18 Co 220/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové a soudkyň JUDr. Evy Kotrbaté a JUDr. Nataši Loužilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození bytem adresa , země 4. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 5. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 12. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 14. jméno příjmení , datum narození bytem adresa všichni zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 14 600 Kč, o odvolání žalovaných č. 1, 4., 5., 12., 14. proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 4. 2023, č. j. 17 C 144/2017-1924,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., IV. a VI., pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných č. 1, 4., 5., 12. a 14., potvrzuje.

II. Každý z žalovaných č. 1, 4., 5., 12. a 14. je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1 462,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud výrokem I žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 30 800 Kč, zamítl. Výrokem II uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni 2 920 Kč, žalované č. 2 2 920 Kč, žalované č. 3 1 460 Kč, žalovanému č. 4 2 920 Kč, žalovanému č. 5 2 920 Kč, žalovanému č. 6 2 920 Kč, žalovaným č. 8 a 9. zaplatit společně a nerozdílně 2 920 Kč, žalovanému č. 10 2 920 Kč, žalované č. 12 2920 Kč, žalovanému č. 13 1 460 Kč a žalované č. 14 2 920 Kč, a to vždy ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaných č. 1, 2., 4., 5., 6.; 8. a 9. společně a nerozdílně; 10., 12. a 14. zaplacení po 160 Kč a ohledně žalovaných č. 3 a 13. zaplacení po 80 Kč. Výrokem IV byla žalovaným č. 1, 2., 4., 5., 6., 10., 12. a 14. uložena povinnost každému z nich zaplatit žalobkyni částku 11 347,60 Kč na částečné náhradě nákladů řízení, žalovaným č. 8 a 9. společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 11 347,60 Kč, žalovaným č. 3 a 13. každému z nich zaplatit žalobkyni částku 5 673,80 Kč, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem V byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v rozsahu 5 % těchto nákladů. Výrokem VI byla žalovaným č. 1, 2., 4., 5., 6., 10., 12. a 14. uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení, a to každý z nich v rozsahu 9,5 %, výrokem VII byla žalovaným č. 3 a 13. uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení, a to každý z nich v rozsahu 4,75 % těchto nákladů, výrokem VIII byla žalovaným č. 8 a 9. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v rozsahu 9,5 % těchto nákladů s tím, že o splatnosti a lhůtě k plnění bude rozhodnuto zvláštním usnesením.

2. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že účastníci jsou spoluvlastníci nebytové jednotky, kdy se neshodli na způsobu užívání společné věci, protože žalobkyně mínila, že dohoda o správě společného věci ji oproti ostatní spoluvlastníkům věci znevýhodňuje. Účastníci se nijak nedohodli na otázce případných kompenzací za kvalitu (nekvalitu) parkovacího stání. Schůze spoluvlastníků byla na den 7. 6. 2017 svolána za účelem projednání návrhu na změnu běžné správy společné věci. Většina spoluvlastníka změnu (oproti vymezení developera) nechtěla a odmítla odpovědnost za užívání společné věci žalobkyní. Jakékoli důsledky rozhodování spoluvlastníků o běžné správě, pokud vede k vyloučení spoluvlastníka, jsou řešitelné v rámci peněžité náhrady (za omezení spoluvlastnických práv). Soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je oproti ostatním spoluvlastníkům (snad kromě spoluvlastníka, který užívá parkovací stání č. 57) významně znevýhodněna pro omezení při užívání parkovacího stání č. 50 (rozměry stání a zejména rozvody, které zužují a zkracují parkovací stání). V souladu se závěry soudu druhého stupně soud uzavřel, že není zásadní, zda lze vůbec na parkovacím stání č. 50 parkovat a zda je tak možné činit bez výrazných obtíží a bez zásahu do užívání jiných spoluvlastníků. Není přitom dále podstatné, zda a za jakých podmínek (okolností) žalobkyně podíl (podíly) nabyla. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na velmi omezenou možnost užívání společné věci (v rozsahu podílu žalované 2/12) je dána povinnost ostatních spoluvlastníků zaplatit jí náhradu za nemožnost užívat společnou věc jedním ze spoluvlastníků. Konkrétní náhrada byla uvažována ohledně jednoho z nich, protože užívání jednoho parkovacího stání žalovaná nepopírala. I když lze přisvědčit námitkám žalovaných, že žalobkyně po omezenou dobu využívala možnost parkování na obou svých stáních, jednalo se o parkování za výrazných omezení, které podle výsledků dokazování trvalé parkování prakticky vylučuje. Jedno parkovací stání bez obtíží užívat lze, a tedy se má žalobkyni dostat plné náhrady za užívání podílu pouze v rozsahu 1/12 (nikoli v rozsahu 1/6). Znalec dospěl k závěru, že je v moci spoluvlastníků řešit problém s výkonem práv spoluvlastníků (včetně žalobkyně) regulací parkování, a proto s ohledem na neochotu žalovaných obtíže žalobkyně řešit, mají za náhradu odpovídat všichni ostatní spoluvlastníci. Soud zamítl požadavek žalobkyně na společné a nerozdílné zaplacení náhrady za užívání ostatními spoluvlastníky, protože pro solidární odpovědnost žalovaných není opora v zákoně nebo v dohodě účastníků.

