25 CO 74/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudců Mgr. Miroslavy Jarošové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti; žalovanému: ; právnická osoba , IČO ulice a číslo , PSČ obec zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o zaplacení částky 2 511 770,45 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 2. 2023, č. j. 34 C 207/2017-694,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 410 962,75 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 91 962,75 Kč od 2. 2. 2017 do zaplacení a z částky 319 000 Kč od 28. 12. 2016 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 72 807,70 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně od 2. 2. 2017 do zaplacení, se mění tak, že žaloba o zaplacení částky 72 807,70 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně od 2. 2. 2017 do zaplacení se zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., IV. a V. potvrzuje.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 361 376,54 Kč, a to do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 483 770,45 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 164 770,45 Kč od 2. 2. 2017 do zaplacení a z částky 319 000 Kč od 28. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl co do zaplacení částky 2 028 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně od 2. 2. 2017 do zaplacení z částky 2 718 192,30 Kč, z částky 2 508 192,30 Kč od 28. 2. 2017 do 21. 12. 2018 a dále z částky 2 028 000 Kč od 22. 12. 2018 (výrok II). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 331 082,54 Kč (výrok III) a oběma účastníkům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu, žalobci ve výši částky 9 696,67 Kč (výrok IV) a žalovanému ve výši 2 264,19 Kč (výrok V). V odůvodnění rozsudku pak soud uvedl, že již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 34 C 207/2017-627, na který, pokud jde o skutkové přednesy účastníků, učiněná skutková zjištění a důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřena, a dále i na jejich hodnocení, odkazuje. Tento rozsudek byl ve výroku I a závislých výrocích zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2022, tedy v dalším řízení se jednalo stručně o zaplacení částky 2 511 770,45 Kč s tím, že jde o splátky ceny díla, proti níž je procesně započítávána smluvní pokuta. Zrušení dřívějšího rozsudku je postaveno na názoru, jímž je soud vázán, kdy odvolací soud vyslovil názor, že prodlení věřitele – objednatele s poskytnutím součinnosti zhotoviteli může být namístě jen tehdy, je-li objednatel zhotovitelem k poskytnutí součinnosti marně vyzván. Smlouva o dílo poskytování součinnosti neupravovala a žalobce krom požadavku zpevnění povrchu pro pojezd plošiny netvrdil a neprokazoval, zda a jakým způsobem žalovaného k poskytnutí potřebné součinnosti vyzýval, tedy byl žalobce k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzván. Žalobce svoji obranu proti procesnímu zápočtu stavěl na tom, že žalovaný si musel být vědom toho, že žalobce nemůže pokračovat v provádění některých prací a že uděloval některé pokyny, v jejichž důsledku se práce žalobce na díle zdržely a rovněž též jej zdržely okolnosti vyšší moci, spočívající v nepříznivém počasí. Žalovaný si musel být vědom toho, že nelze provést montáž markýzy nad rampou, protože od 1. 9. 2016 technický dozor investora urgoval pokračování prací v prostoru rampy, která pak byla dokončena 14. 