33 A 53/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: I. F., nar. X, státní příslušnice X, bytem X právně zast. Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 7, 360 01 Karlovy Vary proti žalované: Ministerstvo vnitra ČR, komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě ze dne 28. 11. 2025 proti rozhodnutí žalované č. j. MV-143598-4/SO-2025 ze dne 12. 11. 2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadená rozhodnutí

1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č.j. OAM 3582- 23/ZM-2025 ze dne 18. 8. 2025 byla dle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty z důvodu, že žalobkyně neplnila na území účel, tj. společné soužití s manželem V. F., pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím č. j. MV-143598-4/SO-2025 ze dne 12. 11. 2025 žalovaná rozhodla podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) o odvolání žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí, jímž byla zamítnuta její žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty tak, že toto zamítla a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila.

II. Žaloba

3. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uváděla, že skutečnosti uvedené v rozsudku o rozvodu manželství nejsou pravdivé, a poskytla i důkazy o společném životě s manželem. Rozhodnutím ze dne 10. 6. 2025 byl její trvalý pobyt zrušen, přičemž odvolání proti rozhodnutí nepodala, neboť v té době již požádala o vydání zaměstnanecké karty. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v posuzované věci podala, neboť účel, za nímž jí byl pobyt udělen, byl naplněn, neboť s manželem až do právní moci rozsudku o rozvodu společně žili v jedné domácnosti, společně hospodařili, každodenně komunikovali a manželství tak fakticky plnilo svůj účel, nebyly v něm žádné rozpory a k rozvodu došlo až v současné době, přičemž ona s ním nesouhlasila.

4. Žalobkyně namítla, že správní orgán v řízení o vydání zaměstnanecké karty hodnotil skutečnosti, jež již byly posouzeny v řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že neposuzuje dobu před rozvodem manželství, ale jen rozhodný okamžik právní moci rozvodu manželství, avšak v řízení o vydání zaměstnanecké karty sám překvapivě tyto skutečnosti posuzoval znovu, a to jinak než v řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

5. Žalobkyně dále napadla právní posouzení věci správními orgány obou stupňů s tím, že v samostatném řízení o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze žádost zamítnout z důvodu podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť se jedná o použití výkladového argumentu a minori ad maius v její neprospěch. Správní orgán dále ani nehodnotil splnění podmínek dle § 42g odst. 2 a odůvodnění jeho rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

6. V rámci řízení o vydání zaměstnanecké karty byla žalobkyně vyzvána správním orgánem k doplnění žádosti a následně byla její žádost překvapivě zamítnuta z pro ni překvapivých důvodů podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kdy na tuto možnost nebyla upozorněna tak, aby se k tomuto mohla vyjádřit, a případně navrhnout další důkazy, přičemž sama navrhovala svůj výslech, který však nebyl proveden stejně tak jako nebyl proveden důkaz protokolem z jednání Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni, jejichž předmětem byl rozvod jejího manželství, nebyla vyžádána ani její vyjádření, jež učinila v těchto řízení. Správní orgán řádně neprošetřil její osobní poměry a nevěnoval se její argumentaci v řízení před správním orgánem I. stupně a vycházel jen ze stavu, který uvedl její bývalý manžel v řízení o rozvod manželství, aniž by jej správní orgán sám vyslechl, dále nevzal v potaz, že je pro něj závazný výrok soudu týkající se rozvodu manželství, nikoli jeho odůvodnění. Správní orgán ani neodůvodnil, proč neprovedl žalobkyní navrhované důkazy. V důsledku toho nebyl řádně zjištěn skutkový stav.

7. Žalobkyně dále namítla, že v situaci, kdy doložila všechny požadované dokumenty a splnila všechny podmínky pro udělení zaměstnanecké karty, byla s ohledem na vyjádření správního orgánu ve věci zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v legitimním očekávání udělení pobytu, neboť splnila všechny podmínky pro vydání zaměstnanecké karty.

