upravila korunu ořešáku tak, aby nezasahovala na pozemek žalobkyně, nemohla být s takovým nárokem úspěšná, jelikož hypotéza právní normy neumožňuje žalované uložit povinnost, jakým způsobem mají být imise odstraněny[footnoteRef:1]. Protože se žalobkyně domáhala nároku, který nevyplývá z hmotného práva, již tato skutečnost postačovala k zamítnutí žaloby. [1: srov. s SPÁČIL, Jiří, DOBROVOLNÁ, Eva, HRABÁNEK, Dušan. § 1013 [Omezení vlastnického práva – sousedské právo]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 154, marg. č. 23.]

8. V rámci předcházení případných dalších sporů mezi účastníky je však vhodné uvést, že i kdyby žalobkyně podala žalobu správně a domáhala se po žalované zdržení se jí popsaných imisí, ztotožňuje se odvolací soud zcela se skutkovými závěry soudu prvního stupně, z nichž právně vyvodil, že nebyly naplněny předpoklady ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. Podle nich totiž musí jít o imise vnikající na pozemek žalobkyně jednak v míře nepřiměřené místním poměrům a dále podstatně omezující obvyklé užívání pozemku. Poté, co soud provedl místní šetření, kdy nedospěl k závěru, že by strom a případné imise, které může způsobovat, nebyly nepřiměřené místním poměrům, nebyl ze strany žalobkyně navržen jediný důkaz, který by byl způsobilý toto zjištění soudu vyvrátit. Stejně tak závěr soudu o tom, že nebylo zjištěno, že by imise produkované stromem tak, jak je žalobkyně vymezila, tedy padání listí, větví a plodů na její pozemek, omezovalo žalobkyni v obvyklém užívání pozemku, byl řádně odůvodněn, odpovídá provedenému dokazování a odvolací soud se s ním ztotožňuje.

9. Odvolatelka namítala, že soud nerozhodl o pokácení ořešáku, přestože se toho domáhala. Názor soudu prvního stupně, že nezohledňoval v závěrečném návrhu požadované úplné odstranění stromu, jelikož žalobkyně nepožádala o změnu žalobního návrhu, není správný. Je-li totiž z obsahu podání žalobce v kterékoli fázi řízení do vyhlášení rozsudku zřejmé, že chce, aby finální rozhodnutí bylo jiné, než původně navrhoval, jedná se o změnu žaloby, o níž soud musí rozhodnout. A to pozitivně, či negativně. Tedy změnu připustit, či návrh na změnu zamítnout. Není pak vůbec podstatné, zda žalobce výslovně uvede, že mění žalobu, jelikož soud podle § 41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje každý úkon účastníka podle jeho obsahu, ať už je proveden písemně či ústně (srov. s § 41 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně tedy řízení zatížil procesní vadou, nerozhodl-li o návrhu žalobkyně na změnu žaloby, lhostejno, že se tak stalo až v závěrečném návrhu žalobkyně. Tato procesní vada nicméně nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - srov. s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

10. Jak soud prvního stupně správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, v daném případě není možné aplikovat ustanovení § 1017 o. z. Strom je starý minimálně 80 let a toto ustanovení lze aplikovat pouze na stromy vysázené po účinnosti aktuálního občanského zákoníku, tedy od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn 22 Cdo 5259/2015). Jelikož žalobkyně vystavěla svou žalobu na imisních zásazích ze strany žalované a nárok na odstranění stromu ze stejných důvodů podle § 1017 o. z. taktéž spadá pod omezení vlastnických práv v důsledku imisí (§ 1013 až § 1023 o. z.), nemohla tak být s žalobou na odstranění stromu z důvodu jeho imisí úspěšná, i kdyby soud změnu žaloby připustil.

11. Až v odvolacím řízení žalobkyně přišla s tvrzením, že po rozhodnutí soudu prvního stupně si všimla dvou děr ve stromu, které podle jejího názoru svědčí o možné hnilobě stromu a riziku jeho pádu na pozemek žalobkyně. Odvolací soud takovému tvrzení v prvé řadě neuvěřil. Vzhledem k tomu, že spor mezi účastnicemi v současné době již trvá druhý rok, zdráhá se odvolací soud akceptovat překvapivé zjištění žalobkyně, že by se předmětné tvrzené díry na 80 let starém stromu vyskytly až v posledních několika měsících od vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně. Zejména však je potřeba upozornit žalobkyni na skutečnost, že v odvolacím řízení případně vznesený nárok na odstranění stromu z jiného důvodu, než je imisní zásah ze strany žalované, není možný podle § 216 odst. 2 o. s. ř., jelikož taková žaloba by byla uplatněna na základě jiného skutkového děje. Tvrdí-li totiž žalobkyně, že strom hrozí svým pádem, jednalo by se patrně o žalobu podle § 2903 odst. 2 o. z., u níž by byly posuzovány jiné skutkové otázky než intenzita imisí pádem listů, větviček a plodů.

12. Odvolací soud tedy rozsudek v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním, potvrdil v souladu s § 219 o. s. ř., jako věcně správný.

13. Zcela nad rámec shora uvedeného odůvodnění je vhodné ještě zmínit, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně byla úspěšná se svou žalobou na odstranění smrků, přestože v této části žalobu zamítl, je oxymóron. Zamítnutí žaloby nikdy nemůže být úspěchem ve věci. Jestliže žalobkyně poté, co bylo zjištěno, že po zahájení řízení žalovaná splnila to, čeho se po ní žalobkyně domáhala, nevzala žalobu částečně zpět a nebylo tudíž řízení pro chování žalované částečně zastaveno, nelze považovat částečné zamítnutí žaloby za procesní úspěch žalobkyně. Protože však žalovaná nepodala odvolání proti výroku o nákladech řízení napadeného rozsudku, nemohl odvolací soud výrok II změnit, jelikož by tím došlo k nepřípustnému zhoršení postavení žalobkyně, přestože byla ona jediná, kdo se odvolal.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za užití § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované bylo přiznáno právo na jejich náhradu. Náklady řízení byly tvořeny odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání a účast na jednání), dvěma režijními paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH v sazbě 21%. Celkem je tak povinna žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 6 655 Kč k rukám jejího zástupce v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. ve standardní třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

15. Požadoval-li zástupce žalované odměnu a režijní paušály za převzetí věci a za žádost o umožnění vstupu na pozemek, nemohly být takové náklady řízení přiznány. V prvém případě jde sice o úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, nicméně k němu nedošlo v odvolacím řízení, leč v řízení před soudem prvního stupně, v němž žádné ze stran nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Nepodala-li žalovaná odvolání proti nákladovému výroku, nemůže se v odvolacím řízen snažit dohnat toto své pochybení účtováním nákladů, které v odvolacím řízení nevznikly. Ve druhém případě se nejedná o náklad, který by se v tomto řízení jakkoli projevil a nelze jej tak ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat za účelně vynaložený. Zde se hodí poznamenat, že kdyby bylo ořezání ořešáku možné a došlo by k němu na základě vyúčtované výzvy před jednáním odvolacího soudu a zároveň by žalobkyně na to dokázala adekvátně procesně reagovat (což se jí ohledně pokácených smrků nepodařilo) částečným zpětvzetím žaloby či odvolání, mohlo by takové chování žalované ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyústit až v přiznání nákladů řízení žalobkyni.