18 Co 136/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 396 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. února 2025, č. j. 31 C 314/2024–188,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 37 570,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud žalobu o zaplacení částky 396 000 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 137 032,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od pravomoci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované za období od úmrtí zůstavitelky , jméno FO, dne 23. 4. 2019 do 10. 1. 2023, kdy tvrdil, že v rozhodném období byl vlastníkem bytové jednotky v k. ú. , adresa, , žalovaná tuto bytovou jednotku užívala a žalobce z jejího užívání vyloučila. Klíči od bytu disponovali oba účastníci řízení a pokud žalobce tvrdil, že tyto klíče zničil, soud tomuto tvrzení neuvěřil, ani nebylo žádným způsobem prokázáno. Nebylo prokázáno ani to, že by žalobce žalovanou o poskytnutí klíčů k předmětnému bytu vyzýval či vyzýval k předání klíčů soudní komisařku. Nebylo prokázáno, že by žádal žalovanou o jakoukoli dohodu v rámci dědického řízení po zůstavitelce , jméno FO, týkající se správy pozůstalosti po dobu, dokud nebude vyřešen spor o dědické právo mezi dědici. Dále nebylo prokázáno, že by žalovaná byt fyzicky a fakticky sama užívala. Skutečnost, že se žalovaná dovolávala svého dědického práva na základě posledně sepsané závěti ze dne 13. 2. 2019 ve formě notářského zápisu, nemůže jí být kladena k tíži. Z obsahu připojených spisů soud nemá za prokázané, že by žalovaná svým jednáním způsobovala obstrukce v těchto řízeních, toto úmyslně protahovala k tíži a na úkor žalobce. Soud se nezabýval ani škodou, kterou měla žalovaná žalobci způsobit v důsledku svého uplatňování dědického práva v podobě ušlého zisku z titulu nájemní smlouvy, kterou měl žalobce uzavřít s paní , jméno FO, dne 2. 5. 2019, když k tomuto dni (14 dní po smrti zůstavitelky) nebyl oprávněn k uzavírání jakékoli smlouvy týkající se majetku zůstavitelky. Až k 22. 4. 2024 bylo pravomocně postaveno najisto, že je to žalobce, kdo nabyl právo k pozůstalosti po zůstavitelce ke dni její smrti (usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2024, č. j. 30 D 510/2019–318). Soud dále zdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené žalobcem i proč nepřihlédl k judikatuře žalobcem odkazované.

2. Žalobce se proti rozsudku včas odvolal a ve svém odvolání namítl, že soud prvního stupně vůbec nevyhodnotil vztah obou závětí po dobu dědického řízení. Novější neplatná závěť ve prospěch žalované byla učiněna v době, kdy zůstavitelka již prokazatelně trpěla duševní poruchou, což muselo být žalované známo. Žalovaná nemohla být v dobré víře ohledně platnosti této závěti i z toho důvodu, že již před zahájením řízení o dědické právo jí byl předložen znalecký posudek, který zcela jednoznačně vylučoval možnost, že by zůstavitelka byla v době vzniku neplatné závěti způsobilá závěť platně učinit. Soud neprovedl důkazy, které navrhl, a řízení tak zatížil vadou. Tyto důkazy by proto měly být provedeny v odvolacím řízení. Soud došel k nesprávnému závěru rovněž v otázce vyloučení z užívání bytu. Žalovaná byla jedinou osobou, která měla přístup do bytu po dobu dědického řízení. Chovala se jako jediný vlastník, když odvezla majetek z pozůstalosti, který se v bytě nacházel, také takový majetek vyměnila za jiný. Rovněž ve vztahu k soudní komisařce vystupovala jako správce bytu a jediný vlastník. Již samotné uplatňování práv žalované však žalobce považuje za vyloučení z možnosti užívání bytu, jakožto jeho majetku, neboť vlastnictví k bytu nabyl zpětně ke dni úmrtí zůstavitelky. Do ukončení dědického řízení jej však nemohl řádně užívat. Není pravdou, že postavení žalobce a žalované bylo v daném období shodné, což je zejména patrné z veškerých úkonů žalované v dědickém řízení i v řízení o neplatnosti závěti. Svědčí pro něj mimo jiné i žalovanou učiněná prohlášení o pojištění nemovitosti, úhrada daně, vyklizování atd. Skutečnost, že žalobce se domáhal předání klíčů, je pak zřejmá z předžalobní výzvy i z opakovaných žádostí žalobce soudní komisařce. Těmto žádostem nebylo nikdy vyhověno, respektive až po podání nejméně čtvrté žádosti byl ustanoven správce pozůstalosti z řad insolvenčních správců. Žalobci byly klíče předány až při jednání o jeho dědickém právu v roce 2024. Soud rovněž nesprávně vyhodnotil otázku užívání bytu žalovanou, neboť není rozhodné, zda žalovaná byt užívala k vlastnímu bydlení, což žalobce nikdy netvrdil, nebo jinak.. K prokázání bezdůvodného obohacení postačuje, pokud žalovaný věc umístil pod uzamčení, jak vyplývá z odkazované judikatury Nejvyššího soudu. Dle této judikatury protiprávním užitím cizí hodnoty je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalované, že pouze vykonávala své právo, pokud jej uplatnila v rámci dědického řízení a řízení o určení dědického práva. Žalobce předložil řadu důkazů prokazujících, že žalovaná pouze účelově prodlužovala řízení o neplatnosti závěti a dědické řízení, například podáváním odvolání. Jednání žalované tak bylo v rozporu s § 6 o. z. a § 8. Žalobce je přesvědčen, že nabyl vlastnické právo k bytu již úmrtím zůstavitelky. Žalovaná užívala byt na základě právního důvodu, který nenastal, tudíž bezdůvodné obohacení na její straně vzniklo. Soud prvního stupně zamítl provedení některých důkazů či některá tvrzení se zdůvodněním o jejich nadbytečnosti nebo pro jejich opožděnost. Tento postup žalobce rovněž považuje za nesprávný, neboť tím mu nebylo umožněno tvrdit a prokázat svůj nárok a došlo k porušení jeho práv. Žalobce proto navrhuje změnu napadeného rozsudku, vyhovění žalobě v plném rozsahu a přiznání práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

3. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně vyjádřila tak, že není dán žádný z odvolacích důvodů. Ani žalobce ve svém odvolání naplnění některého z odvolacích důvodů fakticky netvrdí, nýbrž v zásadě pouze opakuje svá tvrzení z řízení před soudem prvního stupně. Soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu a věc správně právně posoudil. Se všemi tvrzeními žalobce se v rozsudku řádně vypořádal. Dědické řízení stejně jako související řízení o určení dědického práva bylo pravomocně skončeno. Soud tedy nemůže hodnotit to, co bylo předmětem jiného pravomocně skončeného řízení, tedy nemůže hodnotit vztah obou závětí, jak namítá žalobce. V řízení o určení dědického práva bylo ve vztahu ke zdravotnímu stavu zůstavitelky prováděno rozsáhlé dokazování včetně revizního znaleckého posudku. Za dané situace nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby jako laik zdravotní stav zůstavitelky posuzovala. Žalobce ani neuvádí, z jakého znaleckého posudku měla žalovaná seznat, že zůstavitelka byla ke dni sepisu poslední závěti nezpůsobilá takového právního jednání. Před soudem prvního stupně bylo nepochybně vyvráceno, že žalovaná byla jedinou osobou, která měla po dobu dědického řízení přístup do předmětného bytu. Naopak bylo prokázáno, že žalobce klíči disponoval, po úmrtí zůstavitelky dokonce vyměnil zámek a poté na žádost žalované dveře osadil původním zámkem. Pokud tvrdí, že klíče zničil, nelze takovéto jednání klást k tíži žalované. Žalovaná činila úkony vůči soudní komisařce jakožto účastník dědického řízení. Výkonem procesních práv účastníka řízení (tj. dědického řízení a řízení o určení dědického práva) nelze nikoho vyloučit z užívání nemovité věci náležející do pozůstalosti a výkon těchto procesních práv nelze žalované klást k tíži. Žalovaná považuje za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že jednání žalované v dědickém řízení a v řízení o učení dědického práva nebylo žádným způsobem obstrukční či šikanózní. Pokud žalobce poukazuje na listiny, kterými se měl dožadovat vydání klíčů či ustanovení správce pozůstalosti, adresované soudní komisařce, nejstarší z nich je ze dne 16. 3. 2023, přičemž údajný nárok z bezdůvodného obohacení je tvrzen za období od 23. 4. 2019 do 10. 1. 2023. Žalobce tedy o vydání klíčů, respektive o ustanovení správce pozůstalosti, žádal až několik měsíců poté, kdy žalovaná svůj klíč od bytu předala soudní komisařce. Soud správně posoudil, že v předmětném období byt neužíval nikdo. K tvrzení žalobce o nakládání s movitými věcmi žalovanou je nutno říci, že tato s předmětem řízení nijak nesouvisí. Žalovaná sice uzavřela pojistnou smlouvu ve vztahu k bytu a uhradila daň z nemovitosti, ale toto ji nelze klást k tíži, neboť tyto kroky směřovaly k tomu, aby bylo kryto riziko vzniku škody na bytě jakožto součásti pozůstalosti. Tyto částky navíc žalovaná hradila před podáním žaloby o určení dědického práva. Ještě před nabytím rozsudku o neplatnosti závěti sepsané ve prospěch žalované tato odevzdala klíče od bytu soudní komisařce. Žalovaná se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že žalobcem odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu není na skutkový stav zjištěný v této věci přiléhavá. Žalovaná má za to, že šikanózním způsobem postupuje žalobce, který se touto žalobou domáhá vyfabulovaného nároku odvozeného z toho, že se žalovaná procesně bránila jím podané žalobě. Na straně žalované nevznikl žádný majetkový prospěch, tudíž nemohlo dojít ani k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Žalobce neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné alespoň v teoretické rovině dovozovat prolomení koncentrace řízení. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud neprovedl důkazy navržené opožděně. Dále žalovaná považuje za poněkud nestandardní uzavření budoucí nájemní smlouvy s paní , jméno FO, ke dni 2. 5. 2019. Přitom v průběhu prvostupňového řízení žalobce uvedl, že na počátku se dědické právo žalované jevilo jako silnější. Žalovaná proto navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání žalobce i písemnému vyjádření žalované, jejíž argumentaci považuje za zcela přiléhavou, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud neprovedl navržené důkazy, neboť většinu z nich měl soud prvního stupně k návrhu žalobce k dispozici a jejich neprovedení řádně odůvodnil způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., některé soud zamítl z toho důvodu, že byly navrženy až po koncentraci řízení. Nebyly tak naplněny žádné předpoklady uvedené v § 205a o. s. ř. pro jejich provedení v rámci odvolacího řízení5. Odvolací soud tak vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, kdy soud své skutkové i právní závěry přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil a odvolací soud pro stručnost na tyto závěry odkazuje. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami žalobce, které jsou opětovně obsaženy v jeho odvolání.

