25 CO 117/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 13 967,63 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově, č. j. 16 C 40/2021-247, ze dne 27. 1. 2023

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 458,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 258,80 Kč od 7. 5. 2020 do zaplacení, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 458,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 258,80 Kč od 7. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 487,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 7. 5. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů částku 25 832 Kč, a to do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 221,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 3 946,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 746,47 Kč (výrok II.) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši částky 10 385 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu ze dne 15. 12. 2016, na základě které žalovaná vyvíjela pro žalobce činnost směřující k uzavírání smluv specifikovaných v této smlouvě, za což žalované náležela sjednaná odměna. Účastníky bylo sjednáno tzv. storno období, po jehož dobu žalovaná garantovala trvání uzavřených smluv a v případě ukončení smluv před uplynutím této doby byla žalovaná povinna vrátit poměrnou část odměny již žalobcem vyplacené. Ve smlouvě o spolupráci žalovaná prohlásila, že byla seznámena se zněním interních předpisů a pokynů, že s jejich zněním souhlasí a zavazuje se, že se jimi bude řídit. Žalovaná působila u žalobce na pozici tzv. tipaře. Před uplynutím tzv. storno období byly ze strany příslušných finančních institucí předčasně ukončeny smlouvy v žalobě specifikované, u kterých následně došlo ze strany finančních institucí k nárokování storno odměn vůči žalobci. Za tyto smlouvy byla žalované vyplacena odměna, přestože nebyly dodrženy storno podmínky těchto smluv a finanční instituce strhly žalobci tato storna z provizí za další žalobcem uzavřené obchody. Celková částka nárokovaných storen odměn vůči žalované po započtení kladných odměn činí 4 985,63 Kč. Žalobce se v řízení dále domáhal zaplacení částky 7 500 Kč poukazem na dohodu ze dne 19. 12. 2017 o poskytnutí zálohy na úhradu správního poplatku ČNB, na základě které žalobce uhradil 28. 11. 2017 za žalovanou správní poplatek ve výši 10 000 Kč jako zálohu na provizní bonus, přičemž žalovaná se zavázala tuto zálohu vrátit žalobci podle článku III. dohody o poskytnutí zálohy, pokud nebudou splněny podmínky pro výplatu provizního bonusu. Rozhodný den nastal dne 20. 7. 2017, přičemž pro splnění podmíněné produkce by se v celkovém přehledu produkce žalované musely nacházet odměny ve výši alespoň 37 500 Kč, nicméně do této doby žalovaná obdržela odměnu pouze ve výši 6 212,20 Kč, tedy nesplnila podmínky pro výplatu provizního bonusu a byla povinna částku 10 000 Kč vrátit žalobci zpět ve čtyřech měsíčních splátkách po 2 500 Kč, přičemž první splátka byla započtena v účetní závěrce 11/2017 oproti kladné produkci žalované. Žalobce nadále požadoval zaplacení částky 532 Kč představující neuhrazený poplatek za využívání e-mailové adresy poukazem na pokyn o poskytování e-mailové schránky ze dne 1. 8. 2018. Dále pak požadoval zaplacení částky 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná namítala, že předmětem smlouvy o spolupráci nebyla činnost podle některého ze živnostenských oprávnění žalované, a tedy není na její straně splněna podmínka podnikatele. Teprve se připravovala k získání oprávnění podle příslušných právních předpisů. Následně byla registrována jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel u ČNB. Smlouvy osobně neuzavírala, pouze klienty vyhledávala. Při uzavření smlouvy ze dne 15. 