8. Žalobkyně dále napadla nesprávnou aplikaci ust. § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí rozporné s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, neboť neodpovídá okolnostem jejího případu, a není v souladu s veřejným právem. V důsledku nesprávného podřazení případu žalobkyně pod zákonný důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců, došlo rovněž k tomu, že napadené rozhodnutí nebylo patřičným způsobem odůvodněno, což je v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek odůvodnění.

9. Žalobkyně dále uvedla, že má zato, že v jejím případě se na ni vztahovalo ust. § 45 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, z tohoto důvodu požádala dle ust. § 45 odst. 1 uvedeného zákona o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu ihned poté (2. 6. 2025), co nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství (23. 3. 2025). V zákoně přitom není uvedeno, že správní orgán bude zkoumat, kdy došlo k rozvratu manželství, přičemž žalobkyně nesouhlasí z výše uvedených důvodů s tvrzením o rozpadu manželství. Správní orgán měl otázku neplnění účelu pobytu řešit v rámci původního pobytového oprávnění, kam žalobkyně zakládala důkazy jako sms zprávy a fotky, nikoliv v souvislosti s vydáním nového pobytového oprávnění, neboť pro vydání zaměstnanecké karty z důvodu uvedeného v § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců není třeba plnit podmínky ve smyslu soužití rodiny. Dle žalobkyně je nesporné, že splňuje podmínku uvedenou v prvním odstavci § 45, tedy pobyt na území ČR v minimální délce tří let, zároveň podala žádost v zákonné jednoleté lhůtě po rozvodu manželství dle § 45 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a zároveň splnila obě podmínky uvedené v § 45 odst. 4 nezbytné pro to, aby mohla požádat o změnu pobytového oprávnění, a to, že 1. vstoupila na území státu za účelem společného soužití rodiny a 2. byla při podání žádosti držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem. Ve sledovaném období r. 2018 až 31. 3. 2025 byl naplněn účel, za níž jí byl pobyt udělen, neboť manželství formálně i fakticky plnilo svůj účel. Měl-li správní orgán zato, že účel pobytu (soužití rodiny) nebyl plněn, měl toto řešit s ohledem na tento pobyt, nikoli dodatečně v souvislosti s žádostí o vydání zaměstnanecké karty, a podmínky pro plnění jiného pobytu tak přenášet na žádost o pobyt nový.

10. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas s tím, že správní orgán jako rozhodné období považuje pouze období od 22. 10. 2020 do 21. 10. 2025, byť pobyt za účelem soužití rodiny byl vydán již 22. 10. 2018 a následně byl prodloužen. Hodnotí-li tedy správní orgán v řízení o nevydání zaměstnanecké karty i období dřívější, měl by je posoudit celé, nikoli pouze určitou výseč dle vlastního uvážení, což je svévolným výkladem k tíži žalobkyně. Žalobkyně do ČR přijela dne 10. 12. 2016 na pozvání svého bývalého manžela za účelem založení rodiny, od té doby do dne 26. 4. 2018 s ním žila. V období od 27. 4. 2018, kdy uzavřeli manželství, do právní moci rozhodnutí o rozvodu, tedy do 23. 3. 2025 manželství plnilo svůj účel, a jednalo se proto o rodinné soužití.

11. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby jí napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalované vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

III. Doplnění žaloby

12. Žalobkyně svoji žalobu podáním ze dne 8. 12. 2025 doplnila tak, že opětovně shrnula průběh dosavadního správního řízení. Uvedla, že žalovaná se měla řídit nejen právními normami, ale také svými vlastními rozhodnutími v dané věci v souladu s principem procesní úspornosti, neboť opakované vykonávání stejné práce není účelné a vydávat rozporná rozhodnutí o téže věci je protiprávní. Má zato, že rozhodnutí žalované OAM-3845-/ZR2025 ze dne 10. 6. 2025 a OAM-35820-23/ZM-2025 ze dne 18. 8. 2025 nejsou konzistentní a vzájemně si odporují, což uvádí žalobkyni v omyl, narušuje její práva a ničí jí život.

