18 Co 16/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobců: a) anonymizována dvě slova , narozená dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa c) právnická osoba , IČO sídlem adresa d) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa e) anonymizováno jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa f) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa g) jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa všichni zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 25 000 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 11. 2023, č. j. 19 C 20/2022-199,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 8 042 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni k přijetí plnění společně a nerozdílně, částku 25 000 Kč s příslušenstvím od 10. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 42 406,90 Kč k rukám zástupkyně žalobců, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že účastníci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 48, jehož součástí je stavba č. p. 298 v k. ú. [část obce], v níž užívají byty. Podle původně uzavřené smlouvy o sdružení žalovaný neuhradil vyúčtování služeb za roky 2018 - 2020. Úplná vyúčtování mu byla osobně předána dne 8. 11. 2021. Žalovaný proti nim namítl k započtení škodu ve výši 25 000 Kč, kdy tuto pohledávku zesplatnil dopisem ze dne 15. 6. 2022 a nově uplatnil k započtení zesplatněnou smluvní pokutu ve výši 27 850 Kč z důvodu opožděně doručeného vyúčtování služeb spojených s bytem č. 7 žalovaného za rok 2019. Žalovaný až do jednání soudu dne 13. 6. 2022 z pohledu úplnosti či řádnosti vyúčtování ničeho nevytýkal. Soud se neztotožňuje s právním názorem žalovaného o aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 67/2013 Sb., neboť ten není použitelný na právní vztahy mezi podílovými spoluvlastníky bytového domu, kteří na základě dohody spoluvlastníků užívají konkrétní vymezené prostory v podobě bytů. Není tedy možné klást stejné požadavky na vyúčtování služeb pro konečné spotřebitele z pohledu obsahových náležitostí, jak normuje citovaný zákon, a vyúčtování služeb mezi podílovými spoluvlastníky, mezi nimiž je vztah upraven občanským zákoníkem (§ 1126 a násl. o. z.). Soud dále opakovaně dovodil, že platbou částky 12 448 Kč dne 2. 12. 2021 se zprávou pro příjemce, v níž od vyúčtování za roky 2018 - 2020 žalovaný odečítá zápočet škodní události 25 000 Kč, je zřejmé, že hodlal zaplatit celou dlužnou částku ve výši 37 448 Kč. Tímto postupem došlo k uznání zbytku dluhu dle § 2054 odst. 2 o. z. Dopis žalovaného ze dne 15. 6. 2022, jímž vyzval žalobce k úhradě pohledávky ve výši 25 000 Kč a 27 850 Kč, jakož i další dopis o započtení splatných pohledávek byl doručen zástupkyni žalobců jako oprávněné osobě. Pohledávka 27 850 Kč není způsobilá k započtení, neboť žalobci nejsou povinni smluvní pokutu za 557 dnů prodlení s vyúčtováním služeb zaplatit. Pohledávka ve výši 25 000 Kč, označená žalovaným jako škoda, rovněž není způsobilá k započtení, neboť jde o pohledávku nejistou. Žalobci od počátku tuto pohledávku sporují a kromě důkazů navržených žalovaným navrhli celou řadu listinných důkazů, ale též výslechy svědků a účastníků řízení, tudíž prokázání existence a výše pohledávky žalovaného by byla předmětem obsáhlého dokazování. Žalobci byli ve věci plně úspěšní, a proto mají právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

