25 CO 109/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 1 937 881,38 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 37 074,40 Kč, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 12 C 34/2020-429,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 494 117,67 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 8. 12. 2019 do zaplacení, částku 468 289,58 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 20. 9. 2019 do zaplacení, částku 37 074,40 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částek 24 035 Kč od 22. 11. 2019 do 5. 12. 2019, 1 345 Kč od 30. 10. 2019 do 5. 12. 2019 a 234 144,80 Kč od 1. 12. 2019 do 5. 12. 2019, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba se zamítá co do částek 1 345 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 6. 12. 2019 do zaplacení, 24 035 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 6. 12. 2019 do zaplacení, 234 144,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 6. 12. 2019 do zaplacení, 715 949,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 8. 12. 2019 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalovanému na účet jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 237 233 Kč.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl již podruhé o žalobě, kterou se žalobce domáhal nároku z jím tvrzené konkludentní smlouvy o dílo ze dne 16. 10. 2017. Předmětem sporu se stal požadavek na uvolnění zádržného ve výši 10 % z ceny díla, které si žalovaný ponechal na základě písemné smlouvy o dílo ze dne 9. 9. 2019 z faktur [číslo] dále nárok na zaplacení dílčích faktur [číslo] konečné faktury [číslo] nákladů na právní zastoupení při sepisu výzvy ze dne 22. 11. 2019 ve výši 37 074,40 Kč. Žalobce tvrdil, že písemná smlouva o dílo a smlouva o narovnání ze dne 9. 9. 2019 byly uzavřeny neplatně a dílo bylo dokončeno a předáno již před jejich podpisem; žalovaný namítal, že žalobcovy nároky zanikly započtením.

2. Soud prvního stupně předchozím rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 12 C 34/2020-315, žalobu zamítl v plném rozsahu, protože podle něj byla část nároků platně započtena, u části faktur žalobci nevzniklo právo na jejich vystavení, když nedošlo k odsouhlasení provedených prací [jméno] [příjmení], jak bylo předepsáno smlouvou, a nebyl dán ani nárok na uvolnění pozastávky, neboť dílo nebylo předáno. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. dubna 2022, č. j. 25 Co 58/2022-354, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně co do částky 936 579,18 Kč s příslušenstvím, která představovala část první složky pozastávky ve výši 4 % z ceny díla a byla platně započtena proti poplatku za užívání staveniště, dál rozsudek potvrdil i co do částky 702 434,38 Kč s příslušenstvím, která byla požadována jako třetí část pozastávky ve výši 3 % z ceny a byla uplatněna předčasně, dále rozsudek zčásti zrušil a řízení zastavil po částečném zpětvzetí žaloby, které se týkalo požadavku na zaplacení faktury [číslo] ve výši 7 934 Kč, a ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož byly smlouvy o dílo a o narovnání ze dne 9. 9. 2019 uzavřeny platně a došlo ke splnění smluvních podmínek pro splatnost ceny díla, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval nároky, které zůstaly předmětem sporu, včetně obrany žalovaného.

3. Po rozhodnutí odvolacího soudu byl spor nadále veden o část první složky pozastávky v rozsahu 1 % z ceny díla (234 144,80 Kč), prostřední složku pozastávky ve výši 2 % z ceny díla (468 289,58 Kč), nárok na zaplacení faktur [číslo] (24 035 Kč), [číslo] (1 345 Kč) a [číslo] (1 210 067 Kč) a o náklady za právní zastoupení na sepis výzvy ve výši 37 074,40 Kč. Předmětem sporu tedy zůstala částka 1 974 955,78 Kč.

4. Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozhodl napadeným rozsudkem znovu o zbytku uplatněných nároků tak, že žalobě vyhověl co do 830 928,58 Kč s příslušenstvím, a co do částek 1 016 952,80 Kč a 37 074,44 Kč s příslušenstvím ji zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce své nároky uplatnil důvodně, vzniklo mu právo na vystavení faktur [číslo] i na uvolnění pozastávky v jejích obou zbývajících složkách, ale nemohl se s úspěchem domáhat duplicitně proplacení faktur v plné výši i uvolnění zádržného, a proto bylo třeba omezit jeho požadavek na úhradu faktur na 90 % z vyúčtovaných částek. Žalovaný vůči žalobcovým nárokům započetl jednak pohledávku na smluvní pokutu ve výši 983 408,13 Kč z posuzované smlouvy za období od 12. 9. 2019 do 23. 10. 2019 a jednak pohledávku na smluvní pokutu ze smlouvy o dílo [číslo] [číslo] ze dne 18. 12. 2017, která byla nejistá, neurčitá a ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku nezpůsobilá k započtení. Nárok na smluvní pokutu z posuzované smlouvy o dílo vznikl žalovanému v důsledku žalobcova prodlení se zhotovením díla, šlo o pohledávku splatnou a způsobilou k započtení. Zápočet této pohledávky vedl k zániku části žalobcových nároků, a to v rozsahu zádržného ve výši 1 % z ceny díla, tedy v částce 234 144,80 Kč, nároku na zaplacení faktury [číslo] ve výši 21 631,50 Kč, faktury [číslo] ve výši 1 210,50 Kč, v obou případech po odečtení 10 % zádržného uplatněného duplicitně, a faktury [číslo] co do částky 726 421,33 Kč. Po zápočtu zůstal k úhradě nárok na zaplacení částky 362 639 Kč z faktury [číslo] prostřední části zádržného ve výši 2 % ceny díla, tj. částky 468 289,58 Kč. Žalobce byl z původního předmětu řízení ve výši 3 494 828,94 Kč úspěšný pouze co do částky 830 928,58 Kč, což odpovídalo 24 % předmětu sporu, proto nebyl oprávněný jeho nárok na náklady za sepis výzvy ve výši 37 074,40 Kč. V souladu s uvedeným závěrem o míře žalobcova procesního neúspěchu pak soud prvního stupně uložil žalobci také povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 52 % z účelně vynaložených nákladů.

5. Žalobce ve včasném odvolání proti rozsudku setrval na svém právním názoru o neplatnosti dohody o narovnání ze dne 9. 9. 2019, která nemohla nahradit již zaniklé závazky ze smlouvy o dílo, vyplývající z letter of intent, ani předání díla ze dne 22. 7. 2019 Smlouva o dílo ze dne 9. 9. 2019 pouze doplnila ujednání původní smlouvy podle letter of intent a upravila toliko nezaniklé závazky. Žalobce řádně zhotovil hromosvody podle postupně měnících se požadavků žalovaného, žalovanému přitom vytýkal stavební nepřipravenost. Žalobce nemohl být po dobu neposkytnutí součinnosti ze strany žalovaného v prodlení se zhotovením díla. Žalobce předal žalovanému dokumentaci k dílu a z jeho strany nic nebránilo předání díla, naopak žalovaný záměrně odmítal podepsat předávací protokol a vymiňoval si jeho podpis splněním dalších podmínek, jako např. dokončení hromosvodu, odstranění vad hromosvodu, instalaci zařízení na část schodiště. Žalobce k provedení těchto činností nebyl smlouvou zavázán, a nemohl být tedy v prodlení. Smlouva neobsahovala ujednání, podle něhož by případné vady dokumentace znamenaly, že dílo není dokončené. Žalovanému nevzniklo právo na smluvní pokutu, ujednání o ní bylo neurčité. Podle smlouvy měla smluvní pokuta zajišťovat 5 různých termínů, ale nevyplynulo z ní zcela určitě, o jaký termín v daném případě jde a jakou smluvní povinnost pokuta zajišťuje, a pak nebylo možno ani zjistit, zda byla pokuta adekvátní případnému porušení smlouvy. Kompenzační námitka tedy nebyla uplatněna oprávněně.

6. Žalovaný v odvolání proti rozsudku napadl zejména závěr soudu prvního stupně o nekompenzabilitě pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo [číslo] [číslo]. Soud prvního stupně podle něj tento závěr dostatečně neodůvodnil, a v důsledku toho je rozsudek v dané části nepřezkoumatelný.

7. Žalobce považoval rozsudek soudu prvního stupně v části napadené žalovaným za správný a dostatečně odůvodněný, odkázal v této souvislosti na usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 252/2020-264, v němž odvolací soud v této věci vyslovil stejný právní názor.