13. V žalobou napadeném rozhodnutí není zohledněna přiměřenost dopadu tohoto rozhodnutí na život žalobkyně.

14. Žalobkyně k doplnění žaloby přiložila k důkazu printscreeny whatsappové korespondence v azbuce s tím, že se jedná o korespondenci s bývalým manželem v roce 2023, dále předložila screenshoty rodinných fotografií, přičemž z některých je zřejmé, že byly pořízeny 1. 9. 2020 a 16. 1. 2022. Dále předložila podrobnou lustraci Cizineckého informačního systému týkající se její osoby a navrhla provedení těchto listin k důkazu, neboť má zato, že tyto dokazují, že před rozvodem s manželem společně žili, cestovali a nebyly mezi nimi žádné neshody, tudíž byl plněn cíl jejího pobytu na území ČR.

IV. Vyjádření žalované

15. Žalovaná ve vyjádření k žalobě dne 19. 12. 2025 uvedla, že postupovala v souladu s právními předpisy včetně ust. § 2 odst. 3 správního řádu. Námitka, že správní orgán posuzoval skutečnosti, jež již byly posouzeny v řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny a posuzoval je jinak, je zcela irelevantní. Obě řízení spolu nesouvisí a postup správního orgánu v řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu proto nemůže být předmětem podané žaloby. V řízení o vydání zaměstnanecké karty se posuzuje plnění účelu předchozího pobytu dle ust. § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jenž se vztahuje na vydání povolení k dlouhodobému pobytu obecně, tedy včetně povolení ve formě zaměstnanecké karty, a nejedná se tedy o použití výkladového argumentu a minori ad maius. Správní orgán má zákonnou povinnost při rozhodování o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu posoudit plnění účelu předchozího pobytu. Vzhledem k tomu, že byla zjištěna skutečnost, jež znemožňovala žádosti žalobkyně vyhovět, bylo by nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby se dále zabýval splněním podmínek dle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

16. Ustanovení § 45 odst. 4 zákona o pobytu cizinců se na případ žalobkyně nevztahuje, neboť na území ČR nevstoupila za účelem společného soužití rodiny, ale povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny jí bylo uděleno až od 22. 10. 2018, přičemž předtím pobývala na území na základě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území.

17. Tvrzení žalobkyně, že zamítnutí její žádosti pro ni bylo překvapivé a z překvapivých důvodů, je jejím subjektivním pocitem, jenž nemá vzhledem ke znění zákona č. 326/1999 Sb. opodstatnění. Správní orgán rovněž nemá povinnost žalobkyni upozorňovat na možnost zamítnutí její žádosti z určitého důvodu, pouze má povinnost seznámit ji s podklady pro vydání rozhodnutí a umožnit jí vyjádřit se k nim.

18. Žalovaná neprošetřovala osobní poměry žalobkyně a neprovedla v tomto směru jí navrhované důkazy, neboť v řízení byl zjištěn stav věci dle § 3 správního řádu a další dokazování by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Žalovaná nevycházela jen z vyjádření manžela žalobkyně v řízení o rozvod manželství, ale ze skutkových zjištění soudů obou instancí, tedy i z vyjádření žalobkyně a jí předložených důkazů. Žalobkyní zmiňované rodinné fotografie ani sms korespondenci s manželem správním orgánům nepředložila a předložila je až k doplnění žaloby. Tyto listiny jsou bezpředmětné, neboť se jedná o komunikaci a fotografie pořízené do června 2023 přičemž sama žalobkyně v řízení o rozvod manželství uvedla, že s manželem nežijí od září 2023. Žalobkyní předložený výpis evidence jejích pobytů v ČR od ledna do dubna 2023 je irelevantní z téhož důvodu.

19. Jde-li o otázku přiměřenosti vydaného rozhodnutí, zákon o pobytu cizinců nestanoví v případě žádosti o vydání zaměstnanecké karty správnímu orgánu povinnost tuto posuzovat. Tuto otázku by bylo možné posoudit na základě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), avšak žalobkyně nepřiměřenost rozhodnutí ve správním řízení nenamítala a žalovaná tak neměla žádné indicie, že by správní rozhodnutí zasahovalo do jejího soukromého a rodinného života v rozporu s uvedeným ustanovením, neboť správní orgán je v tomto ohledu odkázán na tvrzení účastníka a jím předložené důkazy. Ani uvedené ustanovení však cizincům negarantuje právo vstupovat a pobývat na území státu a nedává jim ani právo získat konkrétní typ pobytového oprávnění, a byť představuje určitou garanci a korektiv toho, že bude brán v kontextu všech posuzovaných zájmů také přiměřený zřetel na existující osobní a rodinné vazby cizince, současně připouští zásah do tohoto práva, děje-li se tak v souladu se zákonem a v oblastech zájmů chráněných státem.

