3 C 375/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , příjmení příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 55 107,79 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 1. 6. 2023, č. j. 3 C 375/2022-113,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tedy ve výroku II., mění jen tak, že se zamítá žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 498 Kč za dobu od 18. 9. 2022 do 22. 9. 2022, jinak se ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 46 498 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 23. 9. 2022 do zaplacení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 21 499,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 1. [název soudu] [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], řízení co do částky 2 499 Kč s úrokem z prodlení z částky 2 499 Kč ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 498 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 46 498 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 137,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání, a to pouze proti jeho výrokům II. a III. Dle žalované není rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, neboť soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná předně nesouhlasí s tím, jakým způsobem se soud prvního stupně vypořádal s její námitkou ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby s tím, že jím přijaté rozhodnutí je nespravedlivé a nemá oporu v provedeném dokazování. V té souvislosti žalovaná zopakovala své námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, tedy že škoda, která vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, je sice škodou na vozidle užívaném žalobkyní, ovšem poškozenou je vlastnice předmětného vozidla, kterou žalovaná není, a je jím leasingová společnost. Pouze ta je také jako subjekt hmotněprávního vztahu aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody. Irelevantní přitom dle žalované je to, že vzniklou škodu žalobkyně uhradila, neboť pokud žalobkyně plnila, ač škoda vznikla vlastníkovi vozidla, jde o vzájemný vztah mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem. V té souvislosti poukázala žalovaná na usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a také na rozsudky [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterých [název soudu] dospěl k závěru, že byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté, na čemž nic nemění ani to, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy s tím, že závazky nájemce sjednané pro případ zničení (poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za níž škůdce odpovídá, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Dle žalované by mělo být v daném případě rozhodováno na základě stejných právních principů, a tedy z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby by žaloba měla být v plném rozsahu zamítnuta.

3. Nad rámec toho žalovaná ještě namítla, že žalobkyně neprokázala, že náklady, které byly vynaloženy žalobkyní na pronajmutí náhradního vozu, byly vynaloženy nutně a účelně, a také namítla, že výrok o náhradě nákladů řízení je nepřezkoumatelný, jelikož z něj není patrno, za jakých šest úkonů právní služby byla odměna právnímu zástupci žalobkyně přiznána, neboť patrné je pouze to, za jaká písemná podání přiznána nebyla. Soud prvního stupně také dle žalované nepostupoval při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., ačkoli žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně úspěšná jen částečně, a to z 84,4 %, neboť zastavení řízení je třeba považovat za částečný neúspěch žalobkyně, jelikož žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět až s ohledem na námitky žalované. Soud prvního stupně však přiznal žalobkyni náklady řízení vypočítané z tarifní hodnoty 46 498 Kč bez dalšího, aniž by přiznané náklady ponížil o úspěch žalované ve věci, tedy o 15,6 %. Žalobkyni tak měla být dle žalované přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 17 982,80 Kč.

4. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni zaváže povinností uhradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že s ním nesouhlasí, neboť napadený rozsudek považuje za právně perfektní, kdy soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc následně správně právně posoudil. Ani rozsahu provedeného dokazování nelze dle žalobkyně nic vytknout, neboť soud prvního stupně vyhověl v zásadě všem důkazním návrhům, provedl i výslechy svědků. Pokud jde o námitku žalované ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, pak žalobkyně uvedla, že dle ní odkazovaná judikatura není na daný případ přiléhavá, neboť předmětná náhrada vzniklé škody je vymáhána z titulu odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů. V tomto případě není dle žalobkyně rozhodné, zda vlastníkem poškozeného vozidla byla žalobkyně či jiný subjekt, neboť žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně prokázala, že předmětnou škodu v podobě spoluúčasti byla povinna hradit právě ona, kdy i úhrada této spoluúčasti byla z její strany prokázána. Byla-li by k podání žaloby aktivně legitimována pouze leasingová společnost, jak to namítá žalovaná, pak by předmětnou škodu tato společnost vymáhala po žalobkyni a nikoli po žalované, a to s odkazem na ust. § 2914 o. z. V té souvislosti poukázala žalobkyně na rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že zaměstnanec není třetí osobě za škodu způsobenou při výkonu závislé práce odpovědný. Leasingová společnost jako vlastník vozidla by tedy neměla šanci domáhat se náhrady škody po žalované. V daném ohledu tedy došlo ke vzniku škody na straně žalobkyně, kdy tuto škodu zavinila svým nedbalostním jednáním žalovaná, přičemž aspekt příčinné souvislosti je rovněž naplněn. Žalobkyně tedy tuto námitku považuje za nedůvodnou, ovšem v každém případě by ji bylo možno vztáhnout toliko na škodu v podobě úhrady spoluúčasti, škoda vzniklá žalobkyni v podobě nutnosti zajištění náhradního vozidla je nepochybně přímou škodou vzniklou žalobkyni.

6. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by nebylo prokázáno účelné a nutné vynaložení nákladů za pronájem náhradního vozidla, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně se věnuje autodopravě, a je tak jednoznačné, že potřebuje disponovat určitým počtem vozidel k realizaci zakázek. V důsledku dopravní nehody zaviněné žalovanou žalobkyni jedno vozidlo ubylo, a tudíž si musela po dobu opravy zajistit vozidlo náhradní. Dle žalobkyně byla přitom prokázána rovněž přiměřenost délky opravy poškozeného vozidla a tedy doba zapůjčení vozidla náhradního.

7. Žalobkyně nesouhlasila ani s námitkou žalované ohledně nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť soud prvního stupně jednoznačně zdůvodnil, jaké úkony právních služeb žalobkyni nepřiznal, kdy v případě nepřiznání odměny za tyto úkony právní služby postupoval přesně tak, jak žalovaná uvádí, že by se postupovat mělo. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by byla úspěšná jen v rozsahu 84,4 % co do částky 46 498 Kč, neboť co do částky 46 498 Kč byla úspěšná plně, a takto žalovanou namítaný úspěch žalobkyně se vztahuje k částce 55 107,79 Kč.

8. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II. a III., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co ve věci konal jednání, při kterých dokazování provedené před soudem prvního stupně doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalované je jen z malé části důvodné.

10. Žalobkyně v dané věci jako zaměstnavatelka žalované požadovala po žalované jako své zaměstnankyni zaplacení náhrady škody v celkové výši 55 107,79 Kč s odůvodněním, že žalovaná v rámci plnění svých pracovních úkolů havarovala dne [datum] se svěřeným vozidlem [značka automobilu], [anonymizována tři slova] [číslo], kdy byla uznána viníkem dopravní nehody. V důsledku této nehody došlo k zásadnímu poškození tohoto vozu, přičemž žalobkyně musela uhradit částku 19 898 Kč z důvodu poškození tohoto vozidla a dále musela uhradit částku 35 209,79 Kč za zapůjčení náhradního vozidla k realizaci sjednaných zakázek a přeprav. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a namítala shodně jako ve svém odvolání, že žalobkyně, která není vlastnicí předmětného vozidla, není aktivně věcně legitimována k vedení sporu o náhradu škody způsobené na předmětném vozidle. Ve vztahu k nákladům na zapůjčení náhradního vozidla dále namítala, že tyto náklady nebyly vynaloženy nutně a účelně a že jsou nepřiměřeně vysoké s tím, že žalobkyně není oprávněna požadovat v náhradě škody náhradu za daň z přidané hodnoty, kterou uhradila. Namítla rovněž to, že na náhradu škody byla jí již zaplacena částka 10 000 Kč, která jí byla stržena žalobkyní ze mzdy, a poukázala rovněž na to, že jí mělo být žalobkyní sděleno, že v případě nehody má sjednané havarijní pojištění s nárokem na bezplatné poskytnutí náhradního vozidla. Konečně namítla i to, že žalobkyně s ní výši požadované škody neprojednala, a rovněž to, že jí žalobkyně předžalobní výzvu nezaslala.

11. Nesporným mezi účastnicemi bylo, že vlastníkem havarovaného vozidla je leasingová společnost [právnická osoba], která byla rovněž pojistníkem vozidla, že žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána do [datum] a že se stala předmětná dopravní nehoda.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy, kdy skutečnosti z nich zjištěné uvedl v odstavcích 7. až 22. odůvodnění napadeného rozsudku, a rovněž vyslechl svědka [jméno] [příjmení], jehož čestné prohlášení měl také k dispozici. Na podkladě zjištěného skutkového stavu žalobě po provedených částečných zpětvzetích žaloby vyhověl, přičemž věc právně posoudil zejména dle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., tedy zákoníku práce. Uzavřel přitom, že žalovanou namítané ust. § 263 odst. 1 zákoníku práce ohledně povinnosti zaměstnavatele se zaměstnancem výši požadované náhrady škody projednat a písemně mu ji oznámit, má pouze pořádkovou povahu a není podmínkou pro další uplatňování nároku na náhradu škody. K námitce žalované ohledně uplatnění požadavku na náhradu za daň z přidané hodnoty uvedl, že žalobkyně postupně dílčími zpětvzetími žaloby žalobu vzala zčásti zpět celkem o částku 8 609,79 Kč, ve které je obsažena veškerá dříve požadovaná daň z přidané hodnoty, kdy v tomto rozsahu bylo také řízení zastaveno, a to nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne [datum] v rozsahu částky 6 110,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení a následně výrokem I. napadeného rozsudku v rozsahu částky 2 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, tudíž se nebylo třeba dále touto námitkou zabývat. K námitce žalované, že jí byla stržena na náhradu škody ze strany žalobkyně částka 10 000 Kč z její mzdy, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná přes jeho výzvu nedoplnila svá tvrzení o tom, kdy k takovému jednání ze strany žalobkyně mělo dojít, a rovněž neoznačila žádné důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení, přičemž z výplatních pásek žalované předložených žalobkyní žádná taková srážka nevyplynula. Tuto námitku žalobkyně tedy nevzal za prokázanou. Stejně považoval za nekonkrétní tvrzení žalované v tom směru, že měla mít žalobkyní zaručeno, že v případě poškození vozidla má nárok na bezplatné zapůjčení vozidla náhradního. Její tvrzení o tom, že opravené vozidlo bylo žalobkyni k dispozici již na počátku listopadu 2021, bylo provedeným dokazováním vyvráceno.

