25 CO 82/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň Mgr. Miroslavy Jarošové a JUDr. Ireny Paterové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 37 500 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově, č. j. 20 C 196/2021-23, ze dne 16. 11. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 12 500 Kč s 25,85 % úroky ročně z částky 25 000 Kč od 3. 1. 2017 do zaplacení, a v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 12 500 Kč s 25,85 % úrokem ročně z částky 25 000 Kč od 3. 1. 2017 do zaplacení a s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 25 000 Kč od 3. 2. 2018 do 31. 7. 2020 (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru ze dne [datum] uzavřenou mezi žalovaným a společností [právnická osoba] Původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tento úvěr spolu s úrokem ve výši 25,85 % p. a. Měsíční splátky byly sjednány na částku 3 250 Kč, avšak splátky nebyly řádně plněny. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 25 000 Kč s úrokem ve výši 25,85 % ročně a zákonným úrokem z prodlení. Požaduje dále zaplacení dohodnuté smluvní pokuty. Pokud jde o posuzování úvěruschopnosti, pak žalovaný musel pro získání úvěru předložit občanský průkaz, případně další platný úřední doklad a další dokumenty, jako např. výpis z bankovního účtu, pracovní smlouvu či jiné potvrzení o výši příjmu. Původním věřitelem byla úvěruschopnost náležitě ověřena rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků. Kladný závěr poskytovatele úvěru o úvěruschopnosti žalovaného byl založen zejména na měsíční volné disponibilní částce, kterou měl žalovaný prokazatelně k dispozici ke splácení úvěru a jeho příslušenství. Před podáním žaloby byl vyzván žalovaný k dobrovolnému splnění povinnosti písemnou předžalobní upomínkou, která obsahovala základní skutkový a právní rozbor věci, leč bezvýsledně. Dle smlouvy o úvěru je žalovaný jako dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Žalobcem uplatňovaná smluvní pokuta je v souladu s článkem V. smlouvy o úvěru. Délka prodlení rozhodná pro výpočet smluvní pokuty činí 1 283 dnů a byla stanovena jako 0,1 % denně z částky 25 000 Kč, tedy celkem ve výši částky 32 075 Kč. Nicméně žalobce požaduje pouze smluvní pokutu ve výši poloviny jistiny úvěru, a to ve výši 12 500 Kč. Soud měl za prokázané uzavření úvěrové smlouvy, z níž vyplývala povinnost věřitele poskytnout dlužníku spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že žalovaný se smlouvou zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s částkou 18 250 Kč, označenou ve smlouvě jako celkové náklady spotřebitelského úvěru. Celkovou dlužnou částku ve výši 43 250 Kč se zavázal žalovaný hradit v pravidelných rovnoměrných 13ti měsíčních splátkách po 3 250 Kč Smlouva dále obsahovala ujednání obsahující specifikaci celkových nákladů spotřebitelského úvěru, a to tak, že úvěr byl poskytnut za úroky ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl poskytnut, což v přepočtu nárok činí 25,85 %, dále se dlužník zavázal zaplatit poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1 000 Kč, za správu úvěru ve výši 5 500 Kč a za hotovostní výběr splátek 4 750 Kč RPSN byla vyjádřena v sazbě 189,38. Smlouva dále obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Po zhodnocení skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 obč. zák. Právní jednání předchůdce žalobce spočívající v předložení nabídky formulářové smlouvy a následné přistoupení žalovaného k této smlouvě bez zjevné možnosti vyjednávání o podstatné části jejího obsahu soud považuje za jednání, které nevyvolalo zamýšlený právní následek, tedy vznik smlouvy, neboť se dle ust. § 580 obč. zák. příčí dobrým mravům, a je tak neplatné. Uvedený rozpor s dobrými mravy soud v případě dané smlouvy shledává v části ujednání týkající se plnění nad rámec poskytnutých peněžních prostředků. Soud považuje ujednání o úplatě nad rámec smluvených úroků za ustanovení smlouvy, která obchází standardní a spravedlivé ujednání o ceně poskytnutých peněžních prostředků, za které je všeobecně považován úrok. Ujednání o úroku je doplněno o platby rozdělené do tří položek (poplatek za uzavření smlouvy, za správu úvěru a za hotovostní výběr splátek). Ve smlouvě je tedy obecně uvedeno, za poskytnutí jakých služeb by měly být uvedené poplatky hrazeny, avšak podle přesvědčení soudu lze na první pohled uzavřít, že tyto poplatky byly do smlouvy zakomponovány nikoliv jako paušální náhrada služeb pro žalovaného, nýbrž náhrada za činnost, kterou by právní předchůdce žalobce v postavení věřitele vykonával tak jako tak při správě své pohledávky. Je zjevné, že náklady nejsou cenou za poskytnutou službu, ale pouze platebními povinnostmi, které zvyšují příjem úvěrujícího nad rámec smluvené odměny v podobě úroků. Poplatek za správu pohledávky ve výši 2 500 Kč je ve výši více než 20 % nákladů uvedeného úvěru, což soud považuje za nepřiměřené s ohledem na všeobecně známou praxi. Poplatky za správu úvěru jsou běžné, avšak v daném případě se vymykají z hlediska jejich výše. Veškeré plnění tak soud s ohledem na absenci dalších skutkových tvrzení považuje za úplatu za poskytnuté peněžní prostředky, která s ohledem na nepřiměřenost způsobuje již zmíněný rozpor s dobrými mravy. Pokud jde o RPSN, pak odkazuje na závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Porovnáním ročních procentních sazeb nákladů korunových úvěrů dospívá k závěru, že RPSN v dané smlouvě přesahovala celorepublikový průměr více než 17x. Soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu nákladů, resp. úroků v daném případě akceptovat. S ohledem na závěry o neplatnosti smlouvy tak soud žalovanému uložil povinnost vrátit pouze skutečně převzaté peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 odst. 1 obč. zák., které získal bez spravedlivého důvodu. Tyto měl vrátit na základě předžalobní výzvy a soud dospěl k závěru, že je v prodlení, tedy je povinen zaplatit úrok z prodlení podle ust. § 1970 obč. zák. od splatnosti, kterou soud určil podle ust. § 1958 odst. 2 obč. zák. Lze uzavřít, že žalovaný je v prodlení od 1. 