25 CO 197/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého v právní věci žalobkyně: ; anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum trvale bytem adresa o 32 709 Kč, úvěr o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 8. 2023, č. j. 11 C 157/2023-26,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 051 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 051 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 350 Kč od 27. 12. 2022 do 5. 1. 2023, částku 1 466 Kč, částku 300 Kč, částku 1 497 Kč a částku 1 045 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 487 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 350 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, a to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Ve zbytku, tj. co do částky 4 051 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 051 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 350 Kč od 27. 12. 2022 do 5. 1. 2023, částky 1 466 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč a částky 1 045 Kč žalobu zamítl (výrok I.) a výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 135,37 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že z předložených listin dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 24. 6. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru s účinností od 7. 7. 2022, s výší úvěrového rámce 30 000 Kč, na základě kterého pak byla žalované fakticky poskytnuta částka 27 500, když finanční prostředky ve výši 2 500 Kč byly převedeny na účet zprostředkovatele. Žalovaná se oproti tomu zavázala vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 21,05 % ročně v 40 měsíčních splátkách po 1 050 Kč. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení, neboť s ohledem na skutečnost, že žalobkyně dostatečně nezkoumala kredibilitu (úvěruschopnost) žalované, když se žádným způsobem nezabývala a nezohlednila kromě úhrady za bydlení další výdaje a závazky žalované, dospěl k závěru, že smlouvu jako takovou je nutno považovat za absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 580 a 588 občanského zákoníku. Žalobě vyhověl pouze částečně po započtení veškerých plateb od žalované na dlužnou jistinu, a to včetně příslušné části úroku z prodlení. O nákladech řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, které směřovalo do zamítavého výroku I. Žalobkyně argumentovala tím, že kredibilitu žalované posoudila s odbornou péčí. Výdaje na bydlení jsou stěžejní výdajovou položkou, přičemž doložení nájemní smlouvy není nezbytným předpokladem pro řádné vyhodnocení úvěruschopnosti žalované. Soud prvního stupně se pak nezabýval započtením výdajových položek životního minima ze strany žalobkyně, která v sobě další nezbytné výdaje zahrnuje. V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze kterého mj. vyplývá, že povinností úvěrujícího je srovnat sdělené údaje ze strany úvěrovaného o výši výdajů s veřejně dostupnými (resp. zákonem stanovenými) údaji o životním minimu a existenčním minimu, a dále i s normativními náklady na bydlení, jakož i s průměrnými výdaji obyvatelstva, např. na základě databáze Českého statistického úřadu. Této povinnosti žalobkyně dostála, když informace získané od žalované doplnila listinnými důkazy týkajícími se výše normativních nákladů na bydlení za rok 2022, životního minima platného od 1. 7. 2022, dále doložila i statistiku výdajů na konečnou spotřebu domácností podle účelu pro rok 2022 a statistiku rodinných účtů. Při zohlednění údajů získaných z informací a listin od žalované, kde tato mj. deklarovala své závazky a výdaje, doplněných lustracemi příslušných databází, nelze žalobkyni vyčítat, že by při prověřování kredibility nepostupovala řádně. Žalobkyně soudu prvního stupně dále vytkla, že tento nedostál svojí povinnosti dostatečně a srozumitelně odůvodnit své rozhodnutí a dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě i ve zbývající části vyhoví, případně aby napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I. a v navazujícím nákladovém výroku III., dle § 212 a 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž přihlédl k obsahu odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 31. 1. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 28 401 Kč s úrokem 21,05 % ročně z částky 28 401 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 401 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, dále úhrady kapitalizovaného úroku ve výši 1 466 Kč, nákladů na vymáhání 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a 1 045 Kč, když částka 1 497 Kč představuje smluvní pokutu 3 x 499 Kč z titulu smluvních pokut, které vznikly neuhrazením měsíčních splátek úvěru, částka 1 045 Kč pak představuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, na kterou vznikl žalobkyni nárok podle článku IV. bod 2 písm. b), článku IV. bod 2 písm. a) smlouvy o úvěru. Žalované byla poskytnuta částka 30 000 Kč způsobem uvedeným shora, tedy 27 500 Kč na její běžný účet a 2 500 Kč jako poplatek zprostředkovateli, přičemž žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 40 měsíčních splátkách včetně sjednaného úroku. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr řádně nesplácela, žalobkyně celý úvěr zesplatnila. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl postupem podle § 115a o. s. ř., když účastníci s tímto postupem nevyslovili nesouhlas. Ve věci bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora.

