18 Co 88/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , narozená dne Datum narození žalobkyně adresa pro doručování Adresa žalobkyně proti žalovaným: 1) Jméno žalované jméno FO , narozený dne Datum narození žalované hlášený k trvalému pobytu Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokáta C zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 2) Jméno advokáta B , narozená dne Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B adresa pro doručování Adresa advokáta C o 1 240 000 Kč s příslušenstvím o odvolání všech účastníků řízení proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 1. října 2024, č. j. 20 C 74/2020–729 a usnesení téhož soudu ze dne 29. 10. 2024, č. j. 20 C 74/2020–734,

I. Odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba na zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit státu na účet Okresního soudu v Chebu náklady řízení ve výši 1 291,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit státu na účet Okresního soudu v Chebu náklady řízení ve výši 1 291,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 31 859, 24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce prvního žalovaného.

VII. Ve vztahu mezi druhou žalovanou a žalobkyní žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 260 000 Kč s příslušenstvím od 16. 4. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II zamítl žalobu co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 310 000 Kč a co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni rozdíl mezi úrokem z prodlení tak, jak byl žalobkyní požadován podanou žalobou ve znění částečného zpětvzetí žaloby učiněného v rámci jednání konaného dne 6. 4. 2022 a tak, jak byl žalobkyni úrok z prodlení přiznán dle výroku pod bodem I tohoto rozsudku a dle rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 11. 2022, č. j. 20 C 74/2020–163, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2023, č. j. 18 Co 127/2023–231. Dále soud rozhodl, že o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto samostatným usnesením. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice Okresnímu soudu v Chebu na náhradě nákladů řízení, které platila, částku 646 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice Okresnímu soudu v Chebu na náhradě nákladů řízení, které platila, částku 1 937 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která je tzv. reálnou smlouvou, pro jejíž uzavření není postačující projev vůle smluvních stran, nýbrž je nutné i faktické předání či přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli. V průběhu řízení žalovaní v rámci své obrany poukazovali na pojetí zápůjčky žalobkyní potud, že tato si ze „zapůjčované“ částky 1 000 000 Kč, odečetla již splatné úroky a již splatný administrativní poplatek, a ve finále předala žalované straně částku 740 000 Kč, což odpovídá i znění samotné, byť nikoli perfektním způsobem zpracované smlouvy. Žalobkyně neprokázala, že žalovaným v hotovosti předala částku 1 000 000 Kč. Toto není výslovným obsahem a nevyplývá ani z dodatku ke smlouvě a uznávacího prohlášení. Dle účastnické výpovědi žalovaného v souvislosti s dalšími důkazy je zřejmé, že původní dohoda mezi ním a žalobkyní zněla tak, že žalobkyně sice půjčí částku 1 000 000 Kč, nicméně fyzicky předá hotovost ve výši 740 000 Kč a následně jí bude vrácena částka 1 000 000 Kč. Soud má dále z výslechů svědků za prokázané, že žalovaní vrátili žalobkyni 70 000 Kč coby splátku na poskytnuté zápůjčce. Pokud měli žalovaní žalobkyni vrátit fakticky poskytnutou jistinu ve výši 740 000 Kč s navýšením o 35 % z této, neshledává soud parametry takto nastavené smlouvy ještě takovými, aby ji považoval v plném rozsahu za neplatnou z důvodu rozporu s dobrými mravy. Opačně však soud nahlíží na další část uzavřené smlouvy týkající se sjednaného „sankčního úroku“ ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Po uplynutí poměrně krátké doby splatnosti pohledávky žalobkyně v rozsahu jednoho roku by se tato mohla domáhat úroku z prodlení v rozsahu 182,5 % ročně, což je významně odlišná částka od výše tzv. zákonného úroku z prodlení dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., jež v době dle podané žaloby po jejím částečném zpětvzetí činil 9,75 % ročně. Soud považuje smluvní ujednání o výši úroku z prodlení ve smyslu § 580 o. z. za natolik se příčící dobrý mravům, že jej stíhá neplatnost tohoto ujednání a žalobkyni náleží ve smyslu § 1970 o. z. toliko úrok z prodlení v tzv. zákonné výši.

