56 Co 143/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno 10 Anonymizováno IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 12 828 Kč s příslušenstvím a částky 123 150 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 2. 2024, č. j. 6 C 26/2022-101,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části, tj. ve výroku II, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 289,71 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III co do částky 79 100 Kč potvrzuje, ve zbývající části se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že co do částky 44 050 Kč se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 6 C 26/2022–101 zastavil Okresní soud v Klatovech řízení o žalobě co do částek 2 888 Kč, 8 518 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 864 Kč od 7. 9. 2021 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 654 Kč od 7. 9. 2021 do zaplacení (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 12 828 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31 445 Kč od 6. 9. 2019 do 10. 10. 2022, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 201 Kč od 6. 10. 2019 do 10. 10. 2022, jakož i se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 828 Kč od 11. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 123 150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), co do částek 32 818 Kč, 24 950 Kč, 2 889 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 889 Kč od 4. 12. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 500 Kč od 6. 9. 2019 do 3. 8. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 500 Kč od 6. 10. 2019 do 3. 8. 2020 žalobu zamítl (výrok IV), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 189 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta A, (výrok V) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 4 696,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI ).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výrokům II, III a V podal odvolání žalovaný. Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na dlužné nájemné namítá, že tato pohledávka žalobkyně zanikla započtením pohledávky žalovaného na zaplacení pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním dne 5. 2. 2023, kdy nárok na zaplacení pokuty dosáhl částky 44 350 Kč, k níž bylo nutné ještě připočítat nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 1 318 Kč z pokuty vyúčtované žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 10. 10. 2022. Žalovaný poukazuje na to, že v soudním řízení opakovaně projevil vůli, aby jeho pohledávka byla započtena vůči pohledávce žalobkyně na zaplacení nájemného, což je ostatně i nejstarší pohledávka; soud prvního stupně měl akceptovat započtení primárně na nárok na zaplacení nájemného a žaloba ve vztahu k nároku na zaplacení dlužného nájemného měla být v plném rozsahu zamítnuta, tedy jí nemělo být vyhověno ani zčásti, jak je uvedeno v bodu II výroku napadeného rozsudku. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu, žalovaný zamítá, že žalobkyni nárok na zaplacení částky 123 150 Kč, jak jí byl přiznán napadeným rozsudkem, nenáleží. Podle názoru žalovaného soud prvního stupně správně dovodil, že v případě smluvní pokuty se nejedná o příslušenství, nýbrž jde o samostatný nárok. Takový nárok podle mínění žalovaného nelze řádně uplatnit návrhem na zaplacení 100 Kč za každý den prodlení s placením nájemného, jak žalobkyně učinila v podání ze dne 19. 1. 2023. Toto podání ze dne 19. 1. 2023 pro jeho neurčitost ve vztahu k nároku na smluvní pokutu nemůže mít účinky uplatnění takového nároku před soudem a nemohlo tak ani dojít ke stavění promlčecí lhůty. Žalovaný namítá, že ze strany žalobkyně nadále absentují žalobní tvrzení, jakož i uplatnění samotného nároku, včetně žalobního návrhu ohledně nároku na smluvní pokutu. Navzdory absenci podstatných tvrzení ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty a poučení soudem bylo řízení ke konci jednání konaného dne 31. 1. 2024 zkoncentrováno. Žalobkyně ve lhůtě pro koncentraci řádně neuplatnila (nespecifikovala, nevyčíslila a neodůvodnila) nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pokud je nárok na smluvní pokutu specifikován a tvrzení jsou doplněna až v rámci písemného podání žalobkyně ze dne 7. 2. 2024, nelze k nim přihlížet, neboť byla nepřípustně doplněna po uplynutí lhůty pro koncentraci řízení. Žalobkyně měla po jednání konaném 31. 1. 2024 pouze srozumitelně a přehledně sepsat svůj žalobní návrh a uplatněné nároky, nicméně pouze v duchu uplatnění nároků podle žaloby, písemných podání nebo ústních přednesů dle protokolu z jednání té 31. 