5. Předně je třeba uvést, že dle ust. § 115a o. s. ř. není k projednání věci třeba nařizovat jednání, pouze v případě, že se účastníci práva účasti vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a zároveň jestliže ve věci lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů. Skutkový stav musí být z listinných důkazů, jež jsou obsahem spisu, bez pochybností patrný. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ust. § 115a o. s. ř. pak nelze bez dalšího založit na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene některým z účastníků, jak nesprávně učinil soud prvního stupně – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 543/2007 či usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2440/19. Jednání je proto třeba nařídit vždy, jsou-li proti sobě navzájem neslučitelná skutková tvrzení účastníků, jež mají vliv na rozhodnutí ve věci samé, nebo rozhodnutí ve věci samé je závislé na skutečnosti, kterou jeden z účastníků buď nedostatečně tvrdí, případně tvrdí dostatečně, avšak neprokazuje. Podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav věci, který je především výsledkem procesní aktivity účastníků. Účastníci jsou ve sporu povinni tvrdit a navrhovat důkazy a tím, jak k uvedeným povinnostem přistoupí, zásadně předurčují skutkový závěr soudu. Je ovšem povinností soudu prvního stupně, aby účastníky vedl podle § 118a o. s. ř. ke splnění jejich procesních povinností, řádně je poučil o jejich břemenu tvrzení i břemenu důkazním, a vyzval je k tomu, aby doplnili potřebná tvrzení i označili důkazní návrhy. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalobkyně a jí označené důkazy jsou nedostatečné, bylo namístě žalobkyni dát poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které však lze poskytnout pouze při ústním jednání a nikoli v rámci písemné výzvy tak, jak nepřiléhavě učinil soud prvního stupně.

6. S ohledem na shora uvedené odvolací soud ve věci nařídil jednání, ke kterému byla žalobkyně, zástupce žalobkyně a žalovaná řádně a včas předvoláni a odvolací soud byl připraven poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. postupem ve smyslu ust. § 213b odst. 1 a 2 o. s. ř. Dlužno dodat, že z důvodu procesní ekonomie odvolací soud žalobkyni již předem v rámci odvolacího řízení vyzval k doložení jí označených důkazů, a to závazku spotřebitele ze dne 24. 6. 2022 a listiny nazvané výdaje spotřebitele z téhož dne, a to v souvislosti s nutností posouzení splnění povinnosti žalobkyně dostatečným způsobem zkoumat kredibilitu žalované ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na výzvu reagovala žalobkyně podáním ze dne 20. 11. 2023, v rámci kterého odvolacímu soudu shora uvedené listiny doložila.

7. Odvolací soud ve věci nařídil jednání na den 22. 11. 2023, ze kterého se žalobkyně a zástupce žalobkyně řádně a včas omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti, když žalovaná se jednání bez řádné a včasné omluvy neúčastnila. Odvolací soud proto věc ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, zástupce žalobkyně a žalované.

