25 CO 88/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové v právní věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 24 270 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech, č. j. 5 C 215/2021-87, ze dne 29. 11. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku II, mění tak, že žaloba o zaplacení částky 22 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 709 Kč od 17. 5. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů částku 9 651 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 1 500 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení částkou 10 703,90 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 24 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení, poukazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 7. 6. 2017, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1 809 Kč. Úroková sazba činila 15,7 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaná přistoupila k rámcové smlouvě o skupinovém pojištění pro případ ztráty schopnosti splácet úvěr s měsíčním pojistným ve výši 118 Kč. Žalovaná úvěr postupně splácela, uhradila 62 743 Kč, z nichž 4 012 Kč bylo použito k úhradě pojistného, 16 940 Kč na úhradu úroků, 39 291 Kč na úhradu jistiny a částka 2 500 Kč použita k úhradě nákladů spojených s vymáháním. S ohledem na opakované prodlení žalované žalobce dopisem ze 4. 5. 2020 od smlouvy odstoupil. Dluh žalované činí 24 270 Kč, a skládá se z nesplacené jistiny ve výši 20 709 Kč, dlužných úroků 2 061 Kč a nákladů 1 500 Kč. K úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že žalovaná stvrdila podpisem na smlouvě měsíční příjem 18 000 Kč, uvedla měsíční náklady na bydlení 2 700 Kč s tím, že nemá žádné srážky ze mzdy a exekuce, a náklady na splátky půjček, leasingů a úvěrů činí 1 700 Kč. Ohledně výdajů žalobce vycházel ze státem publikovaného údaje o životním a existenčním minimu, stanovil existenční výdaje žalované na částku 4 750 Kč. Žalobce dále přičetl náklady na splátku nového úvěru 1 809 Kč. Příjem žalované byl zjištěn z jejího prohlášení a ověřen z výpisu z bankovního účtu ve výši 16 890 Kč. Žalobce dospěl k závěru, že příjem žalované byl dostatečným pro pokrytí existenčních výdajů i splátek. 16 890 Kč – 1 590 Kč – 4 750 Kč – 1 809 Kč – 3 141 Kč = 12 153 Kč. Žalobce dále doplnil svá tvrzení, pokud jde o požadované náklady, s tím že tyto byly sjednány přímo ve smlouvě a že náhrada účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele činí 1 000 Kč v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele z důvodu prodlení a tato sazba je zvýšena na 1 500 Kč vydáním sazebníku poplatků s účinností od 15. 1. 2020. Opravil výpočet, k němuž došel při zkoumání úvěruschopnosti žalované tak, že z částky 16 890 Kč odečetl 1 590 Kč, 4 750 Kč, 1 809 Kč a 3 141 Kč, čímž dospěl k výsledku 5 600 Kč. Žalovaná namítala, že úvěrová smlouva je neplatná pro porušení povinností žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované. Žalobce nedodržel povinnosti vymezené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro žalobce nemohly být dostačující pouze informace sdělené žalovanou, nezkoumal příjmovou stránku, výdajovou stránku, nezjistil s odbornou péčí, zda bude žalovaná jako spotřebitel schopná na základě uvedených skutečností splácet, neprovedl porovnání příjmů a výdajů. Úvěrová smlouva je proto neplatná, žalobce poskytl žalované 60 000 Kč, žalovaná již uhradila 62 743 Kč, tedy ničeho nedluží. Soud po provedeném dokazování měl za prokázané uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] s tím, že žalovaná nezaplatila splátky úvěru za listopad 2019, leden až duben 2020, proto žalobce od smlouvy odstoupil a závazek se tak zrušil od počátku dle ust. § 2004 odst. 1 o. z. Z pohledu ust. § 2395 o. z. je smlouva mezi účastníky uzavřená platnou, žalobce má právo na náhradu dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 709 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 061 Kč, a soud proto žalobě vyhověl co do částky 22 770 Kč i co do zákonného úroku z prodlení. Pokud jde o požadovanou částku 1 500 Kč, pak soud s ohledem na absenci tvrzení žalobce nemohl posoudit, zda částka 1 500 Kč představuje skutečně účelně vynaložené náklady žalobce, jež vznikly v souvislosti s prodlením žalované, případně posoudit, v jakém rozsahu jde o účelně vynaložené náklady. Žalobu proto v rozsahu částky 1 500 Kč zamítl. Zamítl rovněž důkazní návrh žalobce, pokud jde o dohodu o uznání dluhu, neboť byla navržena až po koncentraci řízení. Zabýval se dále námitkou žalované ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy, kdy tvrdila, že žalobce dostatečně před uzavřením úvěrové smlouvy neposoudil její úvěruschopnost. Žalobce údaje uvedené v úvěrové smlouvě posuzoval, vycházel z příjmu žalované 7 740 Kč, uvedeného v oznámení [obec] [anonymizována tři slova] a z příjmu 9 150 Kč vyplývajícího z daňového přiznání, což v součtu představuje 16 890 Kč. Žalobce měl dále k dispozici údaje o počtu vyživovaných osob a o výši výživného na nezletilé dítě ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalobce dále zjišťoval výdaje žalované, a to z registru CRIF, SOLUS, centrální evidence exekucí, jak je zřejmé ze zprávy na č. l. 11 spisu, kdy žalovaná v těchto registrech vedena nebyla. Dále žalobce zjistil, že žalovaná má hypoteční úvěr, který byl splácen částkou 3 141 Kč měsíčně a osobní úvěr se splátkou 1 596 Kč měsíčně. Tedy žalovaná na splátkách měla měsíční výdaje 4 737 Kč, se kterými žalobce při posuzování úvěruschopnosti kalkuloval, a to přesto, že žalovaná v úvěrové smlouvě poskytla údaj 1 700 Kč měsíčně a 2 700 Kč hypotéka. Není tedy pravdivé tvrzení žalované, že bylo žalobcem vycházeno jen z údajů uvedených v úvěrové smlouvě. Soud má za to, že žalobce sám aktivně příjmovou i výdajovou stránku žalované zjišťoval. Sám vyhodnotil zjištěné údaje a nespokojil se s údaji uvedenými žalovanou. Žalobce měl k dispozici výpis z účtu žalované za květen 2017, z něhož vyplynul zůstatek 87 951 Kč. Žalobce dále vycházel z údajů státem publikovaných o životním a existenčním minimu a stanovil existenční výdaj žalované částkou 4 750 Kč. Dospěl k závěru, že výše příjmů a výdajů umožňuje splátku 1 691 Kč měsíčně. Soud se s tímto závěrem žalobce ztotožnil, když po odečtení splátek hypotéky, úvěru a existenčních výdajů od příjmu žalované dospěl k částce 7 403 Kč měsíčně, z níž by byla žalovaná schopna splácet 1 691 Kč měsíčně na úhradu předmětného úvěru, a to nebylo ani přihlédnuto k úsporám žalované ve vztahu ke dni 31. 5. 2017. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce dostatečně s náležitou péčí zjišťoval úvěruschopnost žalované, jak mu to ukládal § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Úvěruschopnost posuzoval na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných nejen od žalované, ale i z jednotlivých databází. Nespokojil se jen s údaji, jež žadatelka o úvěr do úvěrové smlouvy zadala, ale sám aktivně vyhledával údaje o výdajích žalované. Námitku žalované tedy shledal lichou, ryze účelovou. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci a tato přiznána úspěšnému žalobci.

2. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, v jeho doplnění namítá, že soud prvního stupně se ztotožnil s výší výdajů žalované stanovenou žalobcem s ohledem na státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a to ve výši 4 750 Kč. Poukazuje na rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 2178/2018-77 s tím, že žalobce neprovedl porovnání státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Žalobce neměl k dispozici kompletní informace o výdajové stránce rozpočtu žalované ani dostatečné informace o příjmech žalované. Žalobce měl výdaje ověřit v jejich konkrétní a aktuální podobě, což neučinil. Soud nebral vůbec zřetel na skutečnost, že žalovaná pečuje o nezletilé dítě, přičemž část příjmu žalované musí logicky směřovat ve vztahu k jeho zabezpečení. Takovýto pravidelný výdaj žalované nebyl soudem prvního stupně ani žalobcem vůbec vzat do úvahy. Soud také nesprávně interpretoval zůstatek na účtu žalované ve výši 87 951,74 Kč, když z tohoto dovodil kladnou finanční situaci žalované. Soud neaplikoval zákonnou úpravu zákona o spotřebitelském úvěru, k čemuž byl povinen. Stejně tak nelze vzít za správná tvrzení soudu prvního stupně, který odvozuje řádné posouzení úvěruschopnosti pouze ze shromážděných podkladů, které byly nedostatečné. Stěžejní otázkou při posuzování platnosti úvěrové smlouvy není to, zda je spotřebitel schopen řádně hradit závazek, ale to, zda poskytovatel úvěru splnil svoji zákonnou povinnost a řádně úvěruschopnost spotřebitele zkoumal. Odpovědnost je zákonem dána na žalobci, který pokud neprokáže plnění této zákonné povinnosti, musí nést následek, kterým je prohlášení smlouvy o úvěru, za neplatnou. Žalobce poskytl žalované dle smlouvy o úvěru částku ve výši 60 000 Kč. S ohledem na neplatnost smlouvy se však jedná o bezdůvodné obohacení. Žalovaná již žalobci uhradila částkou ve výši 62 740 Kč, tedy žalobce nemá dále nárok na zaplacení ničeho. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobci uloženo nahradit náklady řízení žalované.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř., a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném v nepřítomnosti řádně obeslané žalované.

4. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných o spotřebiteli, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Podle ust. § 86 odst. 2 cit. zák. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně, nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle ust. § 87 odst. 1 cit. zák., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou 1, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. V řízení mezi účastníky nebylo sporné uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí žalobcem tvrzených úvěrových prostředků. Žalovaná však v řízení namítla neplatnost úvěrové smlouvy poukazem na nesplnění povinnosti žalobce jako poskytovatele úvěru posoudit řádně úvěruschopnost žalované podle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

8. Žalovaná sice netvrdí, že by námitku neplatnosti úvěrové smlouvy uplatnila vůči žalobci v tříleté promlčecí době v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, avšak odvolací soud zdůrazňuje, že v současné době je zřejmé, jak z judikatury, tak i komentářové literatury, že cit. ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neznamená, že by porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat s řádnou péčí úvěruschopnost spotřebitele, mělo za následek pouze relativní neplatnost smlouvy. V této souvislosti odvolací soud odkazuje zejména na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, kdy citované rozhodnutí jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez (včasné) námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel posoudil náležitě úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.

9. Odvolací soud se nemůže ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci žalobce řádně„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných o spotřebiteli, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů“ úvěruschopnost žalované řádně posoudil. Za zcela zásadní považuje odvolací soud především to, že žalobce naprosto neporovnal skutečné příjmy a výdaje žalované, resp. pokud tyto porovnával, pak porovnal sice patrně skutečné příjmy, na straně jedné, avšak na straně druhé výdaje žalované, jež byly do značné míry jen fiktivní. Z toho, co vyšlo v řízení najevo, je zřejmé, že žalobce k uzavření úvěrové smlouvy přistoupil poté, co vyhotovil zprávu o posouzení úvěruschopnosti, jež je ve spise založena na č. l.

11. Z této vyplývá, že hodnotil příjem žalované ve výši 16 890 Kč a výdaje v rozsahu hypotéky splátkou 3 141 Kč měsíčně a dalšího úvěru ve výši 1 596 Kč měsíčně přičemž dospěl k závěru, že rozdíl příjmů a výdajů je 12 153 Kč. Výdaje na obživu či bydlení nejsou zde zohledněny.

10. V průběhu řízení pak žalobce svá tvrzení ohledně zkoumání úvěru schopnosti doplňoval tak, že měl k dispozici ještě výpis z účtu žalované za květen 2017 a dále rozhodnutí o svěření dítěte do péče a vyživovací povinnosti otce částkou 4 000 Kč měsíčně, a že výdaje žalované určil částkou 4 750 Kč měsíčně.

11. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se nikterak nezabýval tím, jaké byly skutečné výdaje žalované, a to zejména na nezbytnou obživu, výdaje na bydlení a výdaje na péči o nezletilé dítě. Žádné závěry nevyvodil ani z žalovanou předloženého výpisu z účtu.

12. Odvolací soud se proto se závěry soudu prvního stupně, že žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované, nemůže ztotožnit. Na první pohled je zřejmé, že příjmy žalované, a to i na poměry roku 2017 nebyly nikterak vysoké, a že žalovaná již měla závazky z dvou dříve uzavřených úvěrových smluv. Již sama tato okolnost měla vést žalobce k tomu, aby se zvýšenou pečlivostí zkoumal faktické poměry žalované, a to i včetně jejích skutečných (nikoliv fiktivních) výdajů.