2. Žalovaný se proti rozsudku včas odvolal, kdy uvedl, že vyúčtování služeb provádí správce domu – [právnická osoba] s tím, že jednotlivá vyúčtování zasílá Sdružení podílových spoluvlastníků domu [ulice a číslo] [obec]. Toto sdružení má svůj účet, na nějž chodí platby za zálohy na služby, tudíž je poskytovatelem služeb. Jedná se o bytový dům, protože jsou v něm prostorově vymezeny byty. Nejedná se sice o jednotky, ale z hlediska vyúčtování služeb je nutné takto byty vnímat. Ve všech vyúčtováních je navíc uvedeno, že se týká jednotky číslo 07. K samotným smlouvám o sdružení a smlouvě příkazní je nutno přistupovat tak, že byly uzavřeny v době, kdy žádné spoluvlastnictví k domu a pozemku neexistovalo. Zákon č. 67/2013 Sb. se vztahuje na užívání bytu a nebytových prostor, dle důvodové zprávy a komentářové literatury se jedná o všechny formy bydlení. Dle žalovaného příjemcem služby je ten, kdo byt užívá, anebo jej vlastní a poskytovatelem služeb je vlastník nemovitostí, tj. ad hoc spoluvlastníci jako takoví. Z příslušné příkazní smlouvy se správcem plyne, že se tehdejší nájemníci bytů dohodli se správcem, že jim bude vyhotovovat vyúčtování podle příslušných právních předpisů, jako by se jednalo o SVJ. Tento termín se navíc na předmětných vyúčtováních vyskytuje. Sdružení nemá sice právní subjektivitu, avšak ze smlouvy o sdružení a z příkazní smlouvy lze dovodit, že se účastníci sdružení domluvili na tom, že budou spravováni jako SVJ. Žalovaný má nárok na to, aby obdržel řádné vyúčtování služeb, v němž musí být přehledně uvedeno, kterého se týká období, jaké zálohy žalovaný zaplatil, jaké služby a v jakém množství spotřeboval a kolik činí nedoplatek či přeplatek. Nedoplatky za roky 2019 - 2020 nejsou placeny podle občanského zákoníku, který nestanoví, jaké náležitosti má mít vyúčtování služeb. Žalovaný si navíc opakovaně stěžoval na chybnost vyúčtování, když nesouhlasí ani počet osob, jež užívají ten který byt, s čímž se soud prvního stupně odmítl zabývat. V zásadě je zřejmé, že sdružení striktně prostřednictvím správce postupovalo dle zákona č. 67/2013 Sb., když každé vyúčtování služeb se má doručit příjemci služeb do 30. 4. roku následujícího. Žalovaný započítává svou pohledávku z titulu zákonné smluvní pokuty primárně, protože tato jeho pohledávka nemusí být předmětem dalšího dokazování, jde jen o právní posouzení. Soud si situaci zjednodušil, když zohlednil částečnou platbu žalovaného ve výši 12 448 Kč, ale nepřihlédl k okolnostem případu, jež vyšly najevo v řízení. Částečná platba byla provedena z toho důvodu, že žalovaný měl pohledávku z titulu náhrady škody za ostatními spoluvlastníky. Tu žalobci neuznali jen z důvodu, že pojišťovna nechtěla škodu hradit. Bylo zjevné, že škoda vznikla na společné věci, neboť střešní okno je součástí pláště domu a jeho rozbitím pak odpovědnost za škodu nesou všichni spoluvlastníci. Žalovaný proto uhradil předmětnou částku na nedoplatky, aby mohl započítat svou pohledávku ve výši 25 000 Kč oproti zbytku dluhu. Tím rozhodně neuznal dluh celý, ani oprávněnost vyúčtování. Žalovaný měl za to, že žalobci vyčkají rozhodnutí pojišťovny ohledně posouzení pojistného nároku. On proto považuje jednání žalobců za rozporné s dobrými mravy. Dále žalovaný připomíná, že pojistná smlouva s pojišťovnou je vedena na žalobkyni e) paní [příjmení], která jménem všech spoluvlastníků uplatnila u pojišťovny nárok na pojistné plnění, čímž konkludentně uznala škodu na společné věci. Další argumenty žalobců jsou pouze účelové, snažící se navodit dojem, že spoluvlastníci škodu neuznávají. Další pasivita žalobkyně e) ve vztahu k jednání s pojišťovnou je pak zřejmě vedena snahou, aby zůstal zachován nárok žalobců na plnění a obrana žalovaného pak zůstala bez efektu. Soud se dále dopustil nesprávného procesního postupu, pokud v rozsudku zmínil, že z titulu náhrady škody se jednalo o pohledávku nejistou a nekompenzabilní. Sám soud prvního stupně konstatoval, že bytový dům je ve