25 CO 15/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 81 992,41 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech, č. j. 4 C 234/2021-49, ze dne 22. 11. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 81 992,41 Kč s příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalobci uložil povinnost doplacení soudního poplatku ve výši 820 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřenou mezi společnosti [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 81 992,41 Kč, který ve sjednané lhůtě nevrátil. Soud měl za prokázanou aktivní legitimaci žalobce na základě předložené smlouvy o postoupení pohledávek, pokud však jde o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne [datum], pak tuto posoudil jako absolutně neplatnou. Dospěl k závěru, že sjednaný úrok ve výši 10,5 % měsíčně, což činí 126 % ročně, je nutné hodnotit jako úrok v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích je nutno hodnotit jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, která je tak extrémní, že dochází k poškozování práv klientů – spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Je zřejmé, že právní předchůdce žalobce by za situace, že by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil, smlouvu neuzavřel, a pak nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích. Částka věřitelem případně poskytnutá žalovanému by tak představovala bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor právního předchůdce dle ust. § 2991 a násl. o. z. Přípisem ze dne 30. 9. 2021 soud žalobce vyzval, aby soudu doložil čerpání revolvingového úvěru a sdělil, jaké částky a kdy žalovaný dosud na úvěr uhradil. Na tento přípis soudu žalobce nereagoval, k jednání se nedostavil a nebylo tedy možno jej poučit o nutnosti doplnění tvrzení a povinnosti důkazní. Tato poučovací povinnost se realizuje výhradně u jednání. Za této situace soud nemá za prokázané, že žalovaný čerpal úvěrové prostředky ve výši 81 992,41 Kč. Pokud jde o listinu označenou jako platební informace, hodnotí ji pouze jako jakousi vnitřní sjetinu předchůdce žalobce, která konstatuje celkovou dlužnou částku, což však není dostačující důkaz o čerpání úvěru. Na uvedeném by nemohl nic změnit ani žalobcem navrhovaný dotaz na banku, zda byl žalovaný majitelem účtu č. [bankovní účet]. To, ke kterému datu byl žalovaný majitelem jakého účtu, nemůže přinést žádný poznatek o tom, zda, kdy a jak žalovaný čerpal revolvingový úvěr. I pakliže by však žalobce prokázal, že žalovaný uvedenou částku načerpal, což neprokázal, neuvedl žalobce, jakou částku doposud žalovaný uhradil, tedy v jakém rozsahu případné bezdůvodné obohacení již vrátil a soud by neměl možnost uzavřít, o kolik se žalovaný ve vztahu k žalobkyni bezdůvodně obohatil. Soudu nezbylo než žalobu zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Povinnost doplacení soudního poplatku pak soud odůvodnil položkou č. 2 bod 2 ve spojení s položkou č. 1 bod 1b) sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání namítá, že řízení je zatíženo závažnou procesní vadou, kdy žalobci nebylo řádně poskytnuto poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. Žalobce tak neměl možnost doplnit chybějící tvrzení či důkazy, tedy rozhodnutí bylo pro žalobce překvapivé. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména k nesprávnému zjištění o čerpání úvěrových prostředků. Žalobce má za to, že prokázal dluh žalovaného, zejména listinou označenou jako [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], ze dne 29. 4. 2021, dále smlouvou o úvěru, oznámením o odstoupení pohledávky a dokladem o odeslání, jakož i smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobce sděluje, že disponoval důkazy a na podporu svých tvrzení překládá odvolacímu soudu potvrzení o provedení platby od [právnická osoba], [anonymizováno], fakturu [anonymizována dvě slova] ze dne 29. 4. 2021 a přehled čerpání placení úvěru – platební bilanci. Jsou doloženy jednotlivé výpisy z účtu a potvrzení o provedení platby od [právnická osoba], [anonymizováno], dle kterých žalovaný čerpal finanční prostředky v různé výši vždy na bankovní účet č. [bankovní účet] v rozmezí od 29. 7. 2020 do 29. 4. 2021. Žalovaná částka se skládá ze součtu výběrů a poplatků za výběry dle smlouvy v celkové výši 56 047,36 Kč již snížených o případné úhrady, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů a úroků ve výši 25 695,05 Kč. Soud mohl a měl dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k čerpání finančních prostředků a že prostředky žalovaný původnímu věřiteli nesplatil. Soud hodnotil smlouvu jako celek absolutně neplatnou s odkazem na závěry Krajského soudu v Plzni. Žalobce je obeznámen s těmito závěry Krajského soudu v Plzni, avšak z důvodu procesní opatrnosti navrhuje odvolacímu soudu přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně v návaznosti na výše citované předchozí rozhodnutí. Žalovaný prokazatelně čerpal finanční prostředky na základě uzavřené smlouvy o úvěru, kdy tato byla uzavírána formou elektronické komunikace na dálku. Způsob uzavření smlouvy popsal žalobce v žalobním návrhu, smlouva o úvěru jako celek byla nepochybně uzavřena. Pokud by však některá ujednání smlouvy byla v rozporu s dobrými mravy, došlo na straně žalované s ohledem na čerpání a nesplacení finančních prostředků minimálně k bezdůvodnému obohacení. Soud tak mohl a měl přiznat žalobci alespoň z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 56 047,36 Kč, když žalobce má za to, že v řízení prokázal, že původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky, které ovšem žalovaný původnímu věřiteli již nevrátil. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě jeho změnu tak, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobci částku 56 047,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, když účastníci řízení s tímto postupem odvolacího soudu přes jeho výzvu nevyjádřili svůj nesouhlas. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud má závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dne 27. 1. 2020 je smlouvou absolutně neplatnou dle ust. § 580 o. z., za správný. Ztotožňuje se s tím, že byla-li smlouvou sjednána úroková sazba přesahující 100 % ročně, jde o smlouvu, jejímž obsahem jsou práva a povinnosti, jež jsou v nerovnováze, která je tak extrémní, že dochází k poškozování spotřebitele, přičemž s ohledem na naprosto zneužívající jednání jen stěží lze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích. Je naprosto zřejmé, že by věřitel peněžní prostředky za jiných (nepoměrně menších úrokových sazeb neposkytl). Je tak namístě úvaha o tom, že by mezi účastníky eventuálně mohlo jít o vztah z bezdůvodného obohacení, jehož předpokladem je ovšem skutečnost, že žalobce prokáže faktické poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Důkazní břemeno o tom, že byly finanční prostředky žalovanému poskytnuty, však žalobce v řízení neunesl. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud konstatuje, že listiny, které žalobce předložil spolu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, neprokazují tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků žalovanému na účet č. [bankovní účet]. Pokud žalobkyně odkazuje na důkazní návrh dotazem na banku žalovaného, tj. [právnická osoba], kdo byl majitelem a disponentem uvedeného účtu k datu uzavření smlouvy, pak odvolací soud konstatuje, že i kdyby bylo prokázáno, že žalovaný byl majitelem uvedeného účtu, neprokazovalo by to nic jiného než to, že to byl pravděpodobně žalovaný, kdo smlouvu uzavřel. Soud prvního stupně sice vycházel z toho, že smlouva distančním způsobem uzavřena byla, nicméně z dokladů, jež jsou ve spise založeny, není jednoznačně zřejmé, zda to byl právě žalovaný, který s předchůdcem žalobce elektronicky komunikoval. Žalobce nepředkládá žádnou listinu, z níž by bylo zřejmé, že jde o identitu žalovaného (fotokopie jakéhokoliv průkazu totožnosti, popřípadě jiného průkazu s fotografií – řidičský průkaz), nepředkládá ani výpisy z účtu žalovaného nebo jiné listiny, kterými by případně žalovaný prokazoval svoji schopnost úvěr řádně splácet. Pokud by k dotazu soudu [právnická osoba] sdělila, že žalovaný byl skutečně majitelem označeného účtu, pak by to pouze nasvědčovalo a nepřímo dokazovalo to, že to byl právě žalovaný, který úvěr sjednával. Uvedený důkazní návrh však sám o sobě neprokazuje a nemohl by prokazovat to, že byl úvěr skutečně čerpán. Takový důkazní návrh by musel být úplně jiný, tedy musely by být vyžádány od uvedené banky výpisy z účtu žalovaného za příslušené období, jež by mohly prokázat, že na uvedený účet, patřící žalovanému, byly peněžní prostředky předchůdcem žalobce poukázány. Takový důkazní návrh však žalobce v řízení neučinil.

5. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně, ač to nebylo jeho povinností, přesto spolu s předvoláním k nařízenému jednání vyzval písemně žalobce, aby soudu předložil doklady osvědčující čerpání revolvingového úvěru žalovaným a sdělil, jaké částky a kdy žalovaný na úvěr hradil. Uvedená výzva soudu byla zástupci žalobce řádně doručena; lze ji v podstatě pokládat za zcela neformální poučení dle ust. § 118a o. s. ř. Je evidentní, že žalobci mohlo být z této výzvy zřejmé, že soud nemá jeho dosavadní tvrzení a důkazní návrhy za dostatečné. Žalobce ale na uvedenou výzvu nereagoval, na jednání nařízené na den 22. 11. 2021 se nedostavil, z tohoto jednání se omluvil. Teprve následně poté, co soud o věci již rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti obou účastníků řízení, došla soudu reakce na jeho výzvu k doložení čerpání úvěru s tím, že žalobce předložil výpisy z účtu, potvrzení o provedené platbě od [právnická osoba], [anonymizováno], a rovněž faktury, podle nichž žalovaný dlužil k 29. 4. 2021 částku 81 992,41 Kč a doplnil svá tvrzení o tom, z čeho se žalovaná částka skládá a kolik žalovaný na účet původního věřitele celkem uhradil.

