56 CO 237/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Fialy a soudkyň JUDr. Ivany Šímové a JUDr. Věry Jakubové ve věci žalobce: ; příjmení jméno , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 25 C 365/2019-161 z 12. července 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 164 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o zaplacení 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 000 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení zamítl (výrok I), žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení v částce 55 460,50 Kč k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II), žalobci uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady řízení zálohované státem ve výši 3 007 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III).

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě. Soud prvního stupně poukázal na to, že má pochybnosti o pravosti uznání dluhu žalovaného vůči žalobci, zabýval se proto zásadní otázkou, zda došlo k naplnění reálné povahy závazku, tedy ke vzniku smlouvy o zápůjčce. Poukazoval dále na rozpory v tvrzení žalobce. Uzavřel, že ke skutkovým tvrzením žalobce o hotovostní zápůjčce, která byla učiněna po koncentraci řízení, již nemohl přihlížet. Jelikož žalobce neunesl důkazní břemeno o pravosti uznání dluhu žalovaným a z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce žalovanému žádnou bezhotovostní zápůjčku fakticky neposkytl, žaloba byla zamítnuta.

3. Žalobce ve včasném odvolání namítal, že jakkoli byl přesvědčen, že zápůjčku poskytl žalovanému formou výplaty hotovosti, po výzvě soudu prvního stupně se na tuto okolnost opětovně zaměřil, prověřil pohyby na svém bankovním účtu a zaregistroval odchozí platbu ze svého účtu ve výši 70 000 Kč. Jelikož se mu nepodařilo zjistit majitele bankovního účtu, na který byla částka poukázána, s ohledem na časovou souvislost transakce žalobce sám sebe přesvědčil, že se jednalo právě o plnění ve prospěch žalovaného, v tomto směru upřesnil svá skutková tvrzení v podání ze dne 23. 7. 2020. Teprve na základě intervence soudu prvního stupně byl identifikován majitel bankovního účtu příjemce uvedené platby, bylo zjištěno, že se jedná o osobu odlišnou od žalovaného. Žalobce si v návaznosti na to dodatečně vybavil okolnosti platby, připustil svůj omyl a uvedl okolnosti poskytnutí zápůjčky do souladu s původním žalobním tvrzením. Soud prvního stupně tento postup neakceptoval s tím, že žalobce upravil svá skutková tvrzení až po koncentraci řízení. Žalobce poukazoval na nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, kdy soud pominul existenci listiny o uznání dluhu. Byl to tedy žalovaný, kdo od počátku řízení měl nést důkazní břemeno o tom, že od žalobce peněžitou zápůjčku nepřevzal, případně, že závazek nevznikl z jiných důvodů, nebo že již zanikl. Pokud žalovaný namítal, že listinu o uznání dluhu ani smlouvu o zápůjčce nepodepsal, měl se soud zaměřit na zjištění, zda žalovaný dluh platně uznal, měl se zaměřit na ověření pravosti podpisu žalovaného a teprve v návaznosti na výsledek posouzení pravosti listiny o uznání dluhu, měl rozhodnout o dalším postupu v řízení. Za této situace k obsahu vyjádření žalobce z 23. 7. 2020 nelze přihlížet, neboť tento procesní počin byl důsledkem nezákonného procesního postupu soudu prvního stupně. Nelze tak akceptovat stav, že žalobci uplynula koncentrační lhůta. Soud se měl tedy zabývat i následně žalobcem předloženými důkazy, tedy např. stvrzenkou ze dne 28. 8. 2014, když tímto důkazem žalobce podpořil svoji účastnickou výpověď, v rámci které uvedl na pravou míru svá skutková tvrzení. Žalobce nesouhlasí s názorem soudu, že ohledně pravosti podpisu žalovaného existují důvodné pochybnosti. Ze závěru znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], přičemž své závěry stvrdila při svém výslechu, byla při posouzení pravosti podpisu žalovaného stanovena střední míra pravděpodobnosti. Znalkyně uvedla, že stanovení míry pravděpodobnosti je na subjektivní úvaze znalce. Soud hodnotil závěry písmoznaleckého posudku formalisticky. Chybně na počátku řízení poučil žalobce, aby tvrdil rozhodné skutečnosti, které však měl naopak žalovaný vyvracet. Žalobce nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka [jméno] [příjmení]. Svědectví svědka je dle odvolatele nevěrohodné a účelové. Žalobce zpochybňoval, že by si svědek mohl pamatovat datum oslavy 70. narozenin, přičemž tato oslava se měla konat ve čtvrtek 12. července, ačkoliv se svědek narodil 25. července. Poukazoval na vzdálenost bydliště svědka od bydliště žalovaného, na dobu, kdy měl dle svědka žalobce na oslavu dorazit. Jelikož dle žalobce je řízení stiženo vadou, soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a jím předloženým důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení věci, žalobce navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil v tom směru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že zápůjčku ve výši 70 000 Kč žalovanému poskytl. Žalobce byl opakovaně soudem vyzýván k doplnění tvrzení a označení důkazů, žalobce sám požádal o poskytnutí dodatečné lhůty a učinil jednoznačné tvrzení o tom, že zápůjčku poskytl formou bezhotovostního převodu na účet, který definoval tak, že mu jej měl sám žalovaný sdělit. Po prokázání, že se jednalo o jiný převod, začal žalobce, ovšem až po koncentrační lhůtě, tvrdit rozdílná skutková tvrzení o poskytnutí zápůjčky. K žalobě žalobce předložil toliko smlouvu o zápůjčce, která výslovně definuje, že zápůjčka bude poskytnuta po podpisu a uzavření smlouvy o zápůjčce. Žalobce nikdy netvrdil a neprokázal, že by po uzavření smlouvy o zápůjčce žalovanému zápůjčku poskytl, tedy že došlo k reálnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Nehledě na to, že sporná zůstala i otázka uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, což žalovaný stále sporuje. Žalobce v odvolání nepřináší žádné rozhodné dovolací důvody a námitky, které by odůvodňovaly zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Zápůjčka nebyla mezi účastníky sjednána, žalobce žalovanému zápůjčku neposkytl. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přihlédl k odvolání žalobce, k vyjádření žalovaného a po doplnění stanovisek dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat důvodným.