13. Dále soud prvního stupně uvedl, že zbývající částka 46 498 Kč se sestávala ze dvou titulů, jednak spoluúčasti na pojistném plnění z havarijního pojištění, kdy podle soudu prvního stupně žalobkyně dostatečně prokázala, že tuto spoluúčast uhradila, a že tato vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, kterou žalovaná způsobila. V té souvislosti se vypořádal rovněž s námitkou žalované stran nesrovnalostí v předkládaných fakturách s tím, že jednoznačně bylo prokázáno, že to byla právě žalobkyně, která v rozsahu spoluúčasti opravu vozidla uhradila. Soud prvního stupně odmítl také námitku žalované, že by žalobkyně nebyla ve sporu aktivně věcně legitimována k vymáhání částky za spoluúčast, neboť žalovanou namítaná judikatura na daný případ nedopadá, jelikož žalobkyně po žalované nepožadovala částku za snížení hodnoty vozidla v důsledku dopravní nehody, nýbrž požadovala pouze částku, kterou vynaložila v souvislosti s uvedením vozidla do provozu. Pokud žalobkyně prokázala, že spoluúčast skutečně uhradila, vznikla tím majetková škoda právě žalobkyni v důsledku zaviněného porušení povinností žalovanou. Naopak by dle soudu prvního stupně nebyla dána aktivní věcná legitimace k uplatnění tohoto nároku na straně společnosti [právnická osoba], neboť ta částku 19 898 Kč nehradila.

14. Druhým nárokem byl požadavek na náhradu nákladů spojených se zapůjčením vozidla za období od [datum] do [datum], tedy ode dne dopravní nehody do dne dokončení opravy poškozeného vozidla, přičemž dle soudu prvního stupně i zde žalobkyně prokázala, že jí majetková újma tím, že půjčovné vozidla zaplatila, vznikla, a rovněž byla prokázána nezbytnost zapůjčení vozidla žalobkyní, neboť ta podniká v silniční motorové dopravě. Vozidlo bylo dle soudu prvního stupně zapůjčeno také po nezbytně nutnou dobu.

15. Žalovaná je tedy dle soudu prvního stupně povinna dle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce za použití § 257 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce žalobkyni škodu nahradit, neboť poškozenou věc sama v původní stav neuvedla a opravu vozidla si žalobkyně jako provozovatelka vozidla obstarala sama. Výše nárokované částky na náhradu škody nepřesáhla zákonnou limitaci 4,5 násobku průměrného hrubého měsíčního příjmu žalobkyně. Soud prvního stupně proto žalobě v rozsahu částky 46 498 Kč vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, jehož počátek vázal na předžalobní výzvu, která byla žalované dne [datum] odeslána.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v řízení (po zpětvzetí žaloby) zcela úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 26 137,80 Kč, které vypočetl jako poměrnou části zaplaceného soudního poplatku v částce 2 325 Kč a dále náklady právního zastoupení žalobkyně advokátem v rozsahu šesti úkonů právní služby, kdy naopak úkony právní služby spočívající v písemných podáních ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] za účelně vynaložené náklady na straně žalobkyně nepovažoval, jelikož stručný souhlas žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání nepovažoval za honorovaný úkon právní služby a zbývající úkony, kterými byly odstraňovány nedostatky podané žaloby či bylo žalobkyní reagováno na podání žalované bez výzvy soudu, nepovažoval za úkony, které by k tíži žalované měly být žalobkyni nahrazovány.

17. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval v dané věci v zásadě správně, v převážném rozsahu provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, provedené důkazy adekvátně zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a věc také správně právně posoudil s výjimkou otázky počátku prodlení žalované.

18. Odvolací soud dokazování doplnil poté, co žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až odst. 3 o. s. ř. vyzval k doplnění jejích tvrzení v tom ohledu, na základě jaké skutečnosti vyplývající ze vztahu mezi ní jako leasingovým nájemcem a společnosti [právnická osoba] jako leasingovým pronajímatelem byla povinna uhradit část škody na vozidle [značka automobilu], [anonymizována tři slova] [číslo], v rozsahu spoluúčasti nehrazené ze strany pojišťovny a k prokázání takového tvrzení tak, aby bylo najisto postaveno, že ze vzájemného vztahu mezi leasingovým nájemcem, tedy žalobkyní, a leasingovým pronajímatelem, tedy společnosti [právnická osoba], která byla také vlastnictví předmětného poškozeného vozidla, povinnost žalované k úhradě části škody v rozsahu spoluúčasti nehrazené ze strany pojišťovny vyplývala. Žalobkyně přitom na podkladě této výzvy soudu svá skutková tvrzení doplnila s poukazem na to, že tato její povinnost byla součástí smluvního ujednání mezi žalobkyní a společnosti [právnická osoba], kdy poukázala na konkrétní ustanovení smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] kterou s touto společností uzavřela, a k prokázání těchto svých tvrzení také příslušnou smlouvu o úvěru označila, stejně tak jako korespondenci vedenou mezi žalobkyní a leasingovou pronajímatelkou. Dále žalobkyně doplnila k výzvě odvolacího soudu rovněž svá tvrzení týkající se doručování předžalobní výzvy žalované tím způsobem, že z údajů poštovního doručovatele o sledování zásilky vyplývá, že předžalobní výzva byla žalované doručována dne [datum], ovšem žalovaná nebyla zastižena, zásilka byla následně uložena až do [datum], ovšem byla vrácena zástupci žalobkyně, neboť nebyla žalovanou vyzvednuta, proto počítá žalobkyně lhůtu k dobrovolné úhradě od data odeslání výzvy, neboť zásilka žalované doručena nebyla, když ta si ji nepřevzala. Rovněž k těmto svým tvrzením označila žalobkyně důkazy v podobě výpisu ze sledování zásilek a obálky zásilky s údaji pošty ohledně jejího doručování, které odvolací soud také k důkazu provedl.

