25 Co 192/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o 1 799 646,48 Kč s příslušenstvím, k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 6. 2023, č. j. 4 C 249/2020-491, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 9. 2023, č. j. 4 C 249/2020-510, Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na účet jeho zástupce , tituly před jménem, , tituly před jménem, , jméno FO, náklady odvolacího řízení ve výši 47 976,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl (již podruhé) o nároku na zaplacení tzv. bonusové odměny podle příkazní smlouvy ze dne 3. 8. 2017. Předmětem této smlouvy byl žalobcův závazek zajistit výběr dodavatele pro stavbu haly, poskytnout služby stavebního managementu, technického dozoru a další. Za tuto činnost mu náležela základní odměna vypočtená z prostavěné částky a tzv. bonusová odměna, na kterou mu mohl vzniknout nárok v případě, že by jeho aktivním jednáním vůči účastníkům výběrového řízení byly dosaženy úspory snížením původních nabídkových cen na realizaci projektu. Způsob stanovení výše bonusu byl ponechán příloze smlouvy, která obsahovala modelový příklad výpočtu. Podle něj měl být vypočten průměr všech úplných cenových nabídek prvního kola v daném obchodním souboru, který se ponížil o 10 %, od výsledku se odečetla skutečná cena díla a z výsledné úspory se stanovil bonus ve výši 30 %. Soud prvního stupně na základě pokynu odvolacího soudu doplnil dokazování, k důkazu přečetl protokoly o jednáních vedených mezi žalobcem a , právnická osoba, . i další listiny, znovu vyslechl osoby, které vyslýchal již v předchozí fázi řízení, tedy žalobcova prokuristu , jméno FO, , žalobcova jednatele , Anonymizováno, , svědky , jméno FO, a , jméno FO, , a nově vyslechl jako svědka předsedu dozorčí rady firmy , právnická osoba, . pana , jméno FO, . Svědek , jméno FO, se jednání osobně neúčastnil, jejich průběh mu byl znám z druhé ruky, v době jejich konání byl vážně nemocen, nicméně potvrdil, že žalobce se společností , Anonymizováno, aktivně jednal a zasazoval se o snížení ceny. Podle výkladu smlouvy, provedeného soudem prvního stupně, byla smluvní úprava bonusové složky odměny velmi strohá, až nedostatečná. Samo označení této odměny jako bonusové v sobě neslo aspekt výjimečnosti, takže nárok na ni by neměl vzniknout automaticky plněním běžných smluvních povinností, krytých fixní odměnou. Žádnou mimořádnou aktivitu však žalobce netvrdil ani neprokázal, tvrdil pouze splnění smluvních povinností podle příkazní smlouvy, za které mu náležela a byla vyplacena fixní odměna. K jednání o technických otázkách projektu a o stavebnětechnických postupech byl zavázán v rámci běžné smluvní činnosti označené jako „, právnická osoba, “. I pokud by jeho běžné aktivity bylo možno chápat jako činnosti honorované bonusem, stejně se mu nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi těmito činnostmi a vznikem úspory. V této souvislosti nelze opomenout protokol z jednání o nabídce č. 7, v němž je uvedeno, že veškeré úpravy položek navržené firmou , Anonymizováno, jsou její vlastní návrhy. Podle soudu prvního stupně nebyl důvod pochybovat o žalobcově jednání ani o dosažení úspory, ale žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou úsporou. Osoby, které byly znovu vyslechnuty, nevypověděly nic nového, případně se jednání mezi žalobcem a , právnická osoba, . vůbec neúčastnily. Jedinou osobou, která by mohla zprostředkovat obsah jednání z druhé strany, byl svědek , jméno FO, , ale to pouze za předpokladu, že by těmto jednáním byl osobně přítomen. Informace převzaté svědkem od jiných osob nemohl soud brát za relevantní, zvláště kdy žalobci nic nebránilo navrhnout k důkazu výslechy osob na jednání za společnost , právnická osoba, . přímo zúčastněných, které by mohly obsah jednání objasnit. To však žalobce z neznámých důvodů neučinil, a pak svůj nárok neprokázal. Soud prvního stupně proto