20. Žalovaná uvedla, že má za to, že správní rozhodnutí byla vydána zcela v souladu s právními předpisy, byl řádně zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

V. Vyjádření žalobkyně

21. Žalobkyně se ve své reakci na vyjádření žalované zabývala zásadami vyjádřenými v ust. § 4 a § 5 správního řádu. Uvedla, že důkazy, jež předložila spolu s doplněním žaloby žalovanému v průběhu správních řízení neposkytla, neboť nemohla vědět, že při posuzování žádosti o pracovní vízum bude rozhodujícím faktorem otázka rodinného života. V souvislosti s ust. § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců m.j. uvedla, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně ze dne 10. 6. 2025 nabylo právní moci ke dni 1. 7. 2025, povolení k pobytu bylo platné do 21. 10. 2025, na základě čehož lze období nesplnění cíle vypočítat jako necelé tři měsíce. V poměru k době strávené v manželství od 27. 4. 2018 do 23. 3. 2025 a s ohledem na období platnosti víza od 22. 10. 2018 a jeho prodloužení do 22. 10. 2025 jsou tři měsíce velmi krátkým obdobím. S ohledem na rozvod manželství nebylo nesplnění cíle pobytu důsledkem subjektivního rozhodnutí žalobkyně, ale ukončením právního statusu, což je závažný důvod, a tento fakt představuje závažný, objektivní a dostatečný důvod, pro nějž nemůže být cíl společného soužití naplněn, což by mělo být zohledněno při právním posouzením situace. Žalobkyně žila na území ČR v manželství po dobu sedmi let, nadále chce pracovat u svého zaměstnavatele, kde pracuje již 9 let, chce žít s rodinou syna, její morální vlastnosti a životní principy jsou založeny na dodržování zákonů ČR.

VI. Posouzení věci soudem

22. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.).

23. Soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání v souladu s ust. § 51/1 s.ř.s.

24. V souladu s § 75 odst. 1,2 s.ř.s. soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VII. Rozhodnutí soudu

25. Žaloba není důvodná.

26. Předmětem přezkumu v projednávané věci je rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty z důvodu, že žalobkyně neplnila na území účel, pro něž jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno za situace, kdy na území pobývala nejprve na základě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území a až následně na základě dlouhodobého víza uděleného za účelem společného soužití rodiny na území. Žalobkyně se oproti tomu domnívá, že ve věci nebyl dán důvod pro zamítnutí její žádosti, neboť její manželství plnilo své funkce až do právní moci rozsudku o rozvodu manželství.

27. Dle ust. § 45 odst. 1 věta prvá zákona o pobytu cizinců „Cizinec, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu a hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu.