3. Proti rozsudku podali žalovaní č. 1, 4., 5., 12. a 14. odvolání, přičemž při odvolacím jednání jejich zástupce upřesnil, že odvolání se týká toliko výroků II, IV a VI, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti shora uvedených žalovaných. Žalobkyně se proti rozsudku neodvolala, tudíž výrok I i všechny ostatní výroky, které se týkají povinnosti žalobkyně a ostatních žalovaných (žalovaná částka, náklady řízení účastníků a státu) již samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) Odvolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek pouze ve shora uvedených výrocích a ohledně povinnosti žalovaných, kteří se proti rozsudku včas odvolali.

4. Žalovaní ve svém odvolání uvedli, že i oni nabyli své spoluvlastnické podíly a s nimi související parkovací stání již od developera a každý po zralé úvaze a po fyzickém výběru každého daného parkovacího stání. Považují tak za nespravedlivé, pokud se jiný spoluvlastník, který je nespokojen se svým parkovacím stáním, jež si sám vybral, domáhá náhrady na ostatních spoluvlastnících, kteří nemají na postavení žalujícího spoluvlastníka žádný vliv. Žalobkyni se nepodařilo prokázat její tvrzení, že by dané parkovací místo nemohla ve vymezeném období vůbec užívat. Naopak provedenými důkazy je najisto prokázáno, že žalobkyně mohla parkovací stání č. 50 užívat a dokonce se tak i dělo, což žalobkyně nakonec sama připustila. V rámci místního ohledání vyšlo najevo, že zaparkování na místo č. 50 možné je popředu i pozadu. Navíc žalobkyně vlastní vozidlo [anonymizována dvě slova], který je svými rozměry širší, než vozidla třídy 1a, pro která jsou pozemní parkovací stání dimenzována. Schopnost bezproblémově zaparkovat je do jisté míry limitována též schopnostmi řidiče, kdy tento aspekt zůstal v řízení nedoceněn. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně byla natolik v užívání stání č. 50 omezena, že by bylo založeno její právo na náhradu oproti ostatním spoluvlastníkům, jako by byla z užívání zcela vyloučena. Vyřešení problémů s parkováním žalobkyně navrhovala pouze tak, že by změnila parkovací stání 50 za parkovací stání 52 druhé žalované. K tomu ovšem může dát souhlas pouze 2. žalovaná nikoli ostatní spoluvlastníci. Druhé navrhované řešení bylo snížení parkovacích stání z 12 na 10, jak údajně v původní verzi uvažoval samotný projekt bytového domu. Již však nebylo navrženo, kdo ze spoluvlastníků se vzdá ve prospěch ostatních svého parkovacího stání. Neochotu žalovaných není možno tedy vnímat jako nesolidaritu nebo„ despekt k právům žalobkyně“, jak uvedl i odvolací soud v předešlém zrušujícím rozhodnutí, nýbrž jako nemožnost couvnout, učinit ústupek, aniž by se zároveň nezhoršilo postavení některého dalšího spoluvlastníka, kdy řada z nich je cizího státního občanství a o záležitosti v domě se aktivně nezajímá. Žalovaní jsou dále přesvědčení, že žalobkyně se vůči nim dopouští zneužití práva. Ve skutečnosti jí nejde o náhradu za neužívání, naopak soudní proces zneužívá proti ostatním žalovaným jako jakýsi druh šikany. Již pro tento důvod měla být žaloba zamítnuta. V tomto smyslu žalovaní navrhují rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout.