6. K jednotlivým odvolacím námitkám odvolací soud pouze stručně uvádí, že v rámci řízení o vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 23. 4. 2019 do 10. 1. 2023 ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. bylo povinnosti žalobce tvrdit a prokázat, že žalovaná se na jeho úkor bez spravedlivého důvodu obohatila tím, že získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalobce v průběhu řízení tvrdil, že žalovaná v době, kdy se vedlo dědické řízení a řízení o určení dědického práva, výhradně užívala byt, který byl součástí majetku v pozůstalosti po , jméno FO, , zemřelé , datum, . Tvrdil, že žalovaná jej vyloučila z užívání bytu, nepředala mu klíče od bytu, neumožnila mu do bytu přístup, šikanózním způsobem se domáhala svých práv v dědickém řízení, čímž mělo dojít ještě ke vzniku škody v podobě ušlého zisku.

7. Ani po řádném poučení ze strany soudu prvního stupně však dostatečně skutkově nevymezil, v čem spočívalo obohacení na straně žalované, které by mu měla jako ochuzenému vydat, přičemž rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení se neodvíjí od újmy ochuzeného, ale od prospěchu nabytého obohacením (například rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 4162/2015 a další). O bezdůvodné obohacení se tak nejedná v případech, kdy sice dochází například k omezení vlastnického práva ochuzeného (jak tvrdil žalobce), ale toto omezení nevede ke vzniku obohacení třetí osoby (rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 804/2017). Mezi obohacením, které nastalo na straně obohaceného a tomu korespondujícímu ochuzení na straně ochuzeného musí existovat příčinná souvislost. Předpokladem bezdůvodného obohacení pak je, že k němu došlo bez spravedlivého důvodu. Jinými slovy, i v případě, že obohacení nastane bez právního důvodu, nemusí zde být povinnost obohacení vydat, pokud jeho vznik bude založen na dostatečných důvodech vyplývajících ze zásad slušnosti či zvyklostí soukromého života. Pokud snad žalobce hodlal dosáhnout úspěchu v tomto řízení z důvodu protiprávního užití cizí hodnoty žalovanou, která je novou skutkovou podstatou, jež nahradila dřívější skutkovou podstatu majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů, předpokladem naplnění této skutkové podstaty je protiprávní jednání obohaceného, které se jinak obecně u bezdůvodného obohacení nevyžaduje. Cizí hodnotou se přitom rozumí hodnota náležející ochuzenému, která je podle práva vyhrazena jen jemu (rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 964/2008).

