25 Co 171/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, soudkyně Mgr. Miroslavy Jarošové a soudce Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum trvale bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 168 695,47 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 4. 2023, č. j. 4 C 15/2023-117,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 26 209 Kč, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení ohledně částky 1 500 Kč představující část kapitalizovaného úroku (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 168 695,47 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 110,47 Kč, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 166 978,47 Kč od 23. 12. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 397,29 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 168 695,47 Kč od 23. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.) a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 49 171 Kč, když ke splnění povinností uložených výroky pod body II. a III. stanovil žalované splátky ve výši 5 500 Kč měsíčně. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky s poukazem na smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou, na základě které poskytla žalované částku 181 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet i se sjednaným úrokem ve výši 21,62 % ročně v 96 splátkách po 4 015 Kč měsíčně. Žalovaná úvěr čerpala dne 25. 1. 2021, když co do částky 105 210 Kč byl použit za účelem konsolidace předchozích úvěrů u žalobkyně a v částce 75 790 Kč byl úvěr poskytnut žalované jako neúčelový. Žalovaná řádně a včas uhradila pouze první čtyři splátky, další tři neuhradila a následně již splátky hradila pouze nepravidelně, a to až do srpna 2022, kdy úvěr přestala hradit zcela. Dne 21. 9. 2022 pak byl úvěr zesplatněn v celkové výši 179 317,02 Kč a žalovaná vyzvána k jeho úhradě. Soud odkázal na ust. § 2395 občanského zákoníku, a dále na ust. § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy dále doplnil, že z doložených důkazů dospěl k závěru, že celkový rodinný příjem žalované a jejího manžela činil v době sjednání úvěrového závazku cca 47 000 Kč měsíčně, a i po započtení výdajů na domácnost a osobní spotřebu žalovaného a jejího manžela, kdy tito saturovali bytovou otázku ve vlastním domě, a na další úvěrové závazky, zbývala žalované měsíčně částka okolo 15 000 Kč. Žalobkyně tedy dle soudu prvního stupně posoudila úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací a dospěla ke správnému závěru o tom, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná v době sjednání úvěrové smlouvy byla schopná splátku ve výši 4 015 Kč měsíčně hradit. Soud prvního stupně dále odkázal na skutečnost, že nebylo možné přihlédnout k závazkům žalované týkajících se spotřebitelských úvěrů, které byly sjednány až po uzavření úvěrové smlouvy, která je předmětem tohoto řízení, a zároveň je třeba přičítat k tíži žalované skutečnost, že v lednu 2021 uzavřela v krátkém časovém horizontu několik dalších smluv o úvěru, přičemž žalobkyně se nemohla o souběžných závazcích předcházejících daný úvěr v řádech dnů dozvědět, když tyto se nepromítly do registrů, ze kterých žalobkyně čerpala informace, a bylo povinností žalované žalobkyni o takovýchto skutečnostech informovat. Soud proto žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci.

