56 Co 169/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudců Mgr. Tomáše Foltýna, Ph.D. a JUDr. Věry Jakubové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 101 604 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II a III rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 5. 2025 č. j. 12 C 129/2024-115 (doplněného usnesením ze dne 5. 6. 2025 č. j. 12 C 129/2024-129) Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části, tj. ve výroku II a III, potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 069,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného.

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. 5. 2025 č. j. 12 C 129/2024-115 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 67 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 29 040 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 828 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 040 Kč od 5. 12. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 828 Kč od 5. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a současně zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 33 868 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 29 040 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení, z částky 4 828 Kč od 3. 10. 2023 do zaplacení, zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 29 040 Kč od 11. 10. 2022 do 4. 12. 2023, zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 4 828 Kč od 11. 10. 2022 do 4. 12. 2023 (výrok II). Třetím výrokem rozsudku pak okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40 774,40 Kč, a usnesením ze dne 5. 6. 2025 doplnil chybějící výroky o nákladech státu, podle kterých je žalobkyně povinna zaplatit částku 735 Kč a žalovaný částku 1 986 Kč na účet Okresního soudu v Karlových Varech.

2. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 101 604 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně (společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . o.) uzavřela (jako poskytovatel) se žalovaným (jako uživatelem) dne 3. 9. 2018 smlouvu o kontrole insolvenčního rejstříku a katastru nemovitostí, ve které se smluvní strany dohodly, že poskytovatel po úhradě první zálohové faktury umožní uživateli přístup do své aplikace a bude poskytovat uživateli pravidelnou kontrolu rejstříků podle typu, obsahu a periody kontrol určené parametry balíčku „KONTROLA“, a to za částku 4 000 Kč ročně plus DPH. Smluvní strany se dále dohodly, že nad rámec služby „KONTROLA“ poskytovatel po zjištění změny v katastru nemovitostí nebo zjištění úpadku člena SVJ bezodkladně informuje uživatele telefonicky na telefonní číslo předsedy SVJ v rámci sjednané služby DOHLED za částku 2 000 Kč měsíčně + DPH. Poskytovatel vystavil fakturu č. 22001 na částku 29 040 Kč, splatnou dne 17. 12. 2021, kterou vyúčtoval dohled za období od 4. 10. 2021 do 3. 10. 2022, dále č. 22002 na částku 4 828 Kč splatnou dne 17. 12. 2021, kterou vyúčtoval kontrolu za období od 4. 10. 2021 do 3. 10. 2022, fakturu č. 13224322 na částku 29 040 Kč splatnou dne 11. 10. 2022, kterou vyúčtoval dohled za období od 4. 10. 2022 do 3. 10. 2023, fakturu č. 13224323 na částku 4 828 Kč splatnou dne 11. 10. 2022, kterou vyúčtoval kontrolu za období od 4. 10. 2022 do 3. 10. 2023, č. 14223743 na částku 29 040 Kč splatnou dne 3. 10. 2023, kterou vyúčtoval dohled za období od 4. 10. 2023 do 3. 10. 2024, a fakturu č. 14223744 na částku 4 828 Kč splatnou dne 3. 10. 2023, kterou vyúčtoval kontrolu za období od 4. 10. 2023 do 3. 10. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 1. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný přitom ničeho nezaplatil ani po upomínce ze dne 1. 2. 2024.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, bránil se tím, že předmětná smlouva byla již v říjnu 2020 vypovězena doporučenou listovní zásilkou i e-mailem. Žalovaný žádné plnění neobdržel a domníval se, že je smlouva zrušena. I pokud by žalovaný připustil, že došlo k prodloužení smlouvy o dalších 36 měsíců, skončil by smluvní vztah nejpozději dne 1. 10. 2023, neboť smlouva neobsahuje žádné ustanovení o opakovaném prodloužení a nelze to ani dovodit interpretací textu smlouvy.

