25 CO 163/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzana Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové v právní věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; anonymizována dvě slova právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 325 528 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 11 C 250/2020-176, ze dne 7. 9. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 810 Kč, a to do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 217,70 Kč (výrok I.) zamítl žalobu co do částky 289 310,30 Kč (výrok II.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši částky 79 457 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky jako smluvního úroku z prodlení z důvodu pozdní úhrady faktury č. 21700010 na částku 129 349 Kč. Uvedla, že uzavřela dne 1. 4. 2016 se žalovanou smlouvu o dílo [číslo], jejímž předmětem bylo zhotovení díla [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] dle nabídky a rozpočtu tvořící přílohu smlouvy. V článku VI. bod 3 byla stanovena splatnost faktur na 30 dnů od jejich doručení a v bodě 8 sjednán smluvní úrok 0,5 % z celkové ceny díla ve výši 1 220 000 Kč za každý den prodlení. Fakturou [číslo] ze dne [datum] splatnou dne [datum] fakturovala žalobkyně žalované částku 129 349 Kč představující část ceny díla. Tato byla uhrazena až 11. 10. 2017, tedy s prodlením 56 dnů. Žalované tedy vznikla povinnost uhradit úrok z prodlení ve výši částky 325 528 Kč. Žalovaná uvedla, že při realizaci zakázky v [obec] účastníci spolupracovali, pokud jde o uzavření smlouvy, tak jednání byla dlouhá a existují podepsané výtisky s odlišnými smluvními ujednáními. Žalovaná má k dispozici smlouvu, kde předmětem díla je dodávka prací za cenu ve výši 330 za m2. Pokud jde o sankce, tak bylo dojednáno, že tyto budou oboustranně činit 0,05 % denně. Při administrativním zpracování došlo k překlepu a ve smlouvě je uvedeno, že smluvní úrok z prodlení činí 0,5 %. Takové ujednání žalovaná považuje za neplatné. Je nesporné, že předmětná faktura byla uhrazena se zpožděním 56 dnů, úrok ve výši 182,5 % ročně považuje žalovaná za nepřiměřeně vysoký, a tedy neplatný a je otázkou z jakého základu má být tento úrok počítán, když cena byla sjednána ve výši 330 Kč na m2. Žalovaná dále uvedla, že faktický vztah mezi účastníky probíhal zcela jinak, než jak je uvedeno v uzavřených písemných smlouvách, v praxi na stavbě působilo několik subdodavatelů, kteří vykonávali práce spočívající v instalaci sádrokartonu, žalované bylo na začátku měsíce zadáno, v jakém konkrétním místě má sádrokarton instalovat, na konci měsíce provedenou práci předala a vyúčtovala fakturou. Po úhradě poslední faktury se žalobkyně obrátila na žalovanou, že chtěla, aby jí byla nějaká částka doplacena, po dalším jednání pak až v červenci 2017 byla vystavena faktura č. 21700010. Nejedná se tedy o plnění dle smlouvy, ale o doúčtování prací, které žalobkyně provedla. Žalobkyně ke smlouvě, ve které je sjednána cena částkou 330 Kč na m2, uvedla, že se jedná o návrh smlouvy předložené žalovanou. Žalobkyně po dostavení se na stavbu zjistila, že tato cena neodpovídá důležitosti práce, a tudíž byla uzavřena smlouva nová, jejíž součástí je tabulka, která zohledňuje složitost prací. V této podobě pak byla smlouva podepsána. V této smlouvě je uveden termín dokončení díla 20. 12. 2016, přitom původní byl sjednán na 30. 9. 