25 CO 82/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum sídlem adresa o zaplacení částky 43 330 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 20 C 284/2022-81, ze dne 20. 1. 2023

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II. a III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 9 273 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ve zbývající části, tedy co do částky 34 057 Kč a zbývajícího příslušenství (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce se v řízení domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 43 330 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 990 Kč, se zákonným úrokem z prodlení, dále s 29% úrokem z částky 15 729 Kč. Nárok byl odůvodněn poukazem na smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum] [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal v souvislosti s touto zápůjčkou uhradit poplatek ve výši 20 057 Kč představující kapitalizované úroky v sazbě 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení a za administrativní činnost a komfortní splácení. Vše formou 100 týdenních splátek po 401 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 10 727 Kč s tím, že úhrada byla započtena ve výši 4 271 Kč na jistinu, která pak byla ponížena na 15 729 Kč. Další platby byly započteny na poplatky, jež byly poníženy na částku 13 601 Kč. Žalobce dále požadoval uhrazení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek, ohledně nichž je žalovaný v prodlení. Tuto kapitalizoval na částku 10 000 Kč. Požadoval dále zaplacení sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným je smlouvou absolutně neplatnou. Žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč hradit dále poplatek ve výši 20 057 Kč. Tento byl rozdělen na více částí, je však třeba si uvědomit, že předchůdce žalobce je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb. Z pohledu soudu se jedná o sofistikované, ale ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatky nepředstavují nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Soud proto považuje nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích, které v součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úroky ve výši 52 % ročně, tedy se jedná o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ust. § 588 občanského zákoníku. Soud odkázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a na to, že průměrná úroková sazba v rozhodné době činila 9,83 % ročně. Má za to, že ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť předchůdce žalobce by zmíněnou zápůjčku bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalovaného. Je tak nemravná celá smlouva. Žalobce má tak právo na vrácení poskytnuté části s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Jedná se o bezdůvodné obohacení dle ust. § 2291 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný se obohatil o částku 9 273 Kč, když poskytnutá zápůjčka činila 20 000 Kč a žalovaný uhradil 10 727 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby částku 9 273 Kč žalobci uhradil, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

2. Proti rozsudku se žalobce odvolal. Odvolání směřuje proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že žalovaný se ve smlouvě zavázal předchůdci žalobce uhradit předem vyčíslené a neměnné poplatky za poskytnutí a správu úvěru, které byly stanoveny fixní částkou ve výši 20 057 Kč. Poplatky se skládaly z úroku ve výši 6 129 Kč, částky za zpracování doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 800 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 128 Kč. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky pak slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru. Složky poplatků jsou přesně specifikované v čl. 7 smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný zároveň souhlasil, že případným neuskutečněním některé z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úpravu poplatků. Jednotlivá ujednání smlouvy nejsou a nemohou být ujednáním nepřiměřeným, když žalovaný byl s těmito seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace. Veškeré sjednané částky musely žalovanému být zcela jasné, a přesto smlouvu uzavřel. Ujednání jsou individuálně sjednaná a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Žalobce má za to, že obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle, ohledně jednotlivých smluvních ujednání a určení jejich obsahu. Poukazuje na zásadu pacta sunt servanda a na zásadu in favorem negotii, tedy že na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Pokud jde o úroky, pak uvádí, že jejich výše je ovlivněna celou řadou vedlejších faktorů, kdy se jedná zejména o rychlost poskytnutí úvěru, způsob poskytnutí úvěru, délku či rizikovost. Úrok ve výši 29 % je dle žalobce zcela běžným a stranami byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva. Pokud měl soud za to, že sjednaný úrok byl v nepřiměřené výši, měl aplikovat ust. § 577 NOZ a toliko moderovat výši sjednaného úroku. Pokud jde o další poplatky, pak tyto pokládá za zcela běžné a odkazuje na rozhodnutí VS v Praze, č. j. 104 VSPH 780/2015-182, v němž soud uvedl, že poplatek za sjednání smlouvy je možné chápat jako částku, kterou za spotřebitele poskytovatel úvěru uhradí jako část kupní ceny, ale i tak, že spotřebitel získává možnost uzavřít úvěrovou smlouvu na základě aktivity zprostředkovatele bez nutnosti komunikovat s poskytovateli úvěrů, přičemž poskytnutí takové služby nepochybně má určitou hodnotu, jež je honorována poplatkem za sjednání smlouvy. K tomu žalobce uvádí, že smlouva byla sjednána v bydlišti žalovaného, kdy vázaný zástupce navštívil dané bydliště žalovaného s veškerými potřebnými podklady, a smlouvu uzavřeli v daném místě, tedy žalovaný nemusel vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravení se do sídla předchůdce žalobce. Byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého měsíce zástupce navštívil bydliště žalovaného a vybíral jednotlivé splátky. S tím jsou spojeny poměrně vysoké náklady. Soud prvního stupně tedy provedl nesprávné právní posouzení, aplikoval nesprávnou právní normu a nedostatečně posoudil veškerá smluvní ujednání. Má za to, že žaloba byla podána v celém rozsahu důvodně a navrhuje změnu napadených výroků.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř., a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř., po provedeném jednání, konaném v nepřítomnosti řádně předvolaného žalobce i žalovaného. Odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejného žalobce, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvu, z níž žalobce odvozuje své nároky, je nutno považovat za smlouvu absolutně neplatnou dle ust. § 580 a 588 o. z. z důvodů, jež soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru měl činit celkem 20 057 Kč, tj. více než činila částka poskytnutá, a měl být tvořen úrokem ve výši 6 129 Kč (sazba 29 % p. a.), poplatkem za zpracování doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 7 800 Kč a poplatkem za vedení účtu a komfortní splácení 6 128 Kč. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí téměř tolik co poskytnutá částka (při sjednané době splácení 100 týdnů). Za absurdní pak má odvolací soud námitku odvolatele, že s ohledem na to, že se tyto údaje do předtištěné smlouvy dopisovaly, mohl by dlužník jejich výši ovlivnit. Uvedené je vždy závislé jen na výši zapůjčené částky, nikoli na vůli dlužníka. Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Od poskytovatele se očekává přiměřenost a poctivost jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobce si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá.

