25 CO 181/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozená dne datum trvale bytem adresa 2. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 18 273,90 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 3. 2023, č. j. 44 C 312/2022-24,

I. Ve výroku III. v části, v níž byl zamítnut úrok z prodlení ve výši 1,7 % ročně z částky 18 174,84 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 639,90 Kč od 11. 8. 2020 do 15. 3. 2021, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že: Žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 1,7 % ročně z částky 9 087,42 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 819,95 Kč od 11. 8. 2020 do 15. 3. 2021, a to vše od tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 1,7 % ročně z částky 9 087,42 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 819,95 Kč od 11. 8. 2020 do 15. 3. 2021, a to vše od tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná 1. je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 433 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

III. Žalovaný 2. je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 433 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil výrokem pod bodem I. žalované 1. povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 087,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 8. 2020 do zaplacení, výrokem pod bodem II. žalovanému 2. povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 087,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 8. 2020 do zaplacení, výrokem pod bodem III. zamítl žalobu v rozsahu návrhu na zaplacení částky 99,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,7 % ročně z částky 18 174,84 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 686,08 Kč od 11. 8. 2020 do 15. 3. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 99,06 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení, výrokem pod bodem IV. povinnost žalované 1. nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 017,01 Kč a výrokem pod bodem V. žalovanému 2. povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 017,01 Kč. V odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky po každém z žalovaných rovným dílem z titulu smlouvy o úvěru vázající se k osobní kreditní kartě k účtu č. [bankovní účet], kterou se žalobkyní uzavřela právní předchůdkyně žalovaných 1. a 2. [jméno] [příjmení]. Na základě této byla oprávněna čerpat úvěr do limitu 30 000 Kč s 19,90% úrokem, přičemž vyčerpanou jistinu byla povinna splácet v měsíčních splátkách ve výši 1/20 vyčerpané jistiny, minimálně 100 Kč. Dne [datum] úvěrovaná zemřela, v důsledku čehož žalobkyni vznikla pohledávka ve výši 29 357,88 Kč sestávající z jistiny úvěru ve výši 28 860,92 Kč a příslušenství ve výši 676,96 Kč. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 8. 2020, č. j. 18 D 341/2019-39, byla mezi žalovanými 1., 2. a paní [jméno] [příjmení] schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti, kdy každý z nich zdědil 1/3 při uplatnění výhrady soupisu. Paní [jméno] [příjmení] dne 15. 3. 2021 uhradila žalobkyni částku 9 785,96 Kč. Soud prvního stupně po přepočtu dospěl k závěru, že ke dni smrti zůstavitelky činil dluh toliko částku 28 680,92 Kč s úrokem ve výši 676,96 Kč. Dne 25. 3. 2019 pak bylo zaplaceno dalších 866,18 Kč, a proto soud prvního stupně vycházel ze zbývající neuhrazené výše jistiny v částce 27 814,74 Kč a zbývající části neuhrazeného úroku ve výši 146,06 Kč. Každý z dědiců sice odpovídá dle § 1707 při uplatnění výhrady soupisu společně a nerozdílně s ostatními dědici za dluhy zůstavitelky, nicméně věřitel může po každém požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědického podílu, takže pokud žalobkyně uplatnila vůči žalovaným nárok rovným dílem vůči každému z nich ve výši 9 087,42 Kč, je tento postup pro ně výhodnější, než pokud by byli zavázáni k úhradě celé pohledávky společně a nerozdílně. Protože úvěr měl být splácen ve výši 1/20 jistiny od srpna 2014, dalo se dle názoru soudu prvního stupně předpokládat, že při řádném splácení by byl zaplacen do konce roku 2018, kdy výše sazby úroku z prodlení činila 8,05 % ročně. Právní předchůdkyně žalovaných pak byla povinna ve smyslu ust. § 1958 odst. 1 obč. zák. plnit bez vyzvání, přechodem povinností na žalované 1. a 2. nedošlo ke změně splatnosti, a proto byl úrok přiznán toliko ve výši 8,05 % ročně na místo žalobkyní požadovaných 9,75 % ročně. Soud pak žalobu zamítl ohledně části jistiny ve výši 99,06 Kč, která již byla uhrazena s úrokem z prodlení z této částky od 16. 3. 2021 do zaplacení, dále v rozdílu úroku z prodlení specifikovaném shora a dále úroku z prodlení z částky, kterou již uhradila paní [jméno] [příjmení]. Žalobkyni zároveň vůči žalovaným 1. a 2. přiznal ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy každému z žalovaných uložil zaplatit na jejich náhradě částku 2 017,01 Kč. Svůj postup odůvodnil tím, že u soudu prvního stupně bylo v době rozhodování vedeno mezi týmiž účastníky další řízení pod sp. zn. 23 C 75/2023, v rámci kterého se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 3 987,38 Kč s příslušenstvím. Dle názoru soudu prvního stupně měly být oba nároky uplatněny v rámci jedné žaloby, kdy by soudní poplatek činil 898,80 Kč. Jelikož byla v nalézacím řízení přiznána nižší částka, představuje to podle soudu prvního stupně důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., aby soud výjimečně náhradu nákladů řízení částečně nepřiznal, kdy vycházel toliko z částky 18 174,84 Kč, ohledně které bylo žalobě vyhověno, dále částky 3 987,38 Kč představující jistinu v paralelně probíhajícím řízení a částky 307,08 Kč, tedy celkem částky 22 469,30 Kč. Odměna za zastupování tak činila 2 920 Kč dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby, a to přípravu, převzetí, zastoupení, výzvu k plnění a sepis žaloby, dále jednoho úkonu právní služby po 2 020 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. za účast na ústním jednání před soudem prvního stupně odvozená z předmětu řízení ve výši 22 469,30 Kč, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 1 a jednoho režijního paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a dále 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Žalobkyni pak nebyla přiznána část DPH za úkon právní služby učiněného zástupcem žalobkyně jednajícím v substituci, který není na rozdíl od jejího zástupce plátcem DPH. Dále bylo žalobkyni na náhradě nákladů řízení přiznáno i cestovné v souvislosti s cestou k ústnímu jednání konaného u soudu prvního stupně. Protože dle soudu prvního stupně nebylo možné s jistotou předvídat, jak bude rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 75/2023, jevilo se mu jako nejpřiléhavější řešení přiznání nákladů ve výši poměru odpovídajícího předmětu daného řízení, v němž měla žalobkyně úspěch proti předmětu, jenž mohl být uplatněn společně, tj. v celkové výši 4 034,02 Kč, přičemž náklady řízení byly rozděleny mezi oba žalované rovným dílem.

