18 CO 163/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení, sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 32 881 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 2. 2023, č. j. 44 C 238/2022-21,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8 227,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 32 881 Kč s příslušenstvím, žalobu částečně ohledně úroku z prodlení zamítl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci prostřednictvím jeho zástupce náklady řízení 3 396,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že se jedná o řízení, které bylo zahájeno žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobce ohledně plnění na správu domu a služby (zálohy) podal u soudu prvního stupně a Krajského soudu v Plzni prostřednictvím advokáta anonymizováno příjmení od roku 2004 do 16. 3. 2018 nejméně 27 takto formulovaných žalob, později i prostřednictvím zástupce dle záhlaví napadeného rozsudku, jenž byl dříve jeho koncipientem. Všechny žaloby se liší pouze minimálně v nejnutnějším rozsahu. Proti výroku III podal žalobce včasné odvolání, v němž poukázal na důvody novelizace advokátního tarifu s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Žalobce jako SVJ se podanou žalobou domáhá pohledávky vzniklé neplacením příspěvku do fondu oprav a plnění spojených s užíváním bytu, jehož je žalovaný vlastníkem, a proto se nejedná o„ formulářové“ či žaloby na ustáleném vzoru, ani žaloby opakovaně podávané. Navíc v případě aplikace § 14b advokátního tarifu musí být kumulativně spojeny všechny tři podmínky, což v tomto případě rozhodně nejsou. Žalobce není věřitelem, který by chtěl generovat zisk z přiznaných nákladů řízení, tzv. obchodovat s přísudky či pohledávkami. Žalobce podal prostřednictvím svého zástupce anonymizováno jméno příjmení toliko dvě žaloby proti žalovanému. Nemůže hrát roli, že v minulosti zástupce žalobce působil jako koncipient u jiného advokáta, v kontextu s rozhodováním o nákladech řízení. Ustanovení § 14b je třeba brát jako výjimku a nikoli ho aplikovat ryze formalisticky, jak to v těchto případech dělá senát 43 C soudu prvního stupně. Aplikace tohoto ustanovení si žalobce dovede představit u inkasních společností, bank, přepravních společností, apod., a to ve vztahu vůči spotřebitelům. Judikatura Ústavního soudu uvádí, že právě tyto případy (podnikatel proti spotřebiteli) byly pohnutkou zákonodárce k novele advokátního tarifu. Soud ve svém rozhodnutí používá domněnky a spekulace o tom, jak náročné je sepsat podobnou žalobu. Argumentuje rozhodnutími krajského soudu, ale pouze těmi, které se mu hodí. Pokud by měl být objektivní, měl by zmínit i další rozhodnutí téhož soudu, která dávají za pravdu žalobci. Z těchto důvodů žalobce navrhuje změnu napadeného výroku a přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve výši 8 227,40 Kč. Práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se vzdává, neboť výsledek rozhodnutí považuje za pochybení soudu prvního stupně, nikoli za vůli žalovaného. Odvolání žalobce je důvodné. Odvolací soud nesouhlasí s použitím § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“). V dané věci nárok vychází z titulu neplacení odvodů do fondu oprav a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, jehož je žalovaný vlastníkem. Případy těchto žalob nelze podřadit pod § 14b AT, když přes základní právní obdobnost se jednotlivé případy liší a každý jednotlivý žalobní návrh je třeba zpracovat individuálně. Podání žaloby tohoto typu nelze považovat za jednoduché, rutinní podání, blížící se provedení administrativního úkonu. Nejedná se o obchodování s bagatelními pohledávkami v rámci specializovaného trhu inkasních agentur, kdy tyto praktiky byly rovněž jedním z důvodů opakovaně vyslovených závěrů Ústavního soudu. Rozhodnutí o nákladech dle § 14b AT je nutno chápat jako výjimku z obecné zásady, že úspěšnému účastníku řízení o zaplacení peněžité částky náleží náklady spočívající v odměně advokáta dle § 7 AT. Argumentace soudu prvního stupně, že předchozí zástupce žalobce podal k soudu desítky takto formulovaných žalob, není přiléhavá, když současný zástupce žalobce tak učinil pouze ve dvou případech. Skutečnost, že byl advokátním koncipientem anonymizováno jméno příjmení, neznamená automatické užití § 14b AT, jak nesprávně učinil soud prvního stupně. Z těchto důvodů odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), které představuje odměna za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 2 420 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 AT, dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, 21 % DPH ve výši 1 042,40 Kč. K odměně advokáta je dále nutno přičíst zaplacený soudní poplatek ve výši 1 645 Kč, tudíž celkové náklady řízení činí 8 227,40 Kč a žalovaný je povinen nahradit je žalobci k rukám jeho zástupce v běžné pariční lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšný žalobce se svého práva na náhradu nákladů výslovně vzdal. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.