19. Na podkladě takto doplněných tvrzení a označených důkazů odvolací soud nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně zjistil, že mezi žalovanou a společnosti [právnická osoba] byla uzavřena [datum] smlouva o úvěru [číslo] která se týkala předmětného vozidla [anonymizována dvě slova], kterou byla jednak uzavřena mezi účastnicemi této smlouvy dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na základě které žalobkyně převedla na společnosti [právnická osoba] vlastnické právo k předmětnému vozidlu, a to s účinností okamžikem uzavření této smlouvy, přičemž dojednán byl zpětný převod vlastnického práva úplnou úhradou veškerých dlužných částek. Ujednáno bylo dále oprávnění žalobkyně užívat předmětný automobil s tím, že bylo její povinností zacházet s ním s péčí řádného hospodáře, kdy žalobkyně nesla také veškeré náklady vzniklé v souvislosti s užíváním, opravami a údržbou automobilu, a bylo její povinností zajistit řádnou a včasnou údržbu automobilu, provádění oprav automobilu a jeho technických prohlídek, kdy za správu automobilu žalobkyni nevznikalo právo na odměnu. Žalobkyně podle této smlouvy také odpovídala za veškeré škody vzniklé na automobilu, a to bez ohledu na její zavinění, a také za jeho ztrátu nebo odcizení a zavázala se újmu vzniklou poškozením automobilu nebo jeho ztrátou či odcizením v plné výši uhradit. Havarijní pojištění vozidla mohlo být po dohodě s leasingovou společností sjednáno prostřednictvím této leasingové společnosti, v opačném případě mělo být sjednáno žalobkyní s tím, že v takovém případě mělo být pojištění sjednáno maximálně se spoluúčastí 10 %. V případě škodní události se žalobkyně zavázala promptně automobil uvést do původního stavu (zjištěno z příslušné úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek). Těmto ujednáním odpovídala i komunikace mezi [jméno] [příjmení], žalobkyní a vlastnicí vozidla z dubna a května 2022. Jde-li o doručování předžalobní výzvy žalované ze strany žalobkyně, ta byla podle předložených důkazů odeslána dne [datum], dne [datum] nebyla žalovaná na udané adrese [adresa žalované], zastižena, bylo jí téhož dne oznámeno uložení zásilky a ta byla uložena do dne [datum], a jelikož nebyla v úložní době vyzvednuta, byla vrácena zpět odesílateli, tedy zástupci žalobkyně.

20. Pokud odvolací soud dokazování v tomto rozsahu doplnil, pak společně se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z řádně provedeného dokazování zjištěný skutkový stav skýtal dostatečný podklad pro možnost ve věci rozhodnout a posoudit veškeré námitky, které byly ze strany žalované v rámci jejího odvolání uplatněny.