8. 2020. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud má za to, že ujednání o platbách nad rámec poskytnuté jistiny a smluveného úroku nelze v daném případě oddělit od zbývající části obsahu smlouvy o úvěru. Ujednání o úroku tvoří podstatnou náležitost smlouvy a za daného stavu nelze upřednostnit výklad platnosti smlouvy před její neplatností. Právní jednání původního věřitele je natolik nemravné, že je nutno učinit závěr, že pokud je nemravná převážná část smlouvy, je rovněž zbytek smlouvy nemravný. Soud na tomto místě opětovně poukazuje na zjevně účelové jednání původního věřitele, který měl v úmyslu inkasovat poplatek nejen za správu úvěru, ale i za uzavření smlouvy, což je z pohledu soudu správa úvěru v širším slova smyslu a tyto poplatky by tak ve výsledku tvořily čtvrtinu poskytnutých peněžních prostředků a téměř dosahují výše úroku. Dalším důvodem pro tento závěr je, že ve smlouvě byl určen způsob splácení, v němž byla zjevně upřednostněna úhrada vedlejších plateb na úkor úhrady jistiny, tedy smlouva je neplatná jako celek. Doplňuje, že pokud v minulosti v případě shodného věřitele bylo rozhodováno tak, že soud žalobám vyhověl, jednalo se o případy v jiné procesní situaci, kdy soud rozhodoval postupem dle ust. § 153b odst. 1 o. s. ř., tedy rozsudkem pro zmeškání, a neprováděl dokazování za účelem zjišťování skutkového stavu věci. Pokud jde o náklady řízení, bylo rozhodováno dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které směřovalo proti výroku II. a III. Namítá, že soud nesprávně nepřiznal žalobci právo na sjednané úroky ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. poté, co shledal ujednání o úrocích absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Žalobce spatřuje nesprávnost posouzení soudem v tom, že pokud soud vyhodnotil výši sjednaných úroků za zjevně nepřiměřenou, měl toto absolutně neplatné a od ostatního obsahu posuzované smlouvy oddělitelné ujednání nahradit určením úroku ve výši odpovídající ust. § 1802 o. z. Poukazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 a 33 Cdo 2029/2018. Poukazuje dále na ust. § 577 o. z., podle kterého, je-li neplatnost jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Soud měl žalovaného zavázat k úhradě úroků ve výši určené podle ust. § 1802 o. z., neboť určitá konkrétní výše příslušenství úvěru je bezpochyby přiměřená, s dobrými mravy souladná a v této části by proto příslušenství úvěru mělo být věřiteli vždy přiznáno, stejně jako smluvní pokuta, jejíž konečnou výši si žalovaný svým dlouhodobým prodlením zavinil výlučně sám. Uzavírá, že soud prvního stupně se od závěrů plynoucích z právní teorie i rozhodovací praxe vysokých soudů při řešení rozhodných otázek ve zde projednávané věci odchýlil, a to aniž by své důvody pro tento odklon přesvědčivým a hlavně přezkoumatelným způsobem v napadeném rozsudku vysvětlil. Žalobce proto nadále požaduje obvyklý úrok z poskytnutého úvěru, a to ve výši prvostupňovým soudem správně zjištěných na úrovni cca 10,85 % ročně, a to za celé období, po které žalovaný poskytnutý úvěr ekonomicky využíval, tedy od 3. 1. 2017 do zaplacení. Závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku má v daném případě za následek též nesprávnost posouzení dalšího smluvního nároku, a to konkrétně nároku na zaplacení sjednané a v zákonné výši uplatňované smluvní pokuty. Napadený rozsudek v podstatě aprobuje zcela neakceptovatelný stav, že by žalovaný měl mít k volnému používání a bezúčelovému utrácení finanční prostředky věřitele bezúplatně a bezúročně po dobu několika let, což je jistě a nepochybně v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Žalobce tedy navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude i v této části vyhověno, a to přinejmenším v rozsahu co do obvyklého úroku z poskytnutého úvěru ve výši 10,85 % ročně z částky 25 000 Kč za období od 3. 1. 2017 do zaplacení, dále co do smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč. Dále nechť je odvolacím soudem zrušena dílčí část výroku II. napadeného rozsudku, kterou byl zamítnut žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 2. 2018 do 31. 7. 2020, a to v reakci na učiněné zpětvzetí žalobního návrhu právě v této části podáním žalobce ze dne 4. 12. 2021, a nechť je změněn též závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení a žalobci nechť je přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem soudu k jeho výzvě nevyjádřili svůj nesouhlas. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především konstatuje, že pokud žalobce vzal zpět část žalobního návrhu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 2. 2018 do 31. 7. 2020, učinil tak před podáním odvolání a k rozhodnutí o tomto zpětvzetí byl příslušný soud prvního stupně. Soud prvního stupně také o zpětvzetí rozhodl, a to svým usnesením ze dne 5. 1. 2022.