5. Žalobkyně se k odvolání pěti žalovaných písemně vyjádřila, kdy uvedla, že od počátku měla velké problémy s parkováním na garážových stáních č. 50 a později na č. 49, které zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne 7. 11. 2018. Žalobkyně musela své osobní vozidlo parkovat na obou stáních, protože ani jedno z nich neodpovídalo svými rozměry normě ČSN. V řízení vyšlo najevo, že žádné z garážových stání není stejně velké, dimenzace parkovacích stání č. 50, 49 a 48 koresponduje s užíváním dvou, nikoli tří parkovacích stání. Celková šířka těchto stání je o celých 1,10 m menší než předepisuje norma ČSN. To byl i důvod, proč žalobkyně hodlala řešit se spoluvlastníky možnost výměny parkovacích stání, popřípadě překreslení jednotlivých čar při změně dokončené stavby. Na schůzi spoluvlastníků 7. 6. 2017 byly návrhy řešení předestřeny, avšak spoluvlastníci si odhlasovali, že na stávající situaci s parkováním a s dohodou o užívání společné věci ze dne 15. 8. 2013 se nic měnit nebude. Žalovaní spoluvlastníci věděli o problémech s parkovacími stáními č. 48 – 50, přesto včetně žalovaného č. 13, který tímto problémem také trpí, se rozhodli nic neřešit. Toto jednání lze označit za jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o despekt k rovným právům spoluvlastníků. Při uzavření kupní smlouvy dne 25. 11. 2014 ohledně podílu ve výši 1/12 na garáži nebyla žalobkyně informována o tom, že parkovací plocha č. 50 není stejně nebo přibližně stejně velká, a že dokonce odporuje platné normě ČSN. Soud prvního stupně po zrušujícím usnesení postupoval zcela v souladu s pokyny odvolacího soudu, kdy zkouška v garážové hale plně prokázala, že pokud je obsazené parkovací stání č. 49, nelze do stání č. 50 popředu zajet vůbec, couváním s obtížemi. Žalobkyně poukazovala na fakt, že sice její auto bylo schopno s obtížemi zacouvat do parkovacího stání č. 50, ale znemožnilo se tím dostatečné otevření dveří vozidla (mezera 15 cm) zaparkovanému na stání č.