2016. Po provedeném dokazování popsaném v bodě 4 – 7 napadeného rozsudku soud uzavřel, že mezi účastníky byla sjednána dne 1. 4. 2016 v písemné podobě smlouva o dílo dle § 2586 a násl. o. z. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala provádět instalaci sádrokartonu dle zadání žalobkyně za jednotkovou cenu 330 Kč za m2. To soud dovodil z předložené smlouvy a dále z výpovědí jednatele žalované [příjmení] [příjmení] i ze svědecké výpovědi vedoucího [příjmení]. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že fakturace probíhala dle skutečného díla, kdy celková cena díla činila 1 162 600 Kč (nikoliv tedy 1 220 000 Kč), o výši poslední fakturace bylo mezi účastníky jednáno. Pokud existují dvě verze smlouvy, soud došel k závěru, že nejprve musela být podepsána smlouva s fixní cenou, ta byla fakticky nahrazena smlouvou s uvedením ceny 330 Kč na m2. Opačný postup by byl nelogický i s ohledem na skutečnost, že ve smlouvě s fixní cenou byl uveden jako datum předání staveniště 1. 6. 2016. Staveniště však bylo předáno již v dubnu 2016. Soud neprováděl důkazy, kterými mělo být prokázáno, že na základě ústní dohody došlo ke změně této písemné smlouvy. K tomu nepřistoupil proto, že z výpovědi Ing. [příjmení] vyplynulo, že podle druhé podepsané smlouvy bylo postupováno a tato nebyla nikdy zrušena. Ve smlouvě je uvedeno, že veškeré změny a doplňky je třeba provádět pouze písemnými dodatky. Pokud jde o úrok 0,5 % denně, soud došel k závěru, že tento byl stranami skutečně sjednán. Zabýval se dále tím, zda výše byla ujednána dostatečně určitě, když byla sjednána jako 0,5 % z celkové ceny díla za každý den prodlení. Celková cena díla však ve smlouvě uvedena není. Soud došel k závěru, že neplatnost však lze dodatečně zhojit, kdy vycházel z ustanovení § 553 o. z. s tím, že pokud byl projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se jakoby to bylo právní jednání od počátku. Tedy soud zohlednil, že faktura č. 21700010 byla fakturou konečnou, po jejímž vystavení již oběma smluvním stranám byla celková cena díla známa. Pokud žalovaná uhradila předmětnou fakturu se zpožděním 56 dnů, musela si být již v první den prodlení vědoma, jaká sankce jí za prodlení s platbou může stíhat. Z toho důvodu považuje soud ujednání o smluvním úroku za ujednání určité. Zároveň však došel k závěru, že toto ujednání je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost relativní, která však byla soudem shledána k námitce žalované. Soud tedy postupoval podle § 577 a výši smluvního úroku změnil tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Vyšel přitom z toho, že mezi účastníky byla vůle dojednat úrok z prodlení v jiné než zákonné výši, a to ve výši 0,5 % denně. Jako základ pro výpočet soud nepoužil celkovou cenu díla, ale výši plnění, ohledně kterého se žalovaná dostala do prodlení. Vypočetl tedy úrok z prodlení jako úrok 0,5 % denně z částky 129 349 Kč při prodlení v délce 56ti dnů. Takto vypočtený úrok činí částku 36 217,70 Kč. V této částce soud žalobě vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl. Náhrada nákladů řízení byla přiznána převážně úspěšnější žalované. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Proti rozsudku se žalobkyně odvolala. V odvolání uvádí, že v řízení popsala okolnosti uzavření smlouvy o dílo a zejména z jakého důvodu existují dvě smlouvy, s tím, že první smlouva, ve které je uvedena cena díla 330 Kč za m2, byla podepsána 1. 