56 CO 180/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: jméno jméno , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa 2. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 4. 2022, č. j. 8 C 55/2021-68,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 823,21 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet zástupce žalovaných.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet zástupce žalovaných.

1. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 8 C 55/2021-68, zamítl Okresní soud v Sokolově žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým se zrušují bytové jednotky blíže označené ve výroku I napadeného rozsudku, vymezené v budově [adresa], stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], v [katastrální uzemí], [územní celek], a toto bytové spoluvlastnictví se mění na ideální podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a budově [adresa], na nichž žalobci náleží ideální spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo], 1. žalovanému podíl o velikosti [číslo] a 2. žalované podíl o velikosti [číslo]. Dále se ideální podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. [anonymizováno] zrušuje a vypořádává se tak, že pozemek se rozděluje dle geometrického plánu [číslo] vyhotoveného [právnická osoba] – [anonymizována tři slova] na tři pozemky blíže specifikované ve výroku I napadeného rozsudku, a dále se zrušuje ideální podílové spoluvlastnictví účastníků k budově [adresa] a vypořádává se tak, že se přikazuje rozdělení budovy na dvě samostatné budovy dle návrhu na dělení domu projektanta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], přičemž budova na povrchu pozemku parc. č. st. [číslo] se přikazuje do ideálního podílového spoluvlastnictví žalovaných, každému v rozsahu ½, a budova na povrhu pozemku parc. č. st. [číslo] se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce. Výrokem II uložil soud prvního stupně žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 15 001,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, neboť podle jeho názoru spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním závěru o tom, že bytové spoluvlastnictví nelze zrušit rozhodnutím soudu. Žalobce uvádí, že si je vědom toho, že v daném případě představuje spoluvlastnictví účastníků zvláštní typ modifikovaného podílového spoluvlastnictví spojeného s vlastnictvím výlučným. Tím však podle jeho názoru není vyloučeno, aby se na daný případ aplikovala obecná ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. Z ust. § 1158 a § 1159 občanského zákoníku žádný zákaz použití obecných ustanovení o spoluvlastnictví na projednávanou věc nevyplývá. Z obsahu těchto ustanovení, ani z jiných částí občanského zákoníku a jeho systematiky, nelze dovodit, že by oddíl 5, díl 4, hlavy druhé občanského zákoníku představoval zcela autonomní úpravu, na níž by nedopadala obecná ustanovení oddílu 1. Naopak, z ust. § 1115 občanského zákoníku jasně vyplývá, že obecná ustanovení o spoluvlastnictví (§ 1115 až § 1157) se použijí přiměřeně i pro společenství jiných věcných práv, tzn., použijí se přiměřeně též pro bytové spoluvlastnictví, včetně jeho zrušení a vypořádání. Odvolatel dále poukazuje na ust. § 1217 o. z., které nevyjmenovává taxativně způsoby zániku bytového spoluvlastnictví. Toto ustanovení řeší právní následky dohody o přeměně spoluvlastnictví bytového na obecné podílové spoluvlastnictví a v této souvislosti upravuje okamžik účinků změny typu spoluvlastnictví a domněnku velikosti podílů. Z vlastního znění § 1217 o. z. však nelze nikde dovodit, že se jedná o jediný způsob zániku bytového spoluvlastnictví, kterým by byla vyloučena pravomoc soudu zrušit a vypořádat bytové spoluvlastnictví. Přiměřená aplikace obecných ust. § 1140 až § 1157 občanského zákoníku není ustanovením § 1217 vyloučena. Otázka nucenosti či dobrovolnosti spoluvlastnictví není v dané věci rozhodující. Ustanovení § 1140 odst. 1 občanského zákoníku, které jako obecnou zásadu stanoví, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvávat, nikterak nerozlišuje způsob vzniku spoluvlastnictví, tj. zda se tak stalo na základě vůle spoluvlastníků projevené smlouvou, nebo na základě jiné právní skutečnosti. Otázku právního důvodu vzniku spoluvlastnictví v této věci žalobce nepovažuje za podstatnou pro vypořádání spoluvlastnictví. Odvolatel tedy trvá na tom, že soud je oprávněn rozhodnout o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví způsobem žalobcem navrhovaným. Pokud pak se jedná o tento konkrétní způsob vypořádání, má žalobce za to, že stavebnětechnická povaha domu umožňuje bez větších stavebních úprav jeho rozdělení na dva samostatné domy. Dům, který účastníci obývají, se de facto sestává ze dvou samostatných částí, kterou spravuje každý z účastníků sám, aniž by se podíleli na jakýchkoli společných nákladech či správě společných částí. Obě části domu mají svůj samostatný vchod a technicky nemají (s výjimkou pozemku) žádnou část, kterou by účastníci užívali společně. Za této situace se tedy jeví reálné rozdělení věci jako možný a vhodný způsob vypořádání vztahů mezi účastníky.