1. 2024. Žalovaný namítá, že k vyčíslení a dotvrzení nezbytných žalobních tvrzení a skutečností ohledně smluvní pokuty v písemném podání žalobkyně ze dne 7. 2. 2024 nelze z důvodu koncentrace řízení ke dni 31. a 1. 1. 2024 přihlížet. Dále žalovaný vytýká soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že specifikaci nároku na smluvní pokutu co do uvedení základních a nezbytných tvrzení provedla žalobkyně až po koncentraci řízení nejdříve podáním ze dne 7. 2. 2024, což je nepřípustné. Žalovaný setrvává na své námitce promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se dožaduje moderace smluvní pokuty s tím, že soud prvního stupně se právem žalovaného na snížení nepřiměřeně vysokého nároku na smluvní pokutu nezabýval v rozsahu a způsobem, jak požaduje rozsudek Nejvyššího soudu za dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Smluvní pokuta ve výši 148 100 Kč je podle žalovaného zjevně nepřiměřená a žalovaný zároveň namítá rozpor výše nároku na zaplacení smluvní pokuty s dobrými mravy. Poukazuje na to, že žalobkyni nevznikla žádná škoda a že žalobkyně je po dobu více než 3,5 roku sama v prodlení se splněním své zákonné povinnosti předložit řádné vyúčtování nákladů na služby spojené s užíváním pronajatých prostor. Žalovaný dále uvádí, že od počátku soudního řízení požaduje od žalobkyně splnění její zákonné povinnosti v podobě předložení řádného vyúčtování, když zároveň samotnou výši dlužného nájemného nesporuje, pouze se brání řádným uplatněním nároku na zaplacení pokuty za prodlení se splněním nepeněžité povinnosti. Současně poukazuje na to, že zápočtem zákonné pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním ve prospěch žalovaného vůči dluhu na nájemném docházelo v soudním řízení k postupnému poklesu dlužné jistiny, což má za následek výraznější nepoměr uplatňované smluvní pokuty a jí utvrzené jistiny dluhu. Pro vyloučení pochybností žalovaný uvádí, že uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 50 Kč za každý den prodlení jako procesní obranu až do výše žalované částky, když tak v souladu s judikaturou může činit i v rámci odvolacího řízení; ve zbytku se pokuta započítává na ostatní žalobou uplatněné nároky, primárně na smluvní pokutu ve výši, v jaké bude posouzena jako přiměřená a bude přiměřeně snížena ve smyslu odvolacích námitek žalovaného, a následně na příslušenství dlužného nájemného, a to až do výše jejich úhrady. V závěru odvolání žalovaný navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá v celém rozsahu a žalovanému se přiznává nárok na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného písemně vyjádřila. Poukazuje na to, že soud prvního stupně část nároku žalovaného na pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním započetl vůči nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty. S tímto postupem se žalobkyně ztotožňuje. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení smluvní pokuty. Má za to, že svůj nárok na smluvní pokutu uplatnila řádně a po právu, a to již ve svém podání ze dne 19. 1. 2023, kdy takto vznesený nárok je řádným uplatněním nároku na smluvní pokutu. Žalovaný v rámci celého řízení nerozporoval, že nájemné žalobkyni neuhradil; dluh na nájemném neuhradil do současné doby. Pokud jde o nárok žalobkyně na smluvní pokutu, žalobkyně uvádí, že rozhodné skutečnosti a důkazy k jejich prokázání označila již přede dnem, kdy bylo řízení zkoncentrováno, kdy o nároku na smluvní pokutu mohl soud rozhodnout na základě již tvrzených skutečností a doložených důkazů předtím, než nastala koncentrace řízení. Žalobkyně ve svém podání ze dne 7. 2. 2024 pouze dospecifikovala, a to nad rámec svých povinností, které měla splnit k tomu, aby řádně uplatnila nárok na smluvní pokutu, okolnosti nároku na uplatnění smluvní pokuty. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty, žalobkyně uvádí, že smluvní pokuta byla sjednána mezi pronajímatelem a nájemcem jako fyzickou osobou-podnikatelem, kdy šlo o podnikatelský nájem nebytového prostoru. Soud prvního stupně se podle názoru žalobkyně zcela dostatečně zabýval přiměřeností smluvní pokuty a své úvahy, které ho vedly ke konstatování, že smluvní pokuta není nepřiměřená, obšírně v odůvodnění rozsudku popsal. Žalobkyně je přesvědčena, že soudem prvního stupně bylo v tomto směru rozhodnuto správně. V závěru vyjádření žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212 a) o. s. ř., posoudil důvody odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání je jen částečně důvodné.

5. Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na zaplacení dlužného nájemného soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyni vznikla za žalovaným pohledávka z titulu dlužného nájemného v souhrnné výši 45 646 Kč, přičemž nájemné za září 2019 ve výši 31 445 Kč bylo splatné k pátému dni tohoto měsíce a počínaje od 6. 9. 2019 se žalovaný ocitl v prodlení se splněním tohoto dluhu, obdobně nájemné za část měsíce října ve výši 14 201 Kč bylo splatné k pátému dni tohoto měsíce, takže počínaje dnem 6. 10. 2019 se žalovaný dostal do prodlení se splněním i této povinnosti. Soud prvního stupně správně zohlednil, že žalovaný proti uvedené pohledávce žalobkyně z titulu dlužného nájemného v řízení uplatnil jako procesní obranu zápočet svého nároku na zákonnou pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním podle ustanovení § 13 odstavec 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. Správný je závěr soudu prvního stupně, jestliže na základě posouzení listiny označené jako „ vyúčtování služeb“ – rozúčtování dle zákona 67/2013 Sb. za období od 1. 9. 2019 do 14. 10. 2019 (listina založená na čísle listu 43 spisu) dospěl k závěru, že toto žalovanému zaslané vyúčtování služeb nebylo řádné, neboť nevyhovovalo soudem prvního stupně odkazovanému § 7 zákona č. 67/2013 Sb. a dnes již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k této problematice. Žalobkyně tak nesplnila svou povinnost provést vyúčtování služeb řádně a její povinnost trvala i nadále. V důsledku přijetí zákona č. 209/2020 Sb. došlo, jak správně uvedl soud prvního stupně, k odkladu termínu pro zaslání vyúčtování služeb za rok 2019, a to do 31. 8. 2020, což znamená, že počínaje dnem 1. 9. 2020 se žalobkyně ocitla v prodlení se splněním své zákonné povinnosti a počínaje tímto dnem vznikl žalovanému nárok na zákonnou pokutu ve výši 50 Kč denně. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaný provedl jednostranný zápočet uvedeného nároku ke dni 10. 10. 2022 s tím, že celková započtená částka činila 32 818 Kč a sestávala z pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním podle ustanovení § 13 odstavec 2 zákona č. 67/2013 Sb. za období od 1. 9. 2020 do 24. 5. 2022 ve výši 31 500 Kč a zákonného úroku z prodlení za období od 2. 6. 2022 do 9. 10. 2022 ve výši 1 318 Kč. Tuto částku soud prvního stupně započetl proti pohledávce žalobkyně z dlužného nájemného v celkové výši 45 646 Kč, která již byla dospělá. Rozdíl, který činil částku 12 828 Kč, soud prvního stupně uložil žalovanému k úhradě ve prospěch žalobkyně a v rozsahu započtení, tj. v rozsahu částky 32 818 Kč. žalobu zamítl. Žalobkyni v souladu s jejím požadavkem přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 31 445 Kč od 6. 9. 2019 do 10. 10. 2022 a dále zákonný úrok z prodlení z částky 14 201 Kč od 6. 10. 2019 do 10. 10. 2022. Dále žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 12 828 Kč od 11. 10. 2022 do zaplacení. Soud prvního stupně nevyhověl žalobě žalobkyně na zaplacení částky 2 889 Kč se zákonným úrokem z prodlení (vyúčtování služeb), neboť žalobkyně žalovanému řádné vyúčtování nedoručila. Soud prvního stupně zamítl žalobu i pokud žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku ze dvou částek po 4 500 Kč (zálohy na služby).

6. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu z prodlení s úhradou dlužného nájemného, soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně tento nárok odvíjí z ustanovení článku VI odstavec 1, písmeno b) Smlouvy o podnikatelském nájmu. Vycházel z toho, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty žalobkyně vznesla v podání ze dne 19. 1. 2023, kdy smluvní pokutu vyčíslila v celkové výši 148 100 Kč za období od 19. 1. 2020 do 8. 2. 2024 včetně, při sazbě 100 Kč za den prodlení s hrazením nájemného v celkové výši 45 646 Kč. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo nevyhnutelně povinností žalobkyně, aby v podání ze dne 19. 1. 2023 vymezila smluvní pokutu konkrétní částkou za určité období. Žalobkyně tak nakonec učinila v rámci svého návrhu na změnu žaloby. Žalovaným vznesenou námitku promlčení tohoto nároku shledal soud prvního stupně nedůvodnou s ohledem na to, že žalobkyní nárokovaná smluvní pokuta není jednorázová, ale opětujícího se charakteru, to znamená, že žalobkyni vzniká za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu. Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou žalovaného o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty. Vzal v úvahu měsíční výši nájemného v částce 31 445 Kč a to, že se jednalo o nájem ryze podnikatelský, kdy je třeba otázku přiměřenosti smluvní pokuty posuzovat poněkud přísněji; z těchto hledisek se soudu prvního stupně žalobou požadovaných 100 Kč denně z titulu smluvní pokuty nejevilo jako požadavek nepřiměřeně vysoký. Soud prvního stupně v požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty neshledal ani rozpor s dobrými mravy či jinou zjevnou nespravedlnost. Tuto nespatřoval ani v tom, že žalobkyně žalovanému zaslala vyúčtování nikoliv řádné. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za období od 19. 1. 2020 do 8. 2. 2024 včetně při sazbě 100 Kč za den prodlení je po právu, smluvní pokuta pokrývá období, na které promlčení nedopadá s ohledem na tříletou délku promlčecí doby (§ 629 odstavec 1 občanského zákoníku), sazba smluvní pokuty byla uplatněna v její nejnižší smlouvou předvídané sazbě (100 Kč) a při počtu dní v uvedeném období by žalobkyní požadovaná smluvní pokuta dosahovala výše 148 100 Kč. Soud prvního stupně však přihlédl k žalovaným uplatněné procesní obraně stran dalšího běhu zákonné pokuty z prodlení se splněním nepeněžitého plnění podle § 13 odstavec 1, 2 zákona č. 67/2013 Sb., tedy s prodlením se splněním povinnosti žalobkyně doručit žalovanému řádné vyúčtování služeb za rok 2019, když až do vyhlášení rozsudku nevyšlo najevo, že by žalobkyně tuto svou povinnost splnila, a proti žalobkyní uplatněné smluvní pokutě ve výši 148 100 Kč započítal nárok žalovaného na zákonnou pokutu z prodlení se splněním nepeněžitého plnění za období od 11. 10. 2022 do 21. 2. 2024, tedy částku 24 950 Kč (499 dní po 50 Kč) a žalobkyni tak na smluvní pokutě přiznal toliko 123 150 Kč a ve zbývající části, tj. co do částky 24 950 Kč, žalobu zamítl.

7. Soud prvního stupně správně zjistil, že na základě platné smlouvy o nájmu, kterou účastníci uzavřeli dne 9. 8. 2019, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení nájemného do doby skončení smlouvy o nájmu, to je za období od 1. 9. 2019 do 14. 10. 2019, a tvrzení žalobkyně o tom, že žalovanému vznikl dluh na nájemném v celkové částce 45 646 Kč, bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako splatnost nájemného dne 5. 9. 2019 za září 2019 a dne 5. 10. 