4. Soud prvního stupně nejprve v řízení identifikoval sporné skutečnosti (tedy jaký byl projev vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy o kontrole insolvenčního rejstříku a katastru nemovitostí ze dne 3. 9. 2018, a to konkrétně o době trvání smluvního vztahu, upravené v bodu 4 smlouvy, a dále zda byla mezi stranami sjednána cena služby KONTROLA), přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nemá za prokázané, že by mezi stranami byla skutečně ujednána automatická prolongace na dobu 36 měsíců. Současně nalézací soud uzavřel, že má za prokázané, že mezi stranami byla sjednána cena za službu KONTROLA ve výši 3 990 Kč + DPH. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud první instance k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, který akceptoval návrh smlouvy včetně připojených všeobecných obchodních podmínek (dále též jen „VOP“), byla v písemné podobě uzavřena inominátní smlouva, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala pro žalovaného vykonávat pravidelnou kontrolu veřejně dostupných rejstříků, a to insolvenčního rejstříku a katastru nemovitostí. Přijetím nabídky ceny za službu KONTROLA pak došlo i k ujednání ceny za tuto službu, o čemž svědčí i skutečnost, že žalovaný zpočátku za tuto službu bez problémů platil. Soud prvního stupně proto shledal smlouvu za platnou vyjma – oddělitelného – ujednání o způsobu ukončení smluvního vztahu, neboť se ztotožnil s výkladem žalovaného, podle kterého dochází pouze k jednomu automatickému prodloužení smlouvy na dobu určitou, jak se podává ze samotného textu smlouvy. Podle nalézacího soud tak smluvní vztah trval nejprve po dobu 24 měsíců od uzavření smlouvy, tj. od 3. 9. 2018 do 3. 9. 2020, a poté po jejím prodloužení o 36 měsíců skončil dne 3. 9. 2023; okresní soud proto žalobě jako důvodné v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení sjednané ceny za poskytnuté služby v době trvání smlouvy, tj. do 3. 9. 2023, vyhověl, a ve zbývající části žalobu zamítl.

5. Žalobkyně proti zamítavému výroku a na něm závislém nákladovém výroku podala včasné odvolání, ve kterém nicméně pouze lakonicky konstatovala, že nesdílí závěr okresního soudu, že předmětný smluvní vztah skončil ke dni 3. 9. 2023, neboť má za to, že v souladu s příslušnými všeobecnými obchodními podmínkami došlo i k druhému prodloužení smluvního vztahu na období od 3. 9. 2023 do 3. 9. 2026.

6. Dne 10. 10. 2025 žalobkyně doplnila své odvolání, přičemž v tomto doplnění předkládá obsáhlou argumentaci, podle které výklad ustanovení bodu O odst. 1 VOP může vést k jedinému myslitelnému závěru, že za splnění ujednaných podmínek dochází vždy k prodloužení smluvního vztahu „za stejných podmínek“ na dobu dalších 36 měsíců. Podle odvolatelky je takto formulované ustanovení VOP dostatečně srozumitelné i pro právního laika. Žalobkyně navíc v této souvislosti připomíná, že podle „logické, navazující a autentické“ výpovědi svědka Körnera byla žalovaná strana řádně poučena, že úvodní smluvní období v délce 24 měsíců bude prodlouženo na období 36 měsíců, což právě podle svědka vyvolalo zvědavost tehdejšího předsedy žalovaného, a proto mu bylo vysvětleno, že po úvodním období bude – pokud některá strana smlouvu nevypoví – již následováno delší, tedy tříleté období. Jelikož tedy ani jedna ze stran smlouvu nevypověděla, byla podle žalobkyně v září 2020 prodloužena do 3. 9. 2023, a v září 2023 opětovně – za stejných podmínek – do 3. 9. 2026.

7. K doplněnému odvolání, jež bylo doručeno dne 14. 10. 2025, podal žalovaný téhož dne své vyjádření (které se do dispozice odvolacího senátu dostalo až při jednání), ve kterém nejprve prezentoval zamyšlení nad tím, proč žalobkyně své odvolání fakticky odůvodnila až v doplnění ze dne 10. 10. 2025, a poté zdůraznil, že se sice plně neztotožnil s rozhodnutím soudu první instance, nicméně jeho rozhodnutí akceptoval, a proto ve věci nepodával odvolání. Ve svém vyjádření přitom žalovaný zdůraznil, že sice nepochybuje o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně skutečně měla vůli do právního vztahu vložit ujednání o dalších automatických prolongacích v trvání 36 měsíců, samotný text ustanovení bodu O odst. 1 VOP však nepřipouští jiný výklad (ve smyslu ustanovení § 555 a § 556 občanského zákoníku), než že základní doba 24 měsíců může být prodloužena jen o dalších 36 měsíců. Opačný výklad by byl podle názoru žalovaného rozporný s ustanovením § 433 občanského zákoníku, přičemž v této souvislosti žalovaný poukazuje rovněž na ustanovení § 557 občanského zákoníku.

