56 Co 44/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B zastoupeni advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta o zdržení se omezování vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 12. 2024, č. j. 6 C 160/2022-305 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit prvnímu žalovanému částku 41 672 Kč a druhé žalované částku 38 042 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 17 498,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných.

1. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 6 C 160/2022-305 zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zdržet se výkonu vlastnického práva, tedy omezit vnikání imisí pohledem kamer do nemovité věci žalