18 Co 241/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobce: Jméno žalobce adresa Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného adresa Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 61 916 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. července 2025, č. j. 25 C 183/2024-282,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 14 629 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 57 589 Kč se zákonným úrokem od 1. 9. 2023 a částku 4 327 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalovanému dále uložil povinnost nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení 78 212,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem jednotky č. , hodnota, v domě , adresa, v , adresa, ve , adresa, a žalobce je Společenstvím vlastníků jednotek v tomto domě. Žalovaný nehradil žádné příspěvky na správu domu a stanovené zálohy na úhradu za služby. Vznikl mu tak nedoplatek z vyúčtování za spotřebované služby za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 ve výši 57 589 Kč a dluh na neuhrazených příspěvcích na správu domu a pozemku a správních poplatcích za stejné období ve výši 4 327 Kč. Věc posuzoval dle § 1180 a § 1181 občanského zákoníku, dle § 4 a násl. zákona č. 67/2013 Sb., jakož i dle § 6, § 8 a § 1982 občanského zákoníku. Shledal, že předložené vyúčtování za rok 2022, jehož splatnost nastala ke dni 31. 8. 2023, obstojí jako vyúčtování úplné a řádné. Žalovanému proto vznikla povinnost částku z tohoto vyúčtování vyplývající zaplatit. Se závěry vymezenými v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 208/2023 ve sporu týž účastníků v souvislosti s vyúčtováním služeb za rok 2017, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že vyúčtování nebylo řádné, se neztotožnil. Poukázal, že následná vyúčtování žalobce adresovaná žalovanému, a to nejméně za roky 2019, 2020 a 2021, koncipovaná shodně jako předmětné vyúčtování za rok 2022, již byla podrobena soudnímu přezkumu ze strany soudu odvolacího i dovolacího pod č. j. 61 Co 243/2022-241 spolu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 731/2023-289, v rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 210/2022-244 spolu s usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1381/2023-303 a v rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 60/2024-261. V uvedených případech soudy dospěly k závěru, že předložené vyúčtování obstojí jako vyúčtování řádné a splňující potřebné náležitosti, případné námitky vůči němu musí být uplatněny v konkrétní podobě. V posledně uvedeném rozhodnutí se soud zabýval důvody, proč námitky žalovaného nepovažuje shodně jako v této věci za dostatečně konkretizované. Za konkrétní námitku vznesenou žalovaným proti předloženému vyúčtování lze považovat pouze námitku týkající se nemožnosti postupu podle vyhlášky č. 269/2015 Sb. s ohledem na tvrzené nesplnění podmínek – nedoručení výzvy k odečtu vodoměrů. Obdobnou námitku žalovaný vznášel i ve sporech ohledně vyúčtování za předchozí období, námitka byla vyvrácena. I v této věci z fotografie oznámení na nástěnce, která je umístěna v předmětné nemovitosti, ve spojení s čestným prohlášením vlastníků bytových jednotek v domě bylo prokázáno, že vlastníci bytových jednotek byli vyrozuměni o termínu provádění odečtů stavu vodoměrů teplé a studené vody v bytech. Navíc žalobce prokázal, že žalovaného vyzval ke sdělení stavu vodoměrů ještě následně dopisem ze 17. ledna 2023. Soud nepřijal tvrzení žalovaného, že mu vyúčtování služeb za rok 2022 nebylo prokazatelně doručeno. Z doručenky pošty je zřejmé, že zásilka doručena byla. I za situace, pokud by namísto žalovaného převzala zásilku na shodné adrese jiná osoba, tedy otec žalovaného, dostala by se tímto zásilka do dispozice žalovaného. Za nesprávné soud považoval tvrzení žalovaného, že od žalobce žádné služby neobdržel. Žalobce své povinnosti splnil a splnění povinností v řízení prokázal. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalovaného, že vyúčtování je provedeno příliš malým písmem. Stejnou námitku žalovaný neúspěšně uplatnil i v předchozích sporech. Pokud tedy žalovaný povinnost uhradit částku z řádného vyúčtování za rok 2022 splatnou ke dni 31. 8. 2023 neuhradil, dostal se počínaje dnem 1. 9. 2023 do prodlení a je povinen žalobci zaplatit kromě žalovaného nedoplatku i úrok z prodlení dle § 1970 o. z. Soud neshledal důvod pro zadávání znaleckého posudku navržený žalovaným, který by měl v podstatě řešit právní otázky řádnosti a úplnosti vyúčtování. Za neúčinný soud považuje jednostranný zápočet žalovaného proti uvedenému dluhu, když dle soudu se vesměs jedná o pohledávky nejisté nebo neurčité ve smyslu § 1987 o. z. Žalovaný uplatnil při jednání k možnému započtení i značné množství pohledávek in eventum, kdy velké množství pohledávek měl dle svého vyjádření uplatňovat k započtení vůči žalobci již před podáním žaloby. Proti pohledávce, kterou neuznává, tedy údajně započítává značné množství svých tvrzených pohledávek, případně další pohledávky uplatňuje jako kompenzační. Jednání žalovaného soud shledal jako účelové. Množství pohledávek údajně uplatněných žalovaným přesahuje pohledávku žalobce a žalovaný dle svých tvrzení měl činit další zápočty, aniž by znal reakci žalobce na jím uváděné předchozí zápočty. V následujících oznámeních o zápočtech žalovaný neuváděl, jaký mají vztah k jeho předchozím údajně učiněným zápočtům, což svědčí o tom, že žalovaný neměl doopravdy v úmyslu zápočet provést a o pravosti svých pohledávek sám pochyboval. Jednání žalovaného je čistě účelové ve snaze odvrátit a ztížit žalobci možnost domoci se svých práv. Ze strany žalovaného jde o zjevné zneužití práva, o čemž svědčí i skutečnost, že žalovaný uplatňuje jako pohledávky i nároky, o kterých již bylo soudy rozhodnuto, přičemž žalovaný nebyl ve sporu úspěšný. Obdobné pohledávky započítával žalovaný již v předchozích řízeních, mimo jiné ve věci Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 11 C 78/2022, a již v tomto rozhodnutí soud zápočet pohledávek neuznal. Soud má za prokázané, že žalovaný vyúčtování služeb obdržel a ve lhůtě 30 dnů námitky proti vyúčtování nepodal. V souladu s § 8 zákona č. 67/2013 Sb. tak nastala fikce, že vyúčtování je řádné, když smyslem úpravy je zabránění nekonečným sporům o správnost vyúčtování. Vady vytýkané žalovaným byly jednak opožděně učiněné v rámci soudního řízení, neurčité, a navíc formální dle ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb., které nemají vliv na výši nedoplatku. Žalobě proto bylo vyhověno. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. V následném odůvodnění odvolání soudu prvního stupně vytkl nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, pokud soud odmítl důkazní návrhy žalovaného, především opatření znaleckého posudku, na jehož základě by bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, zda žalobcem předložené vyúčtování je řádné či nikoliv. Otázka, zda vyúčtování vychází ze správných podkladů, je otázkou odbornou, skutkovou. Žalovaný vznesl proti předmětnému vyúčtování řadu konkrétních námitek a soudu prvního stupně opakovaně vysvětloval, že jeho námitky proti vyúčtování nemohou být „ještě konkrétnější“, neboť žalovaný nemá k dispozici podklady, z nichž žalobce vyúčtování sestavil, a to přesto, že o jejich zpřístupnění opakovaně žádal. Soud žalovaného nevyzval k bližší specifikaci námitek, čímž porušil svou zákonnou poučovací povinnost a zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o odečty vodoměrů, žalobce neprokázal, kdy byla předmětná výzva k termínu odečtu na nástěnce vyvěšena, a dokonce ani to, zda vůbec vyvěšena byla. Žalobce je povinen řádně a prokazatelně žalovaného vyrozumět. Pokud tak neučinil, nelze odpovědnost za neprovedení odečtu přenášet na žalovaného. Žalobce neprokázal, že by žalovanému zaslal výzvu k umožnění přístupu do bytu nejméně tři dny před zamýšleným datem realizace přístupu, a žalovanému tedy nevznikla povinnost umožnit vstup do svého obydlí jakékoliv třetí osobě. Samotná absence odečtu vodoměrů způsobuje nesprávnost vyúčtování jako takového, což bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-352. Závěr soudu prvního stupně, že vyúčtování je úplné a řádné, je podle názoru žalobce nepřezkoumatelný. Pokud dle názoru soudu prvního stupně je otázka řádnosti (úplnosti) předmětného vyúčtování otázka právní, pak tuto otázku soud posoudil nesprávně. Podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně provedeno a příjemce služeb s ním byl seznámen. Žalovaný od počátku poukazoval na to, že žalobce