28. Dle ust. § 45 odst. 1 věta třetí zákona o pobytu cizinců „Nové povolení k dlouhodobému pobytu dále nelze udělit, jestliže cizinec neplnil před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu.“ 29. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně na území nevstoupila za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců, neboť nejprve na území pobývala na základě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území jí bylo vydáno následně s platností od 22. 10. 2018 do 21. 10. 2020, tento pobyt jí byl následně prodloužen s platností od 22. 10. 2020 do 21. 10. 2025, přičemž nositelem oprávnění ke společnému soužití rodiny byl v obou případech bývalý manžel žalobkyně V. F. Z rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 10 Co 15/2025- 87 ze dne 13. 2. 2025 vyplývá, že bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 9. 2024 č.j. 31 C 76/2024-40, jímž bylo manželství žalobkyně s V. F. rozvedeno, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Návrh na rozvod manželství byl podán dne 30. 6. 2024 a sama žalobkyně v řízení o rozvod manželství uvedla, že minimálně od září 2023 manželství neplní žádnou ze svých funkcí, přičemž V. F. uvedl, že manželství, i přes bydlení v jednom bytě, nefunguje již od září 2020. Manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 3. 2025. Rozhodnutím žalované ze dne 10. 6. 2025 č.j. OAM-3845-12/ZR-2025 byla žalobkyni zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle ust. § 46a odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně neplní účel, pro něž jí toto povolení bylo vydáno. Podle ust. § 46a odst. 4 uvedeného zákona byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území ČR 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V řízení bylo m.j. prokázáno, že nebyly naplněny vylučující podmínky ve smyslu ust. § 46a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť v řízení o rozvod manželství nebyly zjištěny žádné opodstatněné obtížné okolnosti, jež by byly důvodem pro zachování platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Rozhodnutím žalované ze dne 18. 8. 2025 č.j. OAM- 35820-23/ZM-2025 byla s ohledem na uvedené skutečnosti zamítnuta žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty a povolení k dlouhodobému pobytu dle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebylo vydáno, neboť žalobkyně neplnila na území účel, pro něž jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítnuto a rozhodnutí bylo potvrzeno.

30. Úvodem soud s ohledem na obsah žalobních námitek, kdy se jednotlivé argumenty vzájemně prolínají, považuje za vhodné uvést, že není jeho povinností reagovat na každou dílčí námitku a tu obsáhle vyvracet, ale jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č.j. 7 Afs 85/2013-33, či rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).

31. Žalobkyně požádala dne 2. 6. 2025, tedy po právní moci rozsudku o rozvodu manželství, o vydání zaměstnanecké karty, přičemž podmínkou vyhovění její žádosti bylo, aby plnila účel předchozího pobytu po převážně dlouhou dobu od 22. 10. 2020 do 21. 10. 2025, tedy po dobu, po kterou jí bylo vydáno předchozí povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, konkrétně s V. F. na území. Za situace, kdy v řízení o rozvod bylo prokázáno, že manželství žalobkyně dlouhodobě neplnilo svoji funkci, přičemž dle bývalého manžela žalobkyně ji neplnilo od září 2020 a dle žalobkyně od září 2023, je zřejmé, že uvedená podmínka splněna nebyla. Právě tato skutečnost byla důvodem nejen vydání žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházejícímu, ale i rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně, neboť tento byl vydán právě za účelem společného soužití na území.

32. Žalobkyně soudu navrhla provedení důkazu printscreeny komunikace s Volodymyrem Filoniukem na Messengeru vedené v azbuce a fotografiemi dokládajícími jejich společné soužití, protokoly z jednání a dalšími listinnými důkazy, jež byly předmětem řízení o rozvod manželství, dále výpisem podrobné lustrace osob dokládající místa pobytu žalobkyně v období od 17. 6. 2021 a od 8. 4. 2023, přičemž tyto soud pro nadbytečnost neprovedl s ohledem na to, že uvedená komunikace a fotografie se vztahují k období před rozvodem manželství, a z jejich podstaty jimi ani není možno spolehlivě prokázat faktické fungování manželství. Provedení důkazu výslechem žalobkyně, protokoly z jednání v řízení o rozvod manželství, stejně tak jako žalobkyní podaným odvoláním a vyjádřením shledal soud rovněž nadbytečným, neboť soud v řízeních o rozvod manželství vycházel m.j. z tvrzení žalobkyně uvedených v jejích podáních, ale především vycházel z její výpovědi a z výpovědi jejího tehdejšího manžela, a souhrn provedených důkazů je v dostatečném rozsahu proveden v odůvodnění rozhodnutí o rozvodu manželství. Z tohoto vyplývá, že skutkový stav byl provedenými důkazy spolehlivě zjištěn, přičemž bylo prokázáno, že manželství neplnilo žádnou ze svých funkcí minimálně od září 2023, jak vypověděla žalobkyně (zatímco dle jejího bývalého manžela žalobkyně ji neplnilo od září 2020). Je třeba zdůraznit, že právě z tvrzení žalobkyně následně správní orgány vycházely. Dle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne o tom, které z navržených důkazů provede. Ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. pak stanoví, že soud může v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem; soud přitom hodnotí důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými před správním orgánem. Z výše uvedeného vyplývá, proč soud, stejně tak jako správní orgány, neshledal potřebným provést žalobkyní navrhované důkazy za situace, kdy vycházel z obsahu správního spisu, na základě něhož dospěl k závěru, že stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s požadavky plynoucími z § 3 s. ř.

