41 A 20/2026

Rubrum

č. j. 41 A 20/2026 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci žalobce: Y. H., narozený X státní příslušnost X zajištěný v Zařízení pro zajištění cizinců Balková zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026 č. j. KRPA-174740-13/ČJ-2026- 000022-ZZC takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026 č. j. KRPA-174740-13/ČJ-2026-000022- ZZC se zrušuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova právního zástupce

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 8. 6. 2026 domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že žalobce se podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 2 41 A 20/2026 předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajišťuje za účelem vycestování, přičemž doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Podle napadeného rozhodnutí bylo důvodem žalobcova zajištění zjištění žalovaného, že žalobce má evidovaný aktivní návratový záznam v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018, o využívání SIS při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, ze dne 7. 5. 2026, zadávající stát Bulharsko (vedeno pod č. j. 441295), Schengenské ID – 0031.02./0000006465313 0000 01, s lhůtou k dobrovolnému opuštění území Evropské unie a smluvních států do dne 20. 5. 2026. Žalobce však rozhodnutí Bulharska nerespektoval, z území členských států EU nevycestoval a zdržoval se po uvedeném datu na území České republiky v rozporu s vydaným návratovým rozhodnutím bez jakéhokoliv pobytového oprávnění. Žalovaný současně dovodil, že u žalobce nelze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců.

2. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uplatnil dva námitkové okruhy. V prvním z nich namítl, že žalovaný nedostatečně posoudil možnost užití zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců a tento svůj závěr nedostatečně odůvodnil. Z toho důvodu nelze hovořit o splnění podmínek pro zajištění cizince za účelem vycestování dle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a napadané rozhodnutí je tak zatíženo vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Žalobce má za to, že v případě tak závažného opatření, jakým je zajištění cizince, nelze splnění podmínky subsidiarity, tedy možnosti zkoumání účinného uplatnění zvláštních opatření za účelem vycestování odůvodnit pouhým obecným a nijak neindividualizovaným konstatováním předchozího porušení povinnosti opustit území EU a smluvních států žalobcem. Žalobce poukázal na to, že na území ČR disponuje alespoň částečným zázemím a nevyhýbá se kontaktu s orgány veřejné moci. Jeho dočasná ochrana, kterou disponoval na území České republiky a která byla platná do 30. 9. 2025, skončila vlivem na žalobcově vůli nezávislých překážek v podobě nemožnosti přicestovat zpět na území České republiky a požádat o prodloužení dočasné ochrany, jelikož kvůli probíhajícímu a dosud neukončenému trestnímu řízení nemohl opustit území Turecka. Zpět na území České republiky přicestoval dne 22. 5. 2026, a hned 25. 5. 2026 se dostavil na pracoviště OAMP za účelem řešení své pobytové situace. Ačkoliv tedy žalobce disponoval platným záznamem v SIS, pokusil se bezprostředně po přicestování do České republiky svou situaci řešit, a proto nelze hovořit o tom, že by se výkonu návratového rozhodnutí z Bulharska vyhýbal, nebo že by se pokoušel dále pobývat na území členských států EU a smluvních států neoprávněně. Důležitou okolností je podle žalobce i to, že o záznamu v SIS nevěděl. Žalovaný pochybil, když se vůbec okolnostmi žalobcova jednání nezabýval a bez dalšího konstatoval, že žalobce svou situaci neřešil, a zároveň konstatoval, že zvláštní opatření za účelem vycestování žalobce. nebude respektovat.

