33 A 51/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: A. V., narozen X státní příslušnost X t. č. v ZZC Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, Praha o žalobě ze dne 20. 7. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2026, č. j. OAM-843/BA- BA02-BA03-Z-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 7. 2026 č. j. OAM-843/BA-BA02-BA03-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026 (dále jen „zákona azylu“) o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 16. 10. 2026.

II. Žaloba

2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav.

3. Žalobce především namítal, že žalovaný vůbec řádně neposoudil reálnou možnost jeho vycestování na Ukrajinu, ačkoli probíhající válečný konflikt podle něj představuje překážku návratu. Podle žalobce tak nebyl naplněn účel jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Posouzení této otázky žalovaným považoval žalobce za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, ačkoliv aktuální judikatura správních soudů opakovaně dovozuje, že vyhoštění ukrajinských občanů není v současnosti realizovatelné.

4. Dále namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav při posouzení údajné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, protože neprokázal, že byla podána pouze za účelem oddálení vyhoštění; žalobce naopak uvádí, že si své možnosti ochrany uvědomil až po poučení a právní pomoci v zařízení pro zajištění cizinců.

5. Třetí okruh námitek směřoval proti tomu, že žalovaný bez dostatečného odůvodnění odmítl využít mírnější alternativy k zajištění, zejména povinnost pobývat v přijímacím či pobytovém středisku nebo pravidelně se hlásit ministerstvu, přestože žalobce uvedl konkrétní adresu pobytu a nic nenasvědčuje tomu, že by se řízení vyhýbal.

6. Z uvedených důvodů žalobce namítal, že napadené rozhodnutí odporuje zásadě proporcionality, a je proto nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření dne 27. 7. 2026 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí a napadené rozhodnutí považuje za zákonné a dostatečně odůvodněné.

8. Odmítal tvrzení, že by vyhoštění občanů Ukrajiny bylo automaticky nemožné, a argumentoval tím, že válečný konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny stejnou intenzitou, přičemž zejména západní regiony, včetně Zakarpatské oblasti, jsou podle dostupných informací bezpečné a vhodné pro návrat či vnitřní přesídlení. Na podporu svého názoru odkazoval na statistické údaje o bezpečnostní situaci a na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž samotná existence války neznamená automatickou překážku vyhoštění.

9. Dále uvedl, že žalobce má v Zakarpatské oblasti rodinné a majetkové zázemí, což možnost návratu posiluje. Námitky týkající se údajné neúčelovosti žádosti o mezinárodní ochranu a nevyužití zvláštních opatření považoval žalovaný za nedůvodné, respektive za opakující se a účelové argumenty, které byly již dostatečně vypořádány v napadeném rozhodnutí.

10. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci soudem

11. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

12. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 46e odst. 3 věta druhá ve spojení s § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů.

V. Rozhodnutí soudu

13. Žaloba není důvodná.

14. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

15. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu „Ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů, jde-li o osoby podle odstavce 2, nejdéle na 90 dnů.“ 16. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 17. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 18. Soud konstatuje, že § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu stanoví jasné podmínky, za nichž může být cizinec zajištěn. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy cizinec (1) podá žádost o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců, (2) ačkoliv mohl požádat o mezinárodní ochranu dříve, a zároveň (3) existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a (4) nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně.

19. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců. Sporné však bylo, zda lze okolnosti případu vyhodnotit tak, že žalobce mohl o mezinárodní ochranu požádat již dříve a že jeho žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Účastníci se dále rozcházeli v posouzení otázky, zda bylo možné namísto zajištění účinně využít některé ze zvláštních opatření.

20. Pro naplnění účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí jsou-li dány oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudek KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne převažující motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

21. O účelovosti žádosti lze tedy uvažovat tehdy, usiluje-li žadatel o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění, přičemž nestojí o mezinárodní ochranu. Případně uvědomuje-li si žadatel, že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, anebo pokud by hlavním účelem žádosti byl účel mařit – žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25.2.2026 č.j. 35 A 4/2026-21). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU; přiměřeně pak usnesení SD EU ve věci C-186/21 PPU J. A. proti Slovinsku ze dne 3. 6. 2021, odst. 35–39]

22. V projednávané věci byly podmínky pro zajištění žalobce splněny, neboť není pochyb o tom, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v ZZC dne 29. 6. 2026, za situace, kdy mu již bylo uloženo správní vyhoštění (rozhodnutím ze dne 22. 6. 2026 č. j. KRPP- 91524-13/ČJ-2026-030022) na dobu 3 let. Žalovaný tak měl oprávněný důvod se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit vyhoštění.

23. Žalovaný dovodil existenci oprávněných důvodů domnívat se, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově, zejména ze skutečnosti, že na území České republiky pobýval bez platného pobytového oprávnění nejméně od prosince 2023, kdy mu nebyla prodloužena platnost zaměstnanecké karty a současně uplynula i doba jeho oprávněného pobytu na základě biometrického cestovního dokladu.