49. Řidič by musel vystupovat přes sedadlo spolujezdce. Nikdo tomu však nevěnoval pozornost. Do parkovacího stání č. 50 nelze vjet standardně velkým autem popředu, i když řídí nestranný řidič. Z posudku z oboru dopravy bylo zjištěno, že dvě parkovací stání užívaná žalobkyní mají nejhorší bodové ohodnocení. Parkovací stání č. 50 má užitnou plochu pouze 10,31 m2 a z dalších důvodů bylo označeno jako nejhorší nebo nevyhovující. Auto žalobkyně splňuje rozměry kategorie 1a, tedy osobní vozy. Jeho šířka je pouze o 5 cm větší, nemá šířku vozidel kategorie 1b, tzn. lehkých užitkových vozidel, kde šířka počíná na 2 m. Další podstatné pochybní je to, že nebyla dodržena ani minimální šíře příjezdu k parkovacím stáním. Ten je před stáními č. 49 a 50 o 80 cm užší než stanoví norma. Sečtou-li se všechna negativa, nelze zajet popředu ani do stání č. 48, 49, 50, pokud parkuje na vedlejším stání vozidlo. Výsledkem stísněnosti místa je otlučené auto žalobkyně po celé jeho délce a pobourané všechny protější stěny garáže. Navíc parkovací stání č. 50 bylo původně vyhrazeno pro vodovodní a kanalizační řád a přístup k němu. Do tohoto prostoru jednatel 2. žalovaného v rozporu s veškerými právními předpisy umístil parkovací stání, o čemž všichni spoluvlastníci věděli ještě dříve, než se žalobkyně do domu přistěhovala. Havárie na vodovodním potrubí v roce 2022 prokázala, jak důležité je, aby hlavní uzávěr vody zůstal trvale volně přístupný. Despekt k právům žalobkyně nadále trvá, kdy žalobkyně opakovaně navrhuje jednání o nápravě, která by odstranila její diskriminaci a narovnala její práva. Pokud žalovaní nemají vůli jednat a věc napravit, měli by se podílet na finanční újmě, která žalobkyni vznikla nemožností řádně užívat parkovací stání č.

50. Není možné, aby žalobkyně nuceně vlastnila dvě parkovací stání, užívat mohla jen jedno a přitom hradila veškeré náklady spojené s „ vlastnictvím“ dvou parkovacích stání. Několik žalovaných přijalo verdikt soudu prvního stupně, zřejmě uznali své pochybení. Je na všech podílových spoluvlastnících, budou-li chtít věc řešit, přijmout nové spravedlivé rozhodnutí v rámci schůze spoluvlastníků a tím se zprostit dalšího placení. Po pravomocném rozhodnutí bude žalobkyně uplatňovat nároky za další období.

6. Odvolaní žalovaných č. 1, 4., 5., 12. a 14. není důvodné.

7. V přezkoumávané věci odvolací soud rozhodoval již svým usnesením ze dne 9. 11. 2021, č. j. 14 Co 147/2021-1499, kdy poté, co zopakoval dokazování prohlédnutím některých fotografií, k nimž se účastníci mohli vyjádřit, vytkl soudu prvního stupně nepřesvědčivost jeho závěrů, že žalobkyně z užívání společné věci vyloučena není. Odvolací soud vyslovil závěr, že žalobkyně by měla právo na náhradu za neužívání svého spoluvlastnického podílu i tehdy, kdy parkovací místo nemohla užívat obvyklým způsobem. To, že vůbec může na stání č. 50 zaparkovat, nestačí, pokud by z automobilu musela vystupovat přes sedadlo spolujezdce nebo snad svůj automobil přelézat nebo kdyby mohla parkovat či z místa pohodlně odejít jen v případě, že sousední místa jsou náhodou prázdná. Tyto skutečnosti však nelze zjistit bez místního šetření a pokusu, který by měl provést k důkazu soud prvního stupně. Odvolací soud odkázal na § 1122 odst. 1 o. z., kdy žalobkyně nabyla postupně dva podíly k halové garáži a její práva a povinnosti jsou dány právě jejich velikostí. Má tudíž právo užívat garáž v rozsahu svého podílu a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1645/2013 jí přísluší náhrada za omezení jejího vlastnického práva, pokud svůj podíl na halové garáži z jakýchkoli důvodů neužívá. Odvolací soud dále vymezil skutečnosti, které nejsou pro posouzení věci významné s tím, že neochotu a nezájem řešit problém žalobkyně by měli pocítit všichni žalovaní, neboť jde o despekt k jejímu rovnému postavení spoluvlastníka. Soud prvního stupně měl dále doplnit dokazování k výši případné náhrady za omezení žalobkyně.