8. Žalobce dále ke svému odvolání doplnil, že je rozdíl mezi prodlením se včasným splněním závazku a rozdíl mezi plněním vadným. Ujednání o smluvní pokutě se nevztahovalo na situaci, kdy ukončené práce vykazovaly vady, pro vznik práva na zaplacení smluvní pokuty bylo určující porušení povinnosti ukončit práce do dohodnutého termínu. Žalobce ale dohodnutý termín ukončení prací dodržel, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, takže žalovanému nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předchozího řízení, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání bylo podáno zčásti důvodně, zatímco odvolání žalovaného nebylo možno považovat za opodstatněné.

10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, respektoval závazný právní názor odvolacího soudu ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. a důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. S právním posouzením zjištěného skutkového stavu souhlasil odvolací soud jen do určité míry, když vzhledem k pořadí započítávaných pohledávek, výslovně specifikovanému v kompenzačních jednáních, dospěl po zopakování části důkazů k odlišnému závěru o výsledku započtení, a neshledal správným ani stanovisko soudu prvního stupně o duplicitě části uplatněných nároků.

11. Podle čl. 6 smlouvy o dílo měla být prostřední část pozastávky ve výši 2 % z ceny díla uvolněna ve lhůtě 30 dnů po úspěšném provedení komplexních zkoušek díla a po prokázání požadovaných specifikací jednotlivých zařízení, nebo po získání pravomocného povolení zkušebního provozu, nebo kolaudačního souhlasu, přičemž tyto podmínky podle vyjádření účastníků na č. l. 367 a 378 mohly být splněny alternativně, podle toho, která nastane dřív. Ze závěrečné části tohoto ujednání ve znění„ zaplacena po uplynutí nejdelší záruční doby“ se sice podával zřejmý vztah k záruční době 60 měsíců podle článku 16.2 smlouvy, ale jako celek tato formulace postrádala smysl, nebyla dostatečně určitá a srozumitelná, a proto k ní odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako k neplatné nepřihlížel.

12. Zkušební provoz byl povolen rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 2. 8. 2019, [číslo jednací], které podle oznámení ze dne 28. 8. 2019 nabylo právní moci dne 20. 8. 2019. Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplynulo, že koordinační zkouška byla provedena 12. 9. 2019 a rozhodnutí o kolaudaci nabylo právní moci dne 9. 6. 2020.

13. Žalovaný prováděl opakovaně zápočty proti žalobcovým pohledávkám, a to jak procesní námitkou započtení, tak i hmotněprávním jednáním. V pořadí první zápočet byl proveden dne 3. 3. 2020, kdy žalobce započetl svoji pohledávku na poplatek za využívání staveniště podle čl. 5 smlouvy o dílo ve výši 936 579,18 Kč proti žalobcově pohledávce na zaplacení první části zádržného ve výši 1 170 723,97 Kč, takže poté zůstala zachována žalobcova pohledávka na uvolnění pozastávky co do částky 234 144,79 Kč (1 % z ceny díla).

14. Následovala procesní námitka započtení v podání ze dne 13. 3. 2020, kdy žalovaný započetl nárok na smluvní pokutu ve výši 983 408,13 Kč podle čl. 13 smlouvy o dílo, který vyúčtoval fakturou [číslo] splatnou dne 6. 12. 2019. Tento nárok započetl vůči žalobcovým pohledávkám na zaplacení ceny za elektroinstalační práce ve výši 33 314 Kč (zjevně podle faktur [číslo] jejichž souhrnná výše této částce odpovídala) a na zaplacení částky 1 210 067 Kč, která odpovídala faktuře [číslo] přičemž výslovně specifikoval, že zápočet provádí proti žalobcovým pohledávkám právě v uvedeném pořadí, tedy postupně proti fakturám [číslo]. Žalobcova pohledávka na zaplacení prostřední části zádržného ve výši 2 % z ceny díla se předmětem tohoto zápočtu nestala.