2. Žalobkyně ve včasném odvolání uvedla, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu došlo k administrativnímu pochybení, neboť při započtení plateb žalobkyně počítala s částkou ve výši 28 860,92 Kč namísto ve výši 28 680,92 Kč, kdy po započtení dalších plateb se měla skutečně správně dožadovat zaplacení toliko částky 18 174,84 Kč s příslušenstvím tak, jak uvedl soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Ze shora uvedeného důvodu se pak žalobkyně odvolala toliko do části výroku III., kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu návrhu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,7 % ročně z částky 18 174,84 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 639,90 Kč od 11. 8. 2020 do 15. 3. 2021, a dále do navazujících nákladových výroků IV. a V. Žalobkyně zejména namítla, že zůstavitelka vyčerpanou jistinu řádně splácela a žalobkyně tak neměla důvod k předčasnému zesplatnění úvěru. Úmrtím zůstavitelky ke dni [datum] však nastala jiná závažná skutečnost předvídaná v ust. čl. 6 podmínek k osobním kreditním kartám, které jsou nedílnou součástí shora uvedené smlouvy o úvěru, a žalobkyně tak byla oprávněna požadovat okamžité splacení celého úvěru včetně příslušenství, kdy dnem následujícím prvně došlo k prodlení se splacením takto vzniklé pohledávky. Z pozůstalosti zůstavitelky byla následně dne 25. 3. 2019 uhrazena částka 1 402,99 Kč, přičemž v prvním pololetí roku 2019 činila zákonná sazba úroku z prodlení 9,75 % ročně. Usnesení o schválení dohody dědiců rozdělení pozůstalosti pak nabylo právní moci až ke dni 10. 8. 2020, kdy bylo postaveno najisto, že dědicové budou skutečně odpovídat za dluhy zůstavitelky při uplatnění výhrady soupisu pozůstalosti, přičemž žalobkyně využila svoje dispoziční oprávnění a požadovala úhradu úroku z prodlení v zákonné výši až ode dne 11. 8. 2020, což ve svém důsledku představuje příznivější přístup pro žalované 1. a 2. a neexistuje tak žádný důvod pro užití nižší úrokové sazby, jak nesprávně učinil ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Ust. § 1707 obč. zák. pak umožňuje žalobkyni jako věřiteli po každém dědici požadovat plnění jen do výše odpovídajícího dědickému podílu, přičemž dědici odpovídají za dluhy zůstavitele společně a nerozdílně. Žalobkyně i v tomto případě zvolila výhodnější přístup ke všem třem dědicům a domáhala se úhrady dluhu ve výši 1/3 po každém z nich. Vzhledem k solidární odpovědnosti dědiců je pak nerozhodné, kdo z nich uhradil platbu, o kterou byl dluh ponížen na zbývající neuhrazenou část ve výši 18 174,84 Kč, přičemž postup, který zvolil soud prvního stupně, je v rozporu s výkladem právní úpravy, která je stanovena právě na ochranu věřitele ve vztahu k dědicům, kteří za dluhy odpovídají. U navazujících nákladových výroků IV. a V. žalobkyně namítla nesprávný postup soudu prvního stupně ohledně nepřiznání části DPH z úkonu učiněného substitučním právním zástupcem, který není plátcem DPH, kdy se jedná o příjem právního zástupce žalobce, ze kterého tento odvádí DPH, a nikoliv o příjem substitučního právního zástupce, který plátcem DPH není a zároveň se již nedomáhala náhrady cestovného. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že změní část výroku III. napadený odvoláním tak, že žalobnímu návrhu vyhoví a žalovaným uloží každému na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 2 432,80 Kč.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání žalobkyně a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

4. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a právní předchůdkyní žalovaných 1. a 2. paní [jméno] [příjmení] jako úvěrovanou, a to ve smyslu ust. § 2395 a. n. občanského zákoníku. V důsledku úmrtí a následného schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2020, č. j. 18 D 341/2019-39, které nabylo právní moci dne 10. 8. 2020, kdy žalovaní 1., 2. a paní [jméno] [příjmení] jako třetí dědic uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, přičemž každý z nich zdědil 1/3 pozůstalosti, se pak žalobkyně domáhala po úhradě provedené ze strany [jméno] [příjmení] zbývající části neuhrazeného dluhu po žalovaných 1. a 2. Ve shodě s nalézacím soudem odvolací soud uvádí, že žalobkyně se správně měla domáhat toliko úhrady částky 18 174,84 Kč, když vlivem administrativního pochybení žalobkyně při započtení plateb vycházela z nesprávné výše původní pohledávky ve výši 28 860,92 Kč namísto z částky 28 680,92 Kč.

5. Soud prvního stupně však nesprávně vyhodnotil počátek prodlení s úhradou žalované pohledávky, když v této souvislosti je třeba přisvědčit argumentům žalobkyně, že úmrtím zůstavitelky ke dni [datum] nastala jiná závažná skutečnost, tak jak je předvídána v čl. 6 podmínek k osobním kreditním kartám, které jsou nedílnou součástí shora specifikované smlouvy o úvěru, v důsledku čehož došlo k okamžitému zesplatnění celého úvěru včetně příslušenství a počátek prodlení tak nastal již dne 15. 3. 2019. Ke shora uvedenému dni činila sazba úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 9,75 % ročně. Žalobkyně jako dominus litis využila svého oprávnění a požadovala úrok z prodlení až ode dne 11. 8. 2020. Nicméně i v tomto případě úrok z prodlení bylo namístě přiznat ve výši určené dle shora citovaného zákonného ustanovení v návaznosti na počátek prodlení. V této souvislosti pak konstrukce soudu prvního stupně ohledně hypotetického splacení úvěru do konce roku 2018 zůstavitelkou paní [jméno] [příjmení] není správná, když není žádného důvodu pro užití úrokové sazby ve výši 8,05 % ročně tak, jak nepřiléhavě učinil soud prvního stupně.