2. Proti rozsudku se odvolala žalovaná. V podaném odvolání, které směřuje proti výroku II. a III., žalovaná uvádí, že žalobkyně nedostatečně zjistila skutkový stav ohledně kredibility žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. V této souvislosti odkázala na skutečnost, že žalobkyně komplexně nezjišťovala majetkové poměry manžela žalované, jeho příjmy a výdaje tak, jak byly uvedeny ve smlouvě o úvěru, a tyto ani nijak neověřila. Rovněž předložený výpis z účtu za jeden měsíc předcházející uzavření smlouvy je dle názoru žalované nedostatečný. Ohledně výpisu z registru CEE, ISIR a NRKI se pak jedná o neautentické a nerelevantní dokumenty, když předložené potvrzení žalobkyně je datované až dnem 22. 12. 2022, přičemž smlouva o úvěru byla uzavřena v lednu 2021. Žalovaná akcentovala, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ji vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení. Žalovaná tak má za to, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a žalobkyně má právo toliko na úhradu nesplacené části čerpané jistiny. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, příp. aby změnil napadené výroky rozsudku II. a III. tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 112 060 Kč představující bezdůvodné obohacení, a to ve splátkách 2 000 Kč měsíčně s tím, že žádnému z účastníků nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky s poukazem na smlouvu o úvěru č. 1101011571 uzavřenou mezi účastníky dne 12. 1. 2021, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 181 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i úvěrové podmínky, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná úvěr čerpala v plné výši dne 25. 1. 2021, když částka 105 210 Kč byla uhrazena ve prospěch účtu žalobkyně č. [bankovní účet] na předčasné splacení závazků žalobkyně z titulu dříve uzavřených smluv o úvěru u žalobkyně a částka 75 790 Kč pak byla bez určení účelu poskytnuta žalované bezhotovostně na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná své povinnosti neplnila a úvěr řádně a včas nehradila, když uhradila toliko první čtyři splátky, následně hradila nepravidelně až do srpna 2022. Žalobkyně dopisem ze dne 21. 9. 2022 úvěr zesplatnila ve shora citované výši a žalovanou vyzvala k jeho úhradě ve lhůtě čtrnáct dnů. Mezi stranami pak bylo učiněno nesporným, že žalovaná na předmětný závazek uhradila celkem částku 68 940 Kč, kdy po jejím započtení zbývající dluh sestává z neuhrazené jistiny ve výši 166 978,47 Kč, poplatku ve výši 117 Kč, nákladů na vymáhání v částce 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Poplatky žalobkyně účtovala dle odst. 9.5 úvěrových podmínek za možnost služby odložení splátek sjednaných přímo ve smlouvě ve výši 39 Kč měsíčně, přičemž žalovaná neuhradila poplatky zahrnuté ve splátce 17, 18 a 19. Náklady za vymáhání pak byly vyúčtovány v souvislosti se zasláním dvou výzev k úhradě formou doporučeného psaní ze strany žalobkyně, když žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek úvěru. Smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč pak byla žalobkyní vyúčtována na základě ujednání smlouvy nazvaného„ Důsledky nesplacení úvěru“ ve spojení s odst. 6.3 úvěrových podmínek, když vzhledem k opakujícímu se prodlení žalované byla uplatněna celkem v částce 1 000 Kč (2 x 500 Kč ve dnech 5. 8. 2022 a 3. 9. 2022). Soud prvního stupně smlouvu o úvěru posoudil jako platné právní jednání, když z dokazování měl za prokázané, že žalobkyně posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Zde poukázal na to, že uzavření smlouvy o úvěru sice předcházely další závazky žalované ze spotřebitelských úvěrů, nicméně příjem žalované a jejího manžela umožňoval splátky úvěru hradit.

5. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o úvěru je platným právním jednáním ve smyslu ust. § 2395 a. n. občanského zákoníku, a to včetně ujednání o smluvní pokutě dle ust. § 2048 občanského zákoníku Odvolací soud má rovněž za správný i závěr nalézacího soudu ohledně dostatečného zkoumání a prověřování kredibility žalované ze strany žalobkyně, když tato doložila listinami, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného zkoumala. Jednalo se zejména o výplatní pásky žalované za měsíce říjen až prosinec 2020, úvěrovou zprávu z nebankovního registru klientských informací, úvěrovou kartu žalované, pracovní smlouvu žalované, její důchodový výměr a výpis z běžného účtu žalované, z nichž pak soud prvního stupně učinil správné skutkové závěry v odůvodnění jeho rozsudku. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti nevycházela pouze z tvrzení žalované, ale její tvrzení prověřovala i na základě shora uvedených listin. Za relevantní pak má odvolací soud i prověřování žalované v nebankovních registrech, když lustrace v registru ISIR byla provedena dne 12. 