8. Soud prvního stupně respektoval závazné právní názory odvolacího soudu, v souladu s nimi doplnil dokazování, všechny provedené důkazy zhodnotil dle § 132 o. s. ř. a ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. zdůvodnil, proč některé navržené důkazy neprovedl. Jeho skutkové i právní závěry jsou zcela perfektní a přesvědčivé, kdy se vypořádal se všemi námitkami žalovaných, jež jsou opětovně obsahem jejich odvolání. Odvolací soud pro stručnost na precizní odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje, neboť v podstatě,,nemá k věci co dodat“. Soud správně poukázal na skutečnost, že žalobkyně se snažila řešit své problémy s parkováním na stání č. 50, avšak spoluvlastníci při schůzi dne 7. 6. 2017 nesouhlasili s žádnými změnami parkování v halové garáži. Odvolací soud nemá důvod ke změně svých vyslovených závěrů, kdy neřešením problémů s parkováním žalobkyně spoluvlastníci dali najevo svůj despekt k jejímu vlastnickému právu. Zejména užívání parkovacího stání č. 50 je významně znevýhodněno proti ostatním spoluvlastníkům, kromě spoluvlastníka, který užívá parkovací stání č. 57, ale celou věc nijak neřeší. Soud k důkazu provedl jak znalecký posudek, tak pokus na místě samém týkající se parkování na stáních č. 49, 50 i parkovacích stání přilehlých. Stání č. 50 bylo na základě těchto ale i jiných v řízení provedených důkazů (viz odůvodnění napadeného rozsudku) vyhodnoceno jako nepoužitelné bez významných omezení.

9. Soud v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu správně dovodil, že je dána povinnost ostatních spoluvlastníků zaplatit žalobkyni náhradu za nemožnost užívání společné věci jedním ze spoluvlastníků, a to ohledně jednoho ze dvou parkovacích stání, protože užívání jednoho z nich žalobkyně nepopírala. Soud řádně zdůvodnil obvyklou cenu nájemného za užívání garážového stání ve společné věci účastníků od 7. 11. 2018 do 7. 8. 2020 (odst. 26). Dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že za žalované období činí částka náhrady za užívání (nájemné) 29 200 Kč. Tuto částku nikdo z účastníků nezpochybnil. Soud pak zdůvodnil, proč nevidí důvod pro solidární odpovědnost žalovaných a naopak důvodným shledal eventuálně vyjádřený požadavek žalobkyně na dílnou úhradu celkové (důvodně) požadované částky 29 200 Kč. Soud přesvědčivě zdůvodnil též své rozhodnutí o povinnosti 3. žalované k úhradě přisouzené částky. Správně rozhodl o dílné úhradě nákladů řízení žalobkyně v rozsahu 90 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Precizně zdůvodnil i své rozhodnutí o tom, které náklady řízení považuje za účelné a které nikoli. Správně zdůvodnil též výroky o nákladech řízení státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

10. Odvolací soud proto rozsudek v části odvoláním dotčené jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, kdy v uplatnění práva žalobkyní ve smyslu § 1122 a následujících o. z. rozhodně neshledává zjevné zneužití práva, které by dle § 8 o. z. nepožívalo právní ochrany.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu jeho nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem, kdy předmětem odvolacího řízení zůstala částka 14 600 Kč (2 920 Kč x 5). Zástupce žalobkyně učinil dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), za což mu dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. náleží odměna po 1 700 Kč. Dle § 13 odst. 4 vyhlášky má zástupce žalobkyně právo na dva režijní paušály po 300 Kč, dle § 14 odst. 3 náhradu za ztrátu času ve výši 800 Kč, náhradu cestovného z [obec] do [obec] a zpět ve výši 1242,36 Kč a 21 % DPH 1 268,90 Kč, celkem 7 311,26 Kč Tyto náklady uhradí pět žalovaných, kteří podali odvolání proti rozsudku, kdy každý z nich vlastní stejný podíl na předmětných nebytových prostorách. Odvolací soud proto výslednou částku nákladů řízení vydělil pěti a každý z žalovaných je tak povinen uhradit žalobkyni částku 1 462,25 Kč k rukám jejího zástupce v běžné pariční lhůtě (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).