3. Žalovaní se k odvolání žalobce písemně vyjádřili. Jsou přesvědčeni, že napadený rozsudek je věcně správný, přezkoumatelný a řádně odůvodněný. Žalovaní zastávají shodný názor jako soud prvního stupně, tedy že bytové spoluvlastnictví nelze zrušit soudní autoritativní cestou, bez dohody spoluvlastníků. S ohledem na speciální úpravu bytového spoluvlastnictví nelze podle názoru žalovaných použít obecnou úpravu. Žalobce zcela opomíjí, že v případě rozdělení budovy musí být zohledněn a naplněn zejména její funkční a účelový faktor. Podle žalobního návrhu by došlo k situaci, kdy koupelna a kumbál, náležející k bytové jednotce ve spoluvlastnictví žalovaných, by se najednou ocitly v prostoru budovy, která by připadla do výlučného vlastnictví žalobce. Vchod na půdu nacházející se v části budovy, která by připadla do podílového vlastnictví žalovaných, by se též nacházel v prostorech budovy, která by připadla do výlučného vlastnictví žalobce. Totožný problém by nastal v prvním nadzemním podlaží v části budovy obývané žalovanými, kdy vstup do kotelny je veden ze společných prostor budovy, kdy tyto prostory by měly být podle návrhu žalobce součástí té budovy, která by měla být přikázána do jeho výlučného vlastnictví. Rozdělením budovy podle návrhu žalobce by došlo k podstatnému snížení hodnoty budovy přikázané do spoluvlastnictví žalovaných, neboť pro její řádné užívání a obhospodařování by muselo být zřízeno několik věcných břemen přístupu, vstupy do několika místností a prostor by vedly z budovy ve vlastnictví žalobce a v neposlední řadě by dvě místnosti, konkrétně koupelna a kumbál, se nacházely zcela samostatně v budově náležející žalobci. Takové rozdělení budovy by pak bylo v rozporu s ust. § 1144 občanského zákoníku, podle kterého nemůže být věc rozdělena, pokud by se tím podstatně snížila její hodnota, nehledě na skutečnost, že náklady na rozdělení budovy by byly nepřiměřeně vysoké, a to jak z objektivního, tak ze subjektivního hlediska. Žaloba žalobce byla tedy správně shledána nedůvodnou. I v případě, kdy by bylo možné ve věci autoritativně rozhodnout, žalobní návrh je reálně neproveditelný, zcela opomíjí funkční a účelové hledisko budovy a i to, že hodnota budovy by se značně snížila. Z těchto důvodů žalovaní navrhují, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval odvolací jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Napadeným rozsudkem rozhodoval soud prvního stupně o žalobě žalobce v tom znění, jak vyplývá z výroku I rozsudku soudu prvního stupně; v potřebném rozsahu provedl dokazování, na jehož základě zjistil, že účastníci jsou vlastníky bytových jednotek vzniklých na základě dnes již zrušeného zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž společenství vlastníků dle tohoto zákona s ohledem na počet vlastníků bytů dle § 9 odst. 3 citovaného zákona v domě s předmětnými jednotkami nevzniklo a z pohledu současné právní úpravy mezi účastníky existuje bytové spoluvlastnictví, nyní upravené v občanském zákoníku v ust. § 1158 až § 1222. Podle soudu prvního stupně je nutné na pozemek st. [parcelní číslo], na kterém je postavena budova [adresa], v níž se nacházejí bytové jednotky účastníků, pohlížet nikoliv jako na běžné podílové spoluvlastnictví dle § 1115 a násl. občanského zákoníku, nýbrž jako na podíl na společných částech nemovité věci (pozemku) ve smyslu ust. § 1159 a § 1160 občanského zákoníku, který je nerozlučně a neoddělitelně spjat s vlastnictvím jednotlivých jednotek. Soud prvního stupně pak uzavřel, že z povahy těchto kogentních ustanovení nelze na toto bytové spoluvlastnictví použít ustanovení o běžném podílovém spoluvlastnictví, týkající se možnosti jeho zrušení podle § 1140 a § 1143 občanského zákoníku, kdy v těchto ustanoveních platí odlišný princip (spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství nelze nutit proti jeho vůli). Soud prvního stupně vycházel z toho, že úprava bytového spoluvlastnictví je úpravou speciální vůči obecné úpravě spoluvlastnictví a obsahuje i konkrétní ustanovení o zrušení bytového spoluvlastnictví. Toto však připouští dle ustanovení § 1217 o. z. výslovně jen dohodou. Soud prvního stupně má za to, že pokud by zákonodárce chtěl připustit možnost zrušit bytové spoluvlastnictví soudní cestou, nepochybně by tuto možnost výslovně upravil, stejně jako to učinil při možnosti vzniku jednotky (§ 1165 o. z.). Na rozdíl od vzniku bytového spoluvlastnictví tak nemůže dojít k jeho zrušení rozhodnutím soudu a vždy bude záležet pouze na vůli vlastníků jednotek, zda ke zrušení bytového spoluvlastnictví přistoupí. To vše podle soudu prvního stupně souvisí s koncepcí bytového spoluvlastnictví, kde na rozdíl od běžného podílového spoluvlastnictví nejde o žádné nucené spoluvlastnické společenství, kdy každý je vlastníkem jednotky, samostatné nemovité věci podle ustanovení § 1159 o. z., se kterou může nakládat jako se samostatnou věcí. Úvaha žalobce, kdy dovozuje, že pokud je v rámci vypořádání možné rozhodnout o vzniku bytových jednotek soudní cestou, je takový postup možný i v obráceném pořadí, kdy soud rozhodne o přeměně bytového spoluvlastnictví na podílové spoluvlastnictví, respektive na dvě samostatné věci ve výlučném vlastnictví, a že pokud bytové spoluvlastnictví výslovně neobsahuje ustanovení o možnosti jeho zrušení a vypořádání soudem, s ohledem na jeho systematické zařazení, obecná ustanovení o zrušení a vypořádání jako taková dopadají i na spoluvlastnictví bytové, tedy podle názoru soudu prvního stupně není správná. Soud prvního stupně se vyjádřil též k důvodům, které žalobce vedly k podání předmětné žaloby, kdy dospěl k závěru, že žalobce, pokud dovozuje, že jeho právo na užívání pozemku st. [parcelní číslo] z titulu spoluvlastnického podílu na společných částech nemovité věci, je nějakým způsobem porušováno, nezvolil k ochraně svých práv adekvátní způsob. Poukázal přitom na právní úpravu bytového spoluvlastnictví, která zakotvuje rozhodování o způsobu užívání společné věci (pozemku či budovy) a dále mechanismy, jak se v případě nesouhlasu s takovým rozhodnutím o užívání bránit. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení včetně nákladů právního zastoupení podle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové částce 15 001,58 Kč.

6. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry, ke kterým došel soud prvního stupně. Bytové spoluvlastnictví je občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. upraveno jako zvláštní druh spoluvlastnictví a tomu odpovídá i jeho systematické zařazení v dílu 4 zákona jako samostatný oddíl 5. Pro bytové spoluvlastnictví je typická pluralita objektů i subjektů vlastnického práva. S vlastnickým právem k jednotce je pak neoddělitelně spojeno spoluvlastnictví ke společným částem nemovitosti (tzn. domu a pozemku). V pododdílu 6 v ustanoveních §§ 1217 až 1219 obsahuje občanský zákoník právní úpravu zrušení bytového spoluvlastnictví. Tato speciální právní úprava nepřipouští aplikaci ust. § 1140 a násl., tedy mj. zrušení spoluvlastnictví soudním rozhodnutím, a to ani prostřednictvím ust. § 1115 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se ustanovení o spoluvlastnictví použijí přiměřeně i pro společenství jiných věcných práv. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na správné a vyčerpávající odůvodnění výroku I rozsudku soudem prvního stupně.

7. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, přistoupil odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ke změně tohoto výroku co do částky přiznané žalovaným na náhradě nákladů řízení, neboť soud prvního stupně mylně přiznal žalovaným na nákladech právního zastoupení advokátem také náhradu za daň z přidané hodnoty, ačkoliv, jak bylo zjištěno odvolacím soudem, zástupkyně žalovaných není plátcem daně z přidané hodnoty. Z tohoto důvodu odvolací soud výslednou částku nákladů řízení uvedenou v napadeném rozsudku ponížil o částku 2 178,37 Kč, představující náhradu za daň z přidané hodnoty, a na náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně přiznal žalovaným částku 12 823,21 Kč, přičemž v podrobnostech odkazuje na jinak správné odůvodnění tohoto výroku soudem prvního stupně.

8. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 9 odst. 1 a § 7 citované vyhlášky, za 1 úkon právní služby ve výši 1 500 Kč (podání vyjádření k odvolání) a na náhradě hotových výdajů podle § 13 citované vyhlášky režijní paušál v částce 300 Kč, celkem 1 800 Kč.

9. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

10. Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).