žalobu ve zbývající části zamítl. Žalobce ve včasném odvolání odmítl výklad smlouvy prezentovaný soudem prvního stupně i způsob jeho posouzení vzniku nároku na bonus. Bonus v tomto případě nebylo nic s puncem výjimečnosti, šlo o variabilní složku odměny, se kterou obě strany předem počítaly a která náležela žalobci za služby poskytnuté ve fázi tendru. Žalovaný nikdy nesporoval, že odměna byla dvousložková, a nikdo z účastníků nikdy neoznačil bonus jako prémium. Bonusová odměna byla variabilní proto, že byla navázána na dosaženou smluvní cenu na závěr tendru. K žádné jiné činnosti podle smlouvy se tato složka odměny vázat nemohla. Fáze tendru byla časově ohraničená a končila podpisem smlouvy s vybraným zhotovitelem. Otázka příčinné souvislosti nebyla až do rozhodnutí odvolacího soudu sporná, a poučení, kterého se žalobci poté od soudu prvního stupně dostalo, se nejevilo jako dostatečné, bylo formulováno pouze obecně a nechalo ho tápat v tom, co konkrétně soud po tak rozsáhlém dokazování ještě požaduje dovysvětlit či doplnit. Soud se zcela chybně vypořádal se svědeckou výpovědí svědka , jméno FO, a nebral ji jako relevantní, ačkoliv právě tento svědek jako předseda dozorčí rady společnosti , právnická osoba, . činil rozhodnutí o obchodním vedení jednání, které realizovali jeho podřízení. Odmítnutí jeho výpovědi jen proto, že se jednání přímo nezúčastnil, je hodnocením důkazu, které žalobce poškodilo. Pokud měl soud prvního stupně za to, že dokazování nebylo provedeno dostatečně, pak měl žalobce v tomto směru poučit. Žalobce proto v odvolání navrhl výslech svědků , jméno FO, a , jméno FO, , kteří se za , právnická osoba, . účastnili jednání. Žalobce žalovanému řádně poskytl službu tendru, dosáhl úspory, která byla řádně kvantifikována a byla dokonce i nesporná, ale soud prvního stupně ji žalobci nechtěl přičíst, a označil ji za standardní činnost, krytou pevnou odměnou. Přitom příčina úspory spočívala výlučně v žalobcově jednání ve fázi tendru, firma , právnická osoba, . snižovala svoji nabídkovou cenu v důsledku žalobcova jednání, neměla jiný důvod, aby tak činila. Při jednání dne 12. 9. 2017 byl proveden detailní rozbor rozpočtu a firma , Anonymizováno, dospěla k nabídkové ceně, za kterou pak byla uzavřena smlouva o dílo. Soud prvního stupně žalobce vyzval k doložení nejen toho, že snížení ceny bylo zásadně výsledkem jeho činnosti, a současně že nebylo výsledem jiných okolností. Prokazování negativních skutečností však není přípustné. Žalovaný sám netvrdil, že by tu byly jiné důvody pro snížení nabídkové ceny, ačkoliv za daných okolností bylo na něm, aby taková tvrzení uplatnil a prokazoval je. Soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a spokojil se pouze s konstatováním pochybností. Žalovaný zpočátku nezpochybňoval samotný žalobcův nárok na bonus, namítal jen proti jeho výši, a svoje stanovisko změnil až v průběhu řízení. Jeho postoj vykazoval zlý úmysl, který přejal i soud prvního stupně. Žalovaný považoval napadený rozsudek za věcně správný, řízení před soudem prvního stupně netrpělo vytýkanými vadami, žalobci se dostalo konkrétního, jednoznačného a výstižného poučení, zcela v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu. Hodnocení důkazů bylo provedeno řádně, odůvodnění rozsudku bylo jednoznačné, přezkoumatelné a logické. Rozsudek nelze označit za překvapivý. Prosté plnění příkazní smlouvy nezakládalo vznik žalobcova práva na bonusovou odměnu. Z obsahu příkazní smlouvy vyplývá, že bonusová odměna byla odměnou mimořádnou, pro kterou bylo nutno vedle řádného plnění smlouvy splnit také vedlejší podmínky. Bonusová odměna byla vázána na případy, kdy žalobce svým aktivním přístupem, nespočívajícím v pouhém plnění předmětu příkazní smlouvy, vyjednal obchodní slevu z původně nabízených cen jednotlivých uchazečů výběrových řízení. Takový postup ale nebyl tvrzen ani prokázán ani u jednoho z uchazečů. Nadto z protokolu o jednání ze dne 12. 