35 A 23/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: Y. H., narozený X, státní příslušník X, toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-691/BA-BA01-BA03-Z-ZZC-2026 ze dne 5. 6. 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Řízení před žalovaným

1. Žalobce byl dne 26. 5. 2026 zajištěn za účelem vycestování z území. Dne 29. 5. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2026 jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o vycestování. Dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů s tím, že po této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.

3. Podle žalovaného je žalobce evidován v Schengenském informačním systému (SIS) s platností do 5. 5. 2031 a zadávajícím státem je Bulharsko. Žalobce nelegálně překročil turecko-bulharskou hranici, za což byl v Bulharsku odsouzen a bylo vydáno rozhodnutí o navrácení. Žalobce z území členských států EU a smluvních států nicméně nevycestoval. Naopak dne 22. 5. 2026 letecky přicestoval z Bulharska do České republiky. Žalobce již dříve v České republice pobýval na základě dočasné ochrany. Ta mu nicméně ke dni 30. 9. 2025 skončila. Žalobce tak v České republice pobýval bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce není v České republice nikde hlášen k pobytu. Žalobce měl nějaké finanční prostředky od svých kamarádů. Ty však stačily pouze na pokrytí nákladů na vycestování, další finanční prostředky si nebyl schopen legální cestou obstarat. Nelze tedy očekávat, že by byl dostupný pro účely pobytových kontrol nebo že by plnil povinnost hlásit se na policii. Povinnost setrvat v pobytovém zařízení otevřeného typu by neuposlechl, což lze dovodit z jeho předchozího protiprávního jednání. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do vlasti, jinak by pro to neměl důvod. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě pro předpokládatelný nedostatek spolupráce žalobce se státními orgány. Žalovaný uvedl, že si je vědom toho, že žalobce pochází z Dněpropetrovské oblasti, konkrétně z města Dněpro, která je zasažena boji. Žalobce se nicméně může přesídlit do bezpečnější části Ukrajiny v případě ohrožení.

II. Řízení před soudem

4. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. Žalobce měl za to, že v jeho případě nebylo vycestování na Ukrajinu možné. Došlo by totiž k porušení zásady non-refoulement neboli zásady nenavrácení. Žalovaný se měl tím, zda žalobce skutečně mohl vycestovat na Ukrajinu, řádně zabývat, což neučinil. Dněpropetrovská oblast oblastí s vysokou frekvencí vzdušných útoků ze strany Ruska. Nepřicházelo do úvahy ani přesídlení do jiné části Ukrajiny. Žalovaný měl využít alternativy k zajištění, neboť měl zohlednit, že žalobce respektoval poučení ze strany bulharských orgánů ohledně vycestování do České republiky za účelem podání žádosti o prodloužení dočasné ochrany. Dočasnou ochranu si nemohl žalobce prodloužit řádně a včas, jelikož se nacházel v Turecku, ze kterého nemohl po dobu jednoho roku odcestovat.

5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Podotkl, že konflikt na Ukrajině neprobíhá všude ve stejné intenzitě, např. v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské a Rovenské oblasti se pak počty výbuchů pohybovaly mezi 6 až 22. Zvýšený počet událostí zhruba v polovině letošního května nelze považovat za běžný jev. Ve většině západních částí Ukrajiny byly minimální ztráty na životech civilního obyvatelstva v letošním roce. Možnost využití vnitřního přesídlení v západních částech Ukrajiny je známou skutečností, což vyplývá i z judikatury vrcholných soudů. K uložení zvláštních opatření žalovaný nepřistoupil, což náležitě vysvětlil na str. 4 napadeného rozhodnutí. Žalovaný uzavřel, že vycestování osob na Ukrajinu, včetně jejich vyhoštění, je na základě dostupných informací a na základě rozhodovací praxe českých soudů možné.

