25 CO 311/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 52 332 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově, č. j. 4 C 157/2020-59, ze dne 13. 8. 2020 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2020

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2020 se ve výroku II., v části odvoláním dotčené, tj. pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 8 704,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 859,40 Kč od 21. 11. 2019 do 16. 7. 2020, ve výši 10 % ročně z částky 8 704,29 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 31 155,11 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 39 859,40 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 153 849 Kč, a ve výroku III. potvrzuje

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 31 155,11 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 11 463,89 Kč s úroky a zákonnými úroky z prodlení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru [číslo] žalovaným podepsanou dne [datum], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný byl zavázán úvěr splácet spolu s úroky ve výši 108,77 % ročně ve 48 měsíčních splátkách. Žalovaný však uhradil jednu splátku ve výši 2 671 Kč a dále řádně neplnil. Úvěr byl zesplatněn ke dni 19. 11. 2019 a dle smluvních ujednání ke dni zesplatnění úvěru celá nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění se staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu v celkové výši 47 394,96 Kč byl žalovaný povinen zaplatit žalobci. Žalobci dále vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. Žalobce požaduje i úhradu úroků a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný po zesplatnění uhradil 6 173,89 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva, z níž žalobce odvozuje své nároky, je smlouvou absolutně neplatnou, a to pro její rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že smlouva o úvěru obsahuje ujednání o úrokové sazbě 108,77 % jako efektivní, popř. 75,91 % ročně jako nominální, dále ujednání o smluvních pokutách v neprospěch dlužníka a dalších nákladech v souvislosti s prodlením, kdy výše roční procentní sazby nákladů činí 108,77 % a dále vytváří institut tzv. nové jistiny. Výše úroku sice byla sjednána transparentně, avšak ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními institucemi. Výše úroku převyšuje obvyklou úrokovou míru více než 12x u efektivní úrokové sazby a více než 8x u nominální úrokové sazby. Tedy pokud soud zhodnotil tyto okolnosti ve svém souhrnu, dospěl k závěru, že posuzovaná smlouva o úvěru je jednáním, které se příčí dobrým mravům. Obsah smlouvy vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je objektivně ve slabším postavení. Žalobce se může domáhat poskytnutých peněžních prostředků jako bezdůvodného obohacení, a pokud poskytl žalovanému částku 40 000 Kč a žalovaný uhradil částku 8 844,89 Kč, pak tyto mohou být započteny pouze na žalovanou jistinu. Nesplacená část jistiny tak činí 31 155,11 Kč, a proto bylo žalovanému uloženo tuto částku žalobci uhradit. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které směřoval proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal úrok ve výši 20 % ročně z částky 39 859,40 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 153 849 Kč. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Dále je odvolání podáváno co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši 39 859,40 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 31 155,11 Kč, tedy v částce 8 704,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 859,40 Kč od 21. 11. 2019 do 16. 7. 2020, ve výši 10 % ročně z částky 8 704,29 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 31 155,11 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení. V odvolání namítá, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěru. Odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě 8 Co 36/2018, kdy tento soud dospěl k závěru, že sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Pokud pak jde o úrokovou sazbu, poukazuje, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvou ujednat a určit její obsah. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny. Sjednané úroky jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroku, mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která je zakotvena v § 574 OZ. V tomto odkazuje i na závěry Ústavního soudu ČR v rozhodnutí IV. ÚS 1783/11. Žalobce je tak přesvědčen, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. Poukazuje dále na ustanovení § 1813 občanského zákoníku s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním, žalovaný byl se sazbou seznámen jednak předsmluvními formuláři a dále ve smlouvě samotné. Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazbě a aplikaci § 1813 občanského zákoníku poukazuje žalobkyně také na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 16 VSOL 656/2018. Je zřejmé, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. I přesto, kdyby soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577, které je ustanovením speciálním a které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoliv je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Dále namítá, že sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, kdy občanský zákoník zná v tomto případě tzv. neúměrné zkrácení podle § 1793 OZ. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. Dále nesouhlasí s názorem soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Odkazuje na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 1653/2009 a ust. § 1793, který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného zkrácení. Dále odkazuje na ustanovení § 2395 OZ, kdy je zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Není proto možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Dále poukazuje na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroku dle ARADu, pak má žalobce zato, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank. Hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Nerozlišuje mezi úvěry dle jejich výše, úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů a tento fakt vede k tomu, že v porovnání s obvyklou zápůjční úrokovou sazbou je zápůjční úroková sazba v ARADu nižší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány nižší finanční částky, a vyšší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány vyšší či velmi vysoké finanční částky. Toto potvrzuje i Česká národní banka v dokumentu informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru. Databázi ARAD tedy nelze pro stanovení obvyklé úrokové míry použít. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru. Žalovaný měl před podpisem smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil. Dle názoru žalobce nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Poukazuje dále, že normy občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru, umožňuje účastníkům, aby v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohli v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah svobodně uspořádat odchýleně od občanského zákoníku. Žalobce se v rámci tohoto konkrétního odvolání nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % p. a. Dále uvádí, že v případě úvěrové smlouvy je povinnost platit úroky explicitně vyjádřena v zákoně. Odkazuje na rozhodnutí 29 Cdo 4498/2007, kdy Nejvyšší soud ČR jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Okresní soud vychází jen z toho, že ujednání je buď platné, nebo absolutně neplatné. Takovýto přístup za účinnosti nového občanského zákoníku možný není. Občanský zákoník v zásadě zná zejména neplatnost relativní, kdy se jí musí dovolat druhá strana. Zákon jednoznačně klade na absolutní neplatnost přísnější podmínky než běžný rozpor s dobrými mravy. Ten musí být zjevný. Neplatnost nezpůsobuje ani neúměrné zkrácení. To by se musela druhá strana napadnout a dožadovat se zrušení smlouvy. Okresní soud vůbec nereflektoval při svém rozhodování nové instituty v občanském zákoníku. Neztotožňuje se s tím, že byl přiznán úrok z prodlení až od 17. 7. 2020 v sazbě 8,25 % ročně Rovněž je přesvědčen, že má právo na plnou náhradu nákladů. Navrhuje změnu napadeného rozsudku v dotčeném rozsahu.