spoluvlastnictví, střešní okno je pak společnou částí a likvidace škody jde za všemi spoluvlastníky. Z pohledu žalovaného stačilo pouze vyslechnout svědky k prokázání škody, aniž by bylo třeba vyhotovit znalecký posudek. Navíc důkazní břemeno jde za žalovaným, nikoli za žalobci. Námitka o dohodě výměn oken mezi spoluvlastníky není oprávněná, jelikož střešní okno je společné. Žalobci pak důkazní návrh vznesli až po koncentraci řízení. Pokud by soudy účelově vykládaly § 1987 odst. 2 o. z. tak, že by nejistou či neurčitou pohledávku spatřovaly prakticky v každé započítávané pohledávce, šlo by o jednoznačný zásah do práva na spravedlivý proces. Žalovaný rozporuje i výrok o nákladech řízení, neboť v prvním odvolacím řízení byl úspěšný. Vyjádření k odvolání, jakož i účast právní zástupkyně žalobců na tomto odvolacím řízení, žalovaný nepovažuje za účelně vynaložené úkony právní služby. Úkon v podobě jednání s protistranou rovněž nelze uznat za účelně vynaložený náklad, neboť zástupkyně žalobců pouze reagovala na přípis soudu prvního stupně z května 2023, zda se strany nechtějí dohodnout na smíru. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně nechť odvolací soud rozsudek zruší a věc vrátí nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobci ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedli, že soud v odůvodnění rozsudku velmi podrobně, systematicky, logicky a přesvědčivě popsal skutková zjištění a své úvahy, které ho vedly k závěrům uvedeným ve výroku rozsudku. Žalobci považují za správný závěr soudu, že zákon č. 67/2013 Sb. se nevztahuje na jejich dům a na poměry spoluvlastníků v domě, tudíž žalovanému nevzniklo právo na pokutu ve smyslu § 13 uvedeného zákona. Tento zákon se vztahuje na dům, jenž byl rozdělen na jednotky. Slovo jednotka je konkrétní termín definovaný v § 1158 a § 1159 o. z. Jednotkou je pouze takový byt, který určitá osoba může mít ve svém výlučném vlastnictví, což v domě není splněno. Žalobci poukázali i na § 10 zákona, kde se uvádí, že ustanovení tohoto zákona se použije přiměřeně i tam, kde společenství nevzniklo a dům je rozdělen na jednotky. Poskytovatelem služeb navíc musí být osoba (fyzická nebo právnická) s právní subjektivitou. Je tomu tak proto, aby příjemce služeb mohl svůj nárok vůči druhé straně uplatnit, což v případě účastníků řízení není splněno. V jejich domě neexistuje žádná právnická ani fyzická osoba, která by uživatelům bytů poskytovala služby. Sdružení není právnickou osobou. Po právní stránce je jak poskytovatelem služeb, tak i příjemcem služeb samotný žalovaný, tudíž on sám nemůže vůči sobě mít pohledávku a současně závazek. Tvrzení žalovaného, že v příkazní smlouvě se správcem bylo dohodnuto, že správce bude vyhotovovat vyúčtování tak, jako by v domě bylo ustanoveno SVJ, nevyplývá z žádných důkazů. Ani ve vyúčtováních, která žalovaný převzal, nebylo uvedeno, že v domě existuje společenství vlastníků jednotek. Je vcelku pochopitelné, že obsah vyúčtování, která správce vypracovává pro domy, v nichž jsou vymezeny jednotky a založena společenství vlastníků jednotek, je shodný s vyúčtováním, která správce provádí i pro jiné subjekty. To však nemá za následek, že na účastníky řízení jakožto podílové spoluvlastníky dopadá § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Žalobci rovněž považují za správný závěr soudu, že žalovaný uznal, že předmětná vyúčtování za všechny roky jsou správná, jak co do důvodu i výše. Soud toto velmi precizně odůvodnil v bodě 14 odůvodnění rozsudku. Pokud žalovaný píše, že u soudu zpochybňoval správnost vyúčtování, není to pro posouzení věci relevantní. Pozdější postup žalovaného před soudem prvního stupně totiž nemůže zpochybnit závaznost projevu vůle žalovaného, který již před zahájením soudního řízení 2. 