10. 2016, a teprve poté mohl žalobce přistoupit k její montáži. Kvůli nesplněnému a podmáčenému terénu došlo k uvíznutí montážní plošiny žalobce a k jejímu vytažení žalovaným. Požární roletu pak byl žalobce schopen namontovat až po dokončení vnitřní sádrokartonové stěny a kvůli absenci elektrického přívodu mohla být roleta uvedena do provozu až později. O tom žalovaný věděl. Má tak za to, že žalovaný byl informován o nepřipravenosti staveniště a vyzýván k nápravě. Žalobce také musel vyklidit na výzvu žalovaného dne 1. 8. 2016 své vybavení a materiál z haly za účelem přípravy pro betonáž podlahy. Žalobce neunesl břemeno tvrzení o tom, že by žalovaného vyzýval k poskytnutí součinnosti s prováděním díla i v jiných případech než při betonáži prostoru pod markýzou s odůvodněním, že stávající terén neumožňoval použití teleskopických plošin. O svém tvrzení však žalobce neunesl důkazní břemeno. Je pravdou, že žalobce nemohl dokončit markýzu nad rampou před 1. 1. 2016 z důvodu již vyložených v prvním rozsudku, avšak že by žalobce žalovaného k poskytnutí součinnosti ke zpevnění terénu vyzýval, se nepodává z žádného z provedených důkazů. Skutkový stav od vyhlášení prvního rozsudku tedy nedostál žádných změn. Všechny žalobcem naposledy navržené důkazy již byly provedeny dříve v řízení. Po právní stránce je pak soud vázán uvedeným právním názorem odvolacího soudu, tedy soud věc posoudil tak, že žalobce nevyzval v jednotlivých případech žalovaného k poskytnutí součinnosti s prováděním díla dle § 2591 věty první o. z. Žalovaný se nenacházel v prodlení podle § 1975 o. z. ani v době od 16. 8. 2016 do 1. 11. 2016, tj. 78 dní, a proto žalobce i v tomto období svůj dluh řádně a včas nesplnil. Žalovanému tedy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z ceny díla i za těchto 78 dnů. Ve faktuře [číslo] je proto po právu účtována smluvní pokuta za období od 16. 8. 2016 do 11. 11. 2016. Z toho důvodu výše druhé splátky ceny díla po částečném zániku žalované pohledávky zápočtem podle § 1982 odst. 2 věty první o. z. činí 164 770,45 Kč (2 192 770,45 Kč – 78 x 26 000 Kč) – srov. 52. odstavec prvního rozsudku. Žalobce má právo na zaplacení této částky a třetí splátky ceny díla ve výši 319 000 Kč, která zápočtem není dotčena. Z hlediska § 1982 odst. 1 věty druhé a odst. 2 věty druhé o. z. se druhá splátka ceny díla vyúčtovaná fakturou [číslo] stala splatnou 14. 11. 2016, ale stejný den se stala splnitelnou pohledávka na zaplacení smluvní pokuty účtovaná fakturou [číslo] která týž den došla žalobci. Část příslušenství odpovídající platbě ve výši 450 878,45 Kč odpovídající smluvnímu úroku z prodlení k faktuře [číslo] za období od 15. 11. 2016 do 1. 2. 2017 zanikla splněním podle § 1908 odst. 1 ještě před procesním zápočtem. Úrok za toto období, jelikož již jednou zanikl zaplacením, nemohl zaniknout později ještě podruhé započtením, proto i když účinky započtení měly nastat v okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení, s přihlédnutím k tomuto specifiku soud přisoudil žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % z částky 164 770,45 Kč od 2. 2.2017 do zaplacení. Ve zbývající části úrokového příslušenství nad rámec přisouzeného soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení účastníků a státu soud rozhodl podle poměru úspěchu ve věci.

2. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaný.

3. Žalobce v podaném odvolání, které směřuje proti výroku II a závislým výrokům III a IV, uvádí, že za podstatnou vadu řízení považuje skutečnost, že soud prvního stupně odkazuje na první rozsudek vydaný dne 21. 2. 2022. Má za to, že tento postup je v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Podotýká, že první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen odvolacím soudem ve výrocích I, III, IV a V, a pokud tedy soud prvního stupně odkazuje na odůvodnění v dominantní části zrušeného rozsudku, lze toto aplikovat pouze na nezrušený výrok II rozsudku, ale již nikoliv na další části napadeného rozsudku. Z rozsudku tak není patrné jakými konkrétními důkazy, zjištěnými, hodnoceními a úvahami se soud řídil. Má za to, že soud prvního neúplně zjistil skutkový stav, poukazuje, že odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí nabádal k hodnocení pohledávky žalovaného na zaplacení smluvních pokut komplexním způsobem jako celku. Soud prvního stupně však svou činnost v dalším řízení zúžil pouze na posouzení optikou ust. § 1958 a § 2591 o. z. Poukazuje, že otázky vyšší moci a pokyny žalovaného nesouvisí s jakoukoliv činností žalobce, a tedy by měly být brány v potaz při celkovém hodnocení prodlení žalobce. Žalobce tyto argumenty zmiňuje, avšak nikterak se s nimi nevypořádá. Nedochází tak ke komplexnímu hodnocení nároku žalovaného na smluvní pokutu, což je v rozporu s pokynem odvolacího soudu. Má za to, že právě otázka vyšší moci se do celého sporu promítá velmi významně v podobě nevhodného terénu kolem stavby, na kterém dílo žalobce prováděl. Je tomu tak z pohledu institutu skryté překážky dle § 2627 o. z. Poukazuje, že nevhodnost místa se projevovala právě v okamžiku nevhodného počasí. Poukazuje dále na své dřívější tvrzení o tom, že pokud jde o vědomost žalovaného o tom, že žalobce nemůže pokračovat v provádění některých prací, jde o to, že právě prokázáním vědomosti o konkrétním problému mělo být prokázáno, že žalovaný na tento problém byl žalobcem upozorněn a vyzván k nápravě. Jak jinak by se žalovaný o takovém problému mohl dozvědět. Je tak logické, že v okamžiku, kdy informuji druhou stranu o jakémkoliv problému, současně požaduji i jeho nápravu. Soudu prvního stupně tato souvislost unikla. Má za to, že z důkazů je evidentní, že žalovaný byl informován o nepřipravenosti staveniště a vyzván k nápravě, když navržené důkazy evidentně prokazují vědomost žalovaného o těchto skutečnost, tedy žalobce plně unáší břemeno tvrzení. Má za to, že i případné nestanovení konkrétní lhůty nemůže mít za následek to, že by snad nevznikla povinnost žalovaného jako objednatele k součinnosti nebo by snad vznikla bez lhůty. Má za to, že jednání žalovaného, respektive neposkytnutí součinnosti, otázky vyšší moci, skrytých překážek, nevhodné věci a nevhodných příkazů žalovaného mají velmi významný vliv na zavinění žalobce jako porušující strany, a to jak samostatně, tak o to více ve svém souhrnu. V případě nezaviněného porušení povinností, kterému by v daném případě žalobce ani nemohl zabránit, jak bylo prokázáno v řízení, tak ani nepřichází v úvahu odpovědnost žalobce za porušení smluvní povinnosti – prodlení, a tedy ani nemohl vzniknout nárok žalovaného na smluvní pokutu uplatněnou v obraně. Pokud by však odvolací soud dospěl k závěru, že zavinění žalobce bylo jen sníženo, pak výše smluvní pokuty je zcela nepřiměřená. Doplňuje dále, že termín provedení díla čl. III odst. 1 smlouvy ze dne 29. 4. 2016 byl sjednán neurčitě, resp. vůbec. Lhůta k provedení díla (resp. ukončení montáže obvodového a střešního pláště, nikoliv výslovně dokončení díla – ten výslovně nebyl sjednán smlouvou o dílo) je v tomto ustanovení sjednána do„ 7 týdnů od zahájení montáže“. Rozhodujícím v tomto bodě je tedy okamžik zahájení montáže, od kterého se počítá lhůta. Stejné ustanovení sjednává termín„ předpokládaného zahájení montáže“ dne 27. 6. 2016. Zde se však jedná o předpokládaný termín. Je tedy potřeba zkoumat skutečný termín, kdy byla zahájena montáž obvodového a střešního pláště. Žalovaný opakovaně zmiňoval, že k předání stanoviště došlo cca o týden před předpokládaným zahájením montáže obvodového a střešního pláště. Soud prvního stupně stále vycházel při stanovení termínu dokončení díla z předpokládaného termínu zahájení montáže. Slovo předpokládaný však není nijak závazné, podstatné je, že pro stanovení termínu k ukončení montáže je podstatný okamžik skutečného zahájení montáže a nikoliv předání staveniště. Žalobce zdůrazňuje, že termín skutečného zahájení montáže nebyl vůbec zkoumán. Stejně tak připomíná, že termín dokončení díla nebyl vůbec sjednán ve smlouvě o dílo. Montáž obvodového a střešního pláště byla pouze jednou samostatnou částí předmětu díla z celé řady částí. Měla být také provedena výrobní projektová dokumentace, výroba, dodávka a montáž obvodového a střešního pláště budovy. Nelze tedy směšovat termín montáže obvodového a střešního pláště s termíny dokončení díla, o němž hovoří příslušné ustanovení smlouvy o dílo stanovující smluvní pokutu pro případ prodlení zhotovitele. Je třeba připomenout, že v průběhu provádění díla si obě strany předávaly a odsouhlasily změny původního časového harmonogramu. Tyto lze považovat za dodatky smlouvy a mají vliv i na období, za které je žalovaným uplatňována smluvní pokuta. Navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený výrok II tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobci částku 2 028 000 Kč s úrokovým příslušenstvím a náhrada nákladů řízení.