12. 2016 jí nebyly předloženy žádné další dokumenty ani odměňovací směrnice. Nebyla seznámena s pokynem žalobce ze dne 20. 2. 2009 ani s částkou 950 Kč za školení, faktury neobdržela. Soud po provedeném dokazování listinami a výslechem svědka pak k jednotlivým uplatněným nárokům uvedl, že pokud jde o částku 4 985,63 Kč jako vrácení storen provizí, pak má za prokázané, že žalovaná se podílela na uzavření smluv v žalobě uvedených, za což jí náležela odměna, tedy v případě, že došlo k ukončení těchto smluv, je povinna příslušné částky žalobci vrátit, avšak dospěl k závěru, že důvodný je návrh, pouze pokud jde o částku 2 726,83 Kč, neboť pokud jde o částku 2 258,80 Kč jako součet částek 1 635,10 (storno ze smlouvy FP/122177) a 623,70 Kč (storno ze smlouvy FP/125991), pak žalobce ani přes výzvu soudu neprokázal, zda a kdy vyplatil žalované její tipařskou odměnu za uzavření těchto smluv. Pokud tedy žalobce uvedené částky žalované nevyplatil, nelze ji zavázat k vrácení částečných storno provizí z uvedených smluv. Soud proto žalobu zamítl co do částky 2 258,80 Kč, pokud jde o storna provizí. Pokud jde o částku 7 500 Kč, jedná se o vrácení zálohy na provizní bonus a soud měl za prokázané, že žalobce zaplatil za žalovanou tento správní poplatek ČNB, a že byly splněny podmínky k vrácení této částky žalovanou vůči žalobci, neboť žalovaná nesplnila podmínky uzavřené dohody v tom smyslu, aby dosahovala sjednané produkce. Protože tak žalovaná nesplnila podmínky pro výplatu provozního bonusu dle dohody o poskytnutí zálohy, byla povinna částku 10 000 Kč žalobci vrátit ve sjednaných splátkách. Pokud tedy žalobce požadoval zaplacení částky 7 500 Kč, je jeho nárok důvodný a žalovaná byla k zaplacení této částky žalobci zavázána. Rovněž tak byla zavázána k zaplacení částky 950 Kč za účast na školení, kdy soud dospěl k závěru, že žalovaná se v souladu se smlouvou ze dne 15. 12. 2016 a pokynem pro spolupracovníky ze dne 20. 2. 2009 přihlásila v interním systému žalobce na školení s názvem [anonymizováno] [datum] [anonymizováno] [datum] [obec], přičemž zároveň v souladu s článkem IV. odst. 1 pokynu pro spolupracovníky ze dne 20. 2. 2009 potvrdila cenu za toto školení ve výši 950 Kč a následně se ho také osobně účastnila. Proto je tedy povinna nést náklady akce ve smyslu uvedených předpisů a byla proto k zaplacení této částky rovněž zavázána. Pokud pak jde o poplatek za užívání emailové schránky ve výši 532 Kč, soud dospěl k závěru, že žalobce prokázal umístění pokynu o poskytování e-mailové schránky ze dne 1. 8. 2018 do interního systému žalobce, kdy na základě tohoto pokynu byla žalovaná povinná platit částku 532 Kč žalobci za užívání e-mailové schránky, neboť nesplnila podmínky pro bezplatné užívání vymezené v uvedeném pokynu, kdy tento nabyl účinnosti dne 30. 9. 2018. V řízení však bylo prokázáno, že smluvní vztah účastníky založený smlouvou ze dne 15. 12. 2016 byl ukončen ke dni 31. 10. 2018 tedy žalované bylo uloženo zaplatit za používání e-mailové schránky poměrnou část za období od 30. 9. 2018 do 31. 10. 2018, tedy v rozsahu 1/12 z částky 532 Kč. Žalované proto bylo uloženo zaplatit částku 44,33 Kč a ve zbývajícím rozsahu žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Zamítnut byl rovněž nárok na zaplacení částky 1 200 Kč, kdy soud dospěl k závěru, že při uzavření smlouvy o spolupráci nebyla na straně žalované splněna podmínka podnikatele ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná v době uzavření této smlouvy nedisponovala příslušným oprávněním pro výkon podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle poměru úspěchu ve věci.

2. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení.

3. Žalovaná v podaném odvolání namítá proti nároku na vrácení provize ve výši 2 726,83 Kč. Má za to, že žalobce neprokázal, že by z tvrzené smlouvy byla vyplacena provize v žalobcem uváděné částce. Zpochybňuje výpis z provizního účtu. Má za to, že vztah se žalobcem nebyl již od počátku rovnocenný, žalobce opakovaně hledal důvody k dalším závazkům její osoby jako spolupracovníka, s čímž nesouhlasila, a namísto toho, aby žalobce platil za její činnost, tak si zřejmě ještě myslí, že by měla platit za údajné závazky. Jednání žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy. Žalobcem nastavený systém spolupráce s odstupem hodnotí jako jednostranně výhodný pouze pro žalobce. Žalobce neustále sliboval vysoké příjmy, které nikdy neposkytl, naopak musela platit nájem za pracovní místo, tiskárnu, počítač, a když byla z pracoviště vyhozena dne 24. 7. 2018, bylo jí na její dotaz, zda je finančně se žalobcem vyrovnána, sděleno, že má uhradit platby nájemného, tiskárny a počítače, což učinila. Pokud tedy nějaké závazky se žalobcem měla, pak tyto uhradila. Pokud jde o zálohu na provizní bonus, pak její uzavření postrádalo jakýkoliv ekonomický smysl z hlediska stanovení podmínek, za jakých záloha nemusí být vrácena, neboť dávno před jejím uzavřením bylo jasné, že případné výhody se pro její osobu neuplatní. Jde o součást ekonomicky velmi nevýhodného systému smluv, který žalobce nastavil. Do takového systému pak spadá i úhrada za školení ve výši 950 Kč. Poukazuje, že žádnou fakturu za školení neobdržela. Rovněž tak setrvává na svém tvrzení, že dnem 24. 7. 2018 žalobce znepřístupnil její e-mailovou adresu a zamezil vstup na pracoviště. Má za to, že soud prvního stupně by měl posoudit nemravné jednání žalobce jako celek. Je zřejmé, že jde o předem žalobcem nastavený nevýhodný systém, jehož cílem bylo přenést na smluvního partnera peněžité závazky, které bude smluvní partner nucen plnit činností v rámci spolupráce se žalobcem a z jeho činnosti bude profitovat jen žalobce. Poukazuje na to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy, a dospěl k nesprávným skutkovým a právním zjištěním. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku.

4. Žalobce v podaném odvolání, které směřoval proti výroku II., uvádí, že pokud jde o nárok na zaplacení částky 1 200 Kč, poukazuje na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že soudem prvního stupně bylo aplikováno nesprávně. Žalovaná uzavřela smlouvu se žalobcem jako samostatný podnikatel, žalovaná měla již v době uzavření smlouvy registrováno provozování příslušné živnosti, a to zprostředkování obchodu a služeb. A v záhlaví smlouvy byla rovněž označena svým IČ, tedy není pochyb o tom, že by smlouvu uzavírala v jiném postavení než v postavení podnikatele. Šlo tedy o vztah mezi podnikateli. Pokud jde o neprokázání výplaty provizí, namítá, že pokud soud zamítl částku 2 258,80 Kč představující součet částek 1 635,10 Kč jako storno ze smlouvy [spisová značka] a 623,70 Kč jako storno ze smlouvy [spisová značka], pak ve svém podání ze dne 18. 6. 2021 vysvětlil soudu povahu výpisu z provizního účtu, který k žalobě přikládal. Vylíčil zároveň vztah výpisu z provizního účtu a vyplacených plateb z účtu žalobce na účet žalované, kdy vyplacení těchto plateb bylo prokázáno výpisem z běžného účtu žalobce. Odměny za obě soudem uvedené smlouvy byly v souladu s uzavřenou smlouvou zaúčtovány na provizní účet žalované a vyplývá z něj, že v době jejich připsání byl stav provizního účtu záporný. Veškeré odměny, které byly připsány na provizní účet žalované, byly započteny na storno odměn zaúčtovaných v předchozích obdobích. Právě ve svém podání ze dne 10. 6. 2022 žalobce uvedl, že odměny v částce 11 285,97 Kč započetl na nejdříve splatné pohledávky žalované a neuhrazeny zůstala jen storna ze smlouvy [spisová značka], [spisová značka] a částečně ve výši 2 723,80 Kč storno za smlouvu [spisová značka]. Tedy zjevně z tohoto vyplývá, že uhrazeno bylo právě storno 5 027,60 Kč za smlouvu [spisová značka], částka 449,20 Kč [spisová značka], storno za smlouvu [spisová značka] a část storna za smlouvu [spisová značka] ve výši rozdílu původní výše storna 4 268 Kč a žalobcem uvedeného nedoplatku 2 726,83 Kč (tedy 1 541,17 Kč). Celkem tedy 11 285,97 Kč, což odpovídá také výpočtu 16 271,60 Kč jako uvedená celková výše storen mínus částka 4 985,63 Kč (částka uplatněná žalobou). Tyto skutečnosti žalobce řádně vylíčil a prokázal. Popsaný postup je v souladu s ustanovením XI. čl. 2 písm. a) odměňovací směrnice, která byla součástí dokazování. Pokud jde o licenční poplatek, kdy soud zamítl žalobu částečně v rozsahu 487,67 Kč představující 11/12 poplatku za zřízení e-mailové schránky, pak si žalobce není vědom, že by soud v průběhu řízení vyjádřil pochybnost na dostatečnosti tvrzení nebo žalobcem doložených důkazů. Pokud jde o softwarové licence, je běžnou praxí, že pokud jsou poskytovány s ročním či delším předplatným, je cena za licenci výrazně nižší. Tak je to přirozeně i v případě produktu [anonymizována dvě slova], jehož součástí byla i předmětná e-mailová schránka. Odmítá předpoklad, že by měl vždy nespotřebovanou část poplatku za nevyužitou část licence bývalým spolupracovníkům vracet. Také tato povinnost by představovala nepřiměřenou administrativní zátěž na straně žalobce. Navrhuje změnu napadeného výroku tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 946,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 746,47 Kč od 7. 5. 2020 do zaplacení.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném za přítomnosti obou účastníků řízení. Odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobce je zčásti důvodné.