8. Pokud jde o závěry soudu prvního stupně, který své zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala kredibilitu žalované, když vycházela pouze z nedostatečných údajů uvedených žalovanou, příp. z tabulkových či jiných statistických dat bez vazby na reálné výdaje žalované a žádným způsobem se nezabývala a nezohlednila její osobní výdaje, pak s tímto závěrem se odvolací soud neztotožňuje. Předně je třeba uvést, že žalobkyně svá tvrzení ohledně zkoumání kredibility a úvěruschopnosti žalované doložila listinami, kdy se jednalo zejména o výstupy z nebankovních registrů, čestná prohlášení žalované ohledně jejích závazků a výdajů ze dne 24. 6. 2022, výplatní pásky, výpisy z centrální evidence exekucí a z insolvenčního rejstříku, informace o platbě nájemného a rovněž i statistiku průměrných nákladů na bydlení za rok 2022 a dále i výši životního a existenčního minima za rok 2022. Celkové měsíční příjmy do domácnosti pak činily 48 000 (měsíční mzda manželky a manžela), kdy jako hlavní výdaj na bydlení byla žalovanou deklarovaná částka 9 000 Kč v souvislosti s úhradou nájemného a záloh na platby související s užíváním bytové jednotky. Příjmy žalované pak byly ověřeny z jejích výplatních pásek. Z čestného prohlášení žalované ohledně dalších výdajů a závazků, kde žalovaná již další platby neuvedla, lze dle názoru odvolacího soudu bez dalšího vycházet, když neexistenci dalších závazků žalobkyně dostatečně ověřovala lustrací nebankovních registrů a dalších veřejně dostupných databází, kdy absenci dalších výdajů žalované týkající se jejích osobních potřeb lze bez dalšího v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Soudního dvora EU substituovat údaji o životním a existenčním minimu, normativními náklady na bydlení a průměrnými výdaji obyvatelstva tak, jak učinila žalobkyně. Po zohlednění celkových příjmů a výdajů žalované a její rodinné domácnosti pak dle názoru odvolacího soudu bylo ke dni sjednání a účinnosti úvěrové smlouvy bez pochybnosti v silách žalované ujednané splátky ve výši 1 050 Kč měsíčně hradit. Z informací a listin, které měla žalobkyně v rámci prověřování kredibility žalované k dispozici, pak bez dalšího nevyplynulo, že by se např. žalovaná nacházela v tíživé osobní situaci či v dluhové spirále tak, jak je u určité části nebankovních úvěrů obvyklé. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá úvěrujícímu zkoumat kredibilitu s odbornou péčí, které žalobkyně, byť s určitými rezervami, dostála, kdy ještě nad rámec uvedeného by zřejmě bylo pro úplnost namístě vyžádat event. výpis z běžného účtu žalované, nicméně tento nedostatek není takové intenzity, aby bylo namístě dospět k závěru, že žalobkyně své povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila. Opačný závěr by pak na žalobkyni jako úvěrující kladl nadměrné požadavky a byl by toliko přepjatě formalistickou aplikací ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

9. V souvislosti se shora uvedeným pak odvolací soud dál doplňuje, že smlouvu o úvěru a sjednané smluvní podmínky zde obsažené považuje za platnou, kdy se nejedná o smlouvu tak nevyváženou, aby to zakládalo úvahu o tom, že by se mohlo jednat o absolutně neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 580 odst. 1 a 588 občanského zákoníku ve spojení s ust. § 1810 a 1813 občanského zákoníku. Sjednaný úrok je úrokem přiměřeným, viděno optikou ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, a to i po srovnání s úrokovými sazbami obvyklými v daném místě a čase dle databáze [příjmení]. Pokud jde o zdvojené smluvní pokuty, pak odvolací soud konstatuje, že zákon o spotřebitelském úvěru připouští ust. § 122 sjednat smluvní pokutu. Výši smluvní pokuty omezují ustanovení odst. 2 a 3, kdy podle odst. 3 souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč Odvolací soud má za to, že v daném případě celková výše smluvní pokuty uplatněných žalobkyní není s tímto ujednáním v rozporu a za tohoto stavu nelze hodnotit ujednání o smluvní pokutě jako případně nevyvážené či nepřiměřené. Totéž platí i pro náklady ve výši 300 Kč spojené s vymáháním dané pohledávky.

10. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. za použití ust. § 220 o. s. ř. změnil a žalovanou k plnění zavázal.

11. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, proto by jí měla náležet plná náhrada nákladů účelně vynaložených před nalézacím a odvolacím soudem Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 309 Kč, z odměny za 3 úkony právní služby po Kč 500 (tj. 1 500 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za přípravu, převzetí, zastoupení, sepis žaloby, zaslání kvalifikované výzvy k plnění, 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378 Kč Celkem tak náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně činí 3 487 Kč O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 150 o. s. ř. Žalobkyně sice byla v odvolacím řízení úspěšná, ale vedení odvolacího řízení nelze klást za vinu žalované. Pokud by přesto měla být žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni výši nákladů odvolacího řízení, pak by se jednalo o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Odvolací soud proto za této situace rozhodl, že je namístě, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.