uplatňuje nesplatnou pohledávku s ohledem na vady vyúčtování, na které konkrétním způsobem poukazoval. I kdyby žalovaný nevznesl proti vyúčtování žádné konkrétní námitky, soud byl z úřední povinnosti povinen přezkoumat, zda vyúčtování obsahuje veškeré právními předpisy stanovené náležitosti. Soud žádnou analýzu obsahu vyúčtování ve vztahu k vyhlášce č. 67/2013 Sb. neprovedl. Nepřezkoumal, zda údaje ve vyúčtování byly doloženy, zda odpovídají realitě a zda je žalobce prokázal. Zdůraznil, že pokud příjemce služeb požádá o zpřístupnění podkladů a poskytovatel služeb jeho žádost nevyřídí, lhůta k podání námitek ke způsobu a obsahu vyúčtování stanovená do 30 dnů od doručení vyúčtování vůbec nezačne běžet. Fikce řádnosti vyúčtování nastat nemůže. Soud se tedy měl zabývat otázkou, kdy a zda vůbec byly předmětné podklady žalovanému reálně zpřístupněny. Pokud by soud dospěl k závěru, že fikce řádnosti nastala, bylo by zbytečné a nehospodárné provádět jakékoliv další dokazování. Přesto soud rozsáhlé dokazování provedl a až v rozsudku konstatoval, že nastala fikce. Tímto způsobem byly na neúspěšného žalovaného přeneseny nepřiměřeně vysoké náklady řízení. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že jeho kompenzační námitky nevyvolaly právní účinky. Soud paušálně a nepřezkoumatelným způsobem odmítl hmotněprávní zápočty a kompenzační námitky učiněné žalovaným jako celek, aniž by se jimi dopodrobna zabýval v tomto řízení a předešel tak možným dalším soudním sporům mezi účastníky řízení. Závěr soudu prvního stupně o údajném zneužití práva ze strany žalovaného je nesprávný. Žalovaný řízení neinicioval, ale pouze se aktivně brání uplatněním svých kompenzačních námitek a zápočtů. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný. Argumentace žalovaného není přiléhavá, mnohdy se jedná o argumenty zcela irelevantní a nepodstatné, žalovaný dokonce uvádí argumenty zcela nové. Soud postupoval v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř., kdy je na rozhodnutí soudu, které z navržených důkazních prostředků provede či nikoliv, zejména například, pokud byla rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Otázka řádnosti vyúčtování navíc byla v drtivé většině sporů vedených mezi účastníky tohoto řízení řešena bez přibrání soudního znalce, a to i v žalovaným opakovaně připomínaném sporu vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 208/2023. Žalobce zdůraznil, že žalovaný nebyl v dosavadním průběhu řízení schopen formulovat jedinou konkrétní námitku proti vyúčtování. Paušální označení všech položek vyúčtování v jednotlivosti není dostatečnou konkretizací tvrzených vad vyúčtování. Žalovaný se tak návrhem na provedení znaleckého posudku snaží fakticky přenést svá procesní břemena na znalce. Pokud se žalovaný v rámci své argumentace opírá o judikaturu Nejvyššího soudu, bylo by vhodné, aby se v rámci jejího studia zaměřil zejména na pasáže týkající se řádného a poctivého výkonu svých práv a judikaturní závěry Nejvyššího soudu vnímal oboustranně, nikoliv jen jako nástroj pro posvěcování svého dalšího zneužívajícího jednání. Poukázal na to, že současné znění § 8 odst. 1 a 2 zákona 67/2013 Sb. je třeba vyložit tak, že příjemce služeb je povinen vznést námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování do 30 dnů od jeho doručení, případně do 30 dnů od doložení podkladů pro vyúčtování, jinak se má za to, že s vyúčtováním souhlasí, tedy nastává fikce, že vyúčtování je řádné. Lze předpokládat, že úmyslem zákonodárce bylo předejít tomu, aby se spory o správnost (řádnost) vyúčtování vedly do nekonečna. Podle takto novelizovaného znění citovaného paragrafu je nutno postupovat ode dne jeho účinnosti, tedy od 1. 1. 