25 CO 64/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; JUDr. jméno příjmení, IČO, sídlem adresa insolvenční správce právnická osoba, IČO, ulice a číslo, část obce, PSČ obec zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; příjmení jméno, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 2 500 000 Kč s příslušenstvím o odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11, 2021, č. j. 20 C 202/2020-348,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalobce je povinen z prostředků majetkové podstaty insolvenčního dlužníka zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 229 168,33 Kč, a to do 3 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobce je povinen z prostředků majetkové podstaty insolvenčního dlužníka zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 22 506 Kč, a to do 3 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že insolvenčním dlužník poskytl žalované dne 25. 7. 2019 zápůjčku, a požadoval její vrácení, ale žalovaná to popírala a naopak tvrdila, že ona půjčila tuto částku dlužníkovi dne 22. 7. 2019 a dlužník jí zápůjčku dne 25. 7. 2019 vrátil. Soud prvního stupně se k její skutkové verzi přiklonil po obsáhlém dokazování, v němž se zabýval příjmovým pokladním dokladem ze dne 22. 7. 2019, výpisem z běžného účtu insolvenčního dlužníka ze dne 25. 7. 2019, podle něhož došlo k úhradě dané částky žalované s poznámkou„ zápůjčka příjmení“, i kupní smlouvou na byt, kterou dne datum uzavřela žalovaná a zavázala se podle ní zaplatit do 31. 7. 2019 cenu bytu 3 200 000 Kč. Soud prvního stupně dál vyslechl jako svědka bývalého prokuristu insolvenčního dlužníka Ing. jméno, jednatelku insolvenčního dlužníka jméno příjmení a manžela žalované, přečetl řadu dalších listinných důkazů a uzavřel, že žalobce neprokázal svoji verzi o půjčení peněz žalované. Akcentoval přitom především, že Ing. jméno byl vyslechnut jako svědek po procením poučení podle ustanovení § 126, zatímco jednatelka příjmení jako účastnice řízení. Jednatelka uvedla, že k půjčce dávala pouze svolení, ale osobně ji nesjednávala, při uzavření smlouvy jednal Ing. jméno. Ten ale vypověděl, že půjčku poskytla žalovaná insolvenčnímu dlužníkovi. Výpověď svědka jméno považoval soud prvního stupně za věrohodnou, bez ohledu na řadu neskončených soudních řízení, která jsou proti svědkovi vedena. Žalovaná prokázala původ peněz, zápůjčku nevylučovala ani dobrá finanční situace insolvenčního dlužníka. Soud prvního stupně nevycházel z účetnictví insolvenčního dlužníka, neboť v řízení vyšlo najevo, že nešlo o kompletní a úplný podklad, a na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobce neměl nárok uplatněný podanou žalobou.

2. Žalobce ve včasném odvolání namítl nevěrohodnost svědka jméno. Žaloby a trestní oznámení na něj nepodávala jednatelka příjmení, ale insolvenční správce jako nezávislá osoba. Žalovaná neprokázala věrohodným způsobem původ peněz, které měla insolvenčnímu dlužníkovi poskytnout, stále měnila tvrzení o způsobu převozu hotovosti z Ukrajiny a k důkazu předložila jen čestná prohlášení příbuzných a darovací smlouvu z pozdější doby. Neprokázala ani tvrzenou naléhavou provozní potřebu insolvenčního dlužníka k hotovostní výplatě zaměstnanců i nemožnost výběru peněz z účtu. Se zřetelem k těmto skutečnostem žalobce navrhoval zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k doplnění dokazování.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Podle ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav věci, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V dané věci bylo řízení koncentrováno podle ustanovení § 118b o. s. ř., koncentrace byla provedena řádně v souladu s citovaným ustanovením, soud prvního stupně před koncentrací poskytl účastníků naprosto precizní procesní poučení podle § 118a o. s. ř. a umožnil jim doplnit důkazní návrhy a skutková tvrzení.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedeného dokazování učinil správný skutkový závěr, který pak správným způsobem právně posoudil. Při tvorbě skutkového závěru nijak nepochybil. Za chybu by bylo možno považovat, pokud by vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které v řízení nevyšly najevo, nebo pokud by naopak opomenul hodnotit skutečnosti, které z dokazování vyplynuly, či pokud by neprovedl navrhované důkazy přesto, že byly označeny důvodně. Chybou by rovněž bylo, kdyby se v hodnocení důkazů objevil logický rozpor, nebo by důkazy byly hodnoceny zjevně nepřiměřeně, anebo by nebyla dodržena pravidla vytčená v § 133 až 135 o. s. ř. Takových pochybení se ale soud prvního stupně vyvaroval.

6. Hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, odpovídalo ustanovení § 132 o. s. ř., a proto odvolací soud neměl důvod odchýlit se od zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, proč některé důkazy považoval za věrohodné a některé nikoliv, a v jeho úvahách nebylo možno shledat logické pochybení. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. nebyl povinen provést veškeré důkazy navržené účastníky, a pokud považoval některé důkazy za nepotřebné a v rozsudku svůj postup řádně odůvodnil, pak mu ani v tomto směru nelze vytknout nesprávnost.

7. Každý z účastníků nesl důkazní břemeno k prokázání jím předestírané skutkové verze, oba byli soudem prvního stupně zcela konkrétně poučeni o rozložení důkazního břemene, o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání vlastních tvrzení i o procesních následcích nesplnění této povinnosti. Pro rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou bylo stěžejní, zda žalobce unese svoje břemeno tvrzení i břemeno důkazní, a prokazování obrany žalované v zásadě přicházelo do úvahy až po té, co by žalobce prokázal svoji skutkovou verzi. Žalobci se to ale nezdařilo a svoje důkazní břemeno neunesl, jak správně shledal soud prvního stupně.

8. Nejvýznamnějšími důkazy, které měly svědčit ve prospěch žalobní verze, byl výpis z účtu ze dne 25. 7. 2019 a výpověď jednatelky příjmení. Z výpisu z účtu bylo možno zjistit pouze samotné uskutečnění finanční transakce, ale nikoli podrobnosti o jejím důvodu; z připojené poznámky„ zápůjčka příjmení“ nebylo možno dovodit, zda šlo o poskytnutí zápůjčky či o její vrácení.

9. Pokud jde o výpověď jednatelky insolvenčního dlužníka, tak výpověď účastníka bezesporu nelze a priori považovat za důkaz nižší důkazní hodnoty a v žádném případě k ní není možno předem přistupovat jako k nepravdivé jen kvůli obsahu poučení podle ustanovení § 131 o. s. ř. Výpověď jednatelky příjmení tu ale nepostačila k prokázání žalobcem tvrzenému poskytnutí zápůjčky žalované, neboť jednatelka nebyla přímým účastníkem smluvních jednání, smlouvu za insolvenčního dlužníka neuzavírala a věděla o ní pouze z doslechu. Přímým účastníkem jednání se žalovanou byl Ing. jméno, který po řádném procesním poučení podle ustanovení § 126 o. s. ř. nepotvrdil zápůjčku tvrzenou žalobcem, ale naopak vypověděl, že to byl insolvenční dlužník, který zápůjčku přijal od žalované a byl zavázán ji žalované vrátit.

10. Výpověď svědka jméno soud prvního stupně hodnotil velmi obšírně, zabýval se při tom řadou aspektů a dospěl k závěru, že je třeba ji považovat za věrohodnou. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasil, protože výpověď svědka jméno odpovídala ostatním provedeným důkazům, vyjma výpovědi jednatelky příjmení, svědek vypovídal po řádném poučení, a dosud neskončená soudní řízení nemohla jeho věrohodnost zpochybnit. Pokud soud prvního stupně neprovedl navržený důkaz účetnictvím insolvenčního dlužníka, pak mu ani v tomto směru nelze vytknout podstatné pochybení, neboť by se jednalo pouze o nepřímý důkaz, a navíc v řízení vyšlo najevo, že by nebylo možno očekávat jeho kompletnost a průkaznost.

11. Za výše popsaného stavu, kdy žalobce neobhájil svoji skutkovou verzi, nebylo z hlediska procesní hospodárnosti potřebné, aby se soud prvního stupně zabýval prokazováním obrany žalované ve větších podrobnostech, než jak to učinil. Proto nelze považovat za chybu, že neprovedl další důkazy k ověření původu peněz žalované, k existenci naléhavé provozní potřeby insolvenčního dlužníka k hotovostní výplatě zaměstnanců, případně též k nemožnosti okamžitého výběru peněz z účtu v bance.

12. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení řádně a správně věc posoudil i po právní stránce, a proto napadený rozsudek potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšné žalované. Náklady na její straně zahrnovaly jeden úkon právní služby po 18 300 Kč, jeden režijní paušál po 300 Kč a DPH 2 506 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo pokud má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vyřešena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům, a to k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.