3. Po podání odvolání byl na žalovaného prohlášen usnesením [název soudu], [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], ze dne [datum] úpadek a povoleno oddlužení. Řízení bylo v důsledku této skutečnosti přerušeno. Usnesením z [datum] bylo schválené oddlužení zrušeno a insolvenční řízení zastaveno. Bylo proto v řízení pokračováno.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech, tj. ve výroku II. v rozsahu vyplývajícím z petitu podaného odvolání a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání.

5. Odvolací soud zejména zdůrazňuje, že naprosto nemá za důvodné námitky žalobce obsažené v podaném odvolání o tom, že je odůvodnitelný závěr o možnosti, aby nebankovní subjekty oprávněně požadovaly podstatně vyšší úroky poukazem na to, že se jedná o tzv. nebankovního poskytovatele úvěru a vyšší rizikovost úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ukládá poskytovatelům spotřebitelských úvěrů řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr a nerozlišuje mezi bankovní a nebankovní institucí. Odkaz na vyšší rizikovost poskytovaného úvěru tedy naprosto není namístě a rovněž v tomto ohledu odkazy na uváděná rozhodnutí soudů proto nemůže mít odvolací soud za případná. K dalším námitkám žalobce v podaném odvolání odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobce výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobci nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobce na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobce za zneužívající. Žalobce poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by patrně na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobce zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové sazby při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobce v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký (v této věci ve výši 108,77 % efektivní a 75,91 % nominální úrokové sazby). To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činil, jak je soudu známo z jiné jeho činnosti, v rozhodné době cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobce na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za naprosto nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobce má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobce vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědom toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobce. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobce (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.

6. K aplikaci ustanovení § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“.

7. Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobce – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobce je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a jeho konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobce jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.

8. K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobce jako věřitele, jehož podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobcem uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobce odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.

9. Odvolací soud tak nemá důvod něčeho měnit na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. OZ), tedy je žalovaný povinen plnit v rozsahu rozdílu toho, co mu bylo poskytnuto a co jím bylo vráceno.

10. Zamítavý výrok II., resp. jeho část odvoláním dotčenou proto z důvodů výše uvedených odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Poměr úspěchu obou účastníků nutno posuzovat včetně požadovaného a přiznaného příslušenství (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 2717/08) a v tomto ohledu pak převažující úspěch žalobce není dán, tedy mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Proto byl potvrzen dle ust. § 219 i výrok III. o náhradě nákladů řízení.

12. Pokud pak jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, bylo rozhodováno dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Bylo tedy rozhodnuto, že žádnému z účastníků náhrada nákladů odvolacího řízení nepřísluší.