33. Skutečnost, že žalobkyně na území nevstoupila na území za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců, ale na území nejprve pobývala na základě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území, je důvodem, proč na její případ nelze aplikovat ust. § 45 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle něhož „Cizinec, který vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny podle § 42a, a je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem, je oprávněn po 3 letech pobytu na území nebo po dosažení věku 18 let požádat ministerstvo o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem.“ Nelze aplikovat ani ust. § 45 odst. 4 věta před středníkem, dle něhož „Cizinec, který vstoupil na území za účelem společného soužití rodiny podle § 42a a je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem, je oprávněn požádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem v případě rozvodu s nositelem oprávnění ke sloučení rodiny, pokud měl ke dni rozvodu na území povolen pobyt po dobu nejméně 3 let“. Naopak je nezbytné zkoumat splnění podmínky upravené v ust. § 45 odst. 1 věta třetí zákona o pobytu cizinců, tedy zda žalobkyně plnila před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že rozhodující není samotná existence formálně trvajícího manželství, ale reálné společné soužití manželů. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, včetně výpovědi žalobkyně v rámci řízení o rozvod manželství, v případě žalobkyně tak nastala situace, kdy její manželství sice trvalo, ale účel pobytu již nebyl naplňován, neboť manželství neplnilo žádnou ze svých funkcí minimálně od září 2023. V důsledku toho nastala situace, že již před podáním žádosti o zaměstnaneckou kartu žalobkyně neplnila účel dosavadního pobytu spočívající ve faktickém společném soužití s manželem, a proto nebylo možné nové povolení k dlouhodobému pobytu udělit.

34. Pokud žalobkyně uvádí, že nelze původní plnění účelu pobytu přenášet na rozhodnutí o vydání nového povolení, ale toto mělo být řešeno v rámci řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, pak je zřejmé, že právě v uvedeném řízení byla řešena otázka plnění účelu dosavadního dlouhodobého pobytu. Navíc soud není oprávněn zabývat se v tomto řízení posuzováním řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Soudu ani není s ohledem na výše uvedené zřejmé, oč žalobkyně opírá své přesvědčení o rozpornosti a nekonzistentnosti vydaných rozhodnutí, neboť z jejich obsahu je naopak seznatelné, že tyto vychází ze shodných skutkových zjištění a dospívají na základě nich i v rámci rozdílných předmětů řízení ke shodným závěrům.

35. Soud s ohledem na to, že předchozí povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně bylo omezeno na období od 22. 10. 2020 do 21. 10. 2025, neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že správní orgány nepostupovaly správně při svých úvahách a závěrech týkajících se doby ne/plnění účelu pobytu žalobkyně právě v tomto, a nikoli dřívějším, období. Smyslem § 45 odst. 1 věty třetí zákona o pobytu cizinců totiž není postihovat jakékoli historické období, kdy účel nebyl naplněn, ale zabránit tomu, aby si cizinec změnil účel pobytu v době, kdy již fakticky pobývá na území bez naplňování dosavadního účelu. Pokud by proto byla zamítnuta žádost žalobkyně například z důvodu, že tato před několika lety po krátkou dobu neplnila účel pobytu, ale následně by jej po dobu několika let až do doby podání žádosti plnila, pak bylo by možno takové rozhodnutí shledat příliš tvrdým. Situace žalobkyně je však odlišná, neboť žalobkyně účel pobytu neplnila minimálně od září 2023 nepřetržitě do současné doby. Z dikce zákona přitom vyplývá, že není ani stanoveno, po jakou část celkového pobytu cizince na území může být jeho účel nenaplňován, aniž by to mělo negativní důsledky. Ani tuto námitku týkající se vymezení rozhodné doby neplnění účelu pobytu proto soud neshledal důvodnou.

