25 CO 123/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum adresa pro doručování adresa t. č. na adrese adresa o zaplacení částky 42 152,75 Kč s příslušenstvím o odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 25 C 383/2020-71, ze 7. 10. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 10. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba co do zaplacení částky 27 152,75 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 10. 2018 do zaplacení byla zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o úvěru z [datum] uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezhotovostní úvěr 15 000 Kč, je smlouvou absolutně neplatnou, a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť za poskytnutí úvěru byla žalovanému uložena povinnost zaplatit poplatek v celkové výši 12 272 Kč, který ve své podstatě představuje odměnu za půjčení peněz a tato odměna je zcela nepřiměřená. Nárok uplatněný žalobcem je tedy nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a žalobci přísluší právo na vrácení toho, co ve prospěch žalovaného vydal. S ohledem na to, že žalovaný z půjčených peněžních prostředků ničeho nezaplatil, byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 15 000 Kč s úrokem z prodlení a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, v němž namítl, že soud prvního stupně nesprávně nepřiznal žalobci alespoň právo na sjednané úroky ve výši obvyklé podle § 1802 občanského zákoníku poté, co shledal ujednání o úrocích absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 občanského zákoníku. Těmito závěry soud prvního stupně podpořil obdobnou rozhodovací praxi jemu nadřízeného odvolacího soudu. Současně ovšem neopomněl zmínit též opačný judikatorní směr jiného senátu nadřízeného odvolacího soudu (senát 64 Co), který dovozuje, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku. Pro první z uvedených směrů dosud neexistuje žádná relevantní judikatura Nejvyššího soudu a označené rozsudky Krajského soudu v Plzni jsou staršího data, nežli rozsudek potvrzující druhý z uvedených směrů. Tento svůj příklon soud prvního stupně nijak nevysvětlil. Daný postup tak vykazuje prvky libovůle a absence řádného odůvodnění způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Žalobce proto nadále požaduje obvyklý úrok z poskytnutého úvěru ve výši prvostupňovým soudem správně zjištěné v rozsahu 8,23 % ročně, a to za celé období, po které žalovaný poskytnutý úvěr ekonomicky využíval. Závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku má v daném případě za následek též nesprávnost posouzení dalšího smluvního nároku, a to konkrétně nároku na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Odvolatel odkazuje na ust. § 577 občanského zákoníku, podle kterého, je-li neplatnost jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností. V případě zjištění zjevné nepřiměřenosti měl soud postupovat dle ust. § 577 občanského zákoníku a žalovaného zavázat k úhradě úroku ve výši určené podle ust. 1802 občanského zákoníku. Soud prvního stupně se tak odchýlil od závěrů plynoucích z právní teorie i rozhodovací praxe jiných soudů. Navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno ve výroku II. tak, že žalobě bude i v této části vyhověno, a to přinejmenším v rozsahu co do obvyklého úroku z poskytnutého úvěru dle ust. § 1802 občanského zákoníku ve výši 8,16 % z částky 15 000 Kč za období od 3. 8. 2017 do zaplacení a dále co do smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč. Současně nechť je změněn výrok o náhradě nákladů řízení a právo na náhradu nákladů řízení je žalobci přiznáno.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že není namístě argumentace žalobce v podaném odvolání o tom, že soud prvního stupně, pokud se odchýlil od rozhodovací praxe jiných soudů, pak své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně má odvolací soud za řádně odůvodněné, soud prvního stupně přesvědčivým způsobem vysvětlil důvody, jež ho vedly k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy jako celku a o nemožnosti oddělitelnosti jejích jednotlivých ujednání. Tyto závěry soudu prvního stupně má odvolací soud za správné a v podrobnostech na odůvodnění prvostupňového rozsudku odkazuje.

5. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který text smlouvy těžko mohl ovlivnit. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí prakticky ¾ poskytnuté částky (při sjednané době splácení 13 měsíců). Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Očekává se od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, pak je možno konstatovat, že pokud by byly posuzovány jen jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobce apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích/poplatcích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit tzv. úrok obvyklý.

8. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobci nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Jak již výše uvedeno, předchůdce žalobce by smlouvu bez ujednání o takto vysokých poplatcích stěží uzavřel, proto nelze ona ujednání považovat za oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy. Za zcela zásadní odvolací soud považuje skutečnost, že v případě žalobce a jeho právního předchůdce jde zcela jednoznačně o obchod s chudobou. Obě instituce jsou institucemi nebankovními, soudu je z jiné jeho činnosti známo, že žalobce uplatňuje nároky z úvěrů, které jeho předchůdce poskytoval v relativně nízkých částkách, tedy je zřejmé, že žadatelé o úvěr jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Tato úvaha vyplývá z toho, že si v podstatě půjčují ne více než částku odpovídající průměrnému měsíčnímu platu, a to za zcela drastických podmínek. Nelze také přehlédnout skutečnost, že ze smlouvy, z níž žalobce odvozuje své nároky, nevyplývá pro dlužníka jiná možnost než skládat dlužné splátky zástupci věřitele, tedy není mu ani dána možnost plnit na účet bezhotovostním způsobem, jak je v současnosti obvyklé a jak je obecně pokládáno za transparentní.

9. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality. Nikterak nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání předchůdce žalobce jako věřitele, jehož podnikání obecně, a v případě projednávaného nároku z tvrzené smlouvy konkrétně, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující.

10. Odvolací soud se z důvodů výše uvedených proto nemůže ztotožnit s rozhodnutími, na něž žalobce odkazuje, a to byť i jde o rozhodnutí vyšších soudů, a neztotožňuje se ani se závěry, které vyjadřuje senát 64 Co Krajského soudu v Plzni v obdobných věcech téže žalobkyně. Nadepsaný senát je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky. Nelze také přehlížet tu skutečnost, že zadlužení ve společnosti v současné době je vnímáno jako jeden z velkých problémů. Z toho také pramení přesvědčení o nutnosti použití obecných ustanovení občanského zákoníku před ustanoveními speciálními.

11. Odvolací soud tak nemá důvod ničeho měnit na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), tedy je žalovaný povinen plnit, co mu bylo poskytnuto. Žalovaný v řízení netvrdil, že by na úvěr cokoli zaplatil, tedy je jeho povinností zaplatit žalobci částku 15 000 Kč včetně zákonných úroků z prodlení.

12. Odvolací soud z důvodů výše uvedených proto dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v části odvoláním dotčené, potvrdil, a to včetně závislého výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť i o nich bylo správně rozhodnuto.

13. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.