25 CO 123/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 100 000 Kč s příslušenstvím k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 2. 2023, č. j. 25 C 310/2022-86

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na účet jeho zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] náklady odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky, obsažené v pachtovní smlouvě ze dne 1. 8. 2019 Touto smlouvou žalobce přenechal žalovanému k užívání holičské křeslo s příslušenství ve své provozovně na adrese [adresa]. Podle konkurenční doložky nesměl žalovaný v případě ukončení smlouvy provozovat holičskou činnost na území Plzeňského kraje po dobu následujících dvou let, pod smluvní pokutou 100 000 Kč Smluvní vztah byl ukončen na žádost žalovaného dne 31. 3. 2022, ale již od 1. 4. 2022 začal žalovaný provozovat činnost v konkurenčním holičství, přibližně 1 km od žalobcovy provozovny. Soud prvního stupně shledal, že mezi účastníky nešlo o zastřený pracovní poměr, protože jejich smluvní vztah nevykazoval některé běžné znaky závislé činnosti, jako vymezení pracovní doby a výkon práce na základě pokynů zaměstnavatele. Smlouvu hodnotil jako inominátní s prvky nájemní smlouvy. Nejednalo se pacht, protože nedošlo k propachtování plodonosné věci. Vzhledem ke způsobu stanovení úplaty za poskytnutou věc se v ní projevovaly znaky nájemní smlouvy podle ust. § 2201 občanského zákoníku, a o její právní neukotvenosti svědčil i dodatek, v němž ji účastníci propojili i s prvky pracovního práva a nahradili pachtovné provizí. Smlouva byla nedostatečně určitá ve vymezení předmětu nájmu, nebylo v ní určeno konkrétní holičské křeslo, když v originálu předloženém žalovaným nebylo uvedeno číslo křesla, v kopii předložené žalobcem bylo číslo křesla dopsáno, a nebyla k ní připojena ani příloha s nákresem. Nájemné bylo ujednáno určitě, obě strany věděly, z jaké částky se bude jeho výše počítat, ale pro absenci jasné dohody o předmětu nájmu nebylo možno smlouvu považovat za platnou. Konkurenční doložka by však neobstála ani v případě platnosti smlouvy, představovala pro žalovaného velmi tvrdé omezení v oblasti jeho dalšího působení na trhu práce v jeho oboru, ale přitom mu smlouvu nepřinášela žádné výhody, které by uvedený zákaz vyvažovaly. Doložka byla nevyvážená, nepřiměřená, uzavřená v rozporu se zásadami poctivosti a dobrými mravy. Zákaz konkurence omezoval žalovaného více, než kolik vyžadovala potřebná míra ochrany oprávněné strany, nebylo ani zřejmé, jak měl chránit žalobcovo podnikání, když činnost v oboru holiče je všeobecně rozšířená a nikterak specializovaná. Naopak žalobce svým postupem nepřiměřeně omezoval žalovanému účast v hospodářské soutěži. Vzhledem k neplatnosti konkurenční doložky soud prvního stupně žalobu zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že soud prvního stupně nedodržel zásadu rovnosti stran a kontradiktornosti řízení, když žalovanému poskytl hmotněprávní poučení včetně návodu, jak ve věci postupovat. Soud se předběžně rozhodl, že žalobu zamítne, a následně pouze hledal argumenty, jimiž by toto rozhodnutí odůvodnil. K závěru o neurčitosti smlouvy dospěl za situace, kdy mezi stranami nebyly o jejím obsahu vůbec žádné pochybnosti. Z vyjádření žalovaného bylo patrné, že užíval po dobu 2,5 roku stále stejné křeslo. Číslo křesla nechybělo ve všech vyhotoveních smlouvy, ale pouze ve vyhotovení žalovaného, a zjevně šlo o administrativní chybu. Hodnocení konkurenční