2. Usnesením z 29. 10. 2024 soud žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 135 855 Kč do tří dnů od právní moci usnesení a dále rozhodl, že žalobkyni bude do 30 dnů od právní moci usnesení vrácen prostřednictvím Okresního soudu v Chebu přeplatek na soudním poplatku za podané odvolání ve výši 33 500 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nevyčíslila náklady řízení ve stanovené lhůtě. Soud pak rozhodoval dle příslušných zákonných ustanovení, kdy dovodil, že celkové náklady řízení by u žalobkyně činily 271 710 Kč. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby byla žalobkyně v části řízení neúspěšná a při poměru úspěch minus neúspěch bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení odpovídajících polovině uvedené částky, tedy 135 855 Kč. Dále soud zdůvodnil, proč vrací žalobkyni část soudního poplatku z odvolání.

3. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku i usnesení soudu prvního stupně, avšak svá blanketní odvolání nedoplnila ve lhůtě stanovené soudem dle usnesení ze dne 20. 12. 2024, č. j. 20 C 74/2020–775.

4. První žalovaný podal včasné odvolání proti výrokům I rozsudku i usnesení, jak upřesnil při odvolacím jednání. V odůvodnění odvolání proti rozsudku uvedl, že žalobkyně ve skutečnosti zapůjčila žalovaným pouze 740 000 Kč s tím, že věděla, že se dle textu smlouvy o zápůjčce bude oprávněná následně domáhat vrácení částky až do výše 1 260 000 Kč. Za tím účelem si navíc nechala dne 22. 11. 2018 podepsat i nepravdivé uznání dluhu na částku 1 000 000 Kč, z něhož je patrné, že jí žalovaní na úhradu dluhu nevrátili ničeho, a to ani úrok ve výši 240 000 Kč či administrativní poplatek ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně se tak snažila dosáhnout toho, aby jí žalovaní byli nuceni vrátit navíc částku v celkové výši 520 000 Kč (1 260 000 Kč - 740 000 Kč), což za jeden rok představuje zisk ve výši 67 %. Za této situace měl soud prvního stupně dojít k právnímu závěru, že předmětná smlouva o zápůjčce je neplatná podle § 580 odst. 1 o. z., jelikož se příčí dobrým mravům, případně je neplatná z důvodu lichvy dle § 1796 o. z. Žalobkyně má nárok pouze na vrácení částky ve výši 670 000 Kč, která představuje rozdíl mezi skutečně zapůjčenou částkou (740 000 Kč) a částkou, která jí byla vrácena (70 000 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tato částka jí byla již plně uhrazena a ve zbytku tak měl být její nárok zamítnut v celém rozsahu. Žalobkyni tedy již další plnění nenáleží a v takovém případě by platilo, že obě strany sporu byly v zásadě shodným dílem úspěšné (neúspěšné), a vzhledem k § 142 odst. 2 o. s. ř. by žádné z nich nevznikl nárok na náhradu nákladů soudního řízení. Žalovaný dále navrhuje, aby odvolací soud dle stejné procesní zásady uložil každé ze stran sporu uhradit České republice Okresnímu soudu v Chebu polovinu nákladů řízení ve výši 2 583 Kč spočívající ve svědečném za opakovaně vyslechnutého svědka , právnická osoba, . První žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený výrok I tak, že se žaloba na zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím zamítá. Dále požaduje přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Druhá žalovaná svým včasným odvoláním napadla rovněž výroky I rozsudku i usnesení soudu prvního stupně. Žalovaná nesouhlasí s tím, že žalobkyni byl přiznán nárok na zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím, kdy soud po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu shledal důvodným její nárok co do výše 1 000 000 Kč. Žalovaná znovu opakovala, že nepodepsala uznání dluhu ve výši 1 000 000 Kč a o uzavřené „dohodě“ mezi žalovaným číslo jedna a žalobkyní, že sice zapůjčila částku ve výši 740 000 Kč, ovšem vrácena jí bude částka 1 000 000 Kč, se dozvěděla až při samotné výpovědi žalovaného. Žalovaná od počátku upozorňuje a trvá na tom, že podepisovala pouze převzetí peněz, na smlouvu o zápůjčce byla dopsána čistě účelově. Po prvním vydaném rozsudku žalovaná sama vše žalobkyni uhradila. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně kontaktovala žalovanou s návrhem na uzavření smíru, přičemž její nároky a požadavky byly zcela nesmyslné. Nad rámec nároku přiznaných soudem požadovala další 1 000 000 korun po každém z žalovaných, přičemž žalované sdělila, že žalovaný číslo jedna má hodně peněz, aby její nároky uspokojil a žalobkyně všechny soudy vyhraje. Soud měl vzít v potaz uhrazení první rozsouzené částky ve výši 670 000 Kč s příslušenstvím, a proto žalovaná navrhuje, aby odvolací soud vydal rozsudek, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 260 000 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a pro případ, že by odvolací soud neuznal odvolací námitky žalované, tato navrhuje, aby výrok I rozsudku byl změněn tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 260 000 Kč s příslušenstvím v pravidelně se opakujících měsíčních splátkách po 5 000 Kč pro každého žalovaného ke každému 25. dni v měsíci až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek počínaje měsícem, v němž nabude rozsudek právní moci.