12. 2021 uznal pohledávku za všechna vyúčtování. To, že pohledávku uznal, vyplývá„ automaticky“ i z toho, že vůči pohledávce žalobců chtěl a započetl svou pohledávku na náhradu škody a na zaplacení smluvní pokuty. Pokud by žalovaný pohledávky žalobců neuznával, rovnou by namítal, že neexistují. Soud rovněž správně uzavřel, že pohledávky žalovaného nejsou způsobilé k započtení. Pohledávka na zaplacení smluvní pokuty neexistuje. Pohledávka na náhradu škody je nejistá, neboť k jejímu prokázání by soud musel provést více důkazů. Není správný závěr žalovaného, že stačilo vyslechnout pouze svědky k prokázání škody. Jak vyplývá z protokolu o jednání dne 13. 6. 2022, oba účastníci navrhli výslech žalobkyně [příjmení] [příjmení], žalovaného a vyžádání spisu od pojišťovny. Z protokolu o jednání 19. 7. 2023 vyplývá, že ke zjištění pohledávky žalovaného byly kromě spisu pojišťovny navrženy výslechy všech spoluvlastníků domu, výslechy nájemníků žalovaného a výslechy likvidátora pojišťovny, který provedl ohledání škody. Není pravdivé tvrzení žalovaného, že k otázce splatnosti nároku na náhradu škody žalobci nevznesli žádnou námitku. Již před zahájením soudního řízení jejich zástupkyně napsala žalovanému, že s jeho požadavkem na zaplacení škody 25 000 Kč nesouhlasí. Soud správně vyčíslil i náhradu nákladů řízením. Úvaha žalovaného, že nemá nést náklady předchozího odvolacího řízení, je zcela zcestná. Rovněž názor, že jednání s protistranou v květnu 2023 nebylo účelně vynaloženým úkonem, není správný. E-mail zaslaný zástupkyní žalobců zástupci žalovaného na základě podnětu soudu z 9. 5. 2023 nemůže být neúčelně vynaloženým nákladem. Žalobci proto navrhují potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladu odvolacího řízení.

4. Žalovaný pak ještě své odvolání doplnil o nové skutečnosti. Žalovaný připomíná, že před podáním žaloby ostatní spoluvlastníky domu a pozemku v čele s žalobkyní e) jako jednatelkou sdružení upozornil na to, že při bouřce a větru dne 10. 8. 2020 vznikla na společné věci (bytovém domě ve spoluvlastnictví) škoda. Následně žalovaný zaplatil část svého dluhu na fondu oprav a služeb, částku odpovídající výši 25 000 Kč oznámil k budoucímu zápočtu. Následně po zesplatnění pohledávky provedl zápočet z titulu peněz vynaložených na opravu společné věci. V bytovém domě nejsou vymezeny jednotky. Pojistnou událost nahlásila u pojišťovny žalobkyně e) za všechny spoluvlastníky dle smlouvy o sdružení, které je pojistníkem/pojištěným z pojistné smlouvy. Následně pojišťovna věc nevyřešila z důvodu nesoučinnosti žalobkyně e), která následně na posledním jednání u soudu prvního stupně dne 22. 11. 2023 udělila plnou moc žalovanému, aby jednal s pojišťovnou a doložil vše potřebné. Žalovaný tlačil na vyřešení věci u pojišťovny sám, neboť žalobci na tom neměli zájem, což dokládají e-maily od pojišťovny. Pojišťovna následně dopisem z 12. 2. 2024 uznala výši škody v částce 25 855 Kč, která bude vyplacena žalovanému po odečtení částky 2 000 Kč jako spoluúčasti. Tímto je stvrzena platnost jeho pohledávky a jeho zápočtu. Žalovaný nadále trvá na tom, že žaloba byla podána předčasně a v rozporu s dobrými mravy, když postačilo ze strany žalobkyně e), aby vyvinula součinnost k likvidaci pojistné události. Pohledávka z titulu náhrady škody vznikla již v důsledku platby žalovaného řemeslníkům provádějícím opravy škod. Při odvolacím jednání pak žalovaný doplnil, že pojišťovna vyplatila finanční prostředky na jeho účet. On má tyto peníze k dispozici a může je poskytnout žalobcům. Potvrdila se tak domněnka, že škoda v bytě žalovaného vznikla.