15. Žalovaný dál oznámil soudu v podání ze dne 30. 6. 2020, že dne 5. 6. 2020 došlo z jeho strany k dalšímu jednostrannému zápočtu pohledávek. V zápočtu z 5. 6. 2020 započetl dvě pohledávky na smluvní pokuty, a to ve výši 983 408,13 Kč z posuzované smlouvy o dílo a ve výši 2 278 784 Kč ze smlouvy o dílo ze dne 18. 12. 2017 [číslo] [číslo], která nebyla předmětem tohoto sporu. Uvedené nároky započetl vůči žalobcovým pohledávkám v následujícím pořadí: pohledávka z faktur [číslo] [číslo] pohledávka na vyplacení zbývající části zádržného ve výši 1 % z ceny díla, tedy 234 144,80 Kč, a pohledávka na vyplacení zádržného ve výši 2 % z ceny díla, tedy 468 289,60 Kč. Podle zápočtu tím měly žalobcovy pohledávky zcela zaniknout a pohledávka žalovaného na smluvní pokutu z druhé smlouvy o dílo [číslo] [číslo] měla trvat co do částky 1 445 317,39 Kč.

16. Právní posouzení smluvního vztahu účastníků z hlediska obsahu a platnosti jednotlivých smluv provedl odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 25 Co 58/2022-354, na který v tomto ohledu pro stručnost odkazuje. Dokazování provedené soudem prvního stupně ani zopakované odvolacím soudem nepřineslo nic, co by uvedené závěry mohlo změnit či snad vyvrátit, odvolací soud se tedy nadále přidržel závěru o uzavření platné smlouvy o dílo již podpisem letter of intent s tím, že tato smlouva byla dne 9. 9. 2019 v souladu s dohodou o narovnání platně nahrazena novou písemnou smlouvou o dílo. Z obsahu určité a platné dohody o narovnání jasně vyplýval úmysl stran dosáhnout zrušení celého původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým, který zahrnoval i všechna další ujednání, práva a povinnosti, na nichž se strany dohodly v době po podpisu letter of intent. Žalobcova argumentace proti závěru o platnosti dohody o narovnání, obsažená v odvolání, nepřinesla nic nového, byla vypořádána již v předchozím rozsudku odvolacího soudu v této věci, a nemohla vést odvolací soud ke změně jeho právního názoru.

17. Jak již bylo výše řečeno, smlouva o dílo z 9. 9. 2019 zavazovala účastníky místo letter of intent, a podle smlouvy o dílo a dohody o narovnání se součástí jejich závazkového vztahu staly i všechny do té doby dohodnuté změny, tedy i postupně upravované požadavky na provedení hromosvodů. Žalobce sice hromosvody považoval za dokončené podle původních parametrů, ale žalovaný svoje požadavky v daném směru průběžně měnil, žalobce tyto změny akceptoval a přizpůsoboval jim svoje plnění. Uzavřením obou smluv z 9. 9. 2019 se změněné požadavky na hromosvody staly součástí smluvních závazků, a dokud hromosvody nebyly zhotoveny podle požadavků žalovaného aktuálních ke dni 9. 9. 2019, nebylo dílo řádně dokončeno.

18. Součástí řádně zhotoveného díla byla podle smlouvy o dílo i příslušná dokumentace, která nebyla žalovanému v kompletní podobě předložena dříve než 23. 10. 2019, kdy žalovaný předal dílo investorovi. Dne 10. 9. 2019 nemohlo dojít k předání kompletní dokumentace, když podle zápisu o předání k tomuto dni řada revizních zpráv vykazovala vady a chyběly i některé protokoly o měření, stejně jako tomu bylo i podle zápisu o předání ze dne 25. 9. 2019, a dokonce ještě při předání díla investorovi. Do splnění povinnosti k předání kompletní dokumentace, resp. do podpisu finálního předávacího protokolu nebylo možno dílo považovat za dokončené, a žalobce byl po celou tuto dobu v prodlení se splněním svého smluvního závazku.