6. Žalobce následně soudu zaslal rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 41 A 20/2026-26 ze dne 24. 6. 2026, kterým městský soud zrušil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy č. j. KRPA-174740-13/ČJ-2026-000022-ZZC ze dne 26. 5. 2026. Tímto rozhodnutím krajského ředitelství policie byl žalobce prvotně zajištěn podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za účelem vycestování. Městský soud dospěl k závěru, že krajské ředitelství policie se nezabývalo realizovatelností žalobcova vycestování na Ukrajinu s ohledem na tamní válečný konflikt, pro který Nejvyšší správní soud setrvale judikoval nemožnost vycestování na Ukrajinu. Žalobce měl za to, že závěry městského soudu dopadaly i na rozhodnutí o zajištění podle zákona o azylu. Argumentace žalovaného učiněná ve vyjádření k žalobě nemohla zhojit nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí.

III. Procesní úvahy soudu Rozsah přezkumu

7. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.

8. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.

9. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022-32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.

IV. Posouzení věci

10. Žaloba není důvodná.

11. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vycestování žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vycestování na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon rozhodnutí o vycestování.

12. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podání žádosti o mezinárodní ochranu 13. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal. Podání žádosti pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování 14. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování.

15. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

16. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU].

17. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o navrácení.

18. To žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce v minulosti sice disponoval dočasnou ochranou, její platnost mu ale dne 30. 9. 2025 skončila. Žalobce na území České republiky vstoupil a pobýval nelegálně bez jakéhokoli povolení k pobytu a zároveň je v SIS veden jako státní příslušník třetí země, kterému byl odepřen pobyt a vstup na území členských států EU s platností do 5. 5. 2031. Záznam provedlo Bulharsko, neboť žalobce na jeho území spáchal trestnou činnost. Žalobce dříve nežádal o mezinárodní ochranu, a to ani v České republice ani v Bulharsku, přestože mu v tom nic objektivně nebránilo. Dále pak žalobce opakovaně uvedl, že měl v úmyslu žádat o dočasnou ochranu, o mezinárodní ochranu požádal až poté, co byl zajištěn v návaznosti na nepřiznání dočasné ochrany.

19. Žalobce tedy žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Soud si je vědom toho, že žalobce původně disponoval dočasnou ochranou. Žalobce nicméně o její prodloužení nepožádal a od 22. 5. 2026 se nacházel na území České republiky neoprávněně. Je přitom bez významu, že tak neučinil, neboť se nacházel v Turecku. Žalobce původně neměl v úmyslu hledat v České republice mezinárodní ochranu a učinil tak až poté, co byl zajištěn za účelem hrozícího vycestování. Žalobce při podání vysvětlení před policií sám uvedl, že jeho manželka žije v Kazachstánu, který vnímal jako bezpečnou zemi.

20. Nerozhodná je argumentace žalobce, že mu ze strany bulharských orgánů bylo sděleno, že má vycestovat do České republiky, neboť zde měl nárok na prodloužení dočasné ochrany.

21. Takové tvrzení totiž neodpovídá okolnostem případu: pokud by v době rozhodování o navrácení žalobce měl dočasnou ochranu v ČR, byly by bulharské orgány povinny zahájit konzultační proceduru za účelem odchodu žalobce do ČR podle čl. 6 odst. 2 návratové směrnice č. 2008/115/ES. Ze záznamu v Cizineckém informačním systému a Schengenském informačním systému však plyne, že v době rozhodování bulharských orgánů o navrácení žalobce již pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v ČR neměl.

22. Žalobci zkrátka bylo vydáno rozhodnutí o navrácení. Údajné sdělení bulharských orgánů by tedy bylo nelogické: žalobce nemůže vycestovat do České republiky a žádat tam o pobyt, když na základě rozhodnutí o navrácení byl povinen vycestovat z území členských států EU a smluvních států, tedy i mimo území České republiky.