21. Pokud jde o námitku žalované stran nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu škody v rozsahu poškození předmětného vozidla (spoluúčast nehrazená ze strany pojišťovny), pak odvolací soud stejně jako soud prvního stupně s touto námitkou žalované nesouhlasí. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že judikatura namítaná ze strany žalované není na posuzovaný případ přiléhavá, jelikož v rozhodnutích namítaných ze strany žalované byla posuzována otázka aktivní věcné legitimace leasingového nájemce k uplatnění nároku na náhradu škody vůči škůdci (účastníku dopravní nehody jako osobě odlišné od leasingového nájemce) v rovině občanskoprávních vztahů, nikoli v rovině odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou svému zaměstnavateli. Nejvyšším soudem tak byla řešena situace, kdy došlo k poškození vozidla leasingového pronajímatele při dopravní nehodě, za kterou nesl odpovědnost jiný účastník dopravní nehody než leasingový nájemce, a pro takový případ Nejvyšší soud uzavřel, že právo domáhat se náhrady škody z titulu poškození vozidla má vůči škůdci leasingový pronajímatel jako vlastník tohoto vozidla a nikoli leasingový nájemce. V poměrech posuzované věci sice došlo k poškození vozidla ve vlastnictví leasingového pronajímatele při dopravní nehodě ze dne [datum], ovšem tato dopravní nehoda byla zaviněna žalovanou jako zaměstnankyní žalobkyně, tedy leasingového nájemce, přičemž žalobkyně uplatňuje požadavek na náhradu škody vůči žalované jako své zaměstnankyni a nikoli vůči dalšímu účastníku dopravní nehody z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. V rovině občanskoprávní je to tedy v posuzované věci žalobkyně, která ve smyslu ust. § 2914 o. z., jak na to správně poukázala žalovaná i s odkazem na odpovídající rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nese odpovědnost za škodu vzniklou při předmětné dopravní nehodě, neboť je to právě ona, která je povinna nahradit škodu způsobenou žalovanou jako svojí zaměstnankyní. Z pohledu občanskoprávního je to tedy žalobkyně, která by byla pasivně věcně legitimována k náhradě škody způsobené dopravní nehodou zaviněnou žalovanou. Ovšem odpovědnost žalované vůči žalobkyni je v dané věci založena příslušnými ustanoveními zákoníku práce, jak na ně správně poukázal již soud prvního stupně, tedy zejména ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaná při plnění pracovních úkolů zaviněně porušila své povinnosti při řízení předmětného vozidla, přičemž v důsledku tohoto jejího jednání došlo k dopravní nehodě a vzniku škody (také) na vozidle, které řídila, ve vlastnictví společnosti [právnická osoba] jako leasingového pronajímatele. V souladu s obsahem úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společnosti [právnická osoba], kterou k důkazu odvolací soud provedl, bylo pak povinností žalobkyně provést na své náklady opravu vozidla, a tedy rovněž nést v rozsahu, v jakém nebyla škoda kryta havarijním pojištěním vozidla, náklady na jeho opravu. V dané věci bylo tak zcela jednoznačně prokázáno, byť se s tím žalovaná ani po provedení příslušné úvěrové smlouvy neztotožnila, že to byla právě žalobkyně, která byla povinna nést náklady na opravu vozidla při jeho poškození (z titulu její odpovědnosti za škodu a rovněž dle ustanovení smlouvy o úvěru ze dne [datum]), z čehož jednoznačně plyne, že byla povinna uhradit tyto náklady rovněž v rozsahu nehrazeném ze strany pojišťovny, tedy v rozsahu tzv. spoluúčasti, byť výslovně ohledně úhrady spoluúčasti jako takové v úvěrové smlouvě uvedeno nic není (pokud byla žalobkyně povinna nést veškeré náklady související s opravou vozidla, byla nepochybně povinna nést rovněž ty náklady, které nebyly kryty havarijním pojištěním).

22. Škoda, za kterou zaměstnanec odpovídá svému zaměstnavateli, přitom nemusí být způsobena na jeho věcech, ale může spočívat také v tom, že zaměstnavatel má povinnost nahradit škodu tomu, komu ji zaviněně způsobil zaměstnanec (k tomu srovnej také rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Právě taková situace přitom nastala i v posuzované věci, neboť žalobkyně byla povinna s ohledem na poškození vozidla při dopravní nehodě zaviněné žalovanou při plnění jejích pracovních úkolů a rovněž na podkladě uzavřené úvěrové smlouvy náklady na opravu na vozidle ve vlastnictví leasingového pronajímatele nést (nahradit škodu). Žalobkyně je tak nepochybně aktivně věcně legitimována k tomu, aby náhradu škody ve smyslu ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce po žalované požadovala, přičemž žalovaná škodu uvedením v předešlý stav neodčinila, a tudíž je žalobkyně oprávněna požadovat tuto náhradu škody po žalované v penězích (viz § 257 odst. 1 zákoníku práce), jak správně dovodil již soud prvního stupně. Jelikož bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně uhradila z titulu opravy vozidla poškozeného při dopravní nehodě zaviněné žalovanou, které bylo ve vlastnictví leasingového pronajímatele, částku 19 898 Kč (bez DPH), je tak oprávněna požadovat po žalované tuto částku nahradit.

23. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v případě havarijního pojištění předmětného vozidla, bylo toto havarijní pojištění sjednáno leasingovým pronajímatelem jako vlastníkem vozidla, jak to úvěrová smlouva umožňovala, přičemž za škodu vzniklou na předmětném vozidle ve vlastnictví leasingového pronajímatele byla odpovědná vůči němu žalobkyně jako leasingový nájemce a jako osoba, které se přičítá jednání žalované, kterým byla škoda způsobena, a tedy případný nárok na náhradu škody vznikl vlastnici vozidla vůči žalobkyni. Byla-li tato škoda zčásti kryta havarijním pojištěním a vyplaceným pojistným plněním ze strany pojišťovny, pak k případnému zákonnému přechodu práva na náhradu škody ze strany vlastnice vozidla na plnící pojišťovnu mohlo dojít jen ve vztahu k žalobkyni a nikoli k žalované, tedy ani tato skutečnost vliv na odpovědnost žalované vůči žalobkyni a aktivní věcnou legitimaci žalobkyně nemá.

24. Jde-li o další nárok na náhradu škody v podobě nákladů za pronájem náhradního vozidla, ve vztahu k tomuto nároku se již námitky žalované ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně vztáhnout vůbec nedají, neboť v důsledku poškození vozidla ve vlastnictví leasingové pronajímatelky, které ovšem byla oprávněna užívat a také užívala žalobkyně ke své podnikatelské činnosti, bylo vyřazeno toto vozidlo z provozu a žalobkyně k zajištění své podnikatelské činnosti musela si pronajmout vozidlo jiné, jak to správně uzavřel již soud prvního stupně.