5. K doplnění odvolání zástupkyně žalobců uvedla, že započitatelnost pohledávky na náhradu škody musí soud posuzovat k okamžiku, kdy byla započtena. V té době byla pohledávka žalovaného z titulu náhrady škody vzniklé v jím užívaném bytě nejistá. Z dopisu od pojišťovny navíc vyplývá, že ta neuznala nárok na plnění z titulu rozbitého okna. Ohledně poškozené podlahy a dalších částí bytu žalovaného bylo nutno pojistnou událost dořešit. Pojišťovna pak přezkoumala doklady, které jí poskytl samotný žalovaný, nikoliv paní [příjmení]. Žalovanému vznikla pohledávka vůči pojišťovně, nikoliv vůči žalobcům. Tím spíš, pokud žalovanému byla vyplacena částka 23 585 Kč po zohlednění spoluúčasti 2 000 Kč, nemůže mít z titulu náhrady škody vůči žalobcům žádnou pohledávku. Naopak stále jim dluží částku 25 000 Kč, která je předmětem tohoto řízení. Žalobce nesouhlasí s tím, že jejich nárok je v rozporu s dobrými mravy. Naopak žalovaný měl zaplatit dlužnou pohledávku vůči žalobcům a poté měl počkat na plnění od pojišťovny.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl ke všem námitkám účastníků, kdy dospěl k závěru, že pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí není nutné provádět listinné důkazy přiložené k doplnění odvolání žalovaného, které posoudil jako nedůvodné. Naproti tomu postup žalobců v této věci nepovažuje za rozporný s dobrými mravy, jak zcela nekonkrétně žalovaný ve svém odvolání namítá.

7. V přezkoumávané věci odvolací soud svým usnesením ze dne 15. 3. 2023, č. j. 18 Co 172/2022-93 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 6. 2022, č. j. 19 C 20/2022-62 ve výrocích I a III a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Výrokem II byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 25 000 Kč od 1. 11. 2021 do 9. 11. 2021. Tento výrok již samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně ve svém původním rozsudku zdůvodnil, proč nezapočetl pohledávky žalovaného ve výši 25 000 Kč z důvodu náhrady škody a 48 850 Kč ze smluvní pokuty. Jednostranné započtení ze strany žalovaného nemohlo vést k zániku pohledávek v rozsahu, ve kterém jsou uplatněny žalobou, pohledávka z titulu náhrady škody byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako nejistá a dále soud stručně uvedl, že na danou věc nelze aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 67/2013 Sb. Až po vyhlášení rozsudku žalovaný písemným podáním ze dne 15. 6. 2022 vyzval zástupkyni žalobců k úhradě škody ve výši 25 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 27 850 Kč z titulu opožděného doručení vyúčtování služeb spojených s bytem číslo 7 za rok 2019. Následně podáním ze dne 27. 6. 2022, rovněž adresovaným zástupkyni žalobců, provedl zápočet vzájemných splatných pohledávek.

8. Odvolací soud s odkazem na příslušnou judikaturu uložil soudu do prvního stupně posoudit, zda žalovaný po vyhlášení napadeného rozsudku učinil řádnou výzvu k úhradě jím tvrzených pohledávek za žalobci, jakož i řádný úkon k jejich započtení. Soud se měl zabývat též tím, zda zástupkyně žalobců byla zmocněna k veškerým úkonům, tedy zda žalovaný učinil své hmotněprávní úkony vůči správnému subjektu. Dále se měl zabývat tím, zda pohledávky žalobců a žalovaného jsou vůči sobě započitatelné a opětovně měl posoudit s ohledem na závěry citované judikatury Nejvyššího soudu, zda ze strany žalovaného nejde o pohledávky nejisté a neurčité. Své závěry měl srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnit, stejně jako závěr o nemožnosti aplikace zákona č. 67/2013 Sb. Dále měl znovu posoudit ve světle sporných tvrzení žalovaného a provedeného dokazování, zda je udržitelný jeho závěr o faktickém uznání dluhu žalovaným.

