25 CO 52/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum trvale bytem adresa o zaplacení 32 590,53 Kč s příslušenstvím k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 12. 2022, č. j. 25 C 294/2022-48,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích IV. a V. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 32 590,53 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřela žalovaná s žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne [datum]. Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalované zápůjčku ve výši 15 000 Kč, žalovaná se ji zavázala splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 320 Kč a pojistným 2 322 Kč, takže celkem měla v 18ti měsíčních splátkách vrátit částku 29 642 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok ve výši 29 % p. a., kapitalizovaný na částku 3 676 Kč, poplatek za zpracování úvěru 5 339 Kč a poplatek za komfortní splácení 3 305 Kč. Soud prvního stupně smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku, která byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku a vykazovala znaky lichvy. Poplatky spojené s poskytnutím úvěru téměř odpovídaly výši zapůjčené jistiny a tvořily podstatnou část dluhu. V poplatcích se skrýval úrok, vedle něhož byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění, dále i poplatek za vymáhání ve výši 1 000 Kč Tyto částky byly v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a k době splácení. Žalobce měl z neplatné smlouvy právo na úhradu jistiny se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, žalovaná mu již uhradila částku 4 200 Kč, a soud prvního stupně žalobci přiznal pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi poskytnutou jistinou a uhrazenou částkou. Ve zbytku žalobu zamítl (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Jelikož žalobce vzal část předmětu řízení, představovaného úrokem ve výši 17,25 % p. a. z částky 12 466,73 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení zpět, soud řízení v tomto rozsahu zastavil.

2. Žalobce ve včasném odvolání proti výrokům IV. a V. namítl, že poplatky byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované, jsou tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly žalobcovu právnímu předchůdci v souvislosti s poskytnutím úvěru. Žalovaná byla s jednotlivými ujednáními seznámena již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru, v nich i ve smlouvě byla jasně a srozumitelně uvedena celková dlužná částka. Jednotlivá ujednání proto nejsou a ani nemohou být nepřiměřená, žalované musela být zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřela. Úrok ve výši 29 % p. a. odpovídal běžné úrokové sazbě, byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva a uveden ve smlouvě zcela jasně a srozumitelně. Na tento nárok tedy nelze aplikovat ust. § 588 ve spojení s ust. § 580 občanského zákoníku. Pokud měl soud za to, že úrok byl sjednán v nepřiměřené výši, pak jej měl moderovat. Obvyklou výši úroku nelze posuzovat podle databáze ARAD, neboť v ní daný typ smluv není obsažen. Ostatní poplatky byly sjednány zcela v souladu se smluvními podmínkami, šlo o předem netištěné poplatky, jejichž výše závisela i na vůli druhé smluvní strany, tedy spotřebitele. Tyto poplatky jsou při uzavření smlouvy o úvěru zcela běžné. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, žalovaná tedy nemusela vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravu za uzavření smlouvy. Splátky byly vybírány rovněž v místě bydliště žalované, s tímto způsobem splácení jsou spojeny poměrně vysoké náklady, které odůvodňují výši poplatků. Právní posouzení smlouvy o úvěru, jak jej provedl soud prvního stupně, bylo tedy nesprávné.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě.

5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě.

6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku.

7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků.

8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy.

9. Souhrnný poplatek bylo třeba posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak chyběl prostor pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku.

10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité.

11. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami.

12. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, ale i bez nich by se jednalo o smluvní vztah, který byl stižen rozporem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z.

13. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a pro její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku byl tedy zcela správný a správný byl i závěr o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku včetně jeho výše.

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 se zřetelem k tomu, že úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.