25. S ohledem na to je třeba odmítnout rovněž námitku žalované, byť jen zcela obecně vznesenou v jejím odvolání, že by náklady spojené se zapůjčením náhradního vozidla nebyly ze strany žalobkyně vynaloženy účelně a nutně, kdy je namístě s ohledem na závěry z provedeného dokazování před soudem prvního stupně soudu prvního stupně přisvědčit i v tom, že náhradní vozidlo bylo ze strany žalobkyně pronajato jen po nezbytně nutnou dobu, tedy po dobu trvání opravy vozidla poškozeného při dopravní nehodě zaviněné žalovanou. Délku trvání opravy tohoto vozidla v trvání přibližně šesti týdnů nelze považovat za nepřiměřenou, ale naopak přiměřenou a odpovídající rozsahu poškození vozidla, včetně prostoru pro rozhodnutí, zda je ještě vůbec účelné opravu vozidla provést. Poukázat je možné i na to, že v případě pronájmu náhradního vozidla byl účtován jeho pronájem pouze po dobu, po kterou bylo skutečně používáno žalobkyní, tedy i v tomto ohledu si žalobkyně počínala zcela odpovědně a racionálně. Vyvráceno dále bylo provedenými důkazy, včetně výslechu svědka [jméno] [příjmení] provádějícího opravu vozidla, tvrzení žalované, že by vozidlo bylo opraveno dříve, než žalobkyně tvrdila, a prokázáno bylo naopak tedy to, že náhradní vozidlo bylo zapůjčeno právě a jen po dobu trvání opravy vozidla.

26. Po částečných zpětvzetích žaloby žalobkyně nepožadovala již po žalované náhradu za daň z přidané hodnoty a také opravila původně nesprávně uplatněný požadavek na náhradu za pronájem vozidla, a tedy po provedených částečných zpětvzetích žaloby a částečném zastavení řízení, požadovala žalobkyně po žalované nahradit jen tu částku, kterou za pronájem náhradního vozidla bez daně z přidané hodnoty zaplatila ve výši 26 600 Kč. Výši této částky nepovažuje odvolací soud rovněž za nepřiměřenou, přičemž žalovaná ani žádné konkrétní skutečnosti, které by ohledně nepřiměřenosti této částky svědčily, neuvedla ani před soudem prvního stupně a ani ve svém odvolání.

27. S ostatními námitkami ze strany žalované, které byly uplatněny před soudem prvního stupně a nebyly již zopakovány v jejím odvolání, se řádně vypořádal soud prvního stupně, zejména tedy s její námitkou ohledně neprojednání nároku na náhradu škody ze strany žalobkyně, kdy správně uzavřel, že jde v případě ust. § 263 odst. 1 zákoníku práce jen o pořádkové opatření, které vliv na nárok zaměstnavatele na náhradu škody vůči zaměstnanci nemá; rovněž lhůta 1 měsíce uvedená v tomto zákonném ustanovení pro projednání a písemné oznámení je lhůtou jen pořádkovou. Správně se vypořádal rovněž s námitkou žalované v tom směru, že část náhrady škody již uhradila v rozsahu částky 10 000 Kč, neboť skutečně k této otázce žalovaná žádné konkrétní skutečnosti přes poučení soudu neuvedla a také neoznačila žádné důkazy k prokázání takového tvrzení, kdy stržení této částky ze mzdy žalované bylo vyvráceno předloženými výplatními páskami ze strany žalobkyně. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani námitku žalované stran údajného ujištění ohledně toho, že pro případ nehody vozidla mělo by být žalobkyni zapůjčeno náhradní vozidlo bezplatně, když nic takového v průběhu řízení najevo nevyšlo, a naopak bylo prokázáno, že žalobkyně si předmětné vozidlo za úplatu pronajala.

28. Správně tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalovanou povinnost k zaplacení náhrady škody žalobkyni ve výši 46 498 Kč stíhá s tím, že rovněž správně uvedl, že takto požadovaná výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nepřesahuje u žalované částku rovnající se 4,5 násobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobila škodu (viz § 257 odst. 2 zákoníku práce). V posuzovaném případě je třeba vycházet z pravděpodobného výdělku žalované u žalobkyně, jelikož její pracovní poměr byl navázán ke dni [datum] (pro úplnost zde odvolací soud dodává, že mezi účastnicemi bylo nesporné, že dne [datum] byla mezi nimi pracovní smlouva předložená žalobkyní, byť bez podpisu zaměstnavatele, uzavřena), a ke dni způsobení škody neodpracovala tedy žalovaná v předchozím kalendářním čtvrtletí alespoň 21 dnů (viz § 351 a násl. zákoníku práce). Při hrubé mzdě ve výši 15 500 Kč měsíčně sjednané v pracovní smlouvě, v měsíci [anonymizováno] [rok] odpracovaných 13 dnech a 104 hodinách a dosažené hrubé mzdě ve výši 9 159 Kč, činí tedy průměrný hrubý hodinový výdělek žalované 88,07 Kč a průměrný hrubý měsíční výdělek 15 317 Kč (viz § 355 a § 356 zákoníku práce), a jeho 4,5 násobek tedy částku 68 926,50 Kč.