24. Dne 22. 6. 2026 byl žalobce kontrolován Policií České republiky v Plzni, přičemž bylo zjištěno, že u sebe nemá žádný doklad totožnosti. Následnou lustrací bylo ověřeno, že jeho zaměstnanecká karta byla platná pouze do 31. 8. 2023 a že po uplynutí navazující doby oprávněného pobytu na základě biometrického cestovního dokladu pobýval na území České republiky neoprávněně. Z tohoto důvodu byl zadržen, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace správního vyhoštění.

25. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce si byl své pobytové situace vědom, avšak nijak ji aktivně neřešil ani z území České republiky nevycestoval. V průběhu správních řízení opakovaně uváděl, že se nechce vrátit na Ukrajinu z důvodu probíhajícího válečného konfliktu a obavy z případného povolání do armády. Současně uvedl, že nemá v úmyslu vycestovat a že by v případě nutnosti raději odcestoval do Moldavska. Žalobce dále sdělil, že před zajištěním bydlel na ubytovně v Lysé nad Labem, nevěděl, kde se nachází jeho cestovní doklad, nebyl nikde hlášen k pobytu a příležitostně vykonával brigádnické či pomocné práce. K osobním poměrům uvedl, že na území České republiky nemá žádný majetek ani závazky a nežijí zde ani jeho příbuzní. Naopak na Ukrajině má manželku, syna a bratra. Při výslechu dne 22. 6. 2026 uvedl, že věděl o možnosti pobývat na území České republiky na základě biometrického cestovního dokladu po dobu 90 dnů, avšak po uplynutí této doby svou pobytovou situaci nijak neřešil a očekával, že bude kontaktován v souvislosti s prodloužením pobytu.

26. Žalovaný dále zjistil, že žalobce po celou dobu svého pobytu na území České republiky ani v jiném členském státě Evropské unie nikdy nepožádal o mezinárodní ochranu, přestože mu v podání takové žádosti objektivně nic nebránilo.

27. Na základě uvedených skutečností dospěl žalovaný k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, tedy s cílem oddálit či zmařit realizaci správního vyhoštění. Soud považuje tento závěr za přiměřený a logicky vyplývající ze shromážděných podkladů. Žalobce po ztrátě pobytového oprávnění po dlouhou dobu neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu ani k opuštění území České republiky, přestože si byl vědom, že jeho pobytová situace není vyřešena. Ani jeho tvrzení, že nevěděl o nutnosti vycestovat po skončení oprávněného pobytu, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Od cizince lze rozumně očekávat, že si bude vědom základních důsledků zániku svého pobytového oprávnění a že svou pobytovou situaci bude aktivně řešit.

28. Uvedené okolnosti proto poskytovaly dostatečný skutkový podklad pro závěr žalovaného, že hlavním účelem podané žádosti o mezinárodní ochranu bylo zabránit nebo alespoň oddálit výkon správního vyhoštění. Takový závěr odpovídá smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a vychází z individuálních okolností případu žalobce.

29. K naplnění účelu zajištění soud konstatuje, že neshledal důvodnou žalobcovu argumentaci, že v jeho případě není jeho vycestování možné z důvodu probíhajícího válečného konfliktu na území Ukrajiny. Přestože vyhoštění je hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS) nebude žalobce v samotném řízení o zajištění vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), není proto mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné.

30. Žalovaný se nicméně proveditelností vyhoštění žalobce zabýval, byť pouze stručně, na straně 4 napadeného rozhodnutí.

31. Obecné poměry v zemi původu sice samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom však je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu žalobce vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025). Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu.

32. O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice, soud proto nemůže bez dalšího souhlasit s tvrzením žalobce, že není vyhoštění v jeho případě možné z důvodu probíhajícího konfliktu.

33. Žalovaný učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v napadeném rozhodnutí o zajištění. Uvedl, že žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, kde žije také jeho rodina, z toho je patrné, že mu objektivně nic nebrání v návratu do vlasti. Tím spíše, že oblast, ze které žalobce pochází, není v bezprostřední blízkosti bojových operací. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné.

34. Soud se proto neztotožnil ani s námitkou žalobce, že žalovaný dostatečně neposoudil reálnou možnost realizace správního vyhoštění. Ačkoli žalobce v žalobě odkazoval na judikaturu zdůrazňující povinnost správních orgánů zkoumat reálnost vyhoštění jako předpoklad zajištění, z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný se touto otázkou zabýval a své závěry opřel o konkrétní podklady. Ze správního spisu je patrné, že si opatřil závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2026, podle něhož je vycestování žalobce na Ukrajinu možné. Toto stanovisko vychází mimo jiné z informace OAMP „Ukrajina, bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny; přeshraniční pohyb“ ze dne 12. 1. 2026, podle níž jsou pozemní bojové operace dlouhodobě soustředěny zejména na východ a jihovýchod země, zatímco v západních oblastech Ukrajiny je intenzita útoků výrazně nižší.