6. Podle ust. § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají podmínek řízení, má jimi být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, má jimi být splněna povinnost tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost za předpokladu, že nebyl odvolatel řádně poučen podle ust. § 118a odst. 1 až 3, nebyl řádně poučen dle ust. § 119a nebo nastaly až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně.

7. Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že odvolací řízení je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace a že základním principem je to, že až na výjimky nelze v odvolacím řízení přihlížet k důkazním návrhům učiněným odvolatelem až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně.

8. Žalobce v odvolání zejména namítá, že se mu nedostalo řádného poučení dle ust. § 118a o. s. ř. Nedostatek poučení by byl odvolacím důvodem za předpokladu, že by soud opomenul svoji povinnost žalobce řádně ve smyslu citovaného ust. § 118a o. s. ř. poučit. Tuto svoji povinnost však soud prvního stupně neporušil, naopak je zřejmé, že byl připraven případná poučení žalobci na jednání poskytnout, a jak již výše uvedeno, učinil tak i neformálně v přípise, který zaslal žalobci spolu s předvoláním k nařízenému jednání.

9. Odvolací soud zejména poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3665/2009 a 29 Odo 832/2006, z nichž jednoznačně vyplývá, že poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci), který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jež svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo.

10. Námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání jsou tedy naprosto nedůvodné, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce, resp. jeho zástupce, obdržel řádně předvolání k nařízenému jednání, z tohoto jednání se omluvil, nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, a tedy se sám tímto postupem zbavil možnosti být soudem poučován dle ust. § 118a o. s. ř., popřípadě dle ust. § 119a o. s. ř. Soud při svém rozhodování zcela správně vycházel z toho, co bylo ke dni rozhodnutí soudu obsahem spisu, a pokud dospěl k závěru, že zde obsaženými listinnými důkazy neprokázal žalobce tvrzení o čerpání revolvingového úvěru žalovaným, pak je jeho závěr zcela správný.

11. Listiny, jež jsou způsobilé prokázat tvrzení o tom, že předchůdce žalobce skutečně poskytl platby ve prospěch účtu uvedeného ve smlouvě ze dne 29. 7. 2020, předložil žalobce po vydání rozhodnutí soudem prvního stupně. K tomu pak odvolací soud musí uvést, že se jedná o důkazy, k nimž nelze již v odvolacím řízení přihlížet, jak již výše uvedeno. Nelze tedy než uzavřít, že v řízení před soudem prvního stupně do vydání jeho rozhodnutí, jež je předmětem přezkumu odvolacím soudem, žalobce neprokázal svá tvrzení o tom, že to byl právě žalovaný, kdo se na úkor předchůdce žalobce bezdůvodně obohatil (při závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy). Rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby je tak věcně správné a odvolací soud proto rozhodnutí dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Potvrzen byl i výrok o náhradě nákladů řízení a výrok o povinnosti doplatit soudní poplatek. Jedná se o závislé výroky, žalobce v řízení nebyl úspěšný, žalovanému v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, tedy je správný závěr o tom, že žádnému z účastníků řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší. Pokud pak jde o povinnost doplacení soudního poplatku, odvolací soud shodně odkazuje na přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, a tedy soudní poplatek činí částku vyšší o příslušných zde uvedených 820 Kč.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodováno dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, kterému ale žádné náklady nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádnému z účastníků jejich náhrada nepřísluší.