9. V dalším řízení a poté obsahem přezkoumávaného rozsudku soud prvního stupně splnil všechny pokyny uložené mu odvolacím soudem, své rozhodnutí řádně a precizně odůvodnil způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., velmi podrobně a srozumitelně zdůvodnil, proč na danou věc nelze aplikovat příslušná ustanovení § 67/2013 Sb., i to zda v souladu s obsahem jednání žalovaného došlo k faktickému uznání pohledávek, které žalobci uplatnili žalobou. Řádně zdůvodnil, proč dopis ze dne 15. 6. 2022, jímž žalovaný vyzval žalobce k úhradě pohledávky ve výši 25 000 Kč a 27 850 Kč, stejně jako dopis ze dne 27. 6. 2022, jímž tyto splatné pohledávky uplatnil k započtení, považuje za adresované oprávněné osobě, kdy žalobci už v dalším řízení tuto námitku ani neuplatnili. Soud správně odkázal též na § 41 odst. 3 o. s. ř., který upravuje účinky hmotněprávního jednání účastníka v průběhu řízení. Soud dále správně dovodil určitost započtení jako jednostranného právního jednání, které splňuje veškeré náležitosti kladené na toto jednání v § 1982 a násl. o. z., jakož i náležitosti z hlediska určitosti, které byly postupně vymezeny judikaturou. Znovu a řádně se zabýval tím, zda pohledávka žalovaného z titulu náhrady škody je způsobilá k započtení nebo zda je nejistá. Svůj závěr o nejistotě předmětné pohledávky zcela správně zdůvodnil poukazem na § 1987 odst. 2 o. z., i judikaturu citovanou ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu. Pokud tedy vyhověl žalobě o zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím, jehož výši a počátek prodlení ze strany žalovaného rovněž řádně zdůvodnil poukazem na § 1970 o. z., odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

10. K jednotlivým odvolacím námitkám odvolací soud toliko stručně uvádí: v domě užívaném žalobci jako spoluvlastníky nemovitosti nebyly vyčleněny jednotky, nejedná se o bytové spoluvlastnictví. V domě nelze určit poskytovatele služeb podle definice uvedené v § 2 písm. a), nelze ani určit příjemce služeb podle definice uvedené v § 2 písm. b). Účastníci jsou spoluvlastníci celého domu. Zákon č. 67/2013 Sb. nelze na dům aplikovat ani s odvoláním na § 10 zákona, jelikož není rozdělen na jednotky. V domě se nenacházejí byty jako samostatné nemovitosti (§ 11). Ustanovení § 13 zákona o pokutě za vyúčtování po lhůtě lze aplikovat pouze na takového poskytovatele služeb a takového příjemce služeb, který je definován v § 2 zákona. Žádný takový poskytovatel nebo příjemce služeb v domě není. Žalovaný nemá nárok na pokutu, tudíž ji nemůže účinně započíst proti pohledávce žalobců. Soud prvního stupně své úvahy o neaplikovatelnosti příslušného zákona velmi přesně zdůvodnil v odstavci 12. Soud zároveň správně poukázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku (§ 1126 a násl. o. z.), která dopadají na vztah mezi spoluvlastníky domu, tedy i na způsob hospodaření a správu nemovitosti. Použití zák. č. 67/2013 Sb. je proto vyloučeno. Spoluvlastníci domu se museli nějakým způsobem dohodnout na vytváření fondu oprav a fondu služeb, do kterého pravidelně měsíčně přispívají předem stanovené částky, které si následně vzájemně vyúčtují. Tyto skutečnosti vyplývají z vyúčtování předložených žalobci k důkazu. Pro tento účel také spoluvlastníci uzavřeli příkazní smlouvu o obstarání správy a údržby domu se [právnická osoba] s. r. o. jako profesionálem v této nikoli jednoduché otázce správy nemovitostí. Ani tato skutečnost však neznamená, že na vyúčtování služeb mezi jednotlivými spoluvlastníky dopadá zmiňovaný zákon.