29. Odvolací soud dále doplňuje, že zde nebyly tvrzeny a ani nevyšly najevo žádné skutečnosti, ať už v podobě okolností dopravní nehody či týkající se osob žalované nebo žalobkyně, které by mohly být posouzeny jako důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by dle ust. § 264 zákoníku práce mohl soud výši náhrady škody snížit; naopak skutečnosti tvrzené či vyšlé najevo za takové důvody považovat nelze.

30. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud žalované uložil povinnost částku 46 498 Kč žalobkyni zaplatit.

31. Jde-li o požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 46 498 Kč, pak soud prvního stupně sice správně uzavřel, že žalobkyni vzniklo na zaplacení úroku z prodlení právo, ovšem dle názoru odvolacího soudu dospěl k nesprávnému závěru o tom, kdy k prodlení žalované došlo. V dané věci je třeba vyjít z toho, že žalovaná byla před podáním žaloby žalobkyní vyzvána k zaplacení náhrady škody ve výši 52 084 Kč, která sestávala z částky 19 898 Kč a částky 32 186 Kč, zahrnující tedy zcela přiznanou náhradu škody ve výši 46 498 Kč, s tím, že žalobkyně stanovila žalované lhůtu k zaplacení této částky nejpozději do deseti dnů ode dne doručení této výzvy. Prokázáno dále bylo, že výzva ze dne [datum] byla také dne [datum] na adresu žalované odeslána, přičemž podle zjištění učiněných po doplnění dokazování odvolacím soudem byla zásilka obsahující tuto výzvu oznámena žalované dne [datum], neboť nebyla při doručování toho dne zastižena, ovšem žalovaná si v úložní době tuto zásilku nevyzvedla. Za okamžik doručení (dojití) této výzvy je tak třeba dle názoru odvolacího soudu považovat den [datum], byť si žalovaná zásilku obsahující výzvu žalobkyně nepřevzala, neboť v ten den došla zásilka obsahující tuto výzvu do dispozice žalované a žalovaná se s ní mohla seznámit, pokud by si ji po oznámení nedoručené zásilky vyzvedla (viz také § 570 odst. 1 o. z., s ohledem na povahu doručované písemnosti se zde neuplatní ust. § 334 a násl. zákoníku práce, ale subsidiárně ustanovení občanského zákoníku). Nelze tak přisvědčit žalobkyni, že by k doručení výzvy z hmotněprávního hlediska nedošlo, neboť k němu došlo, a to právě dne [datum]. Pokud žalobkyně stanovila žalované lhůtu k zaplacení náhrady škody do deseti dnů od doručení výzvy (viz také § 1958 odst. 2 o. z.), pak poslední den této lhůty připadl na den [datum], a žalovaná se tak do prodlení s úhradou náhrady škody dostala ode dne [datum] (viz § 1968 o. z.) a nikoli ode dne [datum], jak bylo žalobkyní a soudem prvního stupně uvažováno. Na rozdíl od žalobkyně a soudu prvního stupně má tak odvolací soud za to, že úrok z prodlení je žalobkyně dle ust. § 1970 o. z. po žalované oprávněna požadovat až ode dne [datum], a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy právě ve výši 15 %, jak bylo žalobkyní žádáno. Za věcně správné je tak třeba považovat rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení z částky 46 498 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, naopak za dobu od [datum] do [datum] není rozhodnutí soudu prvního stupně správné a za tuto dobu žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení nevznikl.

32. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud ve výroku II. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil pouze v rozsahu požadavku žalobkyně na uhrazení úroku z prodlení z částky 46 498 Kč za dobu od [datum] do [datum] tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a ve zbývajícím rozsahu, tedy co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 46 498 Kč s 15 % úrokem prodlení ročně od [datum] do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. Vzhledem k tomu, že odvolací soud přistoupil k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

34. V té souvislosti odvolací soud nejprve přisvědčuje námitkám žalované, že soudem prvního stupně nebylo při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupováno správně, pokud jím bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně se svou žalobou plně neuspěla, pokud žalobu vzala co do částky 8 609,79 Kč s příslušenstvím zpět, aniž by se tak stalo pro chování žalované ve smyslu splnění takto žalobou původně uplatněné povinnosti (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Částečné zastavení řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby je tak procesním neúspěchem žalované, který bylo třeba v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zohlednit, a tedy o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Nelze ovšem postupovat ani tak, jak to namítala žalovaná, tedy přiznanou náhradu nákladů řízení soudem prvního stupně snížit v rozsahu žalovanou uváděného úspěchu a neúspěchu účastnic ve sporu, jelikož soud prvního stupně náhradu nákladů řízení vypočítával z předmětu řízení ve výši 46 498 Kč, a tedy nevycházel z předmětu řízení vymezeného žalobou.