2019 za říjen 2019. Pokud jde o vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem, soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně nezaslala žalovanému řádné vyúčtování podle zákona č. 67/2013 Sb. a v tomto směru žalobkyní uplatněný nárok shledal nedůvodným. Odvolací soud s tímto závěrem soudu prvního stupně souhlasí a pokud jde o skutková zjištění a právní hodnocení tohoto nároku, odkazuje na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Řádné vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s nájemním vztahem mělo být, jak správně dovodil soud prvního stupně, žalovanému doručeno do 31. 8. 2020. Od 1. 9. 2020 vznikl žalovanému vůči žalobkyni nárok na zaplacení pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním dle ustanovení § 13 odstavec 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb.; žalovaný tento nárok vyčíslil za období od 1. 9. 2020 do 24. 5. 2022 (630 dní po 50 Kč) na částku 31 500 Kč, k této částce připočetl zákonný úrok z prodlení od 2. 6. 2022 do 9. 10. 2022 v částce 1 318 Kč, dále uvedený nárok vyčíslil za období 25. 5. 2022 do 9. 10. 2022 (137 dní po 50 Kč), to je 6 850 Kč, a částku v celkové výši 39 668 Kč k 10. 10. 2022 započetl ve smyslu ustanovení § 1982 a následujících občanského zákoníku vůči nároku žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného. Po odečtení částky 1 318 Kč od celkové částky dlužného nájemného ve výši 45 646 Kč dlužil žalovaný žalobkyni celkem 44 328 Kč a tento dluh žalovaného zanikl započtením pohledávky žalovaného na zaplacení pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ke dni 5. 2. 2023 (887 dní po 50 Kč). Protože žalobkyně ani do dne konání odvolacího jednání (11. 11. 2024) žalovanému řádné vyúčtování služeb nezaslala, učinil žalovaný kompenzační projev ve vztahu k nároku na zaplacení pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním i za období od 6. 2. 2023 do 11. 11. 2024, to je 644 dní po 50 Kč (32 200 Kč). Současně projevil svou vůli, pokud jde o započtení nároku na zaplacení pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 50 Kč za každý den prodlení tak, že se jedná o jeho procesní obranu až do výše žalované částky a ve zbytku se pokuta započítává na ostatní žalobou uplatněné nároky, primárně na smluvní pokutu ve výši, v jaké bude posouzena jako přiměřená, a následně na příslušenství dlužného nájemného, a to až do výše jejich úhrady.

8. S ohledem na zápočet částky 39 668 Kč k 10. 10. 2022 na dlužné nájemné v celkové výši 45 646 Kč, zbývala k 10. 10. 2022 na dlužném nájemném k zaplacení částka 5 978 Kč. Nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 978 Kč zanikl zápočtem pohledávky žalovaného na zaplacení pokuty v souvislosti s nepeněžitým plněním k 5. 2. 2023, kdy v důsledku kompenzační námitky žalovaného zanikl nárok žalobkyně na dlužné nájemné. Žalobkyně současně s uplatněním nároku na dlužné nájemné uplatnila i nárok na zaplacení zákonného úroku, který, jak správně uvedl soud prvního stupně, vychází z ustanovení § 1968 a § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se řídí ustanovením § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. Jedná se o zákonný úrok z prodlení z částky 31 445 Kč od 6. 9. 2019, kdy nastala její splatnost, do 10. 10. 2022, celkem v částce 9 726,41 Kč, dále zákonný úrok z prodlení z částky 14 201 Kč za období od 6. 10. 2019, kdy nastala její splatnost, do 10. 10. 2022, v celkové částce 4 275,86 Kč, a zákonný úrok z částky 5 978 Kč (dluh na nájemném po započtení částky 39 668 Kč k 10. 10. 2022) od 11. 10. 2022 do 5. 2. 2023 (zánik pohledávky žalobkyně z titulu dlužného nájemného) v celkové částce 287,44 Kč, tedy na úrocích z prodlení náleží žalobkyni celkem částka 14 289,71 Kč.

9. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vycházející z článku VI Smlouvy o podnikatelském nájmu nebytového prostoru, ztotožňuje se odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a to i ve vztahu k žalovaným požadované moderaci smluvní pokuty. Smluvní pokuta, kterou upravuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v ustanovení § 2048 a následujících, svým účelem, kterým je utvrzení dluhu, posiluje postavení věřitele a plní i funkci sankční. Povinnost uhradit smluvní pokutu vzniká bez ohledu na zavinění. Odvolací soud účastníky dojednanou výši smluvní pokuty považuje za přiměřenou ve vztahu k požadavku žalobkyně na placení nájemného v dohodnuté výši, a to zejména také s ohledem na to, že žalovaný dluh na nájemném ani co do jeho výše nesporoval a neuvedl žádný vážný důvod, který by mu bránil nájemné uhradit ve lhůtách dojednaných účastníky v nájemní smlouvě či po uplatnění tohoto nároku žalobkyní v soudním řízení. Celková výše nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty tak jednoznačně závisela na chování žalovaného ve smyslu jeho přístupu k plnění povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Bylo tedy v moci žalovaného zabránit vzniku nároku žalobkyně na smluvní pokutu, případně ovlivnit jeho výši. Za nedůvodné považuje odvolací soud námitky žalovaného týkající se způsobu uplatnění tohoto nároku ze strany žalobkyně. Žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnila u soudu prvního stupně 19. 1. 2023 s odkazem na článek VI odstavec 1 písmeno b) nájemní smlouvy, kterou do spisu založila již v souvislosti s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu; současně uvedla výši smluvní pokuty s tím, že částku 100 Kč požaduje za každý den prodlení s placením nájemného. Takto koncipovaný návrh není bezvadnou žalobou, avšak i tak jde o návrh, který vyvolává předpokládané následky hmotně právní, včetně stavění promlčecí lhůty, neboť vady takové žaloby lze k výzvě soudu odstranit (§ 82 o. s. ř.), tedy jde o vady odstranitelné. K tomuto postupu v řízení před soudem prvního stupně došlo, když soud prvního stupně při jednání dne 31. 1. 2024 účastníky poučil podle § 118 b) odstavec 1 o. s. ř. a současně žalobkyni vyzval, aby soudu zaslala návrh na změnu žaloby odrážející její částečné zpětvzetí, aby mohlo být ve věci na základě takto upraveného petitu rozhodnuto. Tuto povinnost žalobkyně splnila písemným podáním ze dne 9. 2. 2024 založeným na čísle listu 90–91 spisu, kterým dostatečně určitě specifikovala svůj nárok na smluvní pokutu částkou 148 100 Kč za období od 19. 1. 2020 do 8. 2. 2024 (1481 dní po 100 Kč) a současně tím odstranila vady žaloby.

10. Vzhledem k tomu, že k zániku pohledávky žalobkyně za žalovaným z titulu dlužného nájemného došlo ke dni 5. 2. 2023, jak je vysvětleno výše, ke dni 5. 2. 2023 došlo rovněž k zániku nároku žalobkyně na smluvní pokutu dle článku VI nájemní smlouvy. Žalobkyně tak mohla uplatnit nárok na smluvní pokutu pouze za období od 19. 1. 2020 do 5. 2. 2023, tj. za 1113 dní po 100 Kč, tedy částku 111 300 Kč. Od této částky odvolací soud odečetl z titulu kompenzační námitky uplatněné žalovaným částku 32 200 Kč (nárok žalovaného na pokutu za nepeněžité plnění za období od 6. 2. 2023 do 11. 11. 2024, tj. 644 dní po 50 Kč), co do částky 32 200 Kč tak nárok žalobkyně na smluvní pokutu zanikl a je důvodným co do částky 79 100 Kč.

11. S ohledem na výše uvedené přistoupil odvolací soud k změně výroku II rozsudku soudu prvního stupně a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částek 31 445 Kč, 14 201 Kč a 5 978 Kč dle podrobného výpočtu shora přiznal žalobkyni částku 14 289,71 Kč (§ 220 odstavec l o. s. ř.). Pokud jde o žalobkyni uplatněný nárok na smluvní pokutu dospěl odvolací soud k závěru, že tento nárok žalobkyně je odůvodněn co do částky 79 100 Kč a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve zbývající části, tj. ohledně částky 44 050 Kč, výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil a v tomto rozsahu žalobu zamítl (§ 220 odstavec 1 o. s. ř.).

12. O náhradě nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odstavec 1 a § 142 odstavec 2, 3. o. s. ř. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně požadovala částku 57 052 Kč a 148 100 Kč, tedy celkem 205 152 Kč, přisouzena jí byla částka 14 289,71 Kč a 79 100 Kč, tedy částka 93 390 Kč. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 45 % a lze tak učinit závěr, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení vykazuje pouze nepatrný rozdíl a v takovém případě nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Do neúspěchu žalobkyně v řízení odvolací soud promítl i její částečné zpětvzetí návrhu (viz výrok I napadeného rozsudku) v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.

13. Výrok VI nebyl odvoláním žalovaného dotčen a nabyl právní moci.