11. K námitce žalovaného, že vyúčtování za dané roky bylo správcem domu provedeno chybně, odvolací soud poukazuje na odstavec 10 odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud poukázal na skutečnost, že před vymezením sporných a nesporných tvrzení žalovaný začal zpochybňovat rovněž obsah vyúčtování (správnost vyúčtování), avšak dále na těchto námitkách netrval. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný v odstavci 9 rozporoval vyúčtování pouze tak, že mu nebylo řádně a včas za roky 2018 - 2020 doručeno poskytovateli služeb ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb. Správnost vyúčtování však žalovaný nezpochybnil. Navíc odvolací soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku v odstavci 14, kde soud přesvědčivě vyložil své právní úvahy souladné s § 2054 odst. 2 o. z., jež upravuje konkludentní právní jednání dlužníka mající za následek uznání zbytku dluhu při částečném plnění. Soud zcela správně právní jednání žalovaného vyložil ve smyslu § 555 a násl. o. z. Jelikož žalovaný svým jednáním, tedy částečnou úhradou pohledávky žalobců a„ započtením“ částky 25 000 Kč jako náhradu škody, uznal zbytek dluhu vůči žalobcům, nemůže v současné době namítat nesprávnost vyúčtování měsíčních příspěvků do fondu oprav a záloh za služby za roky 2018 - 2020 v celkové výši 37 448 Kč. Žalobci pak srozumitelně zdůvodnili, jakým způsobem zohlednili žalovaným provedenou platbu 12 448 Kč a jak dospěli k žalované částce.

12. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalovaného, že soud prvního stupně v původním rozhodnutí porušil zásadu rovnosti zbraní, neboť otázku započtení jednotlivých pohledávek žalovaného vůči pohledávce žalobců posoudil i bez námitky žalobců. Dle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že nesplatné pohledávky žalovaného nelze řádně uplatnit vůči splatné pohledávce žalobců, postupoval tak zcela v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu. Naopak v dalším řízení k řádnému započtení pohledávek správně přihlédl.

13. Konečně k pohledávce na náhradu škody ve výši 25 000 Kč soud prvního stupně v odstavci 19 znovu a řádně zdůvodnil, proč ji považuje za nejistou, kdy žalobci od počátku tuto pohledávku sporují, pokud jde o její výši a rozsah i oprávněnost nákladů vynaložených žalobcem, kdy na dokreslení celé situace poukázali též na dohodu uzavřenou mezi spoluvlastníky ohledně výměny oken v jednotlivých bytech spoluvlastníky užívaných. Jelikož kompenzabilitu pohledávky je nutno posuzovat k datu, kdy byla uplatněna k započtení, tj. k 27. 6. 2022, k tomuto datu se jednalo o pohledávku nejistou, k jejíž existenci by bylo nutno provést rozsáhlé dokazování bez ohledu na to, na které straně sporu leží důkazní břemeno a kdy ta která strana navrhla důkazy k prokázání svých sporných tvrzení. Skutečnost, že až po vyhlášení napadeného rozsudku pojišťovna plnila, a to přímo na účet žalovaného, neodstraňuje nejistotu jím započtené pohledávky ke dni jejího uplatnění. Navíc z dokladů, které žalovaný přiložil k doplnění odvolání, odvolací soud pouhým náhledem zjistil, že se jedná o úhradu za škodu vzniklou na podlaze a výmalbě bytu užívaného žalovaným, zatímco nárok na plnění za rozbité okno pojišťovna neuznala, jak vyplývá z e-mailů založených do spisu.

14. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení. Výsledkem sporu, od kterého se odvíjí rozhodnutí o nákladech řízení, je plný úspěch žalobců, až na nepatrný neúspěch spočívající v zamítnutí žaloby ohledně příslušenství za několik dní, na které žalobci neměli zákonný nárok (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Je zcela irelevantní, zda odvolací soud první rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť k této skutečnosti při rozhodování o nákladech řízení nelze přihlédnout. Zástupkyně žalobců vyúčtovala úkony právní služby řádně a soud je správně přiznal dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud neshledal úkony právní služby uváděné v odvolání žalovaného za neúčelné.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci byli plně úspěšní. Tyto náklady představuje odměnu za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky po 2 100 Kč (písemné vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání). Zástupkyně žalobců má dále nárok na dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky, náhradu za ztrátu času ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky, cestovné z [obec] do [obec] a zpět ve výši 1 246 Kč a DPH 1 396 Kč, celkem 8 042 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupkyně žalobců v běžné parační lhůtě.