3. Podstatou námitek uplatněných ve druhém námitkovém okruhu je tvrzení, že žalovaný se nezabýval tím, zda je vycestování žalobce realizovatelné, a postupoval tak v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Napadané rozhodnutí je pro tuto vadu rovněž nepřezkoumatelné a nezákonné. Pokud jde o otázku realizace vycestování, žalovaný se na straně 6 napadeného rozhodnutí pouze velmi stručně vyjádřil toliko k žalobcem tvrzené nevoli nastoupit do řad ukrajinské armády a zapojit se do válečného konfliktu proti Ruské federaci. Tato okolnost však není jedinou překážkou, kterou žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 41 A 20/2026 v návratu na Ukrajinu spatřuje. Touto okolností je totiž samotný probíhající válečný konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Žalobce v rámci protokolu aktivně tvrdil, že na Ukrajině probíhá válka a konkrétně Dněpropetrovská oblast a město Dněpro, odkud žalobce pochází, je vysoce frekventovaným místem, co se týče vzdušných útoků ze stran Ruska. Žalovaný se však k těmto okolnostem nijak nevyjádřil a dle názoru žalobce tak nedostál šetření zásady non-refoulement zakotvené v čl. 5 návratové směrnice a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Invaze vojsk Ruské federace na Ukrajinu je přitom notorietou, kterou není třeba dokazovat. Žalobci na území Ukrajiny hrozí reálné nebezpečí vystavení nelidskému zacházení a ohrožení na životě, a to právě z důvodu invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny. Nemůže přitom využít vnitřního přesídlení, jelikož válečný konflikt postihuje území celé Ukrajiny a nikoliv jenom některé oblasti.

4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že k důvodům, proč nebylo v případě žalobce přistoupeno k možnosti užití mírnějších opatření, se podrobně vyjádřil na straně 4 až 8 napadeného rozhodnutí. Volba mírnějších opatření je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Jinými slovy, pokud správní orgán shledá důvodnou obavu, že se cizinec bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění, přistoupí přímo k jeho zajištění, aniž by nejprve užil zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců.

5. K nemožnosti realizace návratu žalobce do země původu žalovaný uvedl, že žalobce pobýval na území České republiky na základě udělené dočasné ochrany, která mu byla uplynutím doby ukončena dne 30. 9. 2025. Vycestování žalobce není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl žalobce vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu tam skutečné nebezpečí, a to ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Ohledně obavy z možného odvodu do armády, kterou žalobce vyslovil, žalovaný konstatoval, že „snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem k nemožnosti vycestování“.

6. Nad rámec žalovaný uvedl, že dne 5. 6. 2026 bylo zajištění žalobce dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ukončeno, jelikož ministerstvo vnitra rozhodlo na základě žádosti o mezinárodní ochranu ve formě azylu o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena do 15. 9. 2026 podle zvláštního právního předpisu (rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky ze dne 5. 6. 2026 č. j. OAM-691/BA-BA01-BA03-Z-ZZC- 2026, které nabylo právní moci dne 5. 6. 2026).

7. Soud o žalobě rozhodl ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (tedy přednostně), a to bez jednání dle téhož ustanovení, jelikož účastníci řízení projednání věci při ústním jednání nepožadovali a soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné.

8. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

9. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 11. 6. 2026) nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 41 A 20/2026 vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

10. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

11. Soud předně uvádí, že žalobce žádnou relevantní námitkou nezpochybnil zákonnost či správnost závěru žalovaného o tom, že žalobci uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie stanovená v bulharském návratovém záznamu týkajícím se žalobce, a stejně tak nezpochybnil ani to, že dne 25. 5. 2026 na území České republiky pobýval neoprávněně. Splnění těchto podmínek pro zajištění žalobce plynoucích z výše citovaného ustanovení § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je v projednávané věci doloženo obsahem správního spisu. V tomto směru žalovaný nikterak nepochybil.

