56 Co 260/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno adresa , IČO IČO sídlem adresa zastoupený advokátem tituly před jménem Anonymizováno Anonymizováno sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 29 136 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 8. 2024, č. j. 20 C 118/2024-36 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III o nákladech řízení potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 20 C 118/2024-36 rozhodl Okresní soud Plzeň-město tak, že řízení co do návrhu žalobce na zaplacení částky 14 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 5. 2024 do zaplacení zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 14 536 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 284 Kč od 1. 10. 2023 do 30. 4. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 284 Kč od 1. 11. 2023 do 30. 4. 2024, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 284 Kč jdoucím od 1. 12. 2023 do 30. 4. 2024, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 284 Kč od 1. 1. 2024 do 30. 4. 2024 a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 536 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výroku III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podal odvolání žalobce. Uvedl, že dne 31. 1. 2024 podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhal jednak zaplacení dlužného nájemného za období od září 2023 do prosince 2023 ve výši 14 536 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a jednak záloh na služby za období od září 2023 do prosince 2023 ve výši 14 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Vzhledem k tomu, že k 30. 4. 2024 uplynula lhůta pro provedení vyúčtování služeb za rok 2023, došlo k zániku jeho práva na jistinu záloh na služby za rok 2023, a proto vzal žalobu v této části zpět, vyjma zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po splatnosti záloh na služby do uplynutí lhůty k jejich vyúčtování, tj. 30. 4. 2024. Žalobce se tak neshoduje s právním hodnocením soudu prvního stupně o tom, že právě popsaným postupem žalobce zavinil zastavení řízení v části záloh na služby ve výši 14 600 Kč. Žalobce má totiž za to, že k zpětvzetí žaloby co do částky 14 600 Kč představující dlužnou jistinu záloh na služby za rok 2023 přistoupil pro chování žalované ve smyslu ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť to bylo právě chování žalované (její pasivita ve vztahu k úhradě nároků z titulu záloh na služby), které způsobilo zánik pohledávky žalobce z titulu záloh na služby jinak než jejím řádným splněním. Pokud by žalovaná hradila zálohy řádně a včas, žalobce by nebyl nucen vymáhat je v soudním řízení a náklady řízení by tak vůbec nevznikly. Žalobce je tedy přesvědčen, že v rozsahu podané žaloby, v části záloh na služby, byl jeho nárok na náhradu nákladů řízení rovněž důvodný. Žalobce zdůrazňuje, že své nároky na zálohy na služby vůči žalované uplatnil důvodně a k jejich zániku uplynutím lhůty k provedení vyúčtování služeb došlo až následně, po podání žaloby, a žalobci tak nezbylo než vzít žalobu zpět, přičemž objektivní skutečnost, že uplynutím této zákonem stanovené lhůty dojde k zániku těchto nároků, nemohl žalobce jakkoli ovlivnit. Pokud by na nároku na jistinu záloh na služby trval, soud by jeho nárok zamítl jako nedůvodný s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, ze dne 23. 3. 2016. Žalobce nesouhlasí s vysloveným názorem soudu, že měl své procesní úkony lépe načasovat. Podle názoru žalobce i v případě změny žaloby by musel žalobu v části záloh na služby vzít zpět, když navíc v době rozhodování soudu prvního stupně, tj. 27. 8. 2024, nebyl nedoplatek na vyúčtování služeb splatný, k jeho splatnosti došlo až 31. 8. 2024. Žalobce je toho názoru, že úspěch a neúspěch ve věci nelze jen poměřovat tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech s komplexním hodnocením věci, což se v daném případě podle přesvědčení žalobce nestalo. Rozhodnutí soudu prvního stupně v části záloh na služby vede podle názoru žalobce k absurdním závěrům, kdy žalobci (pronajímatelé) by měli ve světle závěrů soudu prvního stupně v případě uplatňování svých důvodných nároků na zálohy na služby před podáním žaloby vyhodnotit, zda může dojít k pravomocnému skončení takovéhoto řízení do uplynutí lhůty k jejich vyúčtování, jinak se vystavují riziku, že ponesou ve vztahu k dlužníkům náhradu nákladů řízení, což může být podle názoru žalobce vnímáno i jako zásah do práva na spravedlivý proces. Žalobce se tak domnívá, že mu přísluší právo na náhradu nákladů za řízení v plné výši, a to jednak odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku v částce 1 166 Kč a jednak třem úkonům právní služby podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. 3 x 100 Kč, tedy celkem částka 1 466 Kč. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 466 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále žalobce požaduje, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku odvoláním napadeném, tedy ve výroku III o nákladech řízení, podle § 212 a § 212a o. s. ř., posoudil důvody odvolání, přihlédl k obsahu předloženého spisu a procesnímu postupu soudu prvního stupně v řízení a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě žalobce co do částky 14 536 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku II napadeného rozsudku, přičemž zmíněná částka představuje dlužné nájemné, a co do částky 14 600 Kč s příslušenstvím uplatněné z titulu dlužných záloh na služby řízení zastavil poté, kdy žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět. Výrok o náhradě nákladů řízení založil soud prvního stupně na úvaze o tom, že žalobce byl ve sporu úspěšný zhruba co do poloviny předmětu řízení, ale ve stejném rozsahu ve smyslu ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. částečným zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem žalobce v tom smyslu, že i pokud jde o nárok na zaplacení částky 14 600 Kč, byla žaloba podána důvodně. Soud prvního stupně na tomto místě vzal v úvahu, že pokud žalobce podal žalobu dne 31. 1. 2024 a již dne 23. 4. 2024 provedl vyúčtování služeb, bylo namístě změnit podanou žalobu a domáhat se namísto záloh za služby ve výši 14 600 Kč pouze nedoplatku z vyúčtování služeb ve výši 3 246 Kč. Pokud žalobce nevyužil možnosti změny žaloby a rozhodl se k jejímu částečnému zpětvzetí, soud prvního stupně dovodil, že žalobce z procesního pohledu zavinil zastavení řízení a nestalo se tak tak pro chování žalované, nýbrž z objektivního důvodu plynutí času a provedení vyúčtování.

5. Rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky v případě, že o věci nebylo meritorně rozhodnuto a došlo k zastavení řízení, upravuje ust. § 146 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného, či bylo zastaveno (§ 146, odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.). Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný, popřípadě jiný účastník řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.).

6. Právní teorie i soudní praxe při výkladu výše zmíněných právních ustanovení vycházejí z toho, že ten, kdo zaviní, že řízení muselo být zastaveno, nahradí jeho náklady, přičemž zavinění na zastavení řízení je posuzováno výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Soud posuzuje, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoli, aniž by bylo významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. Aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, tedy, že žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného.

7. V projednávané věci bylo řízení o nároku žalobce co do částky 14 600 Kč s příslušenstvím zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, aniž by žalovaná nárok žalobce uspokojila nebo žalobce přistoupil k zpětvzetí žaloby pro jiné, z procesního hlediska žalovanou zaviněné, jednání. K zastavení řízení tak došlo v důsledku zavinění žalobce a žalobci v rozsahu té části řízení, která se týká částky 14 600 Kč s příslušenstvím, právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce byl v řízení úspěšný co do poloviny předmětu řízení a ve smyslu ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. tak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, jak je uvedeno ve výroku III napadeného rozsudku, je věcně správné a jako takové bylo podle § 219 o. s. ř. soudem prvního stupně potvrzeno.

8. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení, když žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalované náklady v odvolacím řízení nevznikly.