19. Podle čl. 11 smlouvy o dílo platil podpis finálního předávacího protokolu mezi žalovaným a investorem za konečný termín dokončení díla, bez ohledu na stav dokumentace, což respektoval i žalovaný jak v e-mailové zprávě ze dne 5. 11. 2019, tak i ve vyčíslení nároku na smluvní pokutu za prodlení se zhotovením díla, kterou požadoval jen do 23. 10. 2019. Finální předávací protokol mezi žalovaným a investorem měl podle smlouvy, na rozdíl od předání dokumentace, význam i pro pozastávku, jeho podpis dne 23. 10. 2019 znamenal splnění hmotněprávní podmínky pro uvolnění zbylé části její první složky ve výši 1 % z ceny díla, takže případné vady dokumentace přetrvávající po 23. 10. 2019 ztratily pro rozhodnutí ve věci relevanci, když neměly vliv na žádný z nároků uplatněných v tomto řízení.

20. K předání díla mezi účastníky nemohlo dojít před 9. 9. 2019, jakkoli to žalobce tvrdil, protože smlouva o dílo a dohoda o narovnání z tohoto dne stanovily termín předání díla až na 11. 9. 2019. Žalobce se ale na předání dne 11. 9. 2019 nedostavil, ani nenaplnil navazující postup předpokládaný smlouvou v článku 11. Dokumentace ke zhotovenému dílu vykazovala vady i dne 23. 10 2019 při podpisu finálního předávacího protokolu mezi investorem a žalovaným, kdy bylo podle smlouvy dílo dokončeno, takže lze s jistotou uzavřít, že žalobcovo prodlení trvalo až do 23. 10. 2019 a nebylo zapříčiněno okolnostmi na straně žalovaného.

21. Závěr soudu prvního stupně o vzniku a trvání prodlení se zhotovením díla na žalobcově straně byl tedy správný, ale je potřeba připomenout, že pro žalobcovy nároky nebylo podstatné, zda došlo k předání díla mezi účastníky. Splatnost ceny díla byla vázána na měsíčně odsouhlasované soupisy provedených prací, hmotněprávní podmínkou pro uvolnění první části pozastávky se stal podpis finálního předávacího protokolu mezi žalovaným a investorem a druhá část pozastávky měla být vyplacena ve vazbě na povolení zkušebního provozu.

22. Odvolací soud tedy dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobci vznikly všechny nároky, které zůstaly předmětem sporu. Žalobce měl právo na uvolnění zbývající části první složky zádržného v rozsahu 1 % z ceny díla, jíž se nedotkl zápočet ze dne 3. 3. 2020 proti poplatku za užívání stanoviště. Toto právo dospělo po uplynutí 30 dnů od podpisu finálního předávacího protokolu, k němuž došlo 23. 10. 2019, pozastávka tedy měla být uvolněna 22. 10. 2019, jak to ostatně uvedl i žalovaný v zápočtu z 3. 3. 2020.

23. Žalobci dále vzniklo právo na uvolnění prostřední části zádržného ve výši 2 % z ceny díla. Pro uvolnění této části pozastávky bylo smlouvou stanoveno několik alternativních podmínek, z nichž první byla splněna nabytím právní moci rozhodnutí o povolení zkušebního provozu dne 20. 8. 2019. Komplexní zkoušky a kolaudace následovaly až po tomto datu, takže pro uvolnění pozastávky zůstaly bez významu. Pozastávka měla být uvolněna po uplynutí 30 dnů od povolení zkušebního provozu, tedy dne 19. 9. 2019.

24. Žalobci vzniklo právo na úhradu faktur [číslo] ve výši 24 035 Kč, [číslo] ve výši 1 345 Kč a [číslo] ve výši 1 210 067 Kč. Uvedené faktury byly vystaveny v souladu s čl. 6 smlouvy o dílo a jejich splatnost nastala podle data, které na nich bylo uvedeno (faktura [číslo] dne 21. 11. 2019, faktura [číslo] dne 29. 10. 2019 a faktura [číslo] dne 7. 12. 2019). Žalobce jejich úhradu nežádal duplicitně, a to ani zčásti, jak se mylně domníval soud prvního stupně. Uvolnění zádržného bylo v žalobě požadováno výslovně jen z vyjmenovaných faktur ([číslo]), ale z faktur [číslo] nebyla pozastávka zadržena. Zadržení pozastávky z těchto faktur nepředpokládal ani žalobce v podané žalobě, ani žalovaný v zápočtu z 3. 3. 2020, v němž tyto faktury započítal v plné výši. O dvojí požadavek na uvolnění zádržného z těchto faktur se tedy nemohlo jednat.