36. Ani námitku žalobkyně týkající se toho, že nebyla zkoumána přiměřenost dopadu žalobou napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, soud neshledal důvodnou. Důvodem je, že v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty nebylo povinností správního orgánu přiměřenost posuzovat za situace, kdy žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti týkající se nepřiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Ostatně žádné individuální okolnosti týkající se této otázky, jež by ji odlišovaly od jiných osob v obdobném postavení, žalobkyně neuvedla ani v rámci soudního řízení, a v té souvislosti ani nenavrhla žádné důkazy, jež by za účelem prokázání nepřiměřenosti rozhodnutí měly být provedeny. Je třeba zároveň uvést, že posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně se podrobně zabýval správní orgán již v řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně, a řádně odůvodnil, proč jeho rozhodnutí nebude takový nepřiměřený zásah představovat. Zároveň je třeba zdůraznit, že žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty byla zamítnuta proto, že tato nesplnila zákonnou podmínku uvedenou v § 45 odst. 1 věta třetí, tedy že neplnila účel dosavadního pobytu, tedy společné soužití s manželem. V takovém případě správní orgán ani neměl možnost provést správní úvahu, v rámci níž by mohl nesplnění této zákonné podmínky překlenout např. pouhou úvahou o přiměřenosti. Jak již uvedla žalovaná ve svém vyjádření, na případ žalobkyně nedopadá ze zákona povinnost provést test přiměřenost, a tuto by žalovaná měla provést v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v případě, že by žalobkyně tvrdila relevantní důvody svědčící o tom, že zamítnutí její žádosti o vydání zaměstnanecké karty představuje natolik intenzivní zásah do jejího rodinného a soukromého života, že by bez takového testu bylo rozhodnutí nezákonné. Taková situace však s ohledem na absenci relevantních tvrzení žalobkyně nenastala.

37. Žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné s ohledem na to, že správní orgán ani nehodnotil splnění podmínek dle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Soud tento názor nesdílí, neboť za situace, kdy v řízení bylo prokázáno nesplnění nezbytné zákonné podmínky spočívající v plnění účelu dosavadního pobytu dle § 45 odst. 1, pak by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zabývat se splněním dalších podmínek nezbytných pro udělení zaměstnanecké karty upravených v § 42 g uvedeného zákona.

38. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně týkající se překvapivosti rozhodnutí a jejího legitimního očekávání, že její žádosti o vydání zaměstnanecké karty bude vyhověno, doložila-li všechny požadované dokumenty. Zásada legitimního očekávání je založena na tom, že účastník správního řízení může důvodně očekávat, že správní orgán bude v jeho případě rozhodovat v souladu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, tj. předvídatelně, tedy konzistentně jako rozhodoval v obdobných případech. Pro shledání této námitky důvodnou by proto bylo nezbytné, aby žalobkyně doložila, že žalovaná dlouhodobě v rámci ustálené praxe udělovala zaměstnanecké karty i cizincům nacházejícím se v obdobné situaci jako ona, tedy neplnícím účel pobytu. To se však nestalo, přičemž soud považuje za potřebné uvést, že ani jemu taková praxe známa není. Žalobkyně tedy svoji námitku založila na svém subjektivním očekávání, že její žádosti bude vyhověno, neboť měla na základě své úvahy zato, že vše potřebné doložila a splnila, a její žádosti tak bude vyhověno. K námitce překvapivosti rozhodnutí soudu uvádí, že povinností správního orgánu je dát účastníku řízení možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, avšak jeho povinností v žádném případě není účastníkovi avizovat, jakým způsobem má v úmyslu rozhodnout. Z těchto důvodů nebylo možno uvedené žalobní námitce přisvědčit.

39. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a v souladu s § 78 odst. 7 ji zamítl, neboť rozhodnutí žalovaného shledal přezkoumatelným, věcně správným, odpovídajícím prokázanému skutkovému stavu, zákonu i rozhodovací praxi.

40. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. za situace, kdy žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyla procesně úspěšný. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (výrok II). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 29. 7. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.