9. 2017 vyplývá, že veškeré navržené úpravy položek jsou vlastní návrhy firmy , Anonymizováno, . Žalobce navíc netvrdil a neprokázal, že svou aktivní činností zajistil snížení nabídkové ceny u ostatních uchazečů tendru, neprovedl žádné mimořádné aktivity, které by mu právo na bonus založily, a již jen proto byl jeho nárok na tuto složku odměny vyloučen. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. Soud prvního stupně již ve věci jedenkrát rozhodoval rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. 4 C 249/2020-354, jímž žalobě vyhověl co do částky 1 799 646,48 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku ji zamítl. Zamítnutá část nároku byla představována několika položkami, u nichž žalovaný rozporoval žalobcovu aktivitu. Pro ostatní žalobcovu činnost a vznik úspory soud prvního stupně dovodil příčinnou souvislost z obsahu jednání, vedených mezi žalobcem a zhotovitelem haly firmou , právnická osoba, ., a stanovil výši bonusu podle smlouvy. Odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 10. 10. 2022, č. j. 25 Co 162/2022-377, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem poskytnout žalobci poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzvat jej k doplnění tvrzení a důkazních návrhů k prokázání existence příčinné souvislosti mezi žalobcovým jednáním a vznikem úspory. Soud prvního stupně na to žalobce poučil v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu a provedl veškeré důkazy, které žalobce na základě tohoto poučení označil. Podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav věci, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. Soud prvního stupně poskytl účastníkům potřebná procesní poučení, napadené rozhodnutí vydal na základě dokazování provedeného podle důkazních návrhů stran, důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř., nepochybil při vytváření skutkových závěrů a zjištěný skutkový stav správně posoudil po právní stránce. Odůvodnění rozsudku vyhovělo požadavkům upraveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Účastníci uzavřeli platnou smlouvu příkazní ve smyslu ust. § 2430 o. z. Smluvní text připravoval žalobce, a případné nejasnosti a výrazy připouštějící různý výklad tak šly ve smyslu ust. § 557 o. z. k jeho tíži. Posuzovaná smlouva vymezila dostatečně určitým způsobem záležitost, kterou se žalobce zavázal obstarat, ale rozdělení konkrétní smluvních povinností podle jejich vztahu k jednotlivým fázím žalobcovy činnosti nebylo zcela precizní. To se projevilo např. u povinnosti „, právnická osoba, “, u níž se účastníci neshodli, zda měla být plněna pouze ve fázi realizační, nebo již ve fázi tendru. Tyto nejasnosti sice neměly vliv na platnost smlouvy, neboť obstarávaná záležitost jako podstatná část smlouvy byla vymezena dostatečně určitě, nicméně vedly k potížím při výkladu smlouvy i při posouzení nároku na odměnu. Podle smlouvy měl žalobce nárok na dva druhy odměny, a to pevnou odměnu z prostavěné částky a bonusovou odměnu za dosažené úspory. Tyto dvě složky odměny byly svou podstatou protichůdné, a pokud měl být žalobce motivován nespokojit se s pevnou odměnou z co nejvyšší prostavěné částky, a naopak usilovat o úsporu, musela pro něj být bonusová odměna atraktivnější a významnější než pevná složka. Za tohoto stavu by od něj bylo možno zcela důvodně očekávat jasné vymezení smluvních podmínek vzniku nároku na bonusovou odměnu, ale smlouva právě v tomto směru vykazovala nedostatky ve specifikaci činností, za něž měl žalobci bonus náležet, a dokonce ani nedefinovala způsob stanovení jeho výše. V tomto ohledu odkazovala na přílohu, která obsahovala jen modelový příklad způsobu výpočtu, ale například ani nespecifikovala, z jaké verze nabídky má výpočet vycházet. Při významu této odměny pro žalobce jako tvůrce smluvního textu byly takové závady opravdu překvapivé. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud přesvědčen, že bonusová část odměny žalobci nenáležela za výjimečné činnosti či mimořádné výkony. Ze smlouvy plynulo, že nárok na bonus vzniká, dojde-li vlivem žalobcovy aktivní činnosti ve vztahu k účastníku výběrového řízení ke snížení nabídkové ceny; za jiné činnosti tento nárok do úvahy nepřicházel. Bonusová odměna tedy nezahrnovala všechny činnosti, ale jednoznačně pouze takové, které žalobce vynaložil ve vztahu k účastníkům výběrového řízení, a to jen v době do uzavření smlouvy o dílo. Veškeré ostatní činnosti ve fázi tendru, které žalobce prováděl interně či ve vztahu k žalovanému, jako např. práce s listinami a podklady od žalovaného, rozbor položek rozpočtu a jejich kontrola, kontrola projektu atd., nebyly jednáním, které by směřovalo vůči účastníkům výběrového řízení a které by měly být honorovány bonusovou odměnou. Nárok na bonus nevznikl ani za jakoukoli činnost mimo fázi tendru. Smlouva nicméně nedefinovala činnosti honorované bonusem jako výjimečné či mimořádné, a lze tedy jednoznačně uzavřít, že byla-li jakoukoliv relevantní aktivní žalobcovou činností ve vztahu k účastníkům výběrového řízení dosažena úspora snížením nabídkové ceny, pak za ni žalobci náležel bonus. Ostatní činnosti byly honorovány prostřednictvím pevné odměny. Povinnost „, právnická osoba, “ podle smlouvy procházela jak fází před uzavřením smlouvy o dílo, tak fázemi následujícími. Podle obsahu přílohy, která upravovala tuto povinnost a vymezovala činnosti v ní zahrnuté, nebyl žádný důvod se domnívat, že žalobce byl touto povinností vázán až po skončení tendru. Plnění této povinnosti ve fázi tendru tedy s sebou mohlo přinést i vznik nároku na bonus. Byla-li žalobcovým aktivním jednáním vůči účastníkovi výběrového řízení při plnění povinnosti „, právnická osoba, “ ve fázi tendru dosažena úspora, pak mu za ni náležel bonus. Plnil-li tuto povinnost jednáním vůči žalovanému či vůči dalším osobám, nebo plnil-li tuto povinnost po skončení fáze tendru, pak šlo o činnosti, které byly kryty pevnou odměnou. Po předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně již mezi účastníky v zásadě nebyl spor o výši úspory, ale u žalující strany přetrval problém spočívající v nedostatku tvrzení o konkrétních aktivních úkonech vůči účastníkům výběrového řízení, které byly podle smlouvy klíčové pro vznik nároku na bonusovou odměnu, a v prokázání příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem úspory. Žalobci se přitom dostalo ze strany soudu prvního stupně procesního poučení, které nelze hodnotit jinak než jako náležité. Soud prvního stupně poučil žalobce podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zcela v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, z poskytnutého poučení se podávalo naprosto jednoznačně, jaká tvrzení dosud nebyla v dostatečné míře uplatněna a jaká tvrzení je třeba prokázat. Žalobce se domáhal přiznání variabilní složky odměny a pro dosažení procesního úspěchu musel prokázat splnění nutných smluvních předpokladů pro vznik jeho nároku, včetně příčinné souvislosti. Poskytnuté poučení bylo dostatečně konkrétní a určité, vycházelo z hypotézy ust. § 2430 a § 2438 o. z. a odpovídalo smluvní úpravě. Žalobci se dostalo procesního poučení v dostatečné míře a soudu prvního stupně v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení. Žalobce byl poprvé seznámen se závazným právním názorem odvolacího soudu již doručením jeho rozhodnutí, a nebylo by procesní chybou, kdyby soud prvního stupně účastníka nepoučil duplicitně (21 Cdo 1006/2005). Soud prvního stupně však pro naplnění účelu poučení a pro zajištění ochrany žalobcových procesních práv znovu žalobci poučení poskytl, a to ve zcela přiléhavém znění. Nejprve tak učinil písemně usnesením ze dne 12. 12. 2022, později znovu ústně na jednání dne 3. 4. 