13. Odvolací soud zejména zdůrazňuje, že se žalobce nikterak nezabýval tím, jaké jsou výdaje žalované na bydlení, přestože se např. ve výpise z účtu, který je ve spise založen na č. l. 27 – 29 objevují položky jako:„ [příjmení] nájem 5 000 Kč“,„ [příjmení] záloha plyn 1 200 Kč“,„ [příjmení] záloha el. 800 Kč“ a dále splátka spotřebitelského úvěru 2 021 Kč, což nekoresponduje s částkou uvedenou na zprávě o posouzení úvěruschopnosti na č. l. 11 (zde ve výši 1 596 Kč). Navíc je z uvedeného výpisu zřejmé, že výdaje v uvedeném měsíci převyšovaly příjmy.

14. Z toho, co uvedla zástupkyně žalobce na jednání odvolacího soudu, pak vyplynulo, že žalobce výdaje žalované shrnul do částky„ vymodelované“ ve výši 4 737 Kč. Z ničeho, co v řízení vyšlo najevo, však nevyplývá, že by se uvedená částka mohla jakkoliv blížit částce, kterou žalovaná skutečně vydávala na zajištění potřeby bydlení a obživy své a svého nezletilého syna. K tomu odvolací soud poznamenává, že i za stavu, kdy žalovaná mohla patrně i bydlet ve vlastním bytě (v úvěrové smlouvě uvedeno, že bydlení je vlastnické), je nutné (a to je všeobecně známo) uvažovat výdaje na topení, vodu, fond oprav, popřípadě další poplatky spojené se správou bytového domu, dále na elektřinu a plyn, a to vše v tomto případě pro 2 osoby. Jen stěží lze předpokládat, že všechny tyto povinné platby, výdaje na jídlo a hygienické potřeby by žalovaná byla schopna zajistit z žalobcem uvažované částky 4 737 Kč měsíčně, nehledě k zajištění potřeb dítěte.

15. Odvolací soud zdůrazňuje, že ve vztahu k výdajům spotřebitele nelze vycházet pouze ze zákonem stanoveného životního minima, a že je vždy třeba především zohledňovat skutečné výdaje včetně nákladů na bydlení, kdy spotřebitel by měl tyto náklady dokládat úhradami plateb inkasa za služby spojené s užíváním bytu, nájemného, energií apod.

16. Odvolací soud dále odkazuje na standardní rozhodování finančního arbitra v obdobných věcech, např. č. j. SA/SR/SU /195/2021-32 a zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či Nejvyššího soudu ČR.

17. Odvolací soud proto z důvodů výše uvedených dospěl k závěru, že žalobce při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované sice ověřil její příjmy, nicméně zcela rezignovala na to, aby ověřil údaje žalované o jejích pravidelných a nezbytných výdajích, resp. tyto údaje od žalované vůbec nepožadoval. Využil-li údaje o životním minimu, pak nutno konstatovat, že tyto údaje stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení lze použít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Není možné je mechanicky převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů spotřebitele. Jestliže tedy žalobce vycházel toliko z nedoložených informací o výdajích, resp. tyto pouze vyčíslil zcela fiktivní částkou na první pohled zcela nepřiměřenou a úvěr poskytl, porušil princip zodpovědného úvěrování, tedy je úvěrová smlouva jako celek absolutně neplatná.

18. Se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce úvěruschopnost žalované řádně prověřil, se tak nelze ztotožnit. Účastníky uzavřená smlouva je proto neplatným právním jednáním a vztah je nutno posoudit dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že jak i vyplývá z tvrzení samotného žalobce, zaplatila na splátkách žalovaná žalobci částku, jež převyšuje poskytnutou jistinu ve výši 60 000 Kč, nelze žalobě vyhovět.

19. Odvolací soud proto z důvodů výše uvedených změnil dle ust. § 220 o. s. ř. napadený rozsudek tak, že žalobu o zaplacení částky 22 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl.

20. Protože byl rozsudek soudu prvního stupně měněn, bylo o náhradě nákladů řízení rozhodováno dle ust. § 224 odst. 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení před soudy obou stupňů byla žalovaná úspěšnější, a tedy jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši částky 1 036 Kč a právní zastoupení. Právní zástupce žalované v řízení před soudem prvního stupně učinil celkem 2 úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření k žalobě) po 2 100 Kč (předmět řízení 24 100 Kč), náklady tak spolu s 2 režijními paušály a DPH činí 5 808 Kč. V odvolacím řízení šlo o 1 úkon právní služby (podání odvolání), kdy odměna činí částku 2 020 Kč (předmět řízení 22 770 Kč) a náklady spolu s 1 režijním paušálem a DPH tak činí částku 2 807 Kč. Náhrada nákladů řízení v celkové výši 9 651 Kč je splatná k rukám advokáta žalované ve smyslu ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.