6. Odvolání žalované odvolací soud nemohl shledat důvodným. Námitky žalované jsou především obecného charakteru a směřují proti mravnosti uzavřené smlouvy, kdy žalovaná namítá, že tento vztah nebyl rovnocenný a jednání žalobce má za rozporné s dobrými mravy. K těmto námitkám odvolací soud poznamenává, že jak vyplývá z živnostenského rejstříku, je žalovaná podnikatelkou již od roku 2004, disponuje několika živnostenskými oprávněními a je tak namístě předpoklad, že do vztahu se žalobcem vstupovala jako osoba nikoli neznalá. I kdyby žalovaná neměla schopnost zcela podrobně porozumět způsobu nastavení poskytovaných odměn dle vnitřních předpisů žalobce, které i soud pokládá za ne zcela srozumitelné, je nutné přihlédnout ke skutečnosti, která možná není zcela notorietou, ale je v oboru obecně známá. Tím je základní princip odměňování v této oblasti spočívající v tom, že, pokud zprostředkovatel obdrží odměnu za zprostředkování uzavření smlouvy, může být tato odměna (provize) požadována zpět, za předpokladu že zprostředkovaný kontrakt netrvá po určitou sjednanou dobu. Žalovaná tedy zcela nepochybně musela již při uzavírání smlouvy se žalobcem minimálně být srozuměna s tímto obecným a obvyklým principem, na němž je odměňování zprostředkovatelů v této oblasti (pojištění a finanční investování) postaveno. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalovaná podpisem smlouvy vyjádřila své srozumění s tím, že součástí ujednání budou i další podmínky, instrukce a pokyny žalobce. Soud k tomu poznamenává, že jde o podnikání ve specifické oblasti se specifickými podmínkami, avšak toho si žalovaná měla nebo mohla být vědoma, když, jak výše uvedeno, nemůže jít o osobu zcela neznalou, a jakkoliv je možno působení v této oblasti posoudit jako poměrně tvrdý byznys, zejména v tom, že jde poměrně o konkurenční prostředí, kde k dosažení možné odměny je třeba vynaložení značného úsilí, navíc s ne příliš jistým výsledkem, nelze označit vztah za nerovnoměrný či podnikání žalobce za zjevně rozporné s dobrými mravy.