4. Žalovaný v podaném odvolání, které směřuje proti výrokům pod body I, III a V, uvádí, že rozsudek ve výroku pod bodem II považuje za správný. Jeho odvolání proti výroku I souvisí s právními otázkami, které se týkají započtení vzájemných nároků, tak jak byly popisovány v původním rozsudku soudu. Žalovaný má za to, že soud nesprávně právně posoudil ve vztahu k výroku pod bodem I rozsudku otázky týkající se způsobilosti, určitosti a platnosti provedených zápočtů. Žalovaný má za to, že zápočty nelze považovat za neplatné z důvodu jejich neurčitosti. Poukazuje, že výčet důvodů neplatnosti v novém občanském zákoníku v žádném případě neobsahuje neurčitost právního jednání. Určitost je samozřejmě esenciální náležitostí právního jednání, nelze však pominout, že je nutno v případě, kdy jedné ze strany není jasné, co z daného jednání vyplývá a k čemu směřuje přistoupit k výkladu. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce z právního jednání žalovaného mohl a měl rozpoznat úmysl započíst vzájemné pohledávky. Má za to, že formulace, kterou zvolil, je ve všech učiněných zápočtech dostatečně srozumitelná a určitá. Pokud jde o identifikaci všech pohledávek, má žalovaný za to, že byla provedena určitě, jednoznačně a srozumitelně. Poukazuje na ujednané zádržné ve výši 5 % z ceny díla s tím, že právo na zádržné je pohledávkou žalobce. Specifikuje dále přehled pohledávek žalobce vůči žalovanému a přehled k pohledávce žalovaného vůči žalobci se způsobem jejich vypořádání započtením. Má za to, že pokud soud prvního stupně ve výroku I přiznal žalobci právo na zaplacení částky 483 770,45 Kč, pak toto není oprávněné, neboť pohledávka žalobce zanikla právně provedeným zápočtem. Navrhuje změnu napadeného výroku tak, že žaloba bude zamítnuta.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání.

6. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 2 991 962,75 Kč se smluvními úroky z prodlení, a to jako ceny za provedené dílo podle smlouvy ze dne 29. 4. 2016. Uvedl v žalobě, že provedl pro žalovaného dílo spočívající ve vyhotovení projektové dokumentace a montáži obvodového a střešního pláště na skladové hale [právnická osoba] ve [obec]. Vystavené faktury žalovaný uhradil jen zčásti. Konkrétně nebyla uhrazena zcela faktura [číslo] ze dne 12. 10. 2016, celkem na částku ve výši 4 032 554 Kč, splatná 13. 11. 2016, která byla částečně žalovaným uhrazena dne 14. 11. 2016 ve výši částky 947 963,55 Kč a dále byl na tuto fakturu proveden zápočet faktury žalovaného [číslo] na částku 210 000 Kč, splatnou 27. 2. 2016, tj. po zohlednění 5 % zádržného, zbývá uhradit částka 2 672 962,75 Kč. Domáhal se dále zaplacení faktury [číslo] na částku 581 160 Kč, splatnou 24. 12. 2016, která byla žalovaným uhrazena částečně dne 27. 12. 2016 ve výši částky 233 102 Kč, tedy po zohlednění zádržného zbývá uhradit částka ve výši 319 000 Kč. Žalovaný se v řízení bránil poukazem na pozdní vyhotovení díla s tím, že pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta. Tuto smluvní pokutu žalobci vyúčtoval a provedl započtení oproti fakturovaným cenám za dílo. Ohledně prodlení pak žalobce namítal, že dílo nemohl dokončit dříve než v listopadu 2016, a to z důvodu stavební nepřipravenosti ze strany žalovaného. Soud prvního stupně tak vedl rozsáhlé dokazování zejména k otázce týkající se stavební připravenosti díla, a poté o věci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2022 a žalovaného v převážné míře k plnění zavázal. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný neúčtoval smluvní pokutu po právu v plném rozsahu, tedy že žalobce nebyl v prodlení pro prodlení objednatele, který neposkytl potřebnou součinnost spočívající ve stavební připravenosti objektu. Neshledal také důvodným požadavek žalovaného na zaplacení pohledávek, jež byly součástí faktury [číslo] v původní výši 2 452 770 Kč, a to v rozsahu částek uvedených v příloze této faktury pod body 2 – 14. V tomto ohledu soud prvního stupně považoval zde uvedené pohledávky žalobce za nejisté, neurčité, a tedy nezpůsobilé k započtení, když tyto neměly oporu ve smlouvě účastníky uzavřené. Dovodil dále, že žalovanému nepřísluší právo na účtování smluvní pokuty za den 15. 8. 2016 s tím, že dále, pokud jde o otázku prodlení, vyšel ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], podle kterého žalobce nemohl dokončit dílo dříve než 1. 11. 2016 z důvodů na straně žalovaného. Za neplatné pak považoval první dva zápočty provedené žalovaným ve dnech 2. 10. 2016 a 20. 12. 2016, neboť z projevu žalovaného není zcela jasné, které pohledávky měly v jakém rozsahu zaniknout, když se započítává několik aktivních pohledávek vůči několika pasivním. S ohledem na skutečnost, že žalovaný provedl další zápočet v průběhu řízení podáním z 28. 11. 2018, soud se způsobilostí pohledávek k započtení zabýval a po posouzení jejich důvodnosti dospěl k závěru, že obrana žalovaného v podobě uplatnění protipohledávky ve formě smluvní pokuty je důvodná v rozsahu částky 480 192,30 Kč, tedy v tomto rozsahu žalobu zamítl a žalobci přiznal právo na zaplacení částky 2 511 770,45 Kč s úrokovým příslušenstvím. K odvolání žalovaného pak odvolací soud napadený rozsudek zrušil (výrok I a závislé výroky o nákladech řízení) s tím, že závěry týkající se odpovědnosti za prodlení neměl za správné. Odkázal zejména na ust. § 2591 o. z., vycházeje přitom ze skutečnosti, že smlouva povinnost součinnosti nezakotvovala. Soud prvního stupně v dalším řízení poučil žalobce o jeho povinnosti tvrzení a důkazní. O věci pak rozhodl, jak shora uvedeno.

7. Podle ust. § 2586 odst. 1 o. z., smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednavatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.

8. Podle ust. § 2591 o. z., je-li k provedení díla nutná součinnost objednatele, určí mu zhotovitel přiměřenou lhůtu k jejímu poskytnutí. Uplyne-li lhůta marně, má zhotovitel právo podle své volby si buď zajistit náhradní plnění na účet objednatele, anebo upozornil-li na to objednatele, odstoupit od smlouvy.

9. Podle ust. § 1982 odst. 1 o. z., dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

10. Podle ust. § 1982 odst. 2 o. z., započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

11. Podle ust. § 1987 odst. 2 o. z., pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

12. Podle ust. § 1975 o. z., věřitel je v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

13. Podle ust. § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplnění, je v prodlení. Dlužník není v prodlení za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle ust. § 553 o. z., o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

15. V daném případě mezi účastníky nebylo sporným uzavření smlouvy o dílo a ani právo žalobce na zaplacení zbývající části ceny díla, které se domáhal žalobou, a to poukazem na fakturu [číslo] ze dne 12. 10. 2016, původně na částku ve výši 4 032 554 Kč, splatnou 13. 11. 2016 s tím, že byla částečně uhrazena žalovaným ve výši 947 963,55 Kč, a proveden zápočet faktury žalovaného [číslo] na částku 210 000 Kč, splatnou 27. 2. 2016. Z této faktury se žalobce domáhal v řízení (bez zádržného) uhrazení částky ve výši 2 672 962,75 Kč. Dále se domáhal zaplacení faktury [číslo] v původní výši 581 160 Kč, splatné 24. 12. 2016, která byla žalovaným částečně uhrazena částkou 233 102 Kč s tím, že po zohlednění zádržného zbývá uhradit částka ve výši 319 000 Kč. Tedy se žalobce v řízení domáhal celkem zaplacení částky 2 991 962,75 Kč.