doložky jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy nemohlo obstát, protože soud prvního stupně nevyšel z korektivu vyjádřeného ve speciálním ust. § 2975 odst. 3 občanského zákoníku, nýbrž ze smyslu úvodních obecných ustanovení tohoto předpisu, a tím se sám dopustil obcházení a zneužití práva. Jako výchozí bod rozporu s dobrými mravy využil nízké úrovně příjmů dosahovaných žalovaným při spolupráci se žalobcem, ale přitom opomenul, že i přes probíhající pandemii covid-19 se tzv. covidové náhrady ve fakturaci mezi účastníky neodrazily, ačkoliv žalobce byl povinen v době pandemie stále hradit nájemné. Příjem žalovaného byl přímo úměrný jeho výkonu, uzavřením smlouvy dostal příležitost hned po vyučení dosahovat výdělků v zavedeném barber shopu, aniž byl zavázán k práci po osm hodin denně, pět dní v týdnu, jako kdyby se stal zaměstnancem v běžném pánském holičství. Žalobce mu poskytoval pro jeho podnikání veškerý servis, převzal za něj všechny ostatní náklady i obchodní složky podnikání, a žalovaný se mohl věnovat výhradně svým zákazníkům. Žalovaný považoval smluvní podmínky za přiměřené, proto také smlouvu uzavřel, ale přes dojednaný závazek hned první den po ukončení smlouvy konkurenční doložku porušil, takže zjevně neměl žádný zájem dohodu respektovat. Soud prvního stupně aplikoval historickou judikaturu, která se již na věc nevztahovala, prostřednictvím obecných ustanovení obešel ust. § 2975 odst. 3 občanského zákoníku, nepoužil ust. § 577 občanského zákoníku a nezměnil dojednaný rozsah doložky, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností. Soud také nesprávně aplikoval ust. § 2972 občanského zákoníku, neboť pro danou věc platilo speciální ust. § 2975 téhož předpisu, a nevypořádal se s tím, zda ze strany žalovaného byl učiněn návrh podle ust. § 2975 odst. 3 občanského zákoníku a zda se tak nestalo v rozporu s uplatněnou námitkou promlčení. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, případně změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaný považoval napadený rozsudek za správný a přesvědčivě odůvodněný. Smlouva byla neplatná pro neurčitost, když v ní nebylo označeno konkrétní křeslo, ani nebyla připojena příloha se specifikací předmětu nájmu. Neplatnost smlouvy vedla i k neplatnosti konkurenční doložky, která však nemohla obstát, ani kdyby byla smlouva platná. Žalobce tímto ujednáním zasáhl do podnikatelské sféry žalovaného takovým způsobem, který se příčil elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže. Žalovanému z konkurenční doložky žádný přínos ani žádné výhody neplynuly, doložka pro něj znamenala toliko závazek nevykonávat činnost, jíž se vyučil, a to bez ohledu na to, zda by ji vykonával na svůj či cizí účet, osobně nebo prostřednictvím jiné osoby, na celém území Plzeňského kraje a pro neomezený okruh klientů. Fakticky tím znemožňovala žalovanému podnikání i zaměstnání, a pokud by svůj obor chtěl přesto vykonávat, musel by se odstěhovat z Plzeňského kraje. Žalovaný se neplatnosti konkurenční doložky opakovaně dovolával, soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku s odkazem na ust. § 2975 občanského zákoníku zdůvodnil, proč ji považuje za neplatnou.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně předchozího řízení, aniž by ve smyslu ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval odvolací jednání, a za nezměněného skutkového stavu shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

5. Soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav věci, který byl v zásadě mezi účastníky nesporný, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Proces byl veden řádně, soud prvního stupně postupoval v souladu s požadavkem na předvídatelnost soudního rozhodnutí, účastníkům sdělil svůj předběžný právní názor a účastníkům poskytl řádná procesní poučení podle ust. § 118a a § 118b o. s. ř.

6. Jestliže soud prvního stupně při jednání poukazoval na ust. § 2975 odst. 3 občanského zákoníku a tázal se žalovaného, zda jeho dosavadní obrana zahrnovala návrh podle tohoto ustanovení, tak nešlo o hmotněprávní poučení, či snad dokonce o návod na postup v řízení, jak tvrdil žalobce v odvolání, ale o prostou snahu k vyjasnění procesního stanoviska účastníka řízení. Tento náhled odvolacího soudu je podporován reakcí žalovaného, který na dotaz soudu prvního stupně toliko po formální stránce upřesnil svoji dosavadní procesní obranu, již zahrnující i námitku neplatnosti konkurenční doložky, a dodatečně vznesl návrh podle uvedeného ustanovení.

7. Je zřejmé, že návrhem podle ustanovení § 2975 odst. 3 občanského zákoníku se obvykle rozumí procesní námitka neplatnosti smlouvy, a není předpokládán (byť není ani vyloučen) formalizovaný samostatný návrh, který by se o uvedené ustanovení opíral. Procesní situace v tomto řízení nevyžadovala vznesení samostatného návrhu, protože dosavadní obrana žalovaného úpravě daného ustanovení rovněž vyhověla, když spočívala mimo jiné i v námitce neplatnosti konkurenční doložky. Postupem soudu prvního stupně při zjišťování sporných stanovisek stran tedy nebyla ohrožena procesní práva účastníků, ani nedošlo k porušení zásad civilního soudního řízení.

8. Odvolací soud považoval za správný procesní postup soudu prvního stupně i jím přijatý skutkový závěr, ale nesouhlasil v plném rozsahu s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu. Byl ovšem zajedno se soudem prvního stupně v tom, že nešlo o zastřený pracovní poměr. Žalovaný vykonával svoji podnikatelskou činnost samostatně, s využitím zázemí, které mu poskytoval žalobce, nebyl vázán pevně stanovenou pracovní dobou, ani žalobcovými pokyny a jeho činnost nevykazovala takové znaky, aby ji bylo možno považovat za závislou. Ani způsob úpravy úplaty za poskytnuté holičské křeslo nenapovídal, že by mělo jít o odměnu za práci. Úplata sice odrážela objem pracovních výkonů žalovaného i ceny stanovené žalobcem, ale podstatný rozdíl oproti mzdě byl dán tím, že žalobce neplatil žalovanému za provedenou práci, ale naopak žalovaný platil žalovanému za užívání křesla. Dohoda o provedení práce, kterou uzavřeli účastníci před posuzovanou smlouvou, stanovila mzdu odlišně jako hodinovou odměnu, takže je zřejmé, že si účastníci byli vědomi rozdílu v obou typech smluv a jejich vůle k zastření pracovního poměru nesměřovala.

9. Odvolací soud souhlasil i s právním posouzením dané smlouvy jako smlouvy inominátní s prvky smlouvy nájemní podle ust. § 1746 odst. 2 a § 2201 občanského zákoníku. Daná smlouva neodpovídala žádnému ze smluvních typů upravených občanským zákoníkem a nemohla být považována za smlouvu pachtovní, neboť v ní nešlo o pronájem plodonosné věci. Svým obsahem se skutečně blížila smlouvě nájemní, když umožňovala žalovanému, aby užíval movitou věc v žalobcově provozovně, ale svým specifickým předmětem plnění plně neodpovídala úpravě nájemní smlouvy podle ust. § 2201 občanského zákoníku.

10. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti uzavřené smlouvy však odvolací soud za správný nepovažoval, naopak shledal, že daná smlouva byla uzavřena platně. Pro tuto smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou nebyla zákonem předepsána písemná forma, ta by ostatně neplatila ani pro smlouvu nájemní, pokud by nešlo o nájem bytu. Smlouva obsahovala jasné a dostatečně určité ujednání o výši úplaty za užívání předmětu smlouvy, která měla být vypočtena procentním poměrem z měsíčního příjmu žalovaného podle pokladní inventury provedené poslední den v měsíci. Ostatně strany v řízení také potvrdily, že toto ujednání jim bylo zcela jasné, a také podle něj v praxi postupovaly.

11. Jasné a určité bylo i vymezení předmětu plnění. Třebaže ve vyhotovení smlouvy, kterou měl k dispozici žalovaný, nebylo výslovně uvedeno číslo křesla a chyběla příloha s plánkem provozovny, tak stranám bylo jasné, o jaké křeslo se jedná. Při výkladu tohoto ujednání a při posouzení jeho určitosti nebylo možno odhlédnout ani od předchozích smluvních vztahů, na něž posuzovaná smlouva navazovala a z nichž bylo zřejmé, že žalovaný musel mít dobrou znalost žalobcovy provozovny i jasnou vědomost o předmětu smluvního vztahu. Vzhledem k tomu, že výklad smlouvy má směřovat spíše k její platnosti než k neplatnosti, odvolací soud uzavřel, že daná smlouva vykazovala dostatečnou určitost v jejích základních náležitostech, tedy ve vymezení předmětu plnění i úplaty za jeho užívání, a že byla uzavřena platně.

12. I přes odlišné posouzení platnosti smlouvy však odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně o neplatnosti konkurenční doložky. Konkurenční doložka sice obsahovala vymezení zakázané soutěžní činnosti i doby její platnosti, včetně území, na které se vztahovala, ale z hlediska vyváženosti, přiměřenosti a spravedlnosti nevyhověla úpravě ust. § 2975 občanského zákoníku a svým obsahem porušovala ust. § 580 občanského zákoníku.

13. Při posouzení konkurenční doložky bylo především zapotřebí akcentovat, že zákaz činnosti v ní upravený platil pro ukončení smlouvy z libovolného důvodu, tedy dokonce i z důvodů na žalobcově straně. Smlouva tak v podstatě vázala žalovaného doživotně, pokud by se chtěl vyhnout porušení doložky (a neměl v úmyslu přesunout působiště mimo Plzeňský kraj), protože po jejím ukončení by pro něj vždy následoval dvouletý zákaz činnosti.

14. Obsah zákazu podle konkurenční doložky přitom navíc nekorespondoval s předmětem smluvního plnění, jímž nebyl výkon činnosti, ale užívání křesla v žalobcově provozovně. Žalovaný podle smlouvy nebyl povinen pro žalobce provádět určitou činnost, ani se nezavázal poskytovat svým zákazníkům konkrétní, smlouvou předepsané služby, střihy či úpravy, ani nebyl smluvně omezen ve výběru klientely, kterou mu podle smlouvy nezajišťoval žalobce; předmětem plnění bylo užívání křesla, a přesto mu konkurenční doložka po ukončení smlouvy zapovídala veškerou činnost v jeho oboru.

15. Zákaz daný konkurenční doložkou zahrnoval veškerou pracovní činnost v oboru holičství, a to úplně a ve všech formách, ať už by ji žalovaný vykonával jako podnikatel nebo jako zaměstnanec, osobně nebo prostřednictvím další osoby. Rovněž její územní a časové ohraničení bylo zcela nepřiměřené charakteru dané činnosti. Holičství je služba natolik běžná, obvyklá a dostupná, že její charakter nemohl v žádném případě ospravedlňovat doložkou vymezený územní a časový rozsah zákazu. V řízení nebyla zjištěna žádná relevantní okolnost takového významu, který by daný rozsah odůvodnila; ostatně si lze jen s obtížemi představit, že by žalobcova činnost, s níž se žalovaný při plnění smlouvy seznámil, vykazovala takovou míru ojedinělosti či výjimečnosti na trhu, aby vyžadovala tak razantní ochranu, jakou jí měla poskytnout posuzovaná doložka. Naopak je patrné, to byl žalobce, kdo se prostřednictvím této konkurenční doložky pokusil neoprávněně omezit hospodářskou soutěž ve svůj prospěch.

16. Nešlo tu tedy o pouhý nepřiměřený rozsah omezení, korigovatelný podle ust. § 2975 odst. 3 občanského zákoníku, ale o smluvní úpravu, která vzhledem ke shora řečenému zřetelně porušovala dobré mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku. Posuzovaná konkurenční doložka pro svůj rozpor s dobrými mravy nebyla platným právním ujednáním, a neumožňovala tedy ani moderaci podle ust. § 577 občanského zákoníku. Aplikace tohoto ustanovení sice nebyla vyloučena úpravou obsaženou v ust. § 2975 občanského zákoníku, ale byla by možná pouze za předpokladu, že by neplatnost doložky záležela v nezákonném určení rozsahu. V daném případě se však jednalo o absolutní neplatnost doložky pro rozpor s dobrými mravy, a proto nebylo možno k moderaci podle ust. § 577 občanského zákoníku přistoupit.

17. Pro úplnost pak odvolací soud poznamenává, že pandemická opatření, zavedená po uzavření smlouvy, zůstala pro posouzení platnosti konkurenční doložky bez významu, a i když soud prvního stupně při hodnocení doložky vyšel z výše příjmů dosahovaných žalovaným v žalobcově provozovně, tak se nejednalo o zásadní a jediné hledisko, z něhož neplatnost konkurenční doložky dovodil. Soud prvního stupně posoudil platnost konkurenční doložky zcela správně a na základě tohoto posouzení dospěl i ke správnému závěru, podle něhož nebyl dán žalobcův nárok na smluvní pokutu, který byl předmětem tohoto sporu. Jeho rozhodnutí o zamítnutí žaloby bylo tedy věcně naprosto správné, a proto je odvolací soud potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný na odvolací řízení vynaložil 1 úkon právní služby po 5 100 Kč, 1 režijní paušál po 300 a 21 % DPH, tedy celkem 6 534 Kč.