35. Odvolací soud tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. S ohledem na to, že žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k plnění v jiné výši (nižší), než následně uplatnila žalobou, a že k částečným zpětvzetím žaloby a také k částečnému zastavení řízení pro tato zpětvzetí žaloby docházelo postupně, bylo třeba předmět řízení ve vztahu k jednotlivým úkonům právní služby rozčlenit, a také ve vztahu k nim určit poměr úspěchu a neúspěchu účastnic ve sporu.

36. Pokud jde o předžalobní výzvu k plnění, zde žalobkyně požadovala zaplacení částky 52 084 Kč, a tedy právě tato částka je tarifní hodnotou vztahující se k tomu úkonu právní služby a ve vztahu k této částce je třeba v případě tohoto úkonu právní služby posuzovat poměr úspěchu a neúspěchů účastnic v tomto řízení. V takovém případě úspěch žalobkyně představuje 89 % a její neúspěch 11 %, a tedy v případě tohoto úkonu právní služby náleží žalobkyni náhrada v rozsahu 78 %. Odměna za tento úkon právní služby ve smyslu ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT činí 3 220 Kč a náhrada paušálních výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT částku 300 Kč, s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty jde celkem o částku 4 259,80 Kč 78 % z ní činí 3 322,20 Kč, a tedy tato částka žalobkyni v náhradě nákladů řízení náleží.

37. V případě úkonů právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a účasti u jednání soudu prvního stupně dne [datum], kdy až v jeho průběhu došlo k vyhlášení usnesení o částečném zastavení řízení pro částku 6 110,79 Kč s příslušenstvím, je třeba považovat za tarifní hodnotu částku 55 107,79 Kč. V takovém případě úspěch žalobkyně představuje 84 % a její neúspěch 16 %, a žalobkyni tak náleží náhrada v rozsahu 68%. Za tyto tři úkony právní služby činí odměna zástupce žalobkyně ve smyslu ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT částku 3 340 Kč na každý z nich a náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT částku 300 Kč na každý z nich, celkem tedy 10 920 Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty jde celkem o částku 13 213,20 Kč. Připočíst je dále třeba na tomto místě zaplacený soudní poplatek 2 756 Kč, který se k tomuto předmětu řízení rovněž vztahoval. Celkem tedy jde o částku 15 969,20 Kč a 68 % z ní činí 10 859,10 Kč, a tedy tato částka žalobkyni v náhradě nákladů řízení náleží.

38. Další dva úkony právní služby se již vztahují k tarifní hodnotě věci 48 997 Kč, neboť ty byly učiněny až poté, co bylo řízení zčásti pro částku 6 110,79 Kč s příslušenstvím zastaveno, zde pak úspěch žalobkyně představuje 95 % a její neúspěch 5 %, a tudíž žalobkyni náleží z těchto nákladů 90 %. Odměna za dva poskytnuté úkony právní služby účasti u jednání dne [datum] a vyjádření ze dne [datum] pak činí ve smyslu ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT částku 3 060 Kč na jeden úkon právní služby a náhrada hotových výdajů opět částku 300 Kč na jeden úkon právní služby, při dvou úkonech jde tedy celkem o částku 6 720 Kč a spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty o částku 8 131,20 Kč 90 % z této částky pak činí částku 7 318,10 Kč, a tedy tato částka žalobkyni v náhradě nákladů řízení náleží.

39. V případě těch úkonů právní služby, které nepovažoval za účelně vynaložené soud prvního stupně, ani odvolací soud s náhradou nákladů řízení neuvažoval, neboť v tomto rozsahu považuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, a ostatně vůči němu nebylo žalobkyní ani nic namítáno a ani jí odvolání proti nákladovému výroku podáno nebylo. Nebylo tak důvodu, aby odvolací soud jen k odvolání žalované tuto úvahu soudu prvního stupně (případně v její neprospěch) přehodnocoval.

40. Celkem tedy za řízení před soudem prvního stupně náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 21 499,40 Kč a nikoli soudem prvního stupně uvažovaných 26 137,80 Kč.

41. Odvolací soud tedy za řízení před soudem prvního stupně uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21 499,40 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

42. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, neboť neúspěch žalobkyně v podobě částečného snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je třeba s ohledem na její úspěch ve věci samé a částečný úspěch v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně považovat za neúspěch toliko v nepatrné části. Náklady řízení na straně žalobkyně v tomto odvolacím řízení představují náklady jejího právního zastoupení advokátem, kdy odvolací soud považuje za účelně vynaložené tři úkony právní služby poskytnuté zástupcem žalobkyně v podobě vyjádření k odvolání žalované a účasti u dvou jednání odvolacího soudu, zatímco podání žalobkyně k výzvě odvolacího soudu učiněné ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. nepovažuje za úkon, který by měl být k tíži žalované ve prospěch žalobkyně honorován, neboť žalobkyně měla v dostatečném rozsahu taková tvrzení uvést již v podané žalobě a v řízení před soudem prvního stupně. Za tyto tři úkony právní služby náleží zástupci žalobkyně odměna z tarifní hodnoty věci 46 498 Kč dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT ve výši 2 980 Kč na jeden úkon právní služby, dále mu náleží náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby, dohromady tedy částka 9 840 Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty celkem částka 11 906,40 Kč Odvolací soud tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 11 906,40 Kč, a to opět v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobkyně.