56 CO 217/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Fialy a soudkyň JUDr. Ivany Šímové a JUDr. Věry Jakubové ve věci žalobců: ; a) celé jméno žalobkyně , narozená dne 18. 3. 1976 bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalované b) celé jméno žalobce , narozený dne 9. 4. 1970 bytem adresa žalobce, žalobkyně a žalované oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec a číslo - obec o 300 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobců i žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. května 2021, č. j. 10 C 154/2019-188

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně v částce 115 644 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo].

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 23 036 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobcům částku 11 662,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 662,80 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu do částky 288 337,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 288 337,20 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II), žalobcům uložil zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 116 060,76 Kč, k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že požadovaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je třeba ji moderovat dle ust. § 2051 občanského zákoníku vzhledem k okolnostem případu při hodnocení významu zajišťované povinnosti.

2. Žalobci ve včasném odvolání namítali, že mezi účastníky byla uzavřena platná nájemní smlouva. Soud prvního stupně sice uzavřel, že nájemní smlouva nespadá do spotřebitelských smluv, na druhou stranu žalovanou bere jako znevýhodněnou, byť se jedná o podnikatele, který má k dispozici advokátní kancelář. Pokud se žalovaná bránila, že příčinou prodlení s placením nájemného bylo jednání žalobců, když ve faktuře do kolonky IČ uváděli rodné číslo žalobkyně a), soud na toto nahlížel tak, že jednání žalobkyně nemělo vliv na platby ze strany žalované. Žalobci nesouhlasí s postupem soudu ve smyslu použití moderačního práva, když smluvní pokuta byla odsouhlasena žalovanou. Soud prvního stupně pochybil, pokud nevzal v úvahu argumentaci žalobců ohledně výše škody. Žalobci vypověděli, že pro časté prodlení s úhradou nájemného ze strany žalované byli nuceni čerpat úvěr na úhradu hypotečních splátek na předmětnou nemovitost. Žalobci byli nuceni si najít druhé zaměstnání, aby byli schopni hypoteční splátky hradit, omezili své volnočasové aktivity a společenský život. Soud měl zohlednit nejen RPSN z úvěru, ale i další okolnosti. Pokud výši škody soud prvního stupně ohraničil do doby rozhodnutí ve věci samé, tato úvaha soudu je zcela nemorální. Zaviněným jednáním žalované byli žalobci nuceni čerpat úvěr, za který zaplatí nejméně 30 957,19 Kč v případě, že se úrokové sazby do roku 2027 nebudou zvyšovat. Škoda, která je v příčinné souvislosti s jednáním žalované, představuje částku 30 957,19 Kč. Žalobci nesouhlasí s použitím moderačního práva, neboť případná škoda mohla dosahovat daleko větší částky, než uplatněná smluvní pokuta. Pokud by žalobci nebyli schopni splátky hypotéky na pořízení nemovitosti hradit, nastala by splatnost celého hypotečního úvěru, nemovitost by eventuelně byla dražena a škoda by byla vyjádřena v řádech několika set tisíc Kč. Proto bylo ujednání ohledně smluvní pokuty ponecháno v nájemní smlouvě stejným způsobem, jak žalovaná měla nastaveno v dalších nájemních smlouvách. Soud prvního stupně neměl přistoupit k použití moderačního práva. Žalobcům hrozila mnohem vyšší škoda. Pokud soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, dle žalobců rozhodnutí soudu spočívalo na jeho úvaze, soud prvního stupně tedy měl aplikovat ust. § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Žalobci navrhovali zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve včasném odvolání namítala, že dle jejího přesvědčení mělo dojít k úplnému zamítnutí žaloby. Soud nesprávně vyhodnotil několik skutečností namítaných žalovanou, zejména ve směru neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Žalobci zneužili vzniklé situace k tomu, aby co nejvíce poškodili žalovanou, se kterou se nerozešli v dobrém, pokusili se využít ujednání o smluvní pokutě. Žalovaná namítala, že smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána pouhou shodou okolností a tedy náhodou. Žalobkyně pouze zkopírovala původní nájemní smlouvu uzavřenou s jinou společností a jediné změny se týkaly výše nájemného a změn v označení smluvních stran. Žalobkyně si pouze chtěla zjednodušit práci, ujednání o smluvní pokutě je dílem pouhé náhody. Smluvní strany byly tehdy partnery, vzájemně byly propojené. Smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána pro žalovanou, kterou v době podpisu předmětné smlouvy zastupovala i žalobkyně. Jedná se tak o zjevný střet zájmů. Žalovaná akceptuje závěr soudu prvního stupně, že pan [příjmení], jakožto druhý jednatel žalované, byl o smlouvě informován a mohl její znění ovlivnit, vzájemné propojení osob však jeho ostražitost logicky otupilo. Žalobkyně měla v souladu s § 54 zákona o obchodních korporacích povinnost výslovně upozornit druhého jednatele a nejvyšší orgán žalované na to, že na základě předmětné smlouvy může dojít ke střetu zájmů. Faktury vystavené žalobkyní vykazovaly zásadní vady, které žalobkyně neopravila. Žalovaná po celou dobu sdělovala žalobkyni, že důvodem pro nehrazení faktur za nájemné byla skutečnost, že na fakturách v kolonce IČ bylo uvedeno rodné číslo žalobkyně. Žalovaná potřebuje ke splnění svého dluhu vystavit od žalobců řádný dokument, který si následně může zanést do účetnictví. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že výtky ohledně vad faktur přišly ze strany žalované v květnu 2019, přičemž první nezaplacená faktura se týká až období července 2019, dle žalované tato chtěla žalobkyni poskytnout pouze přiměřený čas na opravu faktur, až nakonec přistoupila k pozastavení plateb. Žalobci zjevně zneužili svá práva, jejich jednání nemá požívat právní ochrany. Vztah mezi žalobkyní a jednatelem žalované nebyl dobrý, žalobci se chtěli žalované pomstít, což se jim podařilo, když nečekanou výpovědí nájemní smlouvy přivodili žalované řadu obtíží. Žalobci záměrně zneužili rozporů ohledně formálních nedostatků na fakturách, placení nájemného neurgovali a následně bez výstrahy vypověděli nájemní smlouvu. Soud prvního stupně pominul žalostnou finanční kondici žalované, kdy společnost měla vysoké dluhy. Špatná finanční kondice žalované byla částečně způsobena žalobkyní, která se podílela na řízení společnosti. Žalovaná rozporuje údajnou škodu, která měla dle vyjádření žalobců jim vzniknout. Žalobci v průběhu řízení tvrdili, že si v důsledku prodlení na straně žalované museli vzít úvěr ve výši 100 000 Kč a za škodu pak označili úroky z této částky ve výši 30 957,19 Kč. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že úvěr si žalobci vzali dne 31. 7. 2019, tedy v den, kdy ještě žalovaná vůbec nebyla v prodlení, jelikož nájemné za měsíc červenec bylo dle nájemní smlouvy splatné až ke dni 31. 7. 2019, jakákoliv přímo související škoda s jednáním žalované je tedy absolutně vyloučena a žalobci žádnou škodu související s údajným prodlením žalované neprokázali. Soud se tedy neměl touto výší škody zabývat. Žalovaná před soudem prvního stupně argumentovala, že pokud soud neuzná její námitky týkající se neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, navrhuje moderaci smluvní pokuty, a to z důvodu její absolutní nepřiměřenosti. V tomto směru soud prvního stupně odůvodnil své závěry týkající se způsobu moderace smluvní pokuty přesvědčivým způsobem. Žalovaná navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žaloba i do částky 11 662,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 662,80 Kč od 1. 12. 2019 do zaplacení byla zamítnuta, navrhovala dále, aby ve zbývající zamítavé části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, požadovala náhradu nákladů řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přihlédl k odvolání žalobců i k odvolání žalované a dospěl poté k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

5. V posuzované věci rozhodoval soud prvního stupně o žalobě, jež byla před soudem prvního stupně uplatněna dne 19. 12. 2019 a kterou se žalobci po žalované domáhali zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 300 000 Kč ve výši 9 % ročně za období od 1. 12. 2019 do zaplacení. Žalobci předložili žalobní tvrzení, že v pozici pronajímatelů uzavřeli se žalovanou v pozici nájemce dne 31. 10. 2016 smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání. Pro případ porušení kterékoli ze smluvních povinností plynoucích z této smlouvy na straně nájemce ujednaly smluvní strany v článku VI. odstavec 6.6. smlouvy smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý jednotlivý případ takového porušení s tím, že smluvní pokuta je splatná na písemnou výzvu pronajímatele doručenou nájemci. Dle žaloby žalovaná porušila nájemní smlouvu, když nehradila sjednané nájemné za období delší než jeden měsíc, jednalo se o měsíce červenec, srpen, září 2019. Z důvodu podstatného porušení nájemní smlouvy žalobci smlouvu vypověděli výpovědí ze dne 13. 9. 2019, následně uplatnili u žalované dopisem ze dne 7. 10. 2019 smluvní pokutu, kdy požadovali uhrazení smluvní pokuty za období červenec, srpen a září roku 2019 celkem ve výši 300 000 Kč, to je za každý jednotlivý případ porušení částku 100 000 Kč, když za předmětné měsíce bylo nájemné sjednané ve výši 24 047 Kč měsíčně, ze strany žalované bylo zaplaceno za předmětné měsíce až dne 2. 10. 2019.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu, ve věci učinil skutkové a právní závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje, na které pro stručnost odkazuje a které níže uvedeným způsobem doplňuje a upřesňuje.

7. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud se v prvé řadě zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání podle ust. § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ujednání o smluvní pokutě je v případě tohoto smluvního nástroje přípustné, jak již dovodila ustálená soudní praxe. V daném případě jednání žalobců nemělo spotřebitelský charakter, účelem jednání žalobců bylo podnikání jiné osoby, tedy žalované. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že ochrana spotřebitele je odůvodněna pouze v případě smluv uzavřených mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby soukromé spotřeby jednotlivce, zatímco taková ochrana není odůvodněna v případě smlouvy, jejímž účelem je profesionální nebo podnikatelská činnost. Žalobkyně a) jako fyzická osoba měla v době uzavírání smlouvy úzké profesionální vazby na žalovanou ve formě jednatelství a menšinového podílu na společnosti, nemůže být tak považována za spotřebitele. Soud prvního stupně v tomto směru zcela patřičně poukázal na judikaturu této problematiky se týkající.

8. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, dále pokud shledal důvody k použití moderačního práva. Soud prvního stupně správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 493/2011. Dle závěrů obsažených v tomto rozhodnutí je požadavek určitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. Pokud účastníci v daném případě vymezili smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o všechny povinnosti vyplývající žalované z předmětné smlouvy, je tak naplněn požadavek identifikovatelnosti utvrzovaných povinností, jedná se tak o platné ujednání o smluvní pokutě ve smyslu ust. § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když ve smyslu ust. § 574 občanského zákoníku je třeba na právní jednání hledět jako na spíše platné než jako neplatné. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná porušila povinnost plynoucí z článku II. smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání hradit nájemné ve stanovené lhůtě, tedy uhradit předmět nájmu ve výši 24 047 Kč (II. 2.1.) měsíčně k poslednímu dni každého běžného kalendářního měsíce (II. 2.2.,2.3.).

9. Odvolací soud shledal nedůvodnou odvolací námitku žalobců, že nevznikl prostor pro použití moderačního práva, když ujednání o smluvní pokutě bylo odsouhlaseno samotnou žalovanou. Je třeba uvést, že smluvní pokuta vždy musí být ujednána smluvními stranami (§ 2048 občanského zákoníku). K použití moderačního práva lze přistoupit právě jen za situace platného ujednání o smluvní pokutě, tedy kromě jiného po zjištění projevu vůle smluvních stran učinit ujednání o smluvní pokutě. V daném případě žalovaná navrhla snížení smluvní pokuty, soud prvního stupně postupoval správně, pokud se zabýval možnou aplikací ust. § 2051 občanského zákoníku.

10. Odvolací soud neshledal důvodnou ani odvolací námitku žalobců týkající se rozsahu moderace, tak jak k ní přistoupil soud prvního stupně. Dle § 2051 občanského zákoníku nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 400/2004, jakož i rozsudek 23 Cdo 485/2009 a 32 Cdo 529/2001. Soud prvního stupně prvotně řešil otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, kdy posouzení této otázky závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby již při posuzování této otázky soud přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. V tomto směru lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 3622/2011. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že předmětná smlouva, jejíž součástí je i ujednání o smluvní pokutě, byla uzavřena v době, kdy hrozila výpověď z prostor užívaných žalovanou ze strany pronajímatele [právnická osoba], přičemž žalobci měli možnost koupit nemovitost od příbuzného se slevou s tím, že pronajmou žalované prostory k podnikání v nemovitosti se nacházející. Výše nájmu v podstatě kopírovala výši splátky hypotéky, kterou si žalobci na koupi těchto prostor vzali. Smlouvu o pronájmu připravila žalobkyně a), přičemž převzala stávající smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a [právnická osoba] s.r.o., po drobných úpravách smlouvu zaslala většinovému vlastníku žalované [právnická osoba] k připomínkování. Problematika posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty je řešena judikaturou, soud prvního stupně vzal závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v potaz, přihlédl tedy i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. V dané věci byla ujednána pevně stanovená smluvní pokuta, kdy je zajištěna úhrada měsíčního nájemného ve výši 24 047 Kč smluvní pokutou ve výši 100 000 Kč. Tuto částku by tedy žalovaná s ohledem na koncepci ujednání měla hradit i za pouhých několik dnů prodlení. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta je čtyřnásobkem hodnoty zajišťované povinnosti, s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by žalovaná měla zaplatit i jen za několik dnů prodlení, správně uzavřel, že se jedná o smluvní pokutu nepřiměřenou. Správně bylo odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1779/2006, přičemž výši smluvní pokuty nelze považovat za podloženou ani hodnotou ani významem zajišťované povinnosti. Moderovat lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení. Pokud jde o význam vazby konkrétní smluvní pokuty na konkrétní zajišťovanou povinnost z hlediska její přiměřenosti, okolnosti se posuzují vždy ve vztahu k jedné dané konkrétní smluvní pokutě. Smluvní pokutu stanovenou pevnou částkou lze posoudit jako nepřiměřenou při zohlednění poměru mezi hodnotou zajištěné povinnosti a výší smluvní pokuty, a to s ohledem na fakt, že takovou smluvní pokutu musí dlužník zaplatit i za jen několik dní dlouhé prodlení (např. NS 32 Cdo 3622/2011, též 32 Cdo 2556/2017).

11. Soud prvního stupně považoval za přiměřenou zajištěné povinnosti smluvní pokutu celkem ve výši 11 662,80 Kč, když zohlednil počet dní prodlení u jednotlivých faktur a jako vodítko využil procentní sazbu smluvní pokuty za každý den prodlení z dlužné částky ve výši 0,5 % vzhledem k povinnosti zajišťované smluvní pokutou, kdy uzavřel, že se jedná o opakované měsíční úhrady nájemného a judikatura Nejvyššího soudu považuje tuto výši smluvní pokuty za přiměřenou. Soud prvního stupně dále rozvedl, že 0,5 % z částky 24 047 Kč za prodlení 63 dnů za červenec 2019 činí 7 574,80 Kč, za prodlení 32 dnů za srpen 2019 činí 3 847,52 Kč, za prodlení 2 dnů za září 2019 činí 240,47 Kč, celkem 11 662,79 Kč. S tímto postupem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje. Judikatura přijala obecný závěr, že otazníky nad přiměřeností smluvní pokuty vznikají zpravidla u výše přesahující 0,5 % dlužné částky denně. Soud prvního stupně se při moderaci, ke které přistoupil, pohyboval v rozmezí takto nastaveném. Odvolací soud se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně, pokud nepřihlížel ke splatnosti nájemného stanoveného ve fakturách vyhotovených žalobci, ale vycházel z ujednání stran v předmětné smlouvě, tedy že nájemné mělo být hrazeno k poslednímu dni každého běžného kalendářního měsíce. Pokud strany chtěly změnit splatnost nájemného, měly tak v souladu s článkem VI odstavec 6.4. předmětné smlouvy učinit změnou smlouvy v písemné formě. Soud prvního stupně rovněž správně vzal v potaz rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Odo 105/2003 a uzavřel, že je-li dlužník v prodlení se zaplacením smluvní pokuty, může ze smluvní pokuty, s níž je dlužník v prodlení, věřitel požadovat úrok z prodlení. Žalobci vyzvali žalovanou k úhradě smluvní pokuty do 30. 11. 2019, žalovaná smluvní pokutu neuhradila, dne 1. 12. 2019 se tak dostala do prodlení a je tak povinna zaplatit i úrok z prodlení. Nelze shledat důvodnou ani odvolací námitku žalobců, pokud brojili proti postupu soudu prvního stupně, který uzavřel, že smluvní pokutu může soud snížit až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí. Odvolací soud poukazuje na to,že toto ohraničení vyplývá přímo z dikce ust. § 2051 občanského zákoníku, nejednalo se tedy o žádnou volnou úvahu soudu prvního stupně, jak se zřejmě žalobci domnívali. Další odvolací námitky žalobců spočívající v jejich hypotetických úvahách, jaká situace by mohla nastat, pokud by nebyli výdělečně činní a nastala by splatnost celého hypotečního úvěru, nemovitost by byla dražena a škoda by činila několik set tisíc korun, je na místě rovněž odmítnout, neboť již přesahují rámec úvah, které předpokládá ust. § 2051 občanského zákoníku. S ohledem na časové ohraničení rozsahu případně vznikající škody, tak jak je zakotveno v ust. § 2051, je na místě odmítnout odvolací námitku žalobců, že mělo být vycházeno z žalobci uplatňované škody ve výši 30 957,19 Kč ve výši RPSN úvěru, resp. úroku, který byli nuceni čerpat, aby nebyli v prodlení s placením splátek hypotečního úvěru poskytnutého na zakoupení předmětných prostor. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že nemohl zohlednit výši žalobci namítané škody, neboť může smluvní pokutu snížit až do výše skutečně vzniklé škody do doby rozhodnutí soudu. Žalobci uplatněná částka 30 957,19 Kč je však dle předloženého splátkového kalendáře částkou úroků za období od 14. 9. 2019 do 14. 9. 2027, ke dni rozhodnutí soudu činila pouze částku 11 381,17 Kč, tedy soudem určená snížená částka smluvní pokuty tuto částku i částečně převyšuje.

12. Odvolací soud neshledal důvodnými ani odvolací námitky žalované. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalované, že smluvní pokuta byla sjednána pouhou shodou okolností a de facto náhodou. Je sice pravdou, že účastníci smlouvy vycházeli z původní nájemní smlouvy uzavřené s jinou společností, nicméně obě smluvní strany byly s předmětnou nájemní smlouvou seznámeny, měly dostatečný prostor se k jejímu obsahu vyjádřit a vznést případné připomínky, případně odmítnout uzavření nájemní smlouvy v podobě, jak byla připravena. Nelze bez dalšího vyloučit, že žalobci pro ochranu svých zájmů považovali za potřebné, aby ujednání o smluvní pokutě bylo ve smlouvě obsaženo. Odvolací soud se neztotožňuje ani s odvolací námitkou žalované spočívající v tom, že při uzavírání předmětné smlouvy se jednalo o zjevný střet zájmů, neboť smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána pro žalovanou, kterou v době podpisu předmětné smlouvy zastupovala i žalobkyně. V tomto směru je třeba poukázat na celý proces uzavírání nájemní smlouvy, tak jak byl prokazován jeho průběh před soudem prvního stupně. Z dokazování vyplynulo, že byl dán kontrolní mechanismus v podobě kontroly jednatelem žalované i většinovým společníkem žalované, kteří měli možnost ovlivnit konečnou podobu znění smlouvy. Druhý jednatel žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] se aktivně účastnil procesu uzavírání předmětné smlouvy, navrhl změnu výše nájemné ve smlouvě a smlouvu podepsal.

13. Důvodnou neshledal odvolací soud ani odvolací námitku žalované spočívající v tom, že faktury vystavené žalobkyní vykazovaly zásadní vady, v důsledku čehož se žalovaná měla dostat s úhradou nájemného do prodlení. Je třeba poukázat v prvé řadě na to, že výtky na vady faktur ze strany žalované byly sdělovány již v době předcházející dlužnému období, za které je smluvní pokuta požadována, dále však je třeba poukázat na to, že splatnost nájemného byla zcela jednoznačným způsobem zakotvena ve sjednané nájemní smlouvě, žalovaná byla povinna toto ujednání v nájemní smlouvě respektovat.

14. Odvolací soud odmítá jako nedůvodnou rovněž odvolací námitku žalované, podle níž žalobci zjevně zneužili svá práva a jejich jednání nemá požívat právní ochrany. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 27. Právě zhoršující se vztahy mezi účastníky měly vést žalovanou k větší obezřetnosti, pokud jde o plnění povinností z její strany vyplývajících z předmětné nájemní smlouvy. K jednotlivým náležitostem faktur se ze svého pohledu v průběhu řízení vyjadřovaly obě smluvní strany, žalovaná tyto, dle jejího názoru vady faktur, řešila už dne 22. 5. 2019, přičemž žalobkyně, jak z e-mailové korespondence vyplývá, na tyto výtky reagovala vysvětlením situace za svého pohledu. Smluvní pokuta se týká až období následujícího.

15. Odvolací soud, jak výše uvedeno, neshledal důvodným odvolání žalobců ani žalované, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a zákonu odpovídající tedy postupem dle § 219 o. s. ř. ve výroku I a II potvrdil.

16. Pokud odvolání směrovalo i do výroku o nákladech řízení, soud prvního stupně postupoval správně, pokud aplikoval ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud prvního stupně správně vycházel ze zjištění, že žalobci byli úspěšní do částky 11 662,80 Kč s úroky z prodlení, tedy do 4 %, žalovaná byla úspěšná do částky 288 337,20 Kč s úroky z prodlení, tedy do 96 %. S ohledem na zjištěný rozdíl (96 % mínus 4 % rovná se 92 %), soud prvního stupně postupoval správně, pokud přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 92 % Odvolací soud po přepočítání výše nákladů řízení dospěl k závěru, že žalované na místo soudem prvního stupně určené částky 116 060,76 Kč náleží právo na zaplacení částky 115 644 Kč Odvolací soud se neztotožňuje s odvolací námitkou žalobců, že rozhodnutí spočívalo na úvaze soudu, v důsledku čehož měl soud prvního stupně přiznat právo na náhradu nákladů řízení žalobcům, neboť dle jejich názoru byli v základu nároku úspěšnými. Odvolací soud poukazuje na to, že předmětná žaloba a její koncipování neodráží situaci, kdy žalobce je schopen pouze odhadnout výši žalované částky. V daném případě byli žalobci přesvědčeni, že mají právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč, v průběhu řízení a to i během odvolacího řízení nesouhlasili s užitím moderačního práva a ve svém odvolání navrhovali změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Žalovaná se žalobě bránila, vynakládala důvodně náklady spojené se zajištěním právního zastoupení. Bylo tedy na místě výrok o nákladech řízení opřít o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud pouze v důsledku přepočítání celkové výše nákladů řízení postupoval dle § 220 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, jak ve výroku II rozsudku odvolacího soudu uvedeno.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. §§ 224 a 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobci nebyli se svým odvoláním úspěšnými, stíhá je proto povinnost zaplatit náklady v odvolacím řízení úspěšné žalované. Žalovaná nebyla úspěšná se svým odvoláním, byla by tedy povinna zaplatit náklady odvolacího řízení v této části odvolacího řízení úspěšným žalobcům. Žalovaná se tedy úspěšně bránila žalobě do částky 288 337,20 Kč s úroky z prodlení, žalobci se v odvolacím řízení úspěšně bránili odvolání žalované, pokud tato nesouhlasila s rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit částku 11 662,80 Kč s úroky z prodlení. Žalobci byli úspěšnými v porovnání s jimi uplatněným odvolacím návrhem, kdy požadovali změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žalobě bylo zcela vyhověno, tedy aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 300 000 Kč s úroky z prodlení, v rozsahu 4 %, žalovaná byla tedy úspěšná v rozsahu 96 %. Rozdíl při respektování pravidel zakotvených v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tedy opět činí 92 %. Žalovaná uplatnila právo na náhradu nákladů řízení ve výši 25 039 Kč, přičemž tato částka sestává z odměny za 2 úkony právní pomoci – odvolání žalované, účast na soudním jednání, tedy 2krát 9 500 Kč, dále ze 2 režijních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., z náhrady hotových výdajů včetně DPH – cestovné [obec] [obec] a zpět při řádně doloženém vyúčtování v částce 1 323 Kč, dále z DPH ve výši 21 % z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v částce 4 116 Kč 92 % z této částky činí 23 036 Kč, tuto částku jsou žalobci povinni zaplatit žalované na účet zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).