2023, a vztahuje se tak na vyúčtování služeb vyhotovených po tomto datu, byť se mohou týkat i dřívějších období. Žalobce dále podotkl, že údaje, o nichž žalovaný tvrdí, že ve vyúčtování absentují, se ve skutečnosti ve vyúčtování vyskytují. Řada namítaných vad spočívá v žalovaným označených údajích, které nemají v jakékoliv podobě vliv na řádnost či správnost vyúčtování, když nejsou ani vyžadovány obecně závaznými předpisy a neovlivňují proces výpočtu jednotlivých hodnot, ani se jich jinak nedotýkají. Vyúčtování bylo vystaveno po nabytí účinnosti zákona č. 424/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 67/2013 Sb., v důsledku čehož platí, že splatnost nedoplatku vyúčtování neovlivňují takové vady vyúčtování, které nemají vliv na vypočtenou výši nedoplatku, a jednak že neuplatnil-li příjemce služeb vůči vyúčtování v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě řádné námitky, platí fikce správnosti vyúčtování. K samotné otázce provedení odečtu vodoměrů za rok 2022 žalobce uvedl, že k jejich umožnění byl žalovaný vyzván dokonce dvakrát, a to vždy s dostatečným časovým předstihem. I přesto je však stejně jako v předchozích i následujících letech neumožnil. K tomu se již žalobce obsáhle vyjadřoval a označil řadu důkazů. Žalovaný odečty již od roku 2016 neumožňuje. Za zarážející žalobce považuje skutečnost, že žalovaný ve svém odvolání uvádí, že ve vyúčtování absentují údaje, které jsou v něm zcela zjevně uvedeny. Žalovaný znovu postupuje metodou jemu vlastní, kdy na soudy v rámci každého sporu „hází“ všeobecné, nelogické, nepodložené a často zcela zjevně lživé argumenty. Žalobce zopakoval, že v řízení bylo prokázáno, že vyúčtování bylo žalovanému oproti jeho vlastnoručnímu podpisu doručeno 22. 4. 2023. Žalovaný tvrdí, že výzvu k umožnění nahlížení do podkladů doručil žalobci 2. 5. 2023. Žalobce však trvá na tom, že tuto výzvu neobdržel, neboť součástí zásilky z 2. 5. 2023 byl jednostranný zápočet žalovaného, nikoliv výzva k umožnění nahlížení. K otázce nespolehlivosti žalovaného stran jím tvrzeného obsahu zásilek žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 61 Co 202/2024, v rámci kterého se krajský soud podrobně zabýval pletichami žalovaného s jeho korespondencí a pochybnostmi, které vyvolává neodpovídající hmotnost zásilek žalovaného. Z dokazování naproti tomu vyplynulo, že žalobce žalovanému nabídl možnost nahlédnout do podkladů, a to jak dopisy do vlastních rukou doručených 26. 5., 14. 6., 10. 11. 2023, tak též na nástěnce domu vyvěšeným oznámením o možnosti nahlížení do podkladů. Žalovaný možnosti seznámit se s podklady vyúčtování nevyužil, což je čistě jeho vůlí a nemůže to být kladeno k tíži žalobce, který zákonnou povinnost řádně splnil. Námitky proti vyúčtování žalovaný ve lhůtě taktéž nepředložil. Dle názoru žalobce nelze dojít k jinému závěru, než že fikce řádnosti vyúčtování dne 23. 5. 2023 skutečně nastala. S otázkou započtení pohledávek a vznesených kompenzačních námitek se žalobce vypořádal v jednotlivosti v rámci svého vyjádření k doplnění důkazů žalovaného ze dne 10. 6. 2025 a jeho opakování považuje za nadbytečné. Pouze zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by hmotněprávní zápočty byly žalobci doručeny. Žalovaný se dál snaží provádět zápočty pohledávek, o nichž bylo v rámci jiných řízení pravomocně rozhodnuto, že ve skutečnosti neexistují. Nadále pokračuje v uvádění protichůdných argumentů, když na jedné straně ve svém odvolání namítá, že soud nepostupuje hospodárně, později namítá, že se měl se zápočty a kompenzačními námitkami vypořádat v jednotlivosti. Odvolání žalovaného považuje za nedůvodné. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Podáním ze dne 19. 3. 2026 žalovaný vznesl námitku podjatosti senátu 18 , jméno FO, . Námitku odůvodnil tím, že se domnívá, že všichni členové senátu jsou vůči jeho osobě podjatí, neboť tento senát ve věcech žalovaného dlouhodobě rozhoduje způsobem, který svědčí o výrazném negativním postoji vůči osobě žalovaného. Zejména se jedná o rozhodnutí ve věcech 18 Co 204/2024, 18 Co 153/2024, 18 Co 106/2024, 18 Co 80/2025, 18 Co 8/2021, kdy senát 18 Co potvrzoval nezákonná rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze strany uvedeného senátu došlo k odepření spravedlnosti ve vztahu k žalovanému. Z uvedených řízení vyplývá, že vztah senátu 18 Co k osobě žalovaného je zatížen zjevnou podjatostí, která je dána osobním, nepochybně negativním vztahem jednotlivých členů senátu k žalovanému. Žalovaný tak má důvodnou pochybnost o nestrannosti tohoto senátu a Krajského soudu v Plzni jako celku. Domnívá se, že je na místě, aby bylo rozhodnuto o tom, že senát 18 Co a Krajský soud v Plzni nemohou ve věci jednat a aby předmětná věc byla převedena na jiný odvolací soud, když existuje důvodné podezření na systémovou zaujatost Krajského soudu v Plzni.

