18 Co 166/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o výživné manželky o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. března 2025, č. j. 7 C 363/2021–357, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 18. prosince 2025, č. j. 7 C 363/2021–388,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III, IV a V potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni výživné nerozvedené manželky v částce 3 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2023 (výrok I). Dluh na výživném za uvedené období v částce 48 000 Kč umožnil žalovanému splácet ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci (výrok II). Do částky 2 000 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2023 a do částky 5 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2023 do 1. 2. 2024 žalobu zamítl (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem doplnil výrok III rozsudku tak, že se žaloba zamítá také co do částky 5 000 Kč měsíčně za období od 1. 2. 2024 do 9. 3. 2024, a dále doplnil výrok V rozsudku, jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vzal za prokázáno, že manželství účastníků trvalo od 10. 8. 2013 do 24. 3. 2023. Ačkoli při doručování rozsudku o rozvodu došlo k pochybení, kdy rozsudek byl doručován přímo manželům, nikoli jejich právním zástupcům, lze za právní moc rozvodu považovat datum 24. 3. 2023, které také bylo vyznačeno u obou účastníků v Centrální evidenci obyvatel. Vzhledem k tomu, že se jedná o statusovou věc, nelze za datum rozvodu manželství považovat datum 9. 3. 2024 v souvislosti s následným doručením rozsudku právním zástupcům účastníků. Nárok žalobkyně na výživné tak zanikl dnem 24. 3. 2023. Žalobkyně odešla ze společné domácnosti koncem dubna 2021, bydlí a podniká v domě svých rodičů v , adresa, . Důvod jejího odchodu ze společné domácnosti nebyl prokázán. Žalovaný je zaměstnán v Německu, kde dosahuje průměrného příjmu kolem 41 000 Kč měsíčně. Má zvýšené výdaje v souvislosti se splácením úvěrů a dojížděním do zaměstnání. Hradí výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně na nezletilého syna účastníků. Pokud jde o tvrzené vedlejší příjmy z oprav a prodejů automobilů, byl prokázán pouze prodej automobilu značky , Anonymizováno, za kupní cenu 280 000 Kč dne 31. 3. 2021. Prodej topných olejů a s tím spojený příjem nebyl v řízení prokázán. Žalobkyně rovněž neprokázala, že žalovaný má příjmy z prodeje pneumatik. Prokázáno bylo, že žalovaný pobíral v Německu přídavky na děti, tzv. Kindergeld. Pokud jde o majetkové poměry žalobkyně, tato žije v domě svých rodičů, kde podniká v oboru kosmetických služeb a dosahuje příjmů kolem 7 000 Kč měsíčně. V péči má nezletilého syna, který navštěvuje základní školu a je častěji nemocný, než je obvyklé. Soud žalobu posuzoval dle § 697 o. z. a § 913 a násl. o. z. Dospěl k závěru, že v rozhodném období byl příjem žalovaného o něco vyšší. Za adekvátní částku na vyrovnání hmotné a kulturní úrovně obou manželů soud považuje částku 3 000 Kč měsíčně. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že vyšší příjmy žalovaný dosahuje s vynaložením mnohem vyššího úsilí a vyššími výdaji, když denně dojíždí do zaměstnání do Německa. Ze svých příjmů hradí kromě běžných výdajů spojených s bydlením a stravováním výživné na syna a splácí půjčky, které byly čerpány za trvání manželství. Žalobkyní vykázaný příjem 7 000 Kč měsíčně považuje soud za podprůměrný. V možnostech a schopnostech žalobkyně je dosahovat příjmů vyšších. K přiznání výživného žalobkyni soud přistoupil především po zjištění, že žalovaný pobíral Kindergeld v částce 5–6 000 Kč měsíčně, čímž si bez vědomí žalobkyně navyšoval příjmy. S tímto příjmem nebylo počítáno v řízení o určení výživného na nezletilého syna. Částka 3 000 Kč měsíčně je adekvátní k dorovnání hmotné a kulturní úrovně žalobkyně. Výživné soud přiznal za období od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2023, tedy od podání žaloby do data rozvodu manželství. Za toto období dluh na výživném činí 48 000 Kč. S ohledem na majetkové poměry žalovaného, soud mu umožnil dluh splácet po 3 000 Kč měsíčně. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