7. Pokud pak jde o námitku žalované týkající se přístupu k e-mailové schránce či do informačního systému žalobce, uvádí soud, že v tomto ohledu neshledává pochybení soudu prvního stupně, pokud neprovedl žalovanou navržené důkazy výslechy dalších osob, když z toho, co žalovaná v průběhu řízení uvedla, jednoznačně nevyplývá, že by zde byl konkrétní svědek, jež by mohl prokázat její marné úsilí o přístup do informačního systému před dobou zániku vztahu, kdy její důkazní návrhy byly zcela obecného charakteru. Tedy, i pokud byla žalovaná zavázána k zaplacení částky 44,33 Kč za jeden měsíc používání e-mailové adresy dle pokynu žalobce ze dne 1. 8. 2018, je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Tvrzení, o tom, že žalovaná neobdržela fakturu, je nerozhodné. Faktura má jen povahu výzvy k plnění a může mít význam při určení počátku prodlení s placením. Žalobce však požaduje úrok z prodlení až ve vazbě na předžalobní výzvu a doložil její odeslání.

8. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že účastníky byla platně uzavřena smlouva označená jako smlouva o spolupráci, dle ustanovení § 1746 odst. 2 o. z., na základě které žalovaná pro žalobce vyvíjela činnost směřující k uzavírání smluv, jejichž předmětem byly zejména pojistné, investiční, úvěrové nebo bankovní produkty, případně stavební, důchodové nebo doplňkové penzijní spoření. Žalovaná po celou dobu trvání smlouvy o spolupráci ze dne 15. 12. 2016 vykonávala funkci na pozici tzv. tipaře, tedy smlouvy neuzavírala osobně, ale pouze vyhledávala klienty pro uzavírání jednotlivých smluv a za tuto činnost jí náležela odměna dle odměňovací směrnice, na niž smlouva odkazovala. Správný však není závěr soudu prvního stupně, pokud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci nepřísluší tzv. storno odměny za smlouvu [spisová značka] ve výši 1 635,10 Kč a 623,70 Kč za smlouvu [spisová značka], poukazem na to, že žalobce v řízení neprokázal, zda a kdy tipařskou odměnu žalované za uzavření těchto smluv vyplatil. Soud prvního stupně přitom pominul, že součástí tvrzení žalobce jak v žalobě, tak později v průběhu řízení bylo i to, že vedl pro žalovanou tzv. provizní účet, a že v případě, kdy bude uplatněno tzv. storno provizí, budou započítána tato storna vůči odměně, na niž žalované za příslušné období náležela. Jinak řečeno, účastníci již ve smlouvě předjímali možnost, aby v případě, že bude žalovaná povinna k vrácení tzv. storna provize, bude tato její povinnost započítána vůči nároku na odměnu za sjednané smlouvy.

9. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že zopakoval dokazování listinou ve spise založenou na č. l. 12, označenou jako tzv. celkový přehled produkce, a z ní zjistil, že provize za sjednání smluv evidovaných u žalobce pod číslem [spisová značka] ve výši 2 401,60 Kč a [spisová značka] ve výši 952,40 Kč byly jako kladné provize ve prospěch žalované zaúčtovány. Je tak zřejmé, že byť tyto částky jako odměny za sjednání uvedených smluv nebyly žalované fyzicky vyplaceny převodem na její účet, jako tomu bylo v případě dříve sjednaných smluv, byly v její prospěch jako kladné zaúčtovány. Je tak zřejmé, že žalobci, pokud uvedené smlouvy netrvaly po příslušná sjednaná období (což žalobce v řízení prokázal), přísluší právo na vrácení poměrné částky za vyplacené (ve prospěch žalované) zaúčtované odměny. Jestliže tedy žalobce v řízení požadoval zaplacení tzv. storna provize i ze smluv [spisová značka] ve výši částky 1 635,10 Kč a [spisová značka] ve výši částky 623,70 Kč, je jeho nárok důvodný.