6. Dále je třeba odkázat na ust. § 1707 občanského zákoníku, dle kterého platí, že každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídajícího dědickému podílu. V tomto ohledu je pak pro odpovědnost za dluhy rozhodná velikost dědického podílu, k němuž bylo dědici potvrzeno nabytí dědictví, tedy cena dědického podílu. Jakmile by úhrada dluhů dosahovala u dědice, který uplatnil výhradu soupisu, tak jako paní [jméno] [příjmení] a žalovaní 1. a 2., výše ceny dědického podílu, nemůže po něm věřitel žádat více a musí se obrátit na další dědice. Jinak řečeno, předmětné ustanovení umožňuje žalobkyni po každém z dědiců požadovat plnění jen do výše odpovídající ceně jeho dědického podílu, kdy žalobkyně využila přístup pro žalované výhodnější a domáhala se úhrady 1/3 pohledávky ve výši 29 357,88 Kč sestávající z jistin ve výši 28 680,92 Kč a příslušenství ve výši 676,96 Kč po každém z dědiců. Po uhrazení dluhu ze strany dědičky [jméno] [příjmení] pak zbývala k úhradě částka 18 174,84 Kč. Opětovně je třeba přisvědčit argumentaci žalobkyně, že ohledně dluhu, který vznikl na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi ní jako úvěrující se zůstavitelkou jako úvěrovanou z důvodu jejího úmrtí, by v případě, kdyby bylo primárně vycházeno z dělené odpovědnosti tak, jak nesprávně aplikoval soud prvního stupně při počátku prodlení, by žalobkyně byla vystavena nebezpečí, že se daný dluh stane těžko vymahatelným. Dané ustanovení, které stanoví hrazení dluhu společně a nerozdílně, má funkci ochrany věřitele. Protože se jednalo o solidární dluh, nemělo žádného významu, který z dědiců jako dlužníků uhradil platbu dne 15. 3. 2021, v důsledku čehož byl původní dluh ponížen na částku 18 174,84 Kč. Proto bylo namístě přiznat žalobkyni i úrok z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z částky 9 639,90 Kč od 11. 8. 2020 do 15. 3. 2021, kdy opačný postup by byl v rozporu se smyslem shora citované zákonné úpravy. Berouc v úvahu závěry citované shora, dospěl odvolací soud k závěru, že i v této části je odvolání žalobkyně důvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním změnil podle ust. § 220 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

7. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, rozhodoval soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla v řízení z větší části úspěšná, když její úspěch závisí toliko zcela v nepatrné části, má právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, ze tří úkonů právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, jednoho úkonu právní služby po 1 860 Kč dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. za účast při jednání u nalézacího soudu, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 706 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 4 866 Kč, kdy při rozdělení celkových nákladů řízení mezi žalované 1. a 2. rovným dílem vychází na každého z nich částka 2 433 Kč. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, pak úvahy nalézacího soudu nebyly správné ohledně hypotetického výpočtu vycházejícího ze součtu tarifní hodnoty předmětu tohoto a paralelně probíhajícího řízení v okamžiku, kdy další spor ještě nebyl, byť ani nepravomocně skončen. Rovněž odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že neshledává správnými úvahy soudu prvního stupně ohledně nepřiznání práva na náhradu daně z přidané hodnoty v souvislosti s úkonem učiněným substitučním právním zástupcem žalobkyně, když ohledně nepřípustnosti rozdělování advokátů na dvě skupiny, tedy na plátce a neplátce daně z přidané hodnoty, odkazuje např. na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cmo 305/2020, kdy výklad přijatý soudem prvního stupně by znamenal diskriminační znevýhodnění advokátů, kteří jsou plátci DPH, jež by byli při výběru substituentů v tomto ohledu nespravedlivě limitováni. Takovýto postup by ve svých důsledcích znamenal faktické omezení práva na zastupování, což je nepřijatelné. Nadto lze opětovně souhlasit s argumentací žalobkyně v odvolání ohledně toho, že z příjmu jejího právního zástupce tento odvádí DPH, kdy se nejedná o příjem substitučního právního zástupce, který plátcem DPH není. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 150 o. s. ř. Žalobce byl sice v odvolacím řízení úspěšný, ale vedení odvolacího řízení nelze klást za vinu žalovanému. Pokud by přesto měla být žalovaným 1. a 2. uložena povinnost nahradit žalobkyni ještě náklady odvolacího řízení, pak by se jednalo o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.