6. Žalobkyně se k odvolání žalovaných písemně vyjádřila tak, že vše, co uvádějí, je pouze spekulativní opakování nepravdivých tvrzení. Dochází cíleně k nehospodárnému účelovému jednání žalovaných a k průtahům vrácení peněz včetně smluvních a sankčních úroků. Žalobkyně poukazuje na veškeré dokumenty předložené soudu prvního stupně s tím, že pokud by žalovaní plnili včas a řádně dle smlouvy o zápůjčce, nemuseli by platit úroky z prodlení a sankční úroky, neboť smlouvy se mají dodržovat. V době splatnosti zápůjčky měli žalovaní dostatek finančních prostředků, avšak cíleně nechtěli žalobkyni vrátit ničeho, a to ani posléze přes výzvu soudního exekutora. Oba žalovaní obdrželi velké finance z prodeje firmy , jméno FO, a , jméno FO, a z prodeje rodinného domu ve , Jméno advokáta C, . Při tolika osobních kauzách žalovaných nejsou žádné pochyby o tom, že by předmětné smlouvě nerozuměli, jak se snaží vyjadřovat ve svých odvoláních.

7. Druhá žalovaná se pak ještě písemně vyjádřila k odvolání prvního žalovaného, že se s ním plně ztotožňuje, neboť i dle jejího názoru byly nároky žalobkyně plně uspokojeny tak, jak žalovaným bylo uloženo na základě rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 11. 2022. Žalobkyně již od počátku lhala o výši zapůjčených peněz, o místu předání a nikdy nedoložila původ finančních prostředků. Opakovaně před podáním žaloby sama slibovala předložení listin, aby účastníci mohli celou věc řešit. Ona však podala rovnou žalobu. I během soudních řízení docházelo mezi účastníky ke komunikaci ve snaze dohodnout se na uzavření smíru. Žalobkyně však vedle již uhrazené částky požadovala další částku ve výši 4 000 000 Kč na úrocích z prodlení a za náklady řízení.

8. V dalším svém podání z 27. 5. 2025 druhá žalovaná zopakovala (i ve vztahu k vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaných), že soud ani jednomu ze žalovaných neprokázal nepravdivá tvrzení. Naopak sama žalobkyně od prvního soudního jednání lhala o mnoha skutečnostech, což žalovaní prokázali. Žalovaná číslo dva opakovaně popírá, že by se jednalo z její strany i ze strany prvního žalovaného o cílené a nehospodárné jednání. Žalovaná chtěla vše mimosoudně vyřešit. Žalovaná popírá, že by nereagovala na výzvu exekutorského úřadu. Když jí byl doručen exekuční příkaz, tento obratem uhradila na účet soudního exekutora. Žalovaná nikdy fakticky neobdržela částku 12 180 000 Kč z prodeje domu. Tato částka je uvedena na kupní smlouvě, ale prodej domu je předmětem soudního sporu. S částkou, kterou žalovaná číslo dva obdržela, nemůže nijak nakládat. Druhé žalované není nic známo o finanční situaci prvního žalovaného. Ani exekutorský úřad žádný majetek prvního žalovaného nezjistil. Žalovaná se připojuje k závěrečnému odvolacímu návrhu prvního žalovaného.

9. Odvolací soud ve smyslu § 43 odst. 2 za použití § 211 a 212a odst. 2 o. s. ř. odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II napadeného rozsudku, neboť přes výzvu soudu prvního stupně její odvolání nebylo řádně doplněno a odůvodněno a pro tento nedostatek nebylo možné v odvolacím řízení pokračovat.

10. Odvolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek ve výroku I, přihlédl k odvolání i dalším podáním žalovaných i vyjádření žalobkyně a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.

