25 CO 96/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: anonymizováno právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 131 790,50 Kč s příslušenstvím, k žalobcovu odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 11. 2022, č. j. 4 C 101/2022-52,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení postoupeného nároku ve výši 131 790,50 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne [datum]. Věřitel žalovanému na základě této smlouvy poskytl zápůjčku ve výši 65 000 Kč a žalovaný se ji zavázal splatit spolu se souhrnným poplatkem 62 237 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok 29 % p. a., poplatek za zpracování úvěru a flexibilní splácení a poplatek za administrativní činnosti a komfortní splácení. Žalovaný měl uhradit dluh ve 24 měsíčních splátkách po 5 302 Kč, ale svoji povinnost neplnil řádně, uhradil jen částku 26 606 Kč. Žalobce vedle jistiny dluhu požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, která byla vypočtena na částku 32 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení požadovaného pouze ve výši 3 256,88 Kč a sankčních poplatků ve výši 2 800 Kč. Jako příslušenství pak žalobce uplatňoval nárok na smluvní úrok ve výši 29 % p. a. z jistiny a zákonný úrok z prodlení. Soud prvního stupně na základě předložené smlouvy dospěl k závěru, že žalobcův nárok nebyl po právu, uzavřená smlouva o zápůjčce byla absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy, jímž se příčila jako celek. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách ČNB zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů, poskytnutých bankami domácnostem, činila v prosinci 2018 8,97 %. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokovou míru při poskytování zápůjček a úvěrů, dohodnutý úrok převyšoval několikanásobně běžnou procentní sazbu. Navýšení zápůjčky ve výši 65 000 Kč o souhrnný poplatek 62 237 Kč při délce trvání zápůjčky 24 měsíců přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednávaného pro úvěry v daných obdobích. Taková výše poplatků se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. Na smlouvu o zápůjčce proto bylo třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. Předmětná smlouva představovala značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele jako slabší smluvní strany. Žalobce měl z této smlouvy právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2 991 občanského zákoníku ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou a splacenou částkou.

2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že souhrnný poplatek nezahrnuje jen úrok, ale i další platby, které byly ve smlouvě jasně vyčísleny. Žalovaný s nimi byl seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly žalobcovu předchůdci v souvislosti s poskytnutím úvěru. Jednotlivá ujednání nemohla být nepřiměřená, když s nimi byl žalovaný seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace, musela mu být zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, a proto jsou vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení a další byla individuálně sjednaná a nebyla na smlouvě předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Úrok ve výši 29 % p. a. je úrokem zcela běžným, který odpovídá platným právním předpisům i judikatuře. Pokud měl soud za to, že byl dohodnut v nepřiměřené výši, tak ji měl moderovat. RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší, ale to je u krátkodobého úvěru logické. Komunitární ani české právo nestanoví její maximální výši. Smlouva byla uzavřena v bydlišti žalovaného, žalovaný tedy nemusel na její uzavření vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravu. Ve smlouvě byl sjednán měsíční splátkový režim, každý měsíc žalovaného navštívil zástupce věřitele a vybíral jednotlivé splátky, a s tímto způsobem splácení byly spojeny poměrně vysoké náklady.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě.

5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě.

6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku.

7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků.

8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy.

9. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku.

10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité.

11. Odvolací soud nemohl přistoupit na žalobcovu argumentaci, podle níž byla výše úroku a poplatku odvislá i od vůle druhé smluvní strany, když údaje o nich nebyly na smlouvě předtištěny. Nejednalo se totiž o jediný ručně dopsaný údaj, na smlouvě nebyla předtištěna především samotná výše úvěru, od níž se výše poplatků a úroku odvíjela, a pak pochopitelně ve smlouvě nemohly být předem uvedeny ani navazující údaje. Ze smlouvy ani z ostatních provedených důkazů neplynulo nic, z čeho by bylo možno dovodit případné předsmluvní vyjednávání účastníků o výši těchto plateb, a nebylo tu tedy nic, co by podporovalo výše uvedené odvolatelovo tvrzení.

12. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat i podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami.

13. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, ale i bez nich by se jednalo o smluvní vztah, který byl stižen rozporem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z.

14. Odvolací soud souhlasil se žalobcovým stanoviskem o charakteru a funkci RPSN včetně toho, že její maximální výše není právem omezena, nicméně výše RPSN nebyla sama o sobě důvodem pro závěr o nevyváženosti smluvního vztahu.

15. Jak již bylo shora řečeno, úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a je také pro oba účastníky smluvního vztahu základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Neoddělitelnost úroku od souhrnného poplatku i od zbytku smlouvy a rozpor těchto smluvních ujednání s dobrými mravy vedl k neplatnosti posuzované smlouvy jako celku.

16. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku byl tedy zcela správný a správný byl i závěr na vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 obč. zák., včetně jeho výše.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.