6. V posuzované věci se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 000 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení. Žalobce předložil žalobní tvrzení, že dne 24. 9. 2015 uzavřel coby zapůjčitel na straně jedné se žalovaným coby vydlužitelem na straně druhé smlouvu o zápůjčce peněz, na jejímž základě poskytl k rukám žalovaného hotovostní zápůjčku ve výši 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobci nejpozději do 30. 9. 2017. Žalovaný zápůjčku nevrátil. Dne 12. 7. 2018 žalovaný svůj dluh vůči žalobci ve výši 70 000 Kč písemně uznal co do důvodu i výše. Žalobce poukazoval na formální vadu listiny o uznání dluhu, kde v podpisové doložce je uvedeno jméno [příjmení] [příjmení], což je bratr žalovaného, který rovněž žalobci dluží. V záhlaví listiny je jako dlužník uveden žalovaný, který též uznání dluhu podepsal.

7. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, popřel, že by obdržel od žalobce tvrzenou zápůjčku, nepodepsal smlouvu o zápůjčce ani uznání dluhu. Namítal, že v listinách je uvedeno jméno jeho zemřelého bratra [jméno] [příjmení], žalobce se obrátil na žalovaného s tvrzením o existenci závazku poté, co bratr žalovaného dne 7. 2. 2019 zemřel.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu, ve věc učinil skutkové a právní závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje, které způsobem níže uvedeným doplňuje a upřesňuje.

9. Dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu a výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

10. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Žalobce s žalobou předložil listinu nazvanou smlouva o zápůjčce peněz, opatřenou datem 24. 9. 2015 a podpisy v kolonce zapůjčitel a vydlužitel. Dle článku I smlouvy se zapůjčitel podpisem smlouvy zavazuje zapůjčit vydlužiteli částku ve výši 70 000 korun českých a vydlužitel se zavazuje zápůjčku vrátit za podmínek stanovených ve smlouvě. Zapůjčitel se zavazuje předat vydlužiteli zápůjčku v hotovosti dne 24. 9. 2015. Žalobce dále předložil listinu nazvanou uznání dluhu s datem 12. 7. 2018, přičemž je opatřena podpisy v kolonce zapůjčitel a vydlužitel. Dle textu této listiny zapůjčitel má ke dni uzavření dohody splatnou peněžitou pohledávku za vydlužitelem v celkové výši 70 000 Kč z titulu zápůjčky poskytnuté dlužníkovi na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 9. 2015. Vydlužitel uznává co do důvodu i výše svůj peněžitý dluh vůči věřiteli v částce 70 000 Kč včetně sjednaného příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky z titulu vrácení poskytnuté zápůjčky, kterou dlužník obdržel na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 9. 2015.

12. Uznání dluhu posiluje postavení věřitele, zejména procesně. Uznání dluhu je třeba učinit v písemné formě. Jde o kogentní ustanovení, následky nedodržení formy stanoví § 582 občanského zákoníku. Uznání dluhu představuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. Důkazní břemeno přechází na dlužníka, který prokazuje neexistenci dluhu. Z procesního hlediska to však neznamená, že by věřitel nemusel rozhodná skutková tvrzení umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku uvádět. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout. Zpochybňuje-li dlužník pravost svého podpisu na listině, musí ji dokazovat věřitel (NS 23 Odo 1722/2006). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vrácení důkazního břemene není v případě uznání dluhu zcela absolutní. Žalovaný zpochybnil pravost podpisu na písemném uznání dluhu s tím, že listinu nepodepsal.

13. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (čl. 99 až 129 spisu), jakož i z výpovědi znalkyně učiněné před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že dle znalkyně zkoumané podpisy na smlouvě o zápůjčce a na uznání dluhu jsou pravděpodobně pravými podpisy žalovaného. Přesnost výsledku zkoumání závisí na porovnání sporných podpisů s předloženým srovnávacím materiálem. Srovnávací materiál byl zajištěn i ze strany soudu. Písmoznalectví užívá pětistupňovou škálu závěrů. Stupeň střední pravděpodobnosti, ke kterému se znalkyně přiklonila, se v praxi vyjadřuje slovy pravděpodobně pravý. Znalkyně uzavřela, že komplexním zhodnocením všech zjištěných znaků v souhrnu i kombinaci nebyla zjištěna taková kvalita a kvantita znaků, aby bylo možné stanovení kategorického závěru, ale kvalita a množství shodných znaků umožňuje stanovení závěru ve střední rovině pravděpodobnosti. V rámci své výpovědi znalkyně uvedla, že pouze u zkoumaných dvou podpisů byly zjištěny prvky, které jsou ojedinělé a vyskytují se pouze u těchto dvou podpisů. Proto míra dokazatelnosti je snížena na úroveň střední pravděpodobnosti. Podpisy žalovaného jsou tak graficky jednoduché, že napodobit podpis dokáže ten, kdo se na to zaměří. Znalkyně uvedla, že měla k dispozici dostatečně velký srovnávací materiál, který byl zajištěn z několika zdrojů.

14. Žalovaný v reakci na poučení soudu navrhl výslech svědka [jméno] [příjmení]. Tento navržený svědek ve své výpovědi potvrdil cesty žalovaného na Slovensko, a to i v době, kdy mělo být žalovaným podepsáno uznání dluhu v [obec], tedy dne 12. 7. 2018 Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně považuje výpověď svědka za věrohodnou, svědek slavil v tento den [anonymizováno] narozeniny, vysvětloval, že s ohledem na odjezd dcery do zahraničí naplánoval oslavu o něco dříve, než byl den narozenin, jednalo se o čtvrtek. Svědek popsal, že žalovaný přijel 11. 7., oslava se konala ve čtvrtek 12. 7., v sobotu odjížděl žalovaný domů. Svědek poukazoval na to, že žalovaný přijížděl i za účelem shánění pracovníků, obvykle přijížděl na tři noci, přijížděl s rodinou, s manželkou a s kamarádem, se kterým pracuje. Na oslavu narozenin přijel žalobce s manželkou den před oslavou a to před obědem.

15. Odvolací soud se neztotožňuje s odvolací námitkou žalobce, že soud prvního stupně ignoroval existenci listiny o uznání dluhu. Soud prvního stupně se touto listinou zabýval, s ohledem na popření pravosti listiny ze strany žalovaného, prováděl navržené důkazy, zejména zadal vypracování znaleckého posudku z oboru písmnoznalectví a vyslechl svědka [příjmení].

16. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento se v prvé řadě zabýval tím, zda ze strany žalovaného došlo k uznání dluhu ve smyslu § 2053 občanského zákoníku. Soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na závěry znaleckého posudku a zjištění učiněná z výpovědi znalkyně, dále s ohledem na výpověď svědka [jméno] [příjmení], má pochybnosti o pravosti uznání dluhu žalovaným vůči žalobci. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožňuje (viz bod 12,13). Soud prvního stupně následně postupoval správně, pokud se zabýval otázkou, zda došlo k naplnění reálné povahy závazku. V tomto směru je třeba poukázat na rozporná tvrzení žalobce, který nejprve v žalobě uvedl, že došlo k poskytnutí zápůjčky hotovostní formou, následně žalobní tvrzení změnil a uváděl, že zápůjčka byla poskytnuta bezhotovostní formou, toto své tvrzení učiněné při jednání dne 26. 6. 2020 žalobce dále rozvinul ve svém vyjádření ze dne 23. 7. 2020. Následně žalobce v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že finanční prostředky předal žalovanému v hotovosti. Poukazoval na to, že vyhotovil doklad o zápůjčce, který doma nedohledal. Žalobce ve své výpovědi uváděl, že písemnou smlouvu o zápůjčce připravil asi 2 nebo 3 týdny poté, co poskytl zápůjčku. Nedokázal se vyjádřit, z jakého důvodu ve smlouvě uvedl, že se zavazuje předat vydlužiteli zápůjčku v hotovosti dne 24. 9. 2015, ani nedovedl vysvětlit, z jakého důvodu neuvedl datum, kdy byly skutečně finanční prostředky předány. Uváděl, že v rámci spolupráce mezi účastníky, kdy žalovaný vykonával určité práce pro pana [jméno], a to na přímluvu žalobce, žalobce v průběhu provádění prací někdy v březnu nebo dubnu 2015 zjistil, že práce byly zastaveny, žalovaný sdělil, že nejsou peníze na nákup obrubníků a že potřebuje částku 70 000 Kč, aby je mohl zakoupit. Z tohoto důvodu došlo k předání předmětné zápůjčky.

17. Při prvním jednání soudu prvního stupně došlo dle § 118b odst. 1 o. s. ř. ke koncentraci řízení, účastníkům byla k jejich žádosti poskytnuta lhůta k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Žalobce v návaznosti na to, jak výše uvedeno, podáním ze dne 23. 7. 2020 upřesnil svá tvrzení v tom směru, že zápůjčka byla poskytnuta formou bezhotovostního převodu. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že ke skutkovým tvrzením žalobce o hotovostní zápůjčce, která byla učiněna po koncentraci řízení, nemohl přihlížet, přičemž žalobce neunesl důkazní břemeno o pravosti uznání dluhu žalovaným a z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce žalovanému žádnou bezhotovostní zápůjčku neposkytl, odvolací soud se s těmito závěry ztotožňuje.