35. Soud současně nepřehlédl judikaturu, na kterou žalobce poukazoval a z níž dovozoval obecnou nemožnost návratu státních příslušníků Ukrajiny do země původu. Takový závěr však nelze bez dalšího vztáhnout na každý jednotlivý případ. Jak již zdejší soud opakovaně uvedl ve své rozhodovací praxi, bezpečnostní situace na Ukrajině není na celém jejím území stejná a případnou možnost návratu je proto nutné posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu, zejména ve vztahu k oblasti, do níž se má dotčená osoba vrátit.

36. V projednávané věci žalovaný vycházel ze skutečnosti, že žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, která se nachází v západní části Ukrajiny a dlouhodobě nepatří mezi regiony bezprostředně dotčené bojovými operacemi. Žalovaný proto disponoval konkrétními podklady, na jejichž základě dospěl k závěru, že návrat žalobce do země původu není vyloučen a že účel zajištění spočívající v realizaci správního vyhoštění nelze považovat za předem neuskutečnitelný.

37. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobci vrátit se na Ukrajinu kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce navíc pochází ze Zakarpatské oblasti, kde ani není nutné vnitrostátní přesídlení. Pouhá obava žalobce, jenž uvedl do protokolu o výpovědi, že nechce být odveden k branné povinnosti, mu objektivně nebrání v návratu zpět na Ukrajinu.

38. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu. Soud proto neshledal, že by žalovaný rezignoval na individuální posouzení možnosti vyhoštění nebo že by jeho závěry byly v tomto směru nepřezkoumatelné.

39. Žalobce dále namítal nedostatečné odůvodnění neuložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Soud však této námitce nepřisvědčil. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se možností uložení zvláštních opatření řádně zabýval a své závěry opřel o individuální posouzení osobních, majetkových a pobytových poměrů žalobce. Zohlednil zejména skutečnost, že žalobce neměl na území České republiky evidovaný pobyt, nedisponoval stabilním zázemím, byl ubytován pouze na ubytovně, nevlastnil žádný majetek a nebyl oprávněn legálně vykonávat výdělečnou činnost. Za těchto okolností nebylo možné důvodně předpokládat, že by byl dlouhodobě dosažitelný pro správní orgány a řádně plnil povinnosti vyplývající ze zvláštního opatření. Přestože nelze bez dalšího vycházet z toho, že by se žalobce správním orgánům úmyslně vyhýbal, jeho osobní a majetkové poměry neposkytovaly dostatečné záruky pro závěr, že mírnější opatření bude schopno zajistit sledovaný účel řízení. Ostatně žalobce uváděl jako místo svého pobytu ubytovnu, na níž byl ubytován pouze na základě neformální dohody, což samo o sobě představovalo omezenou záruku jeho budoucí dosažitelnosti.

40. Soud v této souvislosti odkazuje například na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 253/2017-37 ze dne 25. 7. 2017 a č. j. 5 Azs 129/2025-22, z nichž vyplývá, že efektivitu zvláštních opatření je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím k osobním, majetkovým a rodinným poměrům žadatele, jeho pobytové historii, dosavadnímu respektování právních povinností i způsobu spolupráce se správními orgány. Soud má za to, že žalovaný těmto požadavkům dostál a dostatečně vysvětlil, proč v projednávané věci nepovažoval zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu za dostatečný prostředek k dosažení účelu sledovaného zákonem.

41. Soud se rovněž ztotožňuje se závěrem žalovaného, že v případě žalobce by nebylo dostatečné ani jeho umístění do přijímacího nebo pobytového střediska. Tato zařízení jsou koncipována jako otevřená a jejich klientům nebrání ve volném pohybu. S ohledem na dosavadní jednání žalobce, zejména jeho dlouhodobý neoprávněný pobyt na území České republiky, nerespektování pobytového režimu po skončení platnosti pobytového oprávnění a skutečnost, že ani poté nepřijal kroky k legalizaci svého pobytu či k opuštění území, nebylo nepřiměřené dovodit, že by ani toto opatření nemuselo zajistit jeho dostupnost pro správní orgány. Za těchto okolností proto soud považuje závěr žalovaného o neúčinnosti mírnějších opatření za zákonný, přezkoumatelný a přiměřený okolnostem projednávané věci.

VI. Závěr

42. S ohledem na shora uvedené soud shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným a v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí netrpí ani vadami řízení, respektuje veškeré zásady správního řízení, stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění je dostatečné a přezkoumatelné a v souladu požadavky vyplývajícími z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu.

43. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

VII. Náklady řízení

44. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 4. srpna 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.