4. 2016, bylo předáno i pracoviště, termín dokončení byl stanoven do 30. 9. 2016. Žalobkyně po prohlídce staveniště zjistila, že sádrokartony jsou poměrně složité, víceúrovňové, je nutná montáž tepelné izolace. Z toho důvodu byla uzavřena smlouva o dílo, ve které byl upřesněn rozsah prací a upřesněny ceny za jednotlivé práce vzhledem k náročnosti jednotlivých konstrukcí. Vzhledem k náročnosti a rozsahu díla byl termín dokončení stanoven na 20. 12. 2016 Dohoda zněla tak, že původní smlouva měla být zlikvidována. Podle nové smlouvy bylo postupováno, fakturováno a byl dodržen termín dokončení prací. Nelze se ztotožnit se závěrem soudu s tím, že ve smlouvě není uvedena celková cena díla, ke dni uzavření smlouvy byl celkový rozsah práce znám. Na druhé straně soud učinil závěr, že byl skutečně ujednán úrok 0,5 % denně. Faktura byla již konečnou a po jejím vystavení byla oběma smluvním stranám známa celková cena díla. Žalovaná si byla vědoma, jaká sankce jí hrozí, pokud fakturu zaplatí se zpožděním. Soud však došel k závěru, že toto ujednání se příčí dobrým mravům, když za rozpornou s dobrými mravy považuje zejména výši smluvního úroku z prodlení. Vzápětí soud vyšel z toho, že mezi účastníky byla vůle dojednat úrok z prodlení v jiné než zákonné výši. Soud vyšel nikoliv z celkové ceny díla, ale z výše plnění, ohledně kterého se žalovaná dostala do prodlení. Žalobkyně má za to, že soud měl vycházet ze smlouvy, kterou předložila soudu jako přílohu žaloby. Pokud jde o sjednaný úrok z prodlení, soud uzavřel, že byl skutečně sjednán a vůle byla sjednat úrok z prodlení v jiné než zákonné výši. Soud však toto ujednání označil za neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Při výpočtu však z tohoto vycházel, avšak oproti smluvnímu ujednání nepoužil celkovou cenu díla, ale výši plnění, ohledně kterého se žalovaná dostala do prodlení. V článku 17 však sám soud konstatuje, že v době vystavení faktury dne 17. 7. 2017 byla celková cena díla známá. Z pohledu žalobkyně je závěr soudu do určité míry rozporný. Žalobkyně při podání žaloby vycházela z řádně uzavřené smlouvy o dílo, která měla všechny podstatné náležitosti, především předmět díla, celkovou cenu díla, způsob fakturace a stanovený úrok ve výši 0,5 % z celkové ceny díla. Žalovaná si byla vědoma, jaké důsledky bude mít placení z prodlení peněžitých závazků. Navrhuje změnu napadeného výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 289 310,30 Kč.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila podáním ze dne 8. 12. 2021. Uvádí, že žalobkyně v odvolání jen opakuje své argumenty, které však byly v řízení vyvráceny. Skutečnost, že cena díla nebyla a nemohla být stranám známa právě pro způsob provádění prací a neexistenci prováděcího projektu, kdy obojí bylo předmětem řízení před Okresním soudem Plzeň-město, je evidentní a na tom nic nemění ani náhodné přiblížení se součtu dílčích faktur téměř k číslu uvedenému v tabulce, kterou předložila žalobkyně. Žalovaná považuje závěr soudu o tom, že za základ pro výpočet z úroku z prodlení je nutno považovat částku, se kterou byla v prodlení, za správný. Žalovaná žádný rozpor v odůvodnění rozsudku nehledává.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech dle ustanovení § 212 a 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, když účastníci řízení s tímto postupem k písemné výzvě soudu nevyjádřili svůj nesouhlas.