25. Žalobci dál vzniklo právo na náhradu nákladů ve výši 37 074,40 Kč, které vynaložil na právní zastoupení při sepisu výzvy z 22. 11. 2019. V době, kdy byla výzva vyhotovena, byly všechny pohledávky v ní uvedené existentní a splatné, v tu dobu nebylo možno předjímat budoucí zápočet těchto pohledávek ze strany žalovaného ani výsledek případného soudního řízení, takže výzva byla žalovanému adresována zcela důvodně. Náklady vynaložené na sepis této výzvy byly škodou, která žalobci vznikla v souvislosti s porušením smluvní povinnosti ze strany žalovaného ve smyslu ust. § 2894 a 2913 občanského zákoníku. Pro úplnost odvolací soud dodává, že tento nárok se nikdy nestal předmětem započtení a žalobce z něj nepožadoval úrok z prodlení.

26. Žalovaný užil k zápočtu vůči žalobcovým pohledávkám svůj nárok na smluvní pokutu podle čl. 13 (i) smlouvy o dílo, která zajišťovala splnění konečného termínu realizace díla podle čl. 12 smlouvy. Smluvní pokuta dohodnuta platně ve smyslu ust. § 2048 občanského zákoníku, byla v ní jednoznačně vymezena zajištěná povinnost i výše sankce, včetně způsobu jejího stanovení. Ve specifikaci zajištěné povinnosti odkazovala na čl. 12 smlouvy, v němž sice bylo dohodnuto vícero termínů pro postupné dokončování díla, jak upozorňoval žalobce, ale poslední, tedy konečný termín realizace díla v něm byl určen jednoznačně datem 11. 9. 2019, kdy měly být odstraněny i vady a nedodělky. Žádný pozdější termín v tomto článku uveden nebyl, takže je zřejmé, že konečným termínem, jehož splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, byl právě termín 11. 9. 2019.

27. V souvislosti s nárokem na smluvní pokutu, která stíhala povinnost ke zhotovení díla řádně a včas, žalobce v odvolání poukazoval na rozdíl mezi dílem hotovým včas a dílem hotovým s vadami. Odvolací soud si byl tohoto rozdílu vědom a neměl důvod jej zpochybňovat, nicméně z hlediska vzniku práva na smluvní pokutu za prodlení se zhotovením díla mohl uvedený rozdíl nabýt významu teprve po předání díla, při němž by byly případné vady zjištěny. Do té doby je zhotovitel v prodlení s předáním díla jako takového, a objednateli vzniká právo na smluvní pokutu za prodlení se zhotovením díla, byla-li ve smlouvě sjednána. Dílo nepochybně nebylo dokončeno dříve než 23. 10. 2019, nebylo jej tedy možno hodnotit jako včas zhotovené, a žalovanému v souladu se smlouvou vznikl nárok na smluvní pokutu.

28. Žalovaný vyúčtoval smluvní pokutu fakturou [číslo] s odkazem na čl. 13 (i) smlouvy o dílo, a to za období od 10. 9. 2019 do 23. 10. 2019, ale tím stanovil počátek prodlení se zhotovením díla v rozporu se smlouvou. V námitce započtení ze dne 13. 3. 2020 však svůj omyl napravil a započítal smluvní pokutu pouze za období od 12. 9. 2019 do 23. 10. 2019 v celkové výši 983 408,13 Kč. Tento způsob stanovení výše smluvní pokuty odpovídal článku 13.1 (i) i článku 12.1 smlouvy o dílo, a ve spojení s procesní námitkou započtení následně vedl k zániku vzájemných závazků účastníků, jak bude níže podrobněji odůvodněno.