5. Odvolací soud se tak musel nejprve zabývat touto vznesenou námitkou podjatosti.

6. Podle § 15a odst. 1 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni. Podle § 15a odst. 2 účastník je povinen námitku podjatosti soudce uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců.

7. Především je třeba uvést, že námitka podjatosti musí směřovat vůči konkrétním soudcům. K námitce podjatosti, která je vznesena vůči soudu nebo „všem soudcům soudu“, se nepřihlíží. K námitce podjatosti vznesené žalovaným vůči Krajskému soudu v Plzni tedy přihlíženo nebylo.

8. Žalovaný námitku podjatosti členů senátu 18 Co Krajského soudu v Plzni vznesl ve lhůtě vymezené § 15a o. s. ř. Dle ustálené judikatury i komentářové literatury soud k námitce podjatosti nepřihlíží, jestliže ji sám považuje za nedůvodnou a zároveň byla uplatněna před jednáním nebo v průběhu jednání, při němž byla věc skončena. Při úvaze o tom, zda námitka je důvodná či nikoli, by soudce měl brát v úvahu, nikoli zda se sám necítí být podjatý, ale zda skutečnosti v námitce tvrzené jsou objektivně způsobilé vzbudit pochybnosti o jeho nepodjatosti (§ 14 o. s. ř.).

9. V posuzované věci žalovaný svoji námitku podjatosti členů senátu 18 , jméno FO, . Podjatost soudce však nelze bez dalšího spojovat se způsobem vedení řízení. Občanský soudní řád jako procesní předpis upravuje způsob vedení řízení, provádění důkazů i průběhu jednání. Každý účastník se může upraveným způsobem domáhat zákonného postupu včetně případného využití opravných prostředků, domnívá-li se, že vady řízení měly či mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nespokojenost účastníka se způsobem vedení řízení či s jeho výsledkem však bez dalších konkrétních skutečností nelze považovat za zákonný důvod, pro který by byl soudce z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Odvolací soud k námitce podjatosti vznesené žalovaným nepřihlížel, neboť ji s ohledem na shora uvedené považuje za nedůvodnou a zároveň byla uplatněna před jednáním, při němž byla věc skončena.

10. Odvolací soud po vyřešení této otázky v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. důkazní řízení částečně zopakoval provedením důkazů týkajících se kompenzační námitky uplatněné žalovaným v podání ze dne 13. 6. 2025 (číslo listu 198 spisu), a to konkrétně pohledávky č. 1 na zaplacení částky 20 589 Kč. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2021, č. j. 14 Co 177/2020–248, zjistil, že výrokem II byla , právnická osoba, , adresa, , právnická osoba, , uložena povinnost zaplatit , jméno FO, k rukám jeho tehdejšího zástupce advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 20 589 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 26. 2. 2021 a vykonatelnosti 2. 3. 2021. Ze stvrzenky k poštovní poukázce B bylo zjištěno, že uvedená částka byla žalobcem uhrazena prostřednictvím správcovské organizace Stavebního bytového družstva , adresa, , dne 2. 3. 2021, a to adresátu , jméno FO, .