5. Podle ustanovení § 2586 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.

6. Podle ustanovení § 2586 odst. 2 obchodního zákoníku cena díla je sjednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny, platí za sjednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek.

7. Podle ustanovení § 2592 o. z. zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Příkazy objednatele ohledně způsobu provádění díla je zhotovitel vázán, jen plyne-li to ze zvyklostí, anebo bylo-li to ujednáno.

8. Závěr soudu prvního stupně o tom, že byla nejprve podepsána smlouva s fixní cenou a poté s cenou jednotkovou, je úvahou, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Úvahou lze dojít totiž i k opačnému závěru o tom, že podepsána byla později smlouva s fixní cenou, protože je zde uveden pozdější datum pro dokončení díla.

9. Odvolací soud po posouzení obsahu uvedených smluv a v souvislosti s dalšími okolnostmi, jež vyšly v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo, má za to, že ani jedna z uvedených smluv není smlouvou dostatečně určitou, pokud jde o vymezení díla, tj. i smlouva s fixní cenou, neboť ani ve spojení s cenovou nabídkou zde není dostatečně přesně určen předmět plnění. Tak jak je totiž vymezen v článku II., z něj vůbec nevyplývá, že má jít jen o část prací na díle, a že to mají být práce sádrokartonářské – přesný předmět nelze dovodit ani z cenové nabídky, protože ani ta přesnější vymezení než to, že budou provedeny práce v určitém rozsahu, neobsahuje. Absentuje zcela odkaz na jakoukoli projektovou dokumentaci. Odvolací soud akcentuje, že přesné vymezení díla, tj. to, že je již v okamžiku uzavření smlouvy zcela jasné, co má zhotovitel provést, je nezbytnou náležitostí smlouvy o dílo nejen proto, že to stanoví zákon, ale také proto, aby bylo vůbec zjistitelné, zda a kdy zhotovitel svoji povinnost splnil. Zde odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, z nějž mimo jiné vyplývá, že„ za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně. Pro určité označení díla nestačí, jestliže se zhotovitel zavázal provést jen obecné topenářské práce na akci P. L. CH.“. K tomu ještě odvolací soud doplňuje, že jistě nemohlo být úmyslem stran, aby zhotovitel provedl sádrokartonové podhledy dle své vůle na jakémkoliv místě v budově označené„ [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno]“ pouze v uvedeném počtu m2. Za zcela nesprávnou nutno označit i úvahu soudu prvního stupně o tom, že byť smlouva s jednotkovou cenou neobsahovala cenu celou (z níž mají být účtovány úroky z prodlení), a nebyl znám v době uzavření smlouvy rozsah prací, tj. v tomto případě počet m2, který má být proveden, aby bylo možné cenu určit podle pravidel v ust. § 2586 o. z., jde o neplatnost, kterou lze zhojit. Odvolací soud má za to, že není-li jednoznačné dohody o podstatné náležitosti smlouvy, jde o takový nedostatek, jenž nelze odstranit, a to ani pomocí pravidel vyjádřených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku, nehledě ke skutečnosti, že z dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že obě strany smlouvu podepsaly jen naprosto formálně (tzv. aby bylo něco na papíře), ale ve skutečnosti šlo mezi nimi pouze o to, že žalobkyně dodávala pracovní síly, jež zhotovovaly sádrokartonové konstrukce podle průběžných pokynů objednatele. Chybí tak základní požadavek vyjádřený v ustanovení § 2592 věta první občanského zákoníku, tedy, že zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Šlo v podstatě o skrytou závislou činnost. Byť zákon připouští možnost zhotovování díla z materiálu dodaného objednatelem, je zásadní, že dílo musí být již při uzavírání smlouvy jasně a přesně vymezeno (ohraničeno) tak, aby bylo seznatelné, kdy je provedeno (dokončeno) a bylo možno posoudit jeho úplnost a soulad s tím, jak je předmět díla ve smlouvě vymezen včetně jeho bezvadnosti. V případě stavby jde zpravidla o vymezení předmětu s odkazem na projektovou dokumentaci. Pokud takový odkaz chybí, je nutno předmět konkrétně a dostatečně určitě vymezit přímo ve smlouvě. Taktomu není ani v jedné z účastníky předkládaných smluv a navíc není mezi nimi shody o tom, která měla být ta pravá, a jejich skutečnou vůli se zjistit nepodařilo.

10. Aby smlouva, z níž žalobkyně plnění požaduje, tj. smlouva s tzv. fixní cenou, mohla být posouzena jako smlouva platná, musela by žalobkyně (za stavu, kdy by předmět díla byl zřetelně vymezen) také unést důkazní břemeno o tom, že to byla nepochybně právě ta smlouva, jíž se oba účastníci cítili být vázáni. Toto důkazní břemeno však v řízení neunesla, a jak výše uvedeno, fakticky šlo o provádění prací dle průběžných pokynů při současných změnách projektu. Navíc i za stavu, kdy by tato smlouva mohla být posuzována jinak jako smlouva platná, bylo by nutno dále ještě odděleně posuzovat platnost ujednání o smluvním úroku z prodlení, tak jak měl být stranami sjednán v ustanovení článku VI. bod 8.

11. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; ujednají-li strany úrok z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Smyslem zákonného ustanovení o tom, že pokud je dlužník v prodlení, má povinnost platit úroky z prodlení ve smluvené či zákonem stanovené výši, je to, aby byl věřitel, kterému nebylo včas zaplaceno, přiměřeným způsobem odškodněn. Byť občanský zákoník zakotvuje rozsáhlou smluvní volnost, ani ta není bezbřehá, a ujednání účastníků o smluvním úroku z prodlení musí být přiměřené okolnostem. Zde odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 523/07. V daném případě měly být sjednány úroky ve výši 0,5 % denně, což již samo o sobě nelze považovat za přiměřené. Za příčící se smyslu a účelu zákona nutno dále považovat ujednání o povinnosti platit takto vysoké úroky z celé celkové ceny díla. Takové ujednání by totiž mohlo znamenat i to, že pokud by byl dlužník v prodlení zaplacením pouhé jediné koruny, stále by byl povinen platit úroky z celé celkové ceny díla, byť ji již z naprosté většiny zaplatil. Proto má odvolací soud toto ujednání za neplatné, neboť, byť to výslovně z ustanovení § 1970 o. z. nevyplývá, lze míti za to, že úrok z prodlení, jak ze samého jeho pojmu„ prodlení“ zřetelně vyplývá, má být placen právě z částek, s nimiž je dlužník v prodlení. Nejde totiž o smluvní pokutu, která plní i jiné funkce než jen funkci reparační, a která předně utvrzuje i jiné než peněžité dluhy. Tedy může utvrzovat povinnost včasného nepeněžitého plnění, např. dokončení díla, kdy je představitelné, aby ujednání o způsobu stanovení její výše vycházelo z celkové ceny díla. Úrok z prodlení není utvrzením dluhu (a také ho nelze moderovat, jak to v podstatě soud prvního stupně učinil), ale jeho funkcí je primárně to, aby se věřiteli dostalo přiměřeného vyrovnání toho, co mu ušlo dlužníkovým prodlením, tedy např. co by získal, pokud by měl předmětné finanční částky uložené v bance. Toto zřetelně vyplývá právě z rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07. Obdobně je možné odkázat na rozhodnutí I. ÚS 728/10, a proto také je zákonná konstrukce úroku z prodlení navázána na aktuální úrokové sazby (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

14. Odvolací soud proto nemůže mít ujednání o úroku z prodlení v žalobkyní předložené smlouvě (bez ohledu na její jinou vadnost) za platné, neboť tak, jak byla výše úroku z prodlení sjednána, je z důvodu výše uvedených v rozporu se zákonem. Sazba je nepřiměřeně vysoká, tj. v rozporu s dobrými mravy, a způsob určení (z celé ceny díla) je v rozporu se smyslem i účelem zákona dle ustanovení § 580 občanského zákoníku.

15. Žalobkyně tak má zcela nepochybně právo na tzv. zákonný úrok z prodlení jdoucí z částky, s níž byla žalovaná v prodlení. Mezi účastníky není sporné, že žalovaná nezaplatila včas fakturu č. 21700010 splatnou dne 16. 8. 2017, kterou žalobkyně vyfakturovala žalované provedené práce částkou 129 349 Kč. Jestliže byla faktura uhrazena dne 11. 10. 2017, tedy s prodlením 56ti dnů, představuje zákonný úrok částku 1 598 Kč.

16. Výrokem I. se žalobkyni dostalo přiznání vyšší částky, tento výrok však nebyl odvoláním napaden, a tedy nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem. Žalobkyni, jak vyplývá z výše uvedených důvodů, více nepřísluší, proto odvolací soud zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, byť jej k potvrzení tohoto výroku vedou důvody odlišné, než jak je vyjádřil v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., v odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, tedy žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Jedná se o náklady na právní zastoupení, a to v rozsahu odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši částky 9 760 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč a příslušnou DPH ve výši 2 050 Kč. Celkovou částku 11 810 Kč je povinna žalobkyně uhradit k rukám právního zástupce žalované dle ustanovení § 149 o. s. ř.