2023, přičemž v obou případech jej vyzval jak k doplnění tvrzení, tak doplnění důkazních návrhů k prokázání existence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem úspory. Na jednání dne 3. 4. 2023 po tomto poučení vyslechl všechny žalobcem navržené svědky a účastníky, včetně svědka , jméno FO, , a poté dal žalobci lhůtu k označení důkazů ve smyslu uděleného poučení. Srozumitelnějším způsobem již žalobci nemohl dát na vědomí, že i po provedení dosud navržených důkazů zůstává poučení v platnosti a je třeba označit důkazy další. Za dané situace tedy nelze důvodně vytýkat soudu prvního stupně, že poučení nepřizpůsobil vývoji řízení a že žalobce zkrátil v jeho procesních právech (31 Cdo 619/2011). Rozsudek soudu prvního stupně proto nemohl být pro žalobce překvapivým. Žalobce ale výzvě soudu prvního stupně k doplnění tvrzení řádně nedostál. Po výzvě soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2022 setrval v podání z 30. 3. 2023 na dosavadních tvrzeních, jimiž obecně popsal svůj obvyklý postup ve výběrových řízeních. Jediné konkrétní tvrzení, které se vztahovalo, resp. mohlo vztahovat k posuzovanému smluvnímu vztahu, spočívalo v tom, že žalobce vyjednal pro žalovaného obchodní slevu. Tato sleva ale nebyla nijak kvantifikována ani specifikována, nebylo řečeno, o jakou slevu se jednalo, za co a kým byla poskytnuta. Každopádně ani k tvrzení o obchodní slevě nebyly označeny relevantní důkazy a toto tvrzení zůstalo neprokázáno. Po jednání dne 3. 4. 2023, při němž se žalobci znovu dostalo poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., předložil žalobce vyjádření ze dne 11. 4. 2023. V tomto podání sice konkretizoval a rozvinul tvrzení o svém jednání vůči firmě , právnická osoba, ., byť v podstatě pouze opsal části nově předložených protokolů o jednání s touto firmou, ale k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem úspory znovu netvrdil prakticky nic. Nadále tedy zůstalo neobjasněno, jaké jeho zcela konkrétní kroky měly vést , právnická osoba, . ke snížení nabídkové ceny a jaká jim odpovídala sleva. Pouhý popis projednávaných skutečností v tomto smyslu nemohl obstát. Žalobce navíc v tvrzeních nezohlednil, že mu bonus nenáležel za veškerou činnost provedenou během tendru, ale jen za jednání vůči účastníkům výběrového řízení, a nerozlišil úkony podle toho, vůči komu směřovaly. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ani přes poskytnuté poučení nepředložil dostatečná skutková tvrzení k existenci příčinné souvislosti. Žalobci po daném poučení nepostačilo jen setrvat na tvrzení, že tu nebyl žádný jiný důvod pro vznik úspory a snížení ceny, než výkon žalobcovy činnosti. Taková tvrzení uplatnil již před vydáním zrušujícího usnesení odvolacího soudu a již v tomto rozhodnutí označil odvolací soud tato tvrzení za nedostatečná. Nešlo tu přitom o prokazování negativních skutečností, jak se žalobce domníval, k tomu poučení soudu prvního stupně nesměřovalo. Žalobce měl podle poučení tvrdit a prokazovat, že jeho činnost byla hlavní, podstatnou a rozhodující příčinou vzniku úspor, ale jeho úkolem nebylo prokazovat, že tu nebyly příčiny další, k takovému postupu jej soud prvního stupně nevyzýval. Nad rámec řečeného lze doplnit, že i kdyby výzva soudu prvního stupně směřovala k prokazování negativních skutečností, pak by nešlo o postup procesním právem zapovězený, prokazování negativních skutečností je v soudním řízení možné i přípustné. Žalobce se mýlil i v rozdělení důkazního břemene mezi účastníky. Žalovaný nenesl důkazní břemeno ani břemeno tvrzení k prokazování jiných příčin vzniku úspory, či k vyvracení existence příčiny spočívající v žalobcově činnosti vůči účastníkům výběrového řízení. Bylo zcela na něm, jakou obranu i procesní taktiku v řízení zvolí, co bude tvrdit a prokazovat, a nelze mu vytýkat neunesení důkazního břemene, jestliže nevyvracel žalobcova neprokázaná tvrzení. Nedostatečné byly i žalobcovy důkazní návrhy, které měly směřovat k prokázání příčinné souvislosti. V daném směru nepřinesly žádný posun opakované výpovědi osob vyslechnutých již před zrušením předchozího rozsudku soudu prvního stupně, ostatně to snad ani nebylo možno očekávat, ale přínosným se nestal ani obsah nově předložených protokolů o jednání s firmou , právnická osoba, . V protokolech byl zachycen projednávaný okruh otázek, ale nikoli popis žalobcových konkrétních kroků, návrhů účastníkům jednání a konkrétních výsledků a závěrů. Poukazoval-li žalobce především na obsah protokolu z 12. 