23. Soud nepřehlédl, že žalobce má potenciálně obecný nárok na dočasnou ochranu i nárok na specifické povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, protože žalobce v minulosti dočasnou ochranu v ČR požíval (podmínky tedy byly v minulosti splněny). Je však možné, že se na něj uplatní vylučovací klauzule podle čl. 28 směrnice o dočasné ochraně). Ani tato skutečnost však nezpochybňuje, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu sleduje převážně účel mařit případné vyhoštění 24. Věci dočasné ochrany nejsou zároveň věcmi mezinárodní ochrany largo sensu jen pro jejich společnou regulaci v čl. 78 Smlouvy o fungování EU. Jakkoliv se k tomu judikatura správních soudů vyjádřila nejednoznačně, je podstatné, že právní úprava zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má základ v čl. 8 odst. 3 písm. d) tzv. přijímací směrnice 2013/33/EU. Tato směrnice, která stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, vcelku nepochybně rozumí mezinárodní ochranu právě mezinárodní ochranu, nikoliv ochranu dočasnou, která je regulována jinou směrnicí Rady 2001/55/ES.

25. Řízení o dočasné ochraně a mezinárodní ochraně jsou ostatně svou povahou odlišná. Dočasná ochrana byla zavedena právě proto, že masový příliv osob z válečných oblastí není vhodné řešit v individualizovaném řízení o mezinárodní ochraně. Žádost žalobce o mezinárodní ochranu za stavu, kdy ve skutečnosti o mezinárodní ochranu nestojí a nesplňuje její podmínky, jde přímo proti smyslu těchto odlišných institutů.

26. Z toho soud činí závěr, že je v zásadě možné zajištění žalobce na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, potažmo čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, pokud je jeho žádost o mezinárodní ochranu pouze „účelová“, a to i jen ve vztahu mezinárodní ochrany a ochrany dočasné. Případný nárok na dočasnou ochranu v režimu jiného předpisu, nemění nic na účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu v režimu přijímací směrnice.

27. Nejvyšší správní soud sice v rozsudku č. j. 10 As 290/2022-30 ze dne 2. 2. 2023 položil rovnítko mezi mezinárodní ochranu a dočasnou ochranu, učinil tak ovšem ve vztahu k procesní otázce výkladu § 35 s. ř. s. (nadto při nezmínění zásady procesní autonomie členských států EU plynoucí již z rozsudku SD EU sp. zn. 33/76 ze dne 16. 12. 1976 Rewe- Zentralfinanz). Závěry tohoto rozsudku tak nelze rozšiřovat k hmotněprávním otázkám (proti jeho zobecňování srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 39/2023-24 ze dne 18. 8. 2023).

28. Lze tedy shrnout, že výše uvedená zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu rozhodnutí o navrácení, nebo jej alespoň ztížit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Neúčelnost zajištění při absenci reálné hrozby vycestování 29. Výše soud konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je však třeba tento závěr upravit v tom smyslu, že je třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba vycestování žalobce aktuální.

30. V nynější věci nebylo ze strany České republiky vydáno rozhodnutí o vyhoštění, ale bylo zjištěno, že existuje bulharské rozhodnutí o navrácení. Je však nutné podotknout, že do úvahy přichází oba důvody hrozby vyhoštění, které obstojí samostatně i vedle sebe (krajský soud může své rozhodnutí založit na více relativně samostatných nosných důvodech; srov. např. rozsudek NSS č. j. 8 As 270/2020-69 ze dne 9. 11. 2022, odst. 15). Žalobci hrozí výkon bulharského rozhodnutí o navrácení, i případné vydání českého rozhodnutí o navrácení. Svou žádostí o mezinárodní ochranu se žalobce snažil účelově odvrátit (zmařit) svůj nucený návrat na Ukrajinu, lhostejno zda podle existujícího bulharského rozhodnutí, nebo budoucího, ovšem nikoliv hypotetického českého rozhodnutí.

31. Česká republika má totiž pravomoc vykonat rozhodnutí jiného státu o navrácení, aniž by za tímto účelem vydala další rozhodnutí o vyhoštění cizince. Může však vydat i další, vlastní rozhodnutí o vyhoštění (srov. rozsudek MS v Praze č. j. 16 A 58/2024-44 ze dne 13. 1. 2025).

32. Počítá s tím již samotné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Toto nařízení předpokládá, že cizinec není navracen do členské země s posledním oprávněním k pobytu, ale přímo do země původu.