8. Odvolací soud podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal napadené výroky rozhodnutí, posoudil důvody odvolání, přihlédl k obsahu předloženého spisu a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Jelikož účastníci řízení učinili předmětem meritorního přezkumu pouze zamítavý výrok, tedy výrok korespondující s nárokem žalobkyně na vyfakturovanou částku za období „opakované prolongace“, zaměřil se odvolací soud toliko na řešení otázky, zda soud prvního stupně správně vyložil ujednání původních stran předmětné inominátní smlouvy o její prolongaci.

10. Ujednání o automatické prolongaci přitom obsahuje ujednání pod bodem 4 předmětné smlouvy (jakkoli podle pořadí jde o bod pátý – srov. č. l. 14) s tím, že bod 5 (v pořadí bod šestý) smlouvy výslovně odkazuje na všeobecné obchodní podmínky, ve kterých je prolongace upravena v ustanovení bodu O odst. 1.

11. V této souvislosti považuje odvolací soud za vhodné zdůraznit, že se plně ztotožňuje se závěry v odůvodnění napadeného rozsudku citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve kterém byly přijaty následující závěry: Není důvodný požadavek VOP na ukončení smluvního vztahu formou doporučeného dopisu, navíc pak zaslaného ve lhůtě celých 3 měsíců před ukončením smlouvy. VOP jsou nevyvážené a jsou formulovány, pokud jde o ukončení smlouvy, ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně, se zjevným účelem udržení zákazníka v závazkovém vztahu, jemuž se tímto způsobem ztěžuje možnost ukončení smlouvy, jednak vazbou na přesný termín pro zaslání oznámení v ne zcela obvykle dlouhé době před vypršením smlouvy, kterou by bylo možno předpokládat u tohoto typu smluv, a jednak jedinou možnou formou (doporučený dopis na adresu právní předchůdkyně žalobkyně). Takový požadavek není odůvodněn za situace, kdy veškeré další úkony bylo možno činit prostou elektronickou formou. Právní předchůdkyně žalobkyně evidentně při formulaci VOP uvažovala tak, že odběratelé v řadě případů tyto striktní podmínky postupu pro ukončení smlouvy nedodrží a dojde tak k automatické prolongaci smlouvy, ovšem již pro dobu dalších 36 měsíců, tedy na dobu o polovinu delší, než byla doba původně sjednaného závazku (viz bod O odst. 1 VOP). Shodné podmínky ukončení sice platí i pro poskytovatele služby, ten má však vedle toho možnost vypovědět smluvní vztah okamžitě z mnoha důvodů, prakticky bez jakéhokoliv omezení (bod O odst. 3 VOP). To samo o sobě značně znevýhodňuje stranu žalovanou (odběratelskou), která bez ohledu na to, zda došlo k promeškání lhůty pro oznámení o tom, že nemá zájem na dalším pokračování právního vztahu, případně došlo k porušení formy tohoto oznámení, nemá, na rozdíl od poskytovatele, možnost se po dobu dalších 36 měsíců ze smluvního vztahu vyvázat. Správným je tak závěr, že toto ujednání VOP je v rozporu s ustanovením § 433 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaný, který není podnikatelem, je subjektem, jehož účelem a činností je správa nemovitostí, pročež je slabší stranou smluvního vztahu, v němž poskytovatel služby jedná v rámci své podnikatelské činnosti. Je obecně známo, že statutární orgán SVJ je tvořen z vlastníků jednotek nacházejících se v předmětném domě, kteří mají svá civilní zaměstnání a funkce v SVJ vykonávají ve svém volném čase, byť někdy i za odměnu. Její výše je ovšem spíše symbolická a rozhodně tak nejde o odměnu, která by jim zajišťovala obživu a kterou by bylo možno stavět na roveň odměně dosahované v jejich zaměstnáních či v podnikání.