18. Bez ohledu na tyto závěry odvolací soud poukazuje na to, že pokud odvolatel navrhoval, aby soud provedl k důkazu stvrzenku z 20. 8. 2014, před odvolacím soudem se vyjádřil, že tímto důkazem by prokazoval, že došlo k faktickému předání peněz žalovanému, pokud jde o předmětnou zápůjčku. K tomuto odvolací soud namítá, že i pokud by provedení tohoto důkazu bylo přípustné, je tento důkazní návrh a tvrzení odvolatele výše uvedené v rozporu s účastnickou výpovědí žalobce, který uváděl, že zápůjčku poskytoval v roce 2015 Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění žalobě. Žalobce v průběhu řízení předkládal vzájemně si protiřečící tvrzení, jeho chaotická vyjádření vyplývají i ze skutečnosti, kterou potvrdil před soudem prvního i druhého stupně, sice že poskytoval zápůjčky žalovanému ve více případech, jednalo se i o zápůjčky poskytované firmě [právnická osoba], žalobce poukazoval na to, že zápůjčky poskytoval i bratrovi žalovaného, zápůjčky byly ze strany žalovaného vráceny, ze strany bratra žalovaného v důsledku jeho úmrtí nikoliv. Žalobce se rovněž ve své výpovědi vyjadřoval v tom směru, že investor [příjmení] rovněž v rámci spolupráce s žalovaným mu poskytl v lednu nebo únoru 2015 půjčku asi ve výši 70 000 Kč. Mezi účastníky tedy v tomto směru docházelo k různým finančním transakcím. Bylo tedy na žalobci, pokud na předmětné žalobě trval, aby přednesl zcela jednoznačná žalobní tvrzení a předložil k nim potřebné důkazy. Žalobce však ani v jednom ze svých přednesů po zahájení řízení nepotvrdil, že splnil závazek vyplývající z jím předložené smlouvy o zápůjčce peněz, tedy závazek předat vydlužiteli zápůjčku v hotovosti dne 24. 9. 2015. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud poukazuje na skutečnost, že ani následně navržené důkazy týkající se výslechu svědka [příjmení] [jméno] [jméno] či svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] by za daného stavu nemohly přinést pro žalobce ničeho příznivého, neboť navržení svědci nebyli přítomni žádného jednání mezi účastníky, pokud se jedná o předmětnou zápůjčku, což potvrdily obě procesní strany. Soud prvního stupně s ohledem na prolínání se důkazních břemen (viz výše) nepřivodil vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v průběhu celého řízení účastníkům poskytoval potřebná poučení, vypořádal se s tvrzeními žalobce i s obranou žalovaného, správně posoudil institut uznání dluhu, rovněž se následně správně zabýval reálnou povahou smlouvy o zápůjčce s tím, že k uzavření smlouvy nepostačují pouhé projevy vůle smluvních stran, nýbrž je nutné skutečné přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli; teprve faktickým přenecháním předmětu zápůjčky vydlužiteli je smlouva uzavřena. Byl to sám žalobce, resp. jeho zástupce, kteří připravili písemné vyhotovení smlouvy o zápůjčce a následně uznání dluhu. Žalobce tedy nese odpovědnost za obsah těchto listin. Odvolací soud proto ze všech výše uvedených důvodů postupoval dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, kdy náklady řízení byly soudem prvního stupně správně vyčísleny s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a dále s odkazem na jednotlivá ustanovení vyhlášky č. 177/96 Sb. Rovněž soud prvního stupně správně rozhodl o nákladech státu dle § 148 o. s. ř.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 a 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto uložil v odvolacím řízení neúspěšnému žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 164 Kč, jež sestává z odměny za právní zastoupení žalovaného za 2 úkony právní pomoci po 3 900 Kč (§ 7 bod 5 vyhlášky č.177/1996 Sb. – vyjádření se k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), dále ze dvou režijních náhrad po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), z 21% DPH v částce 1 764 Kč (§ 137 o. s. ř.). Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému na účet zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).