33. Členské státy proto vkládají do SIS záznamy o státních příslušnících třetích zemí, na něž se vztahuje rozhodnutí o navrácení, za účelem ověření, zda byla splněna povinnost návratu, a na podporu výkonu rozhodnutí o navrácení (čl. 3 bod 1 nařízení). V případě pozitivního nálezu na základě záznamu o navrácení, jenž se vztahuje na státního příslušníka třetí země, který opouští území členských států přes vnější hranice členského státu, sdělí vykonávající členský stát vkládajícímu členskému státu prostřednictvím výměny doplňujících informací tyto údaje: skutečnost, že byl identifikován státní příslušník třetí země; místo a čas kontroly; skutečnost, že státní příslušník třetí země opustil území členských států; skutečnost, že státní příslušník třetí země byl vyhoštěn, pokud tomu tak je (čl. 6 bod 1 nařízení).

34. Podle čl. 8 bodu 3 směrnice 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí členské státy mohou přijmout samostatné správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se vyhoštění nařizuje.

35. Z uvedeného je patrné, že žalobci zcela bezprostředně hrozí nucený výkon bulharského rozhodnutí o navrácení. S ohledem na toto existující rozhodnutí a neoprávněný pobyt žalobce na území České republiky mu však může být reálně vydáno i české rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaný tedy postupoval správně, když konstatoval hrozbu vycestování žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (skutkově ji založil na existenci bulharského rozhodnutí o navrácení).

36. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce navracen na Ukrajinu (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vycestování proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vycestování.

37. Provedení vycestování je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019- 27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá.

38. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).

39. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vycestování již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V nedávné době z toho důvodu Krajský soud v Plzni opakovaně zrušil rozhodnutí o zajištění ukrajinských občanů. Obdobně postupovaly i jiné správní soudy. 1 Takto ostatně postupoval i Městský soud v Praze přímo ve věci žalobce, který zrušil rozhodnutí o zajištění žalobce podle zákona o pobytu cizinců (rozsudek č. j. 41 A 20/2026-26 ze dne 24. 6. 2026).

40. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).

41. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva2 i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu.3 O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice.4 Žalobcem odkazovaná judikatura popisuje skutkový stav na Ukrajině převážně v roce 2022, což je pro posouzení skutkového stavu v půlce roku 2026 bez významu. Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce. Tvrzení žalobce, že Ukrajina není bezpečná, popřípadě, že není „bezpečnou zemí původu“ (což je specifický institut), je tedy mimoběžné s rozhodnými otázkami.

42. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Tím se věc odlišuje od případu žalobce souzeného Městským soudem v Praze. Žalovaný uvedl, že žalobce pochází z Dněpropetrovské oblasti (z města 1 Srov. např. rozsudky KS v Plzni č. j. 35 A 20/2025-44 ze dne 26. 9. 2025; 17 A 7/2026-31 ze dne 23. 2. 2026; č. j. 35 A 6/2026-50 ze dne 26. 2. 2026; č. j. 33 A 13/2026-72 ze dne 23. 3. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 24/2025- 25 ze dne 19. 6. 2025; č. j. 4 A 41/2025-22 ze dne 5. 9. 2025; KS v Ostravě č. j. 20 Az 25/2025-25 ze dne 11. 9. 2025. 2 Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218. 3 Srov. např. rozhodnutí VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de). 4 Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 21/2026-28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026. Dněpro), která je zasažena boji. Žalobce však bylo možné považovat za samostatného práceschopného muže, který neměl žádná vážná zdravotní omezení. Nejednalo se ani o zranitelnou osobu či osobu se specifickými potřebami. Přesídlení žalobce do bezpečnější části Ukrajiny jako vnitřní uprchlík v případě ohrožení tedy pro něho nemělo představovat významnou překážku. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné. Tuto úvahu žalovaný ve vyjádření doplnil i odkazy na konkrétní zdroje informací o skutkovém stavu na Ukrajině.

43. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem.

44. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vycestování vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny.5 Protože nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

45. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026; významný útok proti civilnímu obyvatelstvu Ruská federace ostatně provedla i v noci z 1. 7. na 2. 7., tj. v noci před vyhlášením tohoto rozsudku.

46. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Tyto aktuální zprávy tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o navrácení nebo při rozhodování o vyhoštění.

47. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být navracen na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vycestování žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023). 5 Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 12. 1. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.

48. Odlišnému posouzení zajištění občana Ukrajiny oproti předchozím případům nebrání ani stávající judikatura Nejvyššího správního soudu. Tento soud svůj názor o nemožnosti uložit povinnost vycestovat formuloval obecně, bez vztahu k nějakým konkrétním zjištěním o stavu na Ukrajině. To platí tím spíše pro aktuální rozhodnutí, která se možnou změnou skutkového stavu nezabývala (srov. např. usnesení č. j. 9 Azs 9/2026-84 ze dne 24. 2. 2026; č. j. 1 Azs 174/2025-36 ze dne 22. 10. 2025). Poměry v zemi původu jsou přitom podle judikatury vrcholných soudů zásadní. V zásadě to samé platí i pro usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026. Toto usnesení se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v roce 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necituje žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti vyhoštění na Ukrajinu. Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu o tom, že tamní rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neadresovalo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není.

49. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobce vrátit se na Ukrajinu, kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce sice pochází z Dněpropetrovské oblasti, kde je nutné uvažovat o vnitrostátním přesídlení. Z ničeho nicméně nevyplývá, že by byl žalobce pevně spjat s místem svého dřívějšího pobytu. Žalobce sám uvedl, že od roku 2022 na Ukrajině nebyl. Nadto žalobce uvedl, že na Ukrajině má sestru, se kterou je v pravidelném kontaktu. Ze zjištěných okolností neplyne, že by vnitrostátní přesídlení do méně zasažené části Ukrajiny bylo žalobci fakticky nebo právně nedostupné, případně že by pro něj vzhledem k jeho osobním poměrům představovalo nepřiměřenou zátěž.

50. Skutkový základ posouzení v nynější věci je tedy podstatně odlišný. Zdejší soud proto rozhodnou otázku musí posoudit v tomto novém světle; nemůže vycházet z nějaké obecné precedenční závaznosti skutkově neodůvodněných rozhodnutí ve věci jiné.

51. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být navracen na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o navrácení tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel. Neúčinnost zvláštních opatření 52. Soud neshledal pochybení ani ve vztahu k uplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu.

53. Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

54. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné, neboť obsahuje srozumitelné a dostatečné důvody pro závěr o nezbytnosti zajištění žalobce. Ve vztahu k případnému uplatnění zvláštních opatření bylo bez významu, zda žalobce do České republiky přicestoval na základě poučení ze strany bulharských orgánů, o čemž měl nicméně soud pochybnosti (srov. výše). Žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně, přestože měl odepřen vstup na území EU a smluvních států. Jeho manželka žije v Kazachstánu. Dle svých tvrzení má v České republice nezletilého syna. Jeho přesnou adresu pobytu nevěděl (poblíž metra na Chodově). Má dvě sestry, jedna žije na Ukrajině a druhá v Turecku. Žalobce aktuálně pobýval u kamaráda, přičemž přesnou adresu si nepamatoval. Žalobce měl cca 17 000 Kč od svých přátel. Jiné finanční prostředky neměl, ani si je nebyl schopen legální cestou obstarat. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu zavdávaly pochybnosti o tom, zda žalobce bude pro státní orgány dosažitelný a zda s nimi bude ochoten spolupracovat (zejména když neuspěl s žádostí o dočasnou ochranu). Za toho stavu žalovaný nepochybil, když konstatoval předpokládanou neúčinnost mírnějších opatření. V obecné rovině jsou jeho úvahy souladné s tím, co správní soudy judikují setrvale (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017- 24 ze dne 14. 7. 2017).

55. Stejně tak soud neshledal pochybení ve vztahu k délce zajištění; i ta odpovídá ustálené judikatuře. Jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).

V. Závěr

56. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že formálně byla dána řada důvodů pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce může být v dohledné době navrácen na Ukrajinu, omezení jeho osobní svobody tak plní svůj základní, zajišťovací účel.

57. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalovaného nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 2. července 2026 Mgr. Jan Šmakal v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.