12. Odvolací soud má tudíž za to, že výklad inkriminovaného ustanovení VOP o automatické prolongaci musí z citovaných důvodů vést k jeho neplatnosti (v této souvislosti je rovněž namístě připomenout žalovaným odkazovanou zásadu contra proferentem, reglementovanou ustanovením § 557 občanského zákoníku), v daném procesním kontextu nicméně odvolací soud akceptuje závěr soudu první instance, že si strany smlouvy ujednaly možnost jedné automatické prolongace o 36 měsíců.

13. Odvolací soud proto nemá pochybnosti o tom, že v žádném případě nemohlo dojít k opakované prolongaci smluvního vztahu, pročež závěr soudu prvního stupně, že žalobkyní uplatněný nárok za období od 4. 10. 2023 do 3. 10. 2024 není důvodný, považuje za zcela správný, neboť je zjevné, že předmětný právní vztah zanikl nejpozději dne 3. 10. 2023.

14. Pouze nad rozhodný rámec odvolací soud uvádí, že v posuzované věci by případně bylo lze se zabývat rovněž otázkou dobrých mravů, neboť nelze zcela přehlížet skutečnost, že od určitého období žalovaný via facti právní předchůdkyní žalobkyně poskytované služby objektivně nekonzumoval (odvolací soud přitom neztrácí ze zřetele ani fakt, že na této skutečnosti nesl jistou „vinu“ i žalovaný), přičemž o této skutečnosti – vzhledem k personálnímu propojení žalobkyně a její právní nástupkyně – musela mít žalobkyně potřebné povědomí. Posledně uvedená poznámka pak platí bezezbytku taktéž ve vztahu ke skutečnosti, že žalovaný již v minulosti vyjádřil vůli smluvní vztah ukončit, z čistě formálních důvodů však k terminaci smlouvy nedošlo, naopak byl na základě diskutovaného ujednání původní dvouletý vztah prodloužen o další tři roky. Žalobkyně proto podle mínění odvolacího soudu mohla být jen stěží v „dobré víře“, že by žalovaný měl stále, tedy i po 3. 9. 2023 vůli využívat služeb právní předchůdkyně žalobkyně.

15. Vzhledem k předmětu odvolacího řízení každopádně platí, že žalobkyně ani v doplnění svého odvolání nepředkládá žádné argumenty, jež by zpochybňovaly shora citované závěry, toliko se zaměřila na akcentaci jazykového výkladu inkriminovaných ujednání a ustanovení VOP, v důsledku čehož není její odvolání s to zpochybnit právní závěry, na kterých je zamítavá část napadeného rozsudku založena.

16. Odvolací soud tedy shledal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně věcně správnými, a to včetně odvislého nákladového výroku, jenž řádně odráží míru úspěchu a neúspěchu procesních stran; žalobkyně ostatně v odvolání žádné konkrétní námitky ve vztahu k nákladovému výroku ani nevznesla.

17. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o. s. ř. a rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil.

18. Jde-li o náklady odvolacího řízení, odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady žalovaného náklady ve výši 10 069,41 Kč. Oproti vyúčtování nákladů odvolacího řízení, jež právní zástupce žalovaného odvolacímu soudu předložil, má odvolací soud za to, že předmětem odvolacího řízení nebyla částka 101 604 Kč, nýbrž částka 33 868 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby tak nečiní vyúčtovanou částku 5 180 Kč, nýbrž částku 2 460 Kč. V souladu s vyúčtováním pak odvolací soud shledal případným požadavek na náhradu doložených cestovních výdajů ve výši 1 501,83 Kč a náhradu za ztrátu času ve výši 1 050 Kč. Odvolací soud proto považuje za účelně vynaložené náklady odvolacího řízení na straně žalovaného částku 4 920 Kč za dva úkony právní služby, s tím korespondující paušální náhradu ve výši 900 Kč, náhrady spojené s jízdným v celkové výši 2 501,83 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 1 747,58 Kč, celkem tedy částku 10 069,41 Kč.