9. 2017, kdy podle něj měla proběhnout zcela zásadní cenová jednání, tak nelze přehlédnout, že právě v tomto protokolu bylo výslovně uvedeno, že veškeré návrhy vyšly z iniciativy firmy , právnická osoba, . Obsah tohoto protokolu tedy naopak vážně zpochybnil možnost existence příčinné souvislosti mezi žalobcovým jednáním a vznikem úspory ve formě snížení nabídkové ceny. , adresa, důkazem k prokázání příčinné souvislosti se jevil zejména výslech svědka , jméno FO, , ale ani ten nakonec k unesení žalobcova důkazního břemene nepřispěl. Soud prvního stupně hodnotil tento důkaz v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a odvolací soud s jeho hodnocením souhlasil. Svědek , jméno FO, byl předsedou dozorčí rady firmy , právnická osoba, ., nikoliv předsedou nebo členem statutárního orgánu, a jednání se žalobcem se neúčastnil. V danou dobu čelil velmi vážným zdravotním obtížím, o celé věci měl pouze zprostředkované informace, a třebaže podle něj došlo ke snížení nabídkové ceny v souvislosti se žalobcovou činností, tak toto jeho vyjádření nebylo možno považovat za dostatečně průkazné právě vzhledem k charakteru informací, kterými o celé věci disponoval. Svědek , jméno FO, navíc současně také identifikoval další vlivy, které ke snížení nabídkové ceny vedly. Nepovažovalli tedy soud prvního stupně tento důkaz za dostatečný k prokázání existence příčinné souvislosti, pak v jeho závěru nelze shledat logický rozpor ani rozpor s obsahem ostatních provedených důkazů. Ostatně je s ním třeba souhlasit i v tom, že žalobci nic nebránilo v navržení dalších důkazů, nejlépe výslechů osob přímo na jednání zúčastněných. Soud prvního stupně po provedení tohoto výslechu dal žalobci najevo, že má důkazní návrhy doplnit, a pokud tak žalobce neučinil, nemůže nedostatky své procesní strategie přenášet na soud. Za nastalé procesní situace, po řádně poskytnutém poučení podle ust. § 118a, § 118b i § 119a o. s. ř., se v odvolacím řízení staly žalobcovy důkazní návrhy na výslech svědků , jméno FO, a , jméno FO, nepřípustnou novotou, uplatněnou v rozporu s ust. § 205a o. s. ř. K těmto důkazním návrhům tedy v odvolacím řízení nebylo možno přihlížet, třebaže se mohly jevit jako vhodné i potřebné. Závěr soudu prvního stupně o neunesení žalobcova břemene tvrzení a břemene důkazního byl zcela namístě, odpovídal stavu řízení i výsledkům provedeného dokazování. Ačkoli bylo vcelku zřejmé, že ke snížení nabídkové ceny došlo v souvislosti s žalobcovou činností, tak žalobce přes precizní poučení podle ust. § 118a o. s. ř., kterého se mu od soudu prvního stupně dostalo, neprokázal, že by jeho činnost byla hlavní a rozhodující příčinou, pro kterou došlo ke snížení nabídkové ceny a vzniku úspory, a také netvrdil s dostatečnou určitostí, jaké činnosti vůči účastníkům výběrového řízení vykonal a k jakému výsledku vedly. Soud prvního stupně proto za této situace nepochybil, když se dále nezabýval obranou žalovaného a jeho kompenzační námitkou. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně zcela správné, a odvolací soud je proto jako takové potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno úspěšnému žalovanému. Náklady na jeho straně zahrnovaly odměnu za 2,5 úkonu právní služby po 15 500 Kč, 3 režijní paušály po 300 Kč a 21% DPH, tedy celkem 47 976,50 Kč. Jiné náklady žalovaný k náhradě nepožadoval a ani jejich výše nevyplynula z obsahu spisu.