16. Žalovaný uplatnil obranu v podobě tvrzení o započtení vzájemných pohledávek s tím, že žalobce nedokončil dílo včas a namísto původně stanoveného termínu dne 15. 8. 2016, když ve smlouvě byl termín stanoven na dobu 7 týdnů od zahájení montáže, která se předpokládala od 27. 6. 2016 (a kdy ve skutečnosti k zahájení montáže došlo již dne 17. 6. 2016), dílo předal sice 21. 11. 2016, avšak byla zjištěna celá řada vad a nedodělků, tedy dílo žalovaný nepovažoval za předané a je z jeho strany za den předání díla považován až den 31. 1. 2017, když v období předtím ještě žalobce odstraňoval vady díla.

17. Závěr soudu prvního stupně o tom, že byl žalovaný v prodlení s dokončením díla, má odvolací soud za správný. Soud nemá důvodu se odchylovat od dříve vyjádřeného závěru o tom, že pokud smlouva výslovně požadavek součinnosti nezná, je nutno postupovat dle zákona a na zhotoviteli tak bylo, aby objednatele k poskytnutí potřebné součinnosti vyzval. Žalobce v řízení poukazuje na stavební nepřipravenost ze strany objednatele, nicméně přes poučení, které se mu dostalo soudem prvního stupně, žalobce v řízení neprokázal, že by postupoval dle příslušných zákonných ustanovení, tedy že by žalovaného k poskytnutí potřebné součinnosti vyzval. Na tomto závěru nemůže nic měnit ani případná objektivní nemožnost plnění v podobě nepřivedení elektřiny či nezpevněného terénu (navíc, pokud jde o podmáčený terén, je otázkou, zda by byl stejně nezpůsobilý i v době kdy mělo být řádně plněno). Absenci výzvy k součinnosti nelze pak nahradit ani případným povědomím objednatele o tom, že stavební připravenost není dána. V tomto ohledu jsou námitky žalobce v odvolání nedůvodné.

18. Odvolací soud nemá za důvodné ani námitky žalobce ohledně nesjednání termínu dokončení díla ve smlouvě. Doba 7 týdnů od zahájení montáže střešního a obvodového pláště je dostatečně určitá, včetně vnímání toho, že termín dokončení je zcela běžně zaměnitelný s termínem ukončení a není pochyb, že účastníci ujednali, že dílo bude dokončeno (dohotoveno ukončením montáže) ve sjednané době, běžící ode dne zahájení montáže. Faktické zahájení montáže pak vyplývá ze stavebního deníku.

19. Pokud tedy žalovaný požaduje zaplacení smluvní pokuty smlouvou sjednané, pak jde o nárok, který je s výjimkou smluvní pokuty za den 15. 8. 2016 důvodný. Nedůvodné jsou ovšem položky na faktuře s koncovým trojčíslím 061, označené čísly 2 – 14, neboť nemají oporu ve smlouvě. I v tom má odvolací soud závěry soudu prvního stupně za správné, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně (zejména rozsudku ze dne 21. 2. 2022). Jde o pohledávky k započtení nezpůsobilé. Pokud pak jde o žalovaným tvrzené zápočty provedené před zahájením řízení, tj. ze dne 10. 11. 2016, ze dne 20. 12. 2016 a„ rekapitulaci závazků a pohledávek“ (bez data, ve spise založeno na č. l. 59), z níž má vyplynout k zaplacení částka 450 878,45 Kč, shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že tyto je nutno hodnotit jako neplatné, a to i s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu Odvolací soud odkazuje zejména na rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 2901/2021 Tyto zápočty neodpovídají požadavkům určitosti, neboť je zde k započtení použito více pohledávek (faktur) a není výslovně označeno, která pohledávka zaniká zcela a která jen zčásti. Zápočet provedený v řízení již těmito vadami netrpí a odvolací soud podotýká, že z časového hlediska je tato skutečnost nepříliš významná, neboť, jak vyplývá z příslušného zákonného ustanovení, pohledávky vzájemně zanikají k okamžiku, kdy se setkaly, jak správně dovodil i soud prvního stupně, a jak i vyplývá z citovaného ust. § 1982 odst. 2 o. z., tedy zpětně k době, kdy se staly způsobilými k započtení. Fakticky v době splatnosti pozdější z nich.