5. Předmětem přezkumu odvolacím soudem tedy byla ta část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 12 500 Kč s 25,85 % úrokem ročně z částky 25 000 Kč od 3. 1. 2017 do zaplacení. Odvolání žalobce nemá odvolací soud za důvodné.

6. Odvolací soud především předesílá, že není namístě argumentace žalobce v podaném odvolání o tom, že soud prvního stupně, pokud se odchýlil od rozhodovací praxe jiných soudů, pak své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně má odvolací soud za řádně odůvodněné, soud prvního stupně přesvědčivým způsobem vysvětlil důvody, jež ho vedly k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy jako celku a o nemožnosti oddělitelnosti jejích jednotlivých ujednání. Tyto závěry soudu prvního stupně má odvolací soud za správné a v podrobnostech tedy na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně odkazuje.

7. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

8. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí prakticky ¾ poskytnuté částky (při sjednané době splácení 13 měsíců). Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Očekává se od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak žalobce tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

9. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, pak je možno konstatovat, že pokud by byly posuzovány jen jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích/poplatcích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý.

10. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobci nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Jak již výše uvedeno, předchůdce žalobce by smlouvu bez ujednání o takto vysokých poplatcích stěží uzavřel, proto nelze ona ujednání od ostatního obsahu smlouvy považovat za oddělitelná. Za zcela zásadní odvolací soud považuje skutečnost, že v případě žalobce a jejího právního předchůdce jde zcela jednoznačně o obchod s chudobou. Obě instituce jsou institucemi nebankovními, soudu je z jiné jeho činnosti známo, že žalobce uplatňuje nároky z úvěrů, jež její předchůdce poskytoval v relativně nízkých částkách, tedy je zřejmé, že žadatelé o úvěr jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Tato úvaha vyplývá z toho, že si v podstatě půjčují ne více než částku odpovídající průměrnému měsíčnímu platu, a to za zcela drastických podmínek. Nelze také přehlédnout skutečnost, že ze smlouvy, z níž žalobce odvozuje své nároky, nevyplývá pro dlužníka jiná možnost, než skládat dlužné splátky zástupci věřitele, tedy není mu ani dána možnost plnit na účet bezhotovostním způsobem, jak je v současnosti obvyklé a jak je obecně pokládáno za transparentní.

11. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality. Nikterak nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání předchůdce žalobce jako věřitele, jehož podnikání obecně, a v případě projednávaného nároku z tvrzené smlouvy konkrétně, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující.

12. Odvolací soud se z důvodů výše uvedených proto nemůže ztotožnit s rozhodnutími, na něž žalobce odkazuje, a to byť i jde o rozhodnutí vyšších soudů, a neztotožňuje se ani se závěry, které vyjadřuje senát 64 Co Krajského soudu v Plzni v obdobných věcech téže žalobkyně. Nadepsaný senát je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky. Nelze také přehlížet tu skutečnost, že zadlužení ve společnosti v současné době je vnímáno jako jeden z velkých problémů. Z toho také pramení přesvědčení o nutnosti použití obecných ustanovení občanského zákoníku před ustanoveními speciálními.

13. Odvolací soud tak nemá důvod ničeho měnit na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), tedy je žalovaný povinen plnit, co mu bylo poskytnuto. Žalovaný v řízení netvrdil, že by na úvěr cokoli zaplatil, tedy je jeho povinností zaplatit žalobci částku 20 000 Kč včetně zákonných úroků z prodlení.

14. Odvolací soud z důvodů výše uvedených proto dle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, v části odvoláním dotčené, potvrdil, a to včetně závislého výroku III o náhradě nákladů řízení, neboť i o nich bylo správně rozhodnuto.

15. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.