1. 2021, v registru CEE opětovně dne 12. 1. 2021 a v registru NRKI dne 11. 1. 2021. Všechny odpovědi a výpisy jsou pak součástí potvrzení o lustraci ze dne 22. 12. 2022, přičemž zpráva z registru NRKI byla doložena již k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Odvolací soud se plně ztotožňuje i s argumentací nalézacího soudu v tom směru, že úvěry, které žalovaná uzavírala těsně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy nebo po ní, nemohly být žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti žalované zohledněny, když zprávy z nebankovních registrů jsou aktualizovány vždy k poslednímu dni předchozího kalendářního měsíce a žalobkyně se tak o těchto úvěrech logicky nemohla dozvědět jiným způsobem než od žalované, kdy tato své povinnosti nedostála. Je pravdou, že žalovaná v daném období čerpala vícero úvěrů, když některé splácela spolu se svým manželem, nicméně při posouzení celkových příjmů domácnosti tyto byla schopna hradit, když v době uzavření smlouvy se ještě nejednalo o tzv. klasickou dluhovou spirálu, kdy by žalovaná vytloukala tzv. klín klínem. Soud prvního stupně pak správně nepřihlédl k listinám, které měly prokazovat další závazky žalované, když tyto vznikly z úvěrových smluv uzavřených až po datu uzavření předmětné úvěrové smlouvy, případně z těchto vůbec nevyplynula skutečná data uzavření. Majetková situace žalované v době uzavření smlouvy o úvěru tak poskytovala dostatečnou záruku k plnění úvěrového závazku. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že zákon o spotřebitelském úvěru v ust. § 86 ukládá úvěrujícímu zkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí a poskytovatel úvěrů by tedy měl pracovat s relevantními informacemi. Zároveň nelze odhlédnout ani od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ČR i Soudního dvora EU, kdy při plnění povinnosti úvěrujícího citované shora je kladem důraz na princip přiměřenosti při akcentaci konkrétních okolností daného případu, jež by měl zároveň reflektovat povahu, velikost a riziko příslušné transakce. Žalobkyně při zkoumání kredibility žalovaného měla k dispozici podklady v dostatečné kvalitě i kvantitě sestávající jak z informací od žalované, jejího manžela, tak i z listin, které tato tvrzení prokazovaly, a to i při vědomí toho, že v daném případě se jednalo o úvěr s vyšší jistinou (181 000 Kč). Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby ověřovala veškeré informace sdělené žalovanou jako žadatelem o úvěr, když po úvěrových společnostech nelze žádat stoprocentní míru obezřetnosti. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobkyně doplnila svá zjištění i použitím vlastního modelu k posouzení úvěruschopnosti žalované vytvořeného na základě jí vybraných statistických dat, a rovněž ani skutečnost, že žalovaná úvěr delší dobu hradila. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, pak ve shodě s žalobkyní odvolací soud uvádí, že toto již nelze přičítat nedostatečnému prověření a nesprávnému posouzení kredibility žalované ze strany žalobkyně. V průběhu důkazního řízení před soudem prvního stupně ani nevyšlo najevo, že by stěžovatelka byla v insolvenci či proti ní byla vedena exekuce. Shora uvedené závěry pak lze bezezbytku uplatnit i na výtku žalované ohledně nedostatečného prověření příjmů a výdajů jejího manžela v době uzavření smlouvy o úvěru. Pokud jde o tu část odvolání, v níž se žalovaná domáhá změny výše splátek na částku 2 000 Kč měsíčně, pak k tomuto soud uvádí, že soud prvního stupně tyto stanovil adekvátně výši dluhu a finanční situaci žalované, když nižší splátky by měly za následek nepřiměřeně dlouhou dobu splácení, která dle ustálené judikatury nemá přesáhnout tři roky.

6. Závěry soudu prvního stupně tak má odvolací soud za věcně správné, a proto byl napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. v napadených výrocích II. a III. (nákladový výrok) potvrzen.

7. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, a proto jí soud přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, když tyto sestávají z odměny za dva úkony právní služby po 7 860 Kč, a to za písemné vyjádření k odvolání a účasti na jednání u odvolacího soudu dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., dvou režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrady cestovného na trase [obec] [anonymizováno] [obec] a zpět ve výši 3 940 Kč v souvislosti s účastí na jednání odvolacího soudu dle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrady promeškaného času na cestě k jednání ve výši 1 400 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 549 Kč Celkem tak náklady odvolacího řízení představuje částka 26 209 Kč. S ohledem na tíživou majetkovou situaci žalované byla této poskytnuta ve smyslu ust. 160 o. s. ř. delší lhůta k plnění.