29. Žalovaný později použil k započtení vedle výše popsaného nároku na smluvní pokutu také nárok na smluvní pokutu ze smlouvy o dílo [číslo] [číslo], která není předmětem tohoto sporu. K ní uzavřel soud prvního stupně zcela správně, že se jedná o nárok nezpůsobilý k započtení ve smyslu ust. § 1987 občanského zákoníku. Tento nárok pocházel z jiného smluvního vztahu a vyžádal by si další obsáhlé dokazování, které bude zřejmě provedeno v řízení před Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 17 C 98/2020, v němž je spor z této smlouvy projednáván. Pohledávka na smluvní pokutu z této smlouvy o dílo byla tedy v rámci posuzované věci zjevně nejistá a nekompenzabilní ve smyslu ust. § 1987 občanského zákoníku, což ostatně odvolací soud dovodil již ve svém usnesení ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 252/2020-264, od něhož neměl důvod se odchýlit.

30. K účinnému započtení pohledávek, které zůstaly předmětem sporu, došlo procesní kompenzační námitkou ze dne 13. 3. 2020, což byl v pořadí první zápočet provedený směrem k těmto pohledávkám. V námitce započtení z 13. 3. 2020 žalovaný svůj správně stanovený a vyčíslený nárok na smluvní pokutu ve výši 983 408,13 Kč započetl proti jednoznačně specifikovaným žalobcovým pohledávkám a výslovně uvedl, v jakém pořadí mají být pohledávky započítány. Zápočet byl veden postupně proti zbytku první části zádržného ve výši 1 % z ceny díla, tedy částce 234 144,80 Kč, dále proti nároku na zaplacení faktur [číslo] ve výši 24 035 Kč, [číslo] ve výši 7 934 Kč (řízení o ní již bylo pravomocně zastaveno a nyní se v rozhodnutí nijak neprojevila), [číslo] ve výši 1 345 Kč a [číslo] ve výši 1 210 067 Kč. Všechny tyto faktury byly uplatněny k započtení v plné výši, bez odečtu zádržného. Tento postup odpovídal ust. § 1982 občanského zákoníku, faktury byly splatné, žalovaný měl právo z nich podle smlouvy část platby pozastavit, ale podle obsahu kompenzační námitky tohoto práva zjevně nemínil využít. Prostřední část zádržného ve výši 2 % z ceny díla, tedy částka 468 289,58 Kč, nebyla tímto zápočtem dotčena.

31. Vzhledem k výši započítávané smluvní pokuty a k jednoznačně stanovenému pořadí započítávaných pohledávek zaniklo tímto zápočtem právo na zaplacení zbývající části první složky zádržného ve výši 1 % z ceny, faktur [číslo] to v plné výši, a k zániku práva na úhradu části faktury [číslo]. Po zápočtu zádržného a faktur [číslo] zbyla na zápočet proti faktuře [číslo] smluvní pokuta již jen ve výši 715 949,33 Kč, takže po zápočtu zůstal žalobci nárok na zaplacení této faktury co do výše 494 117,67 Kč.

32. Po kompenzaci provedené procesní námitkou dne 13. 3. 2020 již žalovanému nezbyla žádná pohledávka způsobilá k započtení v tomto řízení, když jeho druhý nárok na smluvní pokutu byl ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 občanského zákoníku k započtení nepoužitelný, a následující zápočty proto zůstaly z hlediska předmětu tohoto sporu bez významu. Žalobce měl tedy v tomto řízení po provedení zápočtu ze dne 13. 3. 2020 nárok na zaplacení části faktury [číslo] ve výši 494 117,67 Kč a na uvolnění prostřední části pozastávky ve výši 2 % z ceny díla, tj. 468 289,58 Kč.

33. K uvedeným pohledávkám mu podle ust. § 1970 občanského zákoníku vznikl nárok na úrok z prodlení. Ke střetu započítávaných pohledávek, vyjma faktury [číslo] došlo dne 6. 12. 2019, kdy se stala splatnou faktura [číslo] kterou žalovaný žalobci vyúčtoval započítávanou smluvní pokutu. Faktura [číslo] byla splatná 7. 12. 2019, kdy se také střetla s pohledávkou žalovaného na smluvní pokutu. Žalobce měl z pohledávek na zaplacení faktur, které zanikly zápočtem v plné výši, právo na úrok z prodlení od dne následujícího po jejich splatnosti do 5. 12. 2019, z nároku na uvolnění první složky pozastávky v souladu se žalobním požadavkem až od 1. 12. 2019 (ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.) do [datum], z faktury [číslo] v její nezapočtené části od 8. 12. 2019 do zaplacení a z druhé části pozastávky ve výši 468 289,58 Kč ode dne následujícího po vzniku práva na její uvolnění, tedy od 20. 9. 2019.