20. Pokud žalovaný argumentuje platbou částky 450 878,45 Kč, kterou provedl dne 9. 5. 2018, pak je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud žalovaný tuto platbu neoznačil v době, kdy plnil (tj. na příkazu bance), je nutno ji započítat na dlužné úroky, jak to žalobce vyjádřil v podání z 12. 9. 2018, a jak je to i plně v souladu s ust. § 1932 o. z. K tomu dovolací soud poznamenává, že námitka žalovaného, že mělo jít o platbu na část ceny díla dle rekapitulace ve spise založené na č. l. 128, nemůže obstát. Jde zde o vyjádření provedené v době více než 1,5 roku dříve, a navíc neurčité, neboť je zde odkazováno na článek smlouvy, který tomu neodpovídá, neboť konkrétně čl. IV smlouvy, na který je odkazováno, nemá bod 4. Pokud měl žalovaný v úmyslu vyjádřit, že v budoucnu půjde o platbu na pozastávky dle čl. V bod 4, neučinil tak, a pokud následně, za 1,5 roku poukázal žalobci bez dalšího částku 450 878,45 Kč nutno uzavřít, že žalovaný platbu neurčil (neprojevil jinou vůli), a namístě je postup dle ust. § 1932 o. z. Byť následným zápočtem pohledávky vzájemně zanikly k době, kdy se staly způsobilými k započtení (tedy zpětně), pokud žalovaný částečně platil, a toto jeho placení bylo započteno na úrok z prodlení, i byť následně prodlení„ odpadlo“, nejde v takovém případě o bezdůvodné obohacení a odvolací soud v tomto ohledu odkazuje na komentář C. H. Beck k ust. § 1982 o. z. (Velké komentáře, Hulmák a kol., občanský zákoník V. závazkové právo, obecná část – § 1721 – § 2054 první vydání 2014, str. 1127). Platbu uvedené částky nelze na jistinu započítat. Námitky žalovaného v podaném odvolání ohledně určitosti započtení, popř. určení plnění, nemá tak odvolací soud za důvodné.

21. Jinak řečeno, žalovaný oproti požadavku na zaplacení částky 2 991 962,75 Kč důvodně započítává smluvní pokutu obsaženou ve faktuře s koncovým trojčíslím 061 v celkové výši 2 262 000 Kč (smluvní pokuta vypočtená v bodu 1, ponížená o částku 26 000 Kč za den 15. 8. 2016) a dále smluvní pokutu obsaženou ve faktuře s koncovým trojčíslem 077 na částku 319 000 Kč, tedy celkem uplatňuje důvodně k započtení částku 2 581 000 Kč. Pokud žalovaný uplatňoval k započtení i fakturu s koncovým trojčíslím 012 na částku 210 000 Kč, jako smluvní pokutu za prodlení s odstraňováním vad a nedodělků, odvolací soud konstatuje, že tuto fakturu použil k započtení žalobce již v žalobě (ponížil o tuto částku požadavek na zaplacení části ceny díla vyplývající z faktury s koncovým trojčíslím 101). V době, kdy zápočet prováděl žalovaný, již tato pohledávka zápočtem zanikla. Odvolací soud tedy tuto fakturu v rámci obrany žalovaného dále neuvažuje a pro přehlednost, s akceptací toho, že žalobou nejsou uplatňovány pozastávky, přepočetl vzájemné nároky takto: žalovaný důvodně započítává částku 2 262 000 Kč z faktury s koncovým trojčíslím 061 a 319 000 Kč z faktury s koncovým trojčíslím 077, celkem 2 581 000 Kč. Z faktury s koncovým trojčíslím 101 žalobce požaduje zaplatit částku 2 672 962,75 Kč, proti tomu je použito důvodně k započtení 2 581 000 Kč (2 262 000 Kč + 319 000 Kč), a to právě na fakturu žalobce s koncovým trojčíslím 101. Ze žalované faktury s koncovým trojčíslím 101 tak zbývá k zaplacení 91 962 Kč a celá žalovaná částka 319 000 Kč z faktury s koncovým trojčíslím 117, celkem 410 962,75 Kč. Jestliže žalobce důvodně požaduje zaplacení částky 410 962,75 Kč (doplatek ceny díla), pak nedůvodných je 2 581 000 Kč (zaniklo započtením pohledávky ze smluvní pokuty), a je namístě žalobu v tomto rozsahu zamítnout.

22. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2022 žalobu zamítl (pravomocně) co do částky 480 192,30 Kč a napadeným rozsudkem co do částky 2 028 000 Kč, tj. celkem zamítnuto 2 508 192,30 Kč. Žaloba je z důvodů výše uvedených celkem nedůvodná co do částky 2 581 000 Kč a k zamítnutí tak zbývá částka 72 807,70 Kč (2 581 000 – 2 508 192,30). Jestliže soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 2 028 000 Kč výrokem II, pak je v tomto rozsahu jeho rozhodnutí zcela správné a odvolací soud jej podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. V rozsahu částky 72 807,70 Kč odvolací soud neshledal žalobu důvodnou, a proto dle ust. § 220 o. s. ř. změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žalobu včetně úrokového příslušenství v tomto rozsahu zamítl. Žalobce má právo, jak z výše uvedeného vyplývá, na zaplacení částky 410 962,75 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 91 962,75 Kč z faktury s koncovým trojčíslím 101 od 2. 2. 2017 a z částky 319 000 Kč z faktury s koncovým trojčíslím č. 117 od 28. 12. 2016. Tuto část výroku I rozsudku soudu prvního stupně proto odvolací soud za použití § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Pro doplnění uvádí odvolací soud, že neshledává důvodnou ani tu část námitek žalobce v jeho odvolání, jež se týká odkazu soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku na odůvodnění rozsudku dříve vydaného. K tomu lze konstatovat, že pokud byl dříve vydaný rozsudek zrušen, bylo to pro nesprávné právní posouzení, nikoli pro nesprávně zjištěný skutkový stav. Tedy, jestliže soud prvního stupně v situaci, kdy stále jde o spor týchž účastníků, jimž je podstata sporu i obsah předchozích rozhodnutí soudu známa, odkázal z důvodu stručnosti na některé z bodů týkající se skutkového stavu, dříve vydaného rozsudku, nejde o nedostatek odůvodnění vedoucí k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

25. S ohledem na naprosto minimální rozsah změny rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k celkově žalované částce, pak odvolací soud rozhodl dle ust. § 219 o. s. ř. o potvrzení nákladových výroků pod body IV a V. Jde o náklady státu, k jejichž zaplacení byli účastníci zavázáni podle poměru úspěchu v řízení, který se však rozhodnutím odvolacího soudu ve vztahu k celkovému předmětu řízení významně nezměnil.

26. Pokud pak jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, bylo rozhodováno podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu účastníků v řízení za řízení před soudy obou stupňů. Z důvodů minimální změny však odvolací soud neměnil výši přiznaných nákladů za řízení před soudem prvního stupně. Pokud pak jde o odvolací řízení, byl v odvolacím řízení úspěšnější žalovaný, kterému přísluší právo na náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěch žalovaného v odvolacím řízení sestává z částky 2 028 000 Kč a 72 807,70 Kč s úrokovým příslušenstvím, úspěch žalobce pak představuje částka 410 962,75 Kč s úrokovým příslušenstvím. Úspěch žalovaného v odvolacím řízení představuje 83,6 %, neúspěch 16,4 %. Od poměru úspěchu žalovaného byl odečten poměr jeho neúspěchu a ve výši 67,2 % přiznány požadované náklady na odvolací řízení. Jde o náklady právního zastoupení advokátem, a to v rozsahu jeho odměny dle advokátního tarifu za celkem dva úkony právní služby (odvolání a účast na jednání). Odměna za jeden úkon, počítáno z předmětu odvolacího řízení, pak činí 18 380 Kč. Odvolací náklady spolu s dvěma režijními paušály a DPH činí 45 079,60 Kč a 67,2 % z toho je 30 294 Kč. Žalovanému tak přísluší právo na náhradu nákladů za řízení v prvním stupni ve výši 331 082,54 Kč a 30 294 Kč za řízení odvolací. Celkem proto 361 376,54 Kč. Tuto částku je žalobce povinen uhradit žalovanému k rukám jeho advokáta dle ust. § 149 o. s. ř.