7. Pokud jde o další námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se ujednání o úrocích, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který však v dané věci je poměrně vysoký, přičemž žalobce požaduje zaplacení i dalších poplatků, což celkově významně navyšuje odměnu věřitele. K poplatkům lze dále poznamenat, že ani jejich popis v bodu 7.10 smlouvy není příliš srozumitelný, stěží lze předpokládat, že by žalovaný rozuměl, o jakou službu se má v tom kterém případě jednat a dokázal je odlišit, přičemž některé z uvedených služeb žádné faktické náklady nevyžadují (garance celkové ceny, garance neuplatnění pohledávky v případě smrti, možnost sjednání času návštěvy). Pokud jde o hotovostní placení, pak jde spíše než o službu dlužníku, o psychologický nástroj tlaku na dlužníka, a proto jde spíše o službu, jež je ve prospěch věřitele. To vše za stavu, že smlouva měla zavazovat k placení poplatků i při neuskutečnění uvedené činnosti.

8. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. Věřitel sjednáním takto vysokých poplatků nepřiměřeně zatěžuje dlužníka a v podstatě provozuje činnost, která přispívá k tomu, že se dlužníci dostávají do dluhových pastí, což v důsledku zatěžuje celou společnost. Odvolací soud hodnotí počínání předchůdce žalobce jako nepoctivé a nemravné. Argumentace, na kterou žalobce poukazuje v podaném odvolání a která je i obsahem některých soudních rozhodnutí, nemůže obstát při závěru o tom, že je naprosto neospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, které je dlužník povinen vracet věřiteli, i byť poukazem na rizikovost transakce. Navíc tato by rizikovou být v podstatě neměla poukazem na povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Podstatou podnikání předchozího věřitele je tak obchod s chudobou, zaměřuje-li se věřitel právě na takové vrstvy obyvatel, které nejsou schopny dosáhnout na bankovní produkt. Je evidentní, že se jedná o osoby s nižšími příjmy, osoby svým způsobem sociálně znevýhodněné, s nepatrnou či žádnou finanční gramotností a jejich nouze věřitel zneužívá. Následným požadováním placení neúměrně vysokých částek se pak věřitel podílí na dalším počtu osob, které se dostávají do dluhových pastí, což následně zatěžuje celou společnost. Jde tak o jednání, které nemůže požívat právní ochrany. Pokud jde o námitky žalobce uplatněné v podaném odvolání, zejména v části týkající se možnosti oddělitelnosti ujednání o úrocích od dalšího obsahu smlouvy, nejsou tyto namístě, a proto je nepřípadný i odkaz odvolatele na jiná rozhodnutí soudů. Odvolací soud především zdůrazňuje, že v daném případě je nutno smlouvu posuzovat jako celek, a to zejména z toho důvodu, že svoji odměnu žalobce skrývá vedle vysokého úroku i pod další sjednané poplatky. Pravidelnou odměnou za půjčení peněz by měl být úrok, který v daném případě je již velmi vysoký a žalobce požaduje zaplacení i dalšího poplatku, což v součtu navyšuje odměnu věřitele. Zásadním tak v projednávané věci není sama výše sjednaného úroku, ale to, že věřitel si svoji odměnu skrývá do pseudopoplatků, navíc větších než je sjednaný úrok. Takové jednání je nemravné.

9. Právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, jestliže obsah smlouvy je v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé. Pokud takové právní jednání vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka, jde o právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy mají být brzdou jednání, které je zcela zjevně nemorálním a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Dobré mravy tak lze přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo. Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především, a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a efektivitu justice. Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem vrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu.

10. Ohledně odkazů na další rozhodnutí soudů pak odvolací soud konstatuje, že tato se nevypořádávají se zde uváděnými argumenty týkajícími se nemravnosti obchodu jako takového, když tento ve svých důsledcích způsobuje markantní nepřiměřenost práv a povinností účastníků, ani tím, že se takto zvyšuje podíl lidí padajících do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost a může mít i další negativní důsledky ekonomické a společenské. Odvolací soud proto znovu opakuje, že za nemorální považuje celkové jednání předchůdce žalobce při sjednávání smluv za takto nepřiměřených podmínek.

11. Z důvodů výše uvedených proto má závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy odvolací soud za správný, byť jej k tomu vedou i jiné důvody. Za správný považuje i závěr o tom, že vztah účastníků nutno posoudit jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení, tedy je žalovaný povinen vrátit částku, jež představuje rozdíl mezi tím, co obdržel a dosud vrátil, včetně zákonného úroku z prodlení, kdy i počátek prodlení soud prvního stupně správně stanovil. Zbývající část žalované částky, další úrokové příslušenství a smluvní pokuta tedy žalobci nepřísluší, a proto je napadený výrok II. věcně správný. Tedy byl tento výrok spolu s výrokem o náhradě nákladů řízení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, tedy bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků nepřísluší.