34. Na základě shora uvedených závěrů shledal odvolací soud, že je namístě napadený rozsudek změnit podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř., protože soud prvního stupně neposoudil zcela správně důsledky provedených zápočtů, a kromě toho se výrok II rozsudku jevil jako nepřezkoumatelný, neboť jím zřejmě nebyl vyčerpán celý předmět řízení a ani částky v něm obsažené nesouhlasily v plném rozsahu se specifikací započtených nároků podle odstavce 62 odůvodnění.

35. Odvolací soud proto žalobě vyhověl co do požadavku na úhradu části faktury [číslo] ve výši 494 117,67 Kč a prostřední části zádržného odpovídající 2 % z ceny díla ve výši 468 289,58 Kč, to vše včetně úroku z prodlení od splatnosti těchto nároků až do zaplacení, a přiznal žalobci i právo na náhradu škody za náklady na právní zastoupení při sepisu výzvy z 22. 11. 2019 ve výši 37 074,40 Kč. Zbývající nároky zanikly započtením, odvolací soud proto žalobu zamítl co do nároku na úhradu 1 % zádržného z první části pozastávky ve výši 234 144,80, části faktury [číslo] ve výši 715 949,33 Kč a nároků na zaplacení faktur [číslo] ve výši 24 035 Kč a [číslo] ve výši 1 345 Kč, včetně jejich příslušenství.

36. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř., a to za řízení před soudy obou stupňů. Žalobce původně požadoval k úhradě částku celkem 3 531 903,34 Kč a uspěl celkem co do částky 999 481,65 Kč, jeho celkový procesní úspěch odpovídal 28 % z původního předmětu sporu, a proto byl povinen podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. nahradit žalovanému jeho náklady před soudy obou stupňů v rozsahu 44 %.

37. Náklady žalovaného před soudy obou stupňů do zahájení tohoto odvolacího řízení specifikoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku, na nějž v tomto rozsahu odvolací soud pro stručnost odkazuje. V jinak správné specifikaci došlo pouze k drobnému pochybení, kdy soud prvního stupně počítal náklady za období od 9. 2. 2022 z punkta 1 847 881,37 Kč, avšak správně v tomto období punktum činilo 1 974 955,78 Kč (zádržné 234 144,80 Kč a 468 289,58 Kč, fakturované částky 1 210 067 Kč, 24 035 Kč a 1 345 Kč a škoda 37 074,40 Kč), takže odměna za 1 úkon právní služby nebyla 15 700 Kč, jak ji stanovil soud prvního stupně, ale 16 200 Kč. Za období od 9. 2. 2022 soud prvního stupně přiznal žalovanému právo na náhradu 4 úkonů právní služby po 15 700 Kč, což po připočtení DPH odpovídalo částce 75 988 Kč, ale měl přiznat právo na 4 úkony po 16 220 Kč + DPH, tedy 78 504,80 Kč O rozdíl ve výši 2 516,80 Kč proto bylo třeba zkorigovat celkovou výši nákladů stanovených soudem prvního stupně, která měla správně činit 464 638,80 Kč. Porady s klientem, které žalovaný vyúčtoval až v rámci odvolacího řízení, zůstaly nedoloženy.

38. V odvolacím řízení pak žalovaný účelně vynaložil 1 úkon právní služby za 16 220 Kč, 1 úkon s poloviční odměnou za 8 110 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč, náhradu cestovních výdajů z [obec] do [obec] a zpět ve výši 1 726 Kč, náhradu za promeškaný čas 600 Kč, DPH 5 723,76 Kč a soudní poplatek z odvolání 41 547 Kč, takže celkem jeho náklady za tuto fázi řízení činily 74 526,76.

39. Ze všech nákladů vynaložených před soudy obou stupňů ve výši 539 165,56 Kč měl žalovaný právo podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. na náhradu 44 %, tedy částky 237 233 Kč.