8. Judikatura Nejvyššího soudu odkazovaná žalobcem v průběhu řízení před soudy obou stupňů na danou věc nedopadá, jak správně zdůvodnil soud prvního stupně, neboť v obou rozhodnutích (28 Cdo 1321/2011, 28 Cdo 185/2021) je právně posuzována situace, kdy osoba odlišná od vlastníka nemovitosti uzamkla a vlastníku znemožnila přístup. Takováto situace však v přezkoumávané věci nenastala, neboť po smrti zůstavitelky klíče od bytu měli k dispozici oba účastníci řízení, což žalobce nezpochybňoval. Tvrzení žalobce, že svůj klíč údajně zničil, se jeví až jako úsměvné, kdy tuto skutečnost (navíc toto tvrzení prokázáno nebylo) nelze klást k tíži žalované, kdy dle žalobce mu žalovaná měla zřejmě odevzdat jiný klíč od bytu (anebo ten svůj ?) a tímto způsobem mu umožnit do bytu vstoupit. Nebylo tak prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaná byla jedinou osobou, která měla po dobu dědického řízení přístup do bytu a že žalobce z užívání bytu vyloučila.

9. Soud prvního stupně provedl k důkazu potřebné listiny ze spisů citovaných v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy požadavek žalobce uvedený v jeho odvolání na vyhodnocení vztahu obou závětí (závěti sepsané zůstavitelkou ke dni 26. 4. 2011 a 13. 2. 2019) vůbec nesouvisí s předmětem přezkoumávaného řízení, v němž měl žalobce prokázat shora uvedené skutečnosti, avšak neunesl své břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. K duševnímu stavu zůstavitelky bylo v řízení o určení dědického práva provedeno mnoho důkazů včetně několika znaleckých posudků, tudíž tvrzení žalobce o tom, že žalovaná si ke dni sepisu poslední závěti musela být vědoma toho, že zůstavitelka není schopna závěť sepsat a nemohla tak být v dobré víře ohledně platnosti této závěti, je nutno považovat za účelové a opětovně neprokázané. Skutečnost, že se žalovaná domáhala svých práv v dědickém řízení a v řízení o určení dědického práva jí rozhodně nelze klást k tíži, neboť ona disponovala nejnovější závětí, kde jí zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek. Soud prvního stupně řádně zdůvodnil, proč neměl za prokázané, že by žalovaná způsobovala jakékoli obstrukce v obou těchto řízeních na úkor žalobce. Soud prvního stupně dokonce prováděl důkazy k faktickému užívání bytu, kdy dovodil, že s ohledem na spotřebu jednotlivých energií, která byla nulová, se nikdo v předmětném období v bytě nezdržoval, nemohla ho tedy jakýmkoli způsobem užívat ani žalovaná. Navíc do právní moci usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2024, č. j. 30 D 510/2019–318, nebylo potvrzené, kdo z dědiců nabývá majetek z pozůstalosti , jméno FO, , tedy i bytovou jednotku číslo , bytová jednotka, . V souvislosti s tímto žalobce ani neprokázal, že by se jakýmkoli způsobem domáhal ustanovení správce pozůstalosti v předmětném období, když tak učinil až několik měsíců poté, co žalovaná odevzdala své klíče od bytu soudní komisařce. V době, kdy dědické řízení a s tím související řízení o učení dědického práva (neplatnosti závěti) probíhalo, kdy nebyl ustanoven žádný správce pozůstalosti, nemohl s majetkem z pozůstalosti zemřelé disponovat nikdo z potenciálních dědiců,. Skutečnost, že žalovaná před podáním žaloby o určení dědického práva činila určité kroky v souvislosti s předmětnou bytovou jednotkou (hrazení daně z nemovitosti, pojistného) jí rovněž nelze klást k tíži, kdy alespoň tímto omezeným způsobem o nemovitost pečovala v době, kdy se domnívala, že je právoplatnou dědičkou majetku zůstavitelky. Navíc tím nebyl prokázán vznik jakéhokoli majetkového prospěchu na její straně. Tvrzení žalobce o nakládání s movitými věcmi uvnitř bytu žalovanou pak s ohledem na skutkovou podstatu přezkoumávané věci nijak s předmětem řízení nesouvisí. Soud pak řádně zdůvodnil též svůj závěr, proč se nezabýval tvrzeným nárokem žalobce na náhradu škody.

10. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem za tři úkony právní služby dle § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 9 900 Kč (další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 29. 5. 2025, vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání). Zástupce žalované má dále nárok na tři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, 21 % DPH ve výši 6 520,50 Kč, celkem 37 570,50 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalované v běžné pariční lhůtě.