11. Odvolání žalovaného není důvodné.

12. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci. Pokud odvolací soud důkazní řízení doplnil, nedoznal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně žádných změn podstatných pro rozhodnutí ve věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu soud dovodil i odpovídající právní závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je možno pro stručnost zcela odkázat, když soud se precizně vypořádal i se všemi námitkami vznesenými žalovaným, které znovu opakuje ve svém odvolání.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vyúčtování za rok 2022 splňuje předpoklady úplného a řádného vyúčtování a obsahuje náležitosti vymezené zákonem č. 67/2013 Sb. Ani odvolací soud se nepřiklání ke zcela ojedinělému názoru vyjádřenému v rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 14 Co 208/2023–352, ve věci stejných účastníků, jež se zabývá vyúčtováním za rok 2017. Tento senát v rozhodnutí, na které žalovaný neustále účelově odkazuje, shledal ve vyúčtování za rok 2017 nedostatky. Uvedené rozhodnutí bylo překonáno rozhodnutími dalších senátů Krajského soudu v Plzni, o kterých se již žalovaný opomněl zmínit. V rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2023, č. j. 10 Co 304/2023–533, bylo shledáno řádným obdobné vyúčtování za rok 2019 a 2020 a v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2024, č. j. 56 Co 60/2024-261, bylo jako řádné shledáno i další vyúčtování za rok 2021. V řízení bylo prokázáno, že vyúčtování bylo žalovanému řádně doručeno, přičemž žalovaný námitky proti vyúčtování ve lhůtě 30 dnů od doručení neuplatnil. Je třeba připomenout, že obdobné námitky zpochybňující doručení vyúčtování žalovaný neúspěšně uplatňoval i v předchozích řízeních týkajících se vyúčtování za předešlé roky. Soudy se těmito námitkami opakovaně zabývaly, kdy dle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany (v tomto případě žalobce), může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

14. Soud prvního stupně se rovněž zcela přehledně a odpovídajícím způsobem vypořádal s jednotlivými pohledávkami z celkového množství žalovaným uplatněných k zápočtu oproti žalované částce. Je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že pohledávky žalovaným uplatněné k započtení jsou vesměs nejisté nebo neurčité, jak má na mysli ustanovení § 1987 o. z. Snad jedinou započtení schopnou pohledávkou je pohledávka označená č. 1 v podání žalovaného ze dne 13. 6. 2025 (číslo listu 198 spisu). Jedná se o pohledávku žalovaného za žalobcem ve výši 20 589 Kč vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2021, č. j. 14 Co 177/2020–248. Protože o této pohledávce se soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmiňoval, odvolací soud v tomto směru znovu provedl potřebné důkazy. Z provedených důkazů vyplynulo, že uvedenou pohledávku, kterou žalovaný uplatnil v podání ze dne 13. 6. 2025, žalobce řádně uhradil již dne 2. 3. 2021. Naznačuje se tak, že sám žalovaný již ztrácí přehled o svých tvrzených pohledávkách a závazcích anebo je nadále naprosto účelově uplatňuje k započtení, byť si je vědom, že už neexistují.

15. Protože bylo prokázáno, že žalovaný nedoplatek za spotřebované služby za rok 2022 ve výši 57 589 Kč a za příspěvky na správu domu a pozemku a správní poplatky za stejné období ve výši 4 327 Kč dosud neuhradil, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal k úhradě dlužné částky včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z.

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně zákonu odpovídajícímu výroku o nákladech řízení.

17. Úspěšnému žalobci byly přiznány i náklady odvolacího řízení sestávající z výdajů za tři úkony právní služby (porada s klientem dne 30. 9. 2025 přesahující jednu hodinu, vyjádření k odvolání žalovaného, účast u odvolacího jednání) po 3 580 Kč dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to je 10 740 Kč, ze tří režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4, to je 1 350 Kč, celkem 12 090 Kč. Po připočtení 21 % DPH byly žalobci přiznány účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v celkové výši 14 629 Kč (§ 142 odst. 1, 224 odst. 1 o. s. ř.), které žalobce uhradí v pariční lhůtě k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).