10. Za správný nemůže mít odvolací soud ani ten závěr soudu prvního stupně, že žalobci nepřísluší paušální náhrada nákladů za vymáhání pohledávky dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. poukazem, že žalovaná se na činnost u žalobce teprve připravovala. Žalovaná již v době uzavření smlouvy o spolupráci měla postavení podnikatele, byla držitelkou několika živnostenských oprávnění. Proto je třeba i tento nárok uplatněný žalobcem hodnotit jako důvodný.

11. Naproti tomu nemá odvolací soud za důvodné odvolání žalobce, pokud směřuje proti zamítnutí návrhu v části týkající se zaplacení částky 487,67 Kč jako poměrné části ceny za užívání e-mailové schránky žalobce. Pokyn, na který se žalobce odvolává, nezavazuje k placení za užívání schránky, která fakticky užívána není a být ani nemůže. Jestliže mohla být schránka žalovanou užívána toliko jeden měsíc, nemůže být žalovaná zavázána k placení nad rámec tohoto období. Dodat lze, že v případě, že by pokyn žalobce k placení spolupracovníky výslovně zavazoval i pro dobu, kdy schránku nemohou užívat, šlo by již zřetelně o zneužívající ujednání. Stejně tak nemohou obstát námitky žalobce ohledně administrativní náročnosti. Žalobce je v tomto ohledu nepochybně velmi zdatný. To zřetelně vyplývá z jím vytvářených velmi sofistikovaných směrnic a pokynů, jak již výše uvedeno, ne vždy zcela srozumitelných. Své spolupracovníky zahrnuje záplavou takových směrnic a pokynů, a je proto zcela absurdní úvaha o tom, že by mu měl nárok náležet jen proto, že bylo pro něj administrativně náročné jej specifikovat dle skutečné doby užívání.

12. Odvolací soud proto za použití ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil ve výroku I. a za použití ustanovení § 220 o. s. ř. změnil ve výroku II. v té části, jíž se žalobce domáhá zaplacení částky 3 458,80 Kč. Za použití ustanovení § 219 o. s. ř. byla potvrzena část výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 487,67 Kč.

13. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, rozhodoval odvolací soud ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, neboť bylo rozhodnutí soudu prvního stupně měněno.

14. Žalovaná byla v řízení neúspěšná (neúspěch žalobce je zcela nepatrný), proto je povinna nahradit žalobci náklady na řízení jím vynaložené. Tyto náklady sestávají za řízení před soudem prvního stupně ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a dále za právní zastoupení advokátem. Advokát žalobce učinil v řízení před soudem prvního stupně pět úkonů právní služby (převzetí věci, výzva k plnění, žaloba, 2x účast na jednání) a jeden v poloviční výši (účast na jednání, na němž byl toliko vyhlášen rozsudek), tj. mu přísluší odměna ve výši 5,5 x 1 660 Kč, šest režijních paušálů 1 800 Kč a DPH 2 295 Kč Celkem 13 225 Kč Odvolací soud nepřiznal žalobci odměnu za úkony spočívajících v písemných vyjádřeních, neboť v nich žalobce doplňuje skutková tvrzení, jež však měla již být obsahem žaloby. Jde tak o úkony nikoli účelně vynaložené. Žalobci dále přísluší náhrada za cestovné a promeškaný čas včetně DPH za tři cesty k soudu do [obec] a zpět, celkem ve výši 1 853,89 Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tedy přísluší žalobci k náhradě celkem částka 15 878,89 Kč. V odvolacím řízení žalobce vynaložil na zaplacení soudního poplatku částku 1 000 Kč a dále za právní zastoupení v rozsahu odměny advokáta za tři úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání a účast na jednání) po 1 660 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč a DPH ve výši 1 235 Kč, tj. celkem částku 7 115 Kč, a dále za cestovné a ztrátu času 1 930 Kč. V odvolacím řízení tak vynaložil částku 10 045 Kč. Celkově pak na řízení před soudy obou stupňů žalobce vynaložil částku 25 832 Kč, kterou je povinna žalovaná nahradit, a to k rukám advokáta žalobce dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.