12. Za nedůvodné považuje soud žalobní námitky týkající se možnosti užití zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Na rozdíl od žalobce má soud za to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí k této otázce vyjádřil v dostatečném rozsahu a nemožnost užití zvláštních opatření za účelem vycestování v případě žalobce náležitě zdůvodnil. Soud pro stručnost odkazuje na závěry žalovaného uvedené na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí a pro úplnost dodává, že žalobce při podání vysvětlení konaném dne 25. 5. 2026 nebyl schopen sdělit konkrétní adresu, na které se v Praze údajně zdržuje. Uvedl jen tolik, že je ubytovaný u svého známého z Kazachstánu a vystupuje na zastávce Butovice. Již sama tato skutečnost vylučuje možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování cizince podle § 123b odst. 1 písm. a) a d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nebyl schopen identifikovat adresu místa svého pobytu, a policie mu tudíž objektivně ani nemohla uložit povinnost oznámit adresu místa pobytu ani povinnost zdržovat se tam (když ji žalobce ani nezná). Žalobci zároveň nemohla být uložena povinnost zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly, protože žádné takové jednoznačně identifikovatelné místo neměl, resp. nebyl schopen jej označit. Z pohovoru též vyplynulo, že žalobce nedisponuje dostatečnou Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 41 A 20/2026 finanční hotovostí ke složení finanční záruky ve smyslu § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Co se týče zvláštního opatření za účelem vycestování cizince podle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobce dal svým dosavadním jednáním zřetelně najevo, že nehodlá respektovat právní předpisy nejen České republiky, ale též dalších členských států Evropské unie (zde Bulharska) a jimi vydaná rozhodnutí, takže lze důvodně očekávat, že by nerespektoval ani toto opatření a jeho uložení by bylo zcela neúčelné.

13. Soud však přisvědčil druhému okruhu žalobních námitek, jimiž je žalovanému vytýkáno, že se dostatečně nezabýval realizovatelností žalobcova vycestování.

14. Podmínka tzv. reálného předpokladu dosažení účelu zajištění není výslovně zakotvena v zákoně o pobytu cizinců, vyplývá však z čl. 15 odst. 4 návratové směrnice. Tímto ustanovením směrnice podtrhuje význam zákazu svévolného zbavení či omezení svobody [viz čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, či čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod]. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel. Správní orgán je proto při rozhodování o zajištění cizince povinen předběžně posoudit, zda je vycestování cizince alespoň potenciálně možné. Pokud je odpověď záporná, nelze o zajištění cizince rozhodnout (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda vycestování cizince bude alespoň potenciálně možné, jsou-li mu překážky vycestování v době rozhodování o zajištění cizince známy nebo vyšly-li najevo. V takovém případě je pak povinen tyto překážky předběžně posoudit a vyjádřit se k nim (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61 či ze dne 9. 8. 2021, č. j. 10 Azs 41/2021-29). V řízení o zajištění cizince není nutné postavit najisto, že vycestování cizince bude skutečně realizováno; postačí závěr o jeho možnosti.

15. Žalobce je občanem Ukrajiny, kde probíhá ozbrojený konflikt. Je obecně známou skutečností, že od února 2022 vtrhla ruská vojska na dosud neokupovaná území na východ a jih země a jsou uskutečňovány intenzivní válečné operace, přičemž území v podstatě celé Ukrajiny čelí intenzivnímu bombardování včetně civilních cílů a infrastruktury. Obecně známo je i to, že občané Ukrajiny mají při splnění určitých podmínek paušálně nárok na dočasnou ochranu. Z úřední činnosti je pak soudu (a zajisté i žalovanému) známo, že rozhodnutí o správním vyhoštění ukrajinských občanů vydaná českými orgány zpravidla nejsou vykonatelná, neboť je v nich konstatováno, že existuje překážka znemožňující vycestování. Stejně tak je soudu známo, že ukrajinským občanům bez nároku na dočasnou ochranu bývá z důvodu války udělováno vízum za účelem strpění pobytu a správní orgány uvedeným argumentují, pokud žalobci v pobytových věcech žádají o přiznání odkladného účinku žalobě.