2. Proti zamítavým výrokům rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. V následném doplnění vyjádřila názor, že závěry soudu prvního stupně jsou opírány výhradně o tvrzení žalovaného, které bylo nepravdivé. Pokud jde o náklady žalovaného na cestování za prací, na těchto se podílí společně se svědkem , jméno FO, . Žalobkyně svojí výpovědí prokázala, že žalovaný i za trvání soužití účastníků dovážel automobily ze zahraničí, následně je opravoval a prodával za lepší cenu. Výpovědí svědka , jméno FO, bylo prokázáno, že žalovaný si vydělává kolem 55 000 Kč měsíčně. Je zřejmé, že si nechal vyplácet část mzdy tzv. na ruku. Bylo zjištěno, že žalovaný vlastnil několik osobních automobilů v hodnotě přesahující 600 000 Kč. Žalovaný své výlučné závazky hradil ze společných peněz patřících do SJM. Za trvání manželství měl příjem z prodeje majetku z dědictví, kde disponoval finančními prostředky ve výši 850 000 Kč. Žalobkyně odešla ze společné domácnosti z důvodu nefunkčnosti manželství a nezájmu žalovaného o rodinu. Žalovaný má ve výlučném vlastnictví byt, garáž a další podíl na nemovitostech. Vlastní několik osobních automobilů a motocyklů, na svých účtech má finanční prostředky patřící do SJM. Žalobkyně naopak nevlastní žádné nemovitosti. Vše, co žalobkyně má ve společném jmění manželů, užívá výlučně žalovaný. Žalovaná je omezena péčí o nezletilého syna, je nucena žít se svými rodiči v jednom domě. Žalovaný má své soukromí ve svém bytě. Žalovaný i po rozpadu společné domácnosti mohl neomezeně pracovat a vyvíjet i mimo zaměstnání vedlejší činnost s opravou automobilů, přezouvání pneumatik, provádění stavebních prací atd. Žalobkyně nemohla s ohledem na péči o syna a jeho časté nemoci rozvíjet své podnikání, které obnovila v době, kdy se odstěhovala i s nezletilým synem ke svým rodičům. Není zřejmé, z jakého relevantního důvodu soud uzavřel, že opravy automobilů provádí žalovaný jako svůj koníček. Trvá na tom, že rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci až v souvislosti s doručením rozsudku právním zástupcům účastníků, tedy dnem 9. 3. 2024. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě žalobkyně v plném rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že odvolání žalobkyně neobsahuje žádná nová tvrzení či důkazy než ty, které již byly ve věci provedeny a soudem prvního stupně podrobně zhodnoceny. Zásadní změnou oproti předchozímu rozsudku byla skutečnost čerpání tzv. „Kindergeld“ ze SRN. Pouze z tohoto důvodu došlo ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy v novém řízení bylo určeno výživné žalobkyni ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žalobkyně nesprávně argumentuje, že „svojí výpovědí prokázala skutečnosti“. Přitom je zřejmé, že žalobkyně tímto pouze plnila povinnost tvrzení, nikoli však povinnost důkazní. Pokud žalobkyně tvrdí, že odešla ze společné domácnosti z důvodu nefunkčnosti manželství, pak se jedná o vyjádření výjimečně pravdivé. Žalobkyně totiž od počátku trvala na tom, že bude cca 1 měsíc žít se žalovaným coby manželem ve společné domácnosti a další měsíc u svých rodičů se společným nezletilým synem účastníků, když v rodinném domě svých rodičů v , adresa, má z doby ještě před uzavřením sňatku se žalovaným fungující a prosperující kosmetický salon, kam si zve své klienty, většinou své známé, protože z , adresa, pochází. Pokud žalobkyně odkazuje na to, že soud měl zkoumat i potencialitu příjmů žalovaného, pak tento postup logicky platí i pro žalobkyni. Příjmový potenciál žalobkyně je na velmi dobré úrovni. Sama výslovně uváděla, že za prováděné kosmetické práce nevystavovala žádné písemné doklady a zaplacené částky používala k osobní spotřebě. Proto také není možno vycházet ani orientačně z daňových přiznání žalobkyně, které se skutečnou realitou nemají nic společného. Žalobkyně se mnohdy vysmívala žalovanému, že zatímco on jezdí dřít do Německa „od nevidím do nevidím“, ona si svou práci odvede každý druhý měsíc v , adresa, ve svém kosmetickém salonu a má vyšší příjem než on. Proto se také odstěhovala ke svým rodičům, kde měla a má vytvořeny veškeré podmínky pro klidný život v rodinném domě svých rodičů, včetně péče o nezletilého syna účastníků ze strany svých rodičů, kteří jsou vitální důchodci. V doplňujícím podání považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že k rozvodu manželství došlo v únoru (respektive březnu) 2023. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. K odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k obsahu odvolání i k vyjádření žalovaného k tomuto odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není možno považovat za důvodné.

5. Především je třeba uvést, že posuzovaná věc již byla předmětem přezkumu odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2022 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně respektoval pokyny uvedené ve zrušovacím usnesení a řízení potřebným způsobem doplnil. Provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci, z něhož mohl vycházet i odvolací soud. Ze správně zjištěného skutkového stavu pak dovodil i odpovídající právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Pro stručnost je možno na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázat.

6. V posuzované věci se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost hradit jí, jakožto bývalé manželce, výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2021 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků.

7. Mezi účastníky zůstalo sporným, kdy rozsudek o rozvodu nabyl právní moci. S touto otázkou se odpovídajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně, jeho závěru lze přisvědčit.

8. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci uzavřeli manželství 10. srpna 2013. K rozvodu manželství došlo rozsudkem Okresního soudu v Sokolově za dne 1. února 2023, č. j. 23 C 236/2021–41. V řízení o rozvod manželství byli účastníci zastoupeni advokáty. Rozsudek o rozvodu nedopatřením soud doručil přímo účastníkům. Žalobkyně osobně rozsudek převzala 8. 3. 2023 a žalovaný 7. 3. 2023. V uvedené dny se tedy rozsudek dostal do přímé dispozice účastníků. Na základě tohoto doručení pak rozsudek nabyl právní moci 24. 3. 2023. Toto datum o změně rodinného stavu bylo také zaneseno do informačního systému základních registrů (viz číslo listu 280, 281 spisu). Pokud následně Okresní soud v Sokolově v podstatě po roce znovu rozsudek o rozvodu doručoval právním zástupcům účastníků, nemohlo mít toto formální doručení vliv na právní moc rozsudku o rozvodu, k níž došlo 24. 3. 2023. Skutečnost, že na rozsudku Okresní soud v Sokolově nově vyznačil právní moc rozvodu 9. 3. 2024 (číslo listu 279 spisu), na tomto nemůže nic změnit. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že právní moc rozvodu manželství účastníků nastala 24. 3. 2023, a tedy pouze do tohoto data je možno uvažovat o přiznání výživného žalobkyni.

9. Podle § 697 odst. 1 o. z. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň.

10. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s tím, jakým způsobem soud prvního stupně posoudil výdělkové a majetkové poměry účastníků. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný má pravidelný příjem ze zaměstnání v Německu, kam denně dojíždí. V průměru dosahuje výdělku cca 41 000 Kč čistého měsíčně. Doložil, že z uvedeného výdělku pravidelně hradí platby půjček ve výši 10 538 Kč, 1 357 Kč a 303,96 EUR, a dále výdaje za bydlení, internet a telefon, za dodávku elektřiny a plynu a pojištění vozidla. Kromě toho hradí měsíčně výživné na nezletilého syna ve výši 7 000 Kč. Jeho výdaje jsou zvyšovány i v souvislosti s denním dojížděním do zaměstnání v Německu. Měsíční výdaje žalovaného tak představují cca 32 000 Kč.

11. Žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení, že by kromě pravidelného příjmu ze zaměstnání měl žalovaný ještě další příjmy, a to z prodeje aut, které opravuje, a prodeje topných olejů. Žalobkyně pouze prokázala, že žalovaný dne 31. 3. 2021 prodal motorové vozidlo , Anonymizováno, za cenu 280 000 Kč. Odhlédne-li se od skutečnosti, že žalobkyně nevzala v úvahu vstupní výdaje žalovaného v souvislosti s pořízením tohoto vozidla a s prováděnou opravou, pak nelze přehlédnout, že jde o příjem z března 2021, tedy z doby 3/4 roku před datem, od něhož žalobkyně požaduje výživné.

12. Pokud žalobkyně naznačuje, že případné další příjmy žalovaného jsou nepřezkoumatelné, pak stejná pochybnost se nabízí ohledně posouzení jejích příjmů. Z údajů žalobkyně vyplynulo, že provozuje kosmetický salon v domě svých rodičů, z čehož dle svého tvrzení dosahuje výdělku 7–10 000 Kč čistého měsíčně. Žalobkyně připustila, že platby zákaznic probíhají pouze hotovostně, a nabízí se tak úvaha, zda žalobkyní uváděné příjmy plně odpovídají realitě. Žalobkyně se synem bydlí v domě svých rodičů, kterým údajně přispívá měsíčně částkou 5 000 Kč. Žalobkyně dále dopřává nezletilému nadstandardní a finančně náročnější terapie.

13. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že žalovaný si bez vědomí žalobkyně navyšoval své příjmy tím, že pobíral dávky Kindergeld ve výši kolem 5–6 000 Kč měsíčně, přičemž jde o dávky, které by měly náležet nezletilému dítěti. Pokud po zohlednění této dávky a porovnání příjmů a výdajů účastníků dospěl k závěru, že adekvátní částkou k dorovnání hmotné a kulturní úrovně žalobkyně oproti hmotné a kulturní úrovni žalovaného je částka 3 000 Kč měsíčně, lze se s touto úvahou ztotožnit. Výživné soud správně přiznal dle požadavku žalobkyně od podání návrhu, tedy od 1. 12. 2021, a to pouze do března 2023 ze shora uvedených důvodů. Nepochybil, pokud ve zbytku žalobu žalobkyně na přiznání výživného nad uvedený rámec jako nedůvodnou zamítl.

14. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, kterými částečně žalobě nebylo vyhověno, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení a úhradě soudního poplatku jako věcně správný a zákonu odpovídající podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, byly přiznány náklady odvolacího řízení dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Tyto sestávají z odměny advokáta dle § 8 odst. 2 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 88 452 Kč za dva úkony právní služby po 4 660 Kč (sepis vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), ze dvou režijních paušálů po 450 Kč (§ 13 odst. 4), cestovného ve výši 1 483,60 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 900 Kč (§ 14 odst. 3), celkem 12 603,60 Kč. Po připočtení 21 % DPH činí náklady odvolacího řízení celkem 15 250 Kč a žalobkyně je uhradí v běžné pariční lhůtě k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).