11. V přezkoumávané věci odvolací soud rozhodoval již usnesením ze dne 16. 8. 2023, č. j. 18 Co 127/2023–231, kterým rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 20 C 74/2020–163, ve výrocích II až V zrušil, a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Výrok I původního rozsudku, jímž žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 670 000 Kč s příslušenstvím, již samostatně nabyl právní moci. Odvolací soud svými pokyny zavázal soud prvního stupně k opětovnému zhodnocení provedených důkazů a přesvědčivějšímu odůvodnění jeho skutkových i právních závěrů, především pokud jde o prokázání, jaká finanční částka byla skutečně žalovaným ze strany žalobkyně poskytnuta, zda žalovaní na dluh vůči žalobkyni uhradili částku 70 000 Kč a konečně měl soud lépe zdůvodnit své úvahy a právní závěr o neplatnosti smlouvy v části smluvních úroků z prodlení a ,,sankčních“ úroků.

12. Soud prvního stupně poté znovu vyslechl svědka , právnická osoba, a následně i svědkyni , jméno FO, , a po zhodnocení skutečností zjištěných z těchto výpovědí spolu s dalšími provedenými důkazy v celém nalézacím řízení soud dovodil, že žalobkyně fakticky odevzdala žalovaným na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 11. 2017, kterou je nutno dle § 2390 o. z. považovat za tzv. reálnou smlouvu, nikoli jí tvrzených 1 000 000 Kč, nýbrž 740 000 Kč, kdy z částky 1 000 000 Kč uvedené ve smlouvě o zápůjčce si odečetla již splatné úroky ve výši 240 000 Kč dle článku II odst. 2.4 smlouvy. Dále si odečetla již splatný administrativní poplatek ve výši 20 000 Kč (článek II odst. 2.3), což odpovídá i znění samotné smlouvy, kterou soud posoudil jako nikoli perfektním způsobem zpracovanou. Soud znovu poukázal na skutečnost, že strany zcela zjevně postupovaly v rozporu s § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, neboť byla poskytována platba, jejíž výše překračovala ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce 270 000 Kč a za této situace měla žalobkyně provést platbu bezhotovostně. Žalobkyně tak neučinila a neprokázala, že žalovaným reálně předala částku 1 000 000 Kč. Naopak žalovaní shora uvedené skutečnosti prokázali jednak výpověďmi svědků, ale i výpovědí žalovaného. Soud tak znovu a srozumitelným způsobem zdůvodnil, proč uvěřil výpovědím svědků navržených ze strany žalovaných, že na dluh vůči žalobkyni zaplatili celkem 70 000 Kč. K úhradě tak zbývalo 670 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jak bylo žalovaným uloženo rozsudkem soudu prvního stupně z 16. 11. 2022.

13. Zbývalo tak posoudit, zda soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, pokud za situace, kdy žalovaní měli žalobkyni vrátit fakticky poskytnutou jistinu ve výši 740 000 Kč s navýšením o 35 % z této, neshledal parametry takto nastavené smlouvy ještě takovými, aby považoval například z důvodu rozporu s dobrými mravy celou smlouvu za neplatnou. Odvolací soud se přitom ztotožňuje se závěrem soudu potud, pokud neshledal neplatnou část smlouvy, na základě které byla žalovaným reálně předána, tedy zapůjčena částka 740 000 Kč. V tomto rozsahu byla smlouva o zápůjčce sjednána platně, kdy žalovaným se podařilo prokázat jejich tvrzení o skutečně obdržené částce od žalobkyně. Ze smlouvy je dále zřejmé, do jakého data měli poskytnutou zápůjčku vrátit žalobkyni, tj. do 15. 11. 2018, kdy dodatkem ke smlouvě podepsaným oběma žalovanými byla prodloužena splatnost dlužné částky do 15. 4. 2019.

14. Odvolací soud dále v přezkoumávané věci neshledal podmínky použití § 1796 o. z., dle kterého neplatná je smlouva, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. V této věci nebylo plnění a protiplnění v hrubém nepoměru a nebyl tedy naplněn objektivní znak lichvy. Judikatura Ústavního soudu (např. nález I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017) stanoví, že přítomnost hrubého nepoměru může být posouzena pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, což je v každém případě nutné stanovit na základě rozsáhlého dokazování, jak tomu bylo v dané věci. Při hodnocení hrubého nepoměru lze jako jisté vodítko použít kritérium dvojnásobného překročení plnění dlužníka k protiplnění věřitele, jinak lze hrubý nepoměr shledat jen výjimečně (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Subjektivním znakem lichvy je též tíseň, která u žalovaných jednoznačně prokázána nebyla. Z těchto důvodů nebylo možno přihlédnout k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy v celém jejím rozsahu (§ 588 o. z.).

15. Při hodnocení platnosti té části smlouvy o zápůjčce, kde se žalovaní zavázali uhradit měsíční úrok ve výši 2 % z dlužné částky 1 000 000 Kč, který je předem splatný v hotovosti k rukám věřitele, tj. 240 000 Kč, je třeba vycházet z obsahu žaloby podané dne 7. 4. 2020, v níž žalobkyně navrhla, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 1 240 000 Kč s dalším úrokem z prodlení ve výši 0,5 % z této částky za každý den prodlení od 16. 11. 2018 do zaplacení, kdy ohledně příslušenství pohledávky vzala částečně žalobu zpět a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. V řízení bylo přitom prokázáno, že s ohledem na fakticky poskytnutou částku žalovaným (740 000 Kč), si žalobkyně na základě shora uvedených článků smlouvy „strhla“ nejen 240 000 Kč jako předem splatný úrok v hotovosti, ale i částku 20 000 Kč jako administrativní poplatek splatný v den podpisu smlouvy v hotovosti k rukám žalobkyně (celkem 260 000 Kč). Žalobkyně tak vedle prokazatelně zapůjčené částky 740 000 Kč požadovala za rok vrátit navíc celkem 500 000 Kč, tj. úrok ve výši 67,6 % ročně, přičemž ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce podle České národní banky činila průměrná úroková sazba s fixací do jednoho roku 11,19 % ročně. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje až trojnásobek uvedené úrokové sazby podle okolností dané věci, přičemž v přezkoumávané věci se jednalo o šestinásobek. V této části proto odvolací soud považuje smlouvu o zápůjčce za neplatnou ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. za použití § 576 o. z., neboť jde o právní jednání, které se příčí dobrým mravům.

16. Pokud soud posoudil další část uzavřené smlouvy v podobě sjednaného „sankčního úroku“ ve výši 0,5 % denně z dlužné částky jako neplatnou, tímto jeho právním závěrem se odvolací soud nemohl zabývat, neboť odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku odmítl.

17. Vzhledem k uvedenému odvolací soud ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok I tak, že žalobu zamítl i do částky 260 000 Kč s příslušenstvím, tedy s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 16. 4. 2019 do zaplacení, jak rozhodl soud prvního stupně, neboť oprávněný nárok žalobkyně již byl v plném rozsahu uspokojen.

18. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy soud navíc nesprávně výrokem III rozhodl tak, že o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto samostatným usnesením. V rámci tohoto výroku měl totiž rozhodnout o tom, který z účastníků řízení má právo na náhradu jeho nákladů, neboť tímto rozhodnutím bylo řízení skončeno, a samostatným usnesením pak měl rozhodnout o výši těchto nákladů (§ 151 odst. 1 a 5 o. s. ř.). Pokud tedy až napadeným usnesením přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v poměrné části, a to ve výši 135 855 Kč, odvolací soud v rámci změny výroku I rozsudku znovu o nákladech řízení rozhodl, jak shora uvedeno, a sice s přihlédnutím k § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch a neúspěch obou stran řízení byl v téměř shodné výši, a proto žádná z nich právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení nemá.

19. Odvolací soud rozhodl znovu i o nákladech řízení státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že s ohledem na výsledek řízení každý z účastníků (tedy žalovaní společně a nerozdílně) je povinen uhradit polovinu nákladů řízení vzniklých státu, tj. 1 291,50 Kč.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení byli plně úspěšní žalovaní. Druhá žalovaná se svého práva na náhradu nákladů řízení vzdala, a proto odvolací soud rozhodl tak, že ve vztahu mezi ní a žalobkyní žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.

21. Jiná situace panuje ohledně nákladů řízení prvního žalovaného, který je uplatnil a řádně specifikoval, a proto mu tyto náklady byly přiznány z důvodu zastoupení advokátem, a to za tři úkony právní služby po 9 340 Kč dle § 11 a § 7 advokátního tarifu (dvě písemná podání, účast u odvolacího jednání). Advokátu dále náleží tři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4, náhrada za ztrátu času ve výši 1 050 Kč dle § 14 odst. 3 a cestovné z , Anonymizováno, do Plzně a zpět v částce 1 439,24 Kč, celkem 31 859,24 Kč. Dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. žalobkyně uhradí tyto náklady k rukám zástupce žalovaného v běžné pariční lhůtě.