16. Nemožnost za současné situace ozbrojeného konfliktu vycestovat na Ukrajinu konstatuje ve své judikatuře setrvale i Nejvyšší správní soud. V právní větě k rozsudku ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 – 24, publ. pod č. 4344/2022 Sb. NSS, se uvádí: „Invaze ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu, zahájená dne 24. 2. 2022, je takovou výjimečnou skutečností, k níž ve věci správního vyhoštění cizince na Ukrajinu přihlédne krajský soud, příp. Nejvyšší správní soud i přesto, že nastala po vydání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, případně po vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu [§ 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)].“ Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 41 A 20/2026 K rozdílu mezi možností uložit správní vyhoštění občanu Ukrajiny a vykonat jej se Nejvyšší správní soud vyjádřil v právní větě k rozsudku ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023 – 35 takto: „Bezpečnostní situace na Ukrajině způsobená invazí ozbrojených sil Ruské federace, zahájenou dne 24. 2. 2022, představuje překážku vycestování státního příslušníka Ukrajiny na Ukrajinu podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, avšak nebrání samotnému uložení správního vyhoštění podle § 119 téhož zákona, jsou-li splněny zákonné podmínky.“ V usnesení ze dne 11. 2. 2025, č. j. 8 Azs 189/2024 – 72 pak Nejvyšší správní soud dovodil, že nedobrovolné vycestování na Ukrajinu v současné situaci neodůvodňuje ani plnění branné povinnosti: „Dílčí závěr městského soudu, že branná povinnost je sama o sobě legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany, vyslovený k branné povinnosti stěžovatele, vychází z judikatury NSS, která se obecně týká případů, kdy se cizinec – branec – odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu a kdy by výkon vojenské služby zahrnoval páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům OSN (rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012-44, a ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs 19/2020-45, body 48 a 49). Tento dílčí závěr se však v případě stěžovatele míjí s tím, že NSS konstantně zohledňuje bezpečnostní situaci na Ukrajině. Tato situace představuje v současné době překážku vycestování státních příslušníků Ukrajiny na Ukrajinu, a to dokonce i v případech, kdy jim bylo uloženo správní vyhoštění; tím spíše to platí pro držitele pobytových oprávnění na území ČR. Státní příslušníci Ukrajiny se s ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajinu nenavrací (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022, čj. 3 Azs 238/2022-41, bod 46, ze dne 7. 9. 2023, čj. 9 Azs 126/2023-35, body 18 a 19, či ze dne 9. 5. 2024, čj. 2 Azs 316/2023-47, č. 4606/2024 Sb. NSS, bod 27). Městský soud však zároveň nedovodil, že by byl stěžovatel coby branec nucen vycestovat do vlasti. Nejde tedy o takové pochybení městského soudu, které by zakládalo přijatelnost námitky nepřípadnosti odkazu na plnění branné povinnosti cizinců v zemi původu.“ 17. Přestože v rámci podání vysvětlení žalobce opakovaně tvrdil, že se nemůže navrátit do vlasti v důsledku války, žalovaný se tímto aspektem v napadeném rozhodnutí téměř vůbec nezabýval, až na drobné konstatování, že „snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem k nemožnosti vycestování.“ Jak ovšem zdůraznil Nejvyšší správní soud v judikátu citovaném výše, ani plnění branné povinnosti neobstojí coby argument pro návrat ukrajinských občanů do země původu za situace současného ozbrojeného konfliktu. Žalovaný však nikterak nezkoumal realizovatelnost žalobcova vycestování na Ukrajinu s ohledem na ozbrojený konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, pro který Nejvyšší správní soud setrvale judikuje nemožnost vycestování na Ukrajinu, pro který správní orgány označují správní vyhoštění za nevykonatelná, pro nějž bývá občanům Ukrajiny za určitých podmínek paušálně udělována dočasná ochrana a pro nějž mohou s úspěchem žádat o vízum za účelem strpění. Napadené rozhodnutí je v důsledku nedostatečného posouzení této otázky nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a soud jej proto podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a § 78 odst. 1 s.ř.s. prvním výrokem rozsudku zrušil.

18. Druhý výrok rozsudku o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Náklady, které procesně úspěšnému žalobci v řízení vznikly, spočívají v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Ty jsou tvořeny a) odměnou advokáta za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, žaloba) ve výši 4 620 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], b) paušální Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 7 41 A 20/2026 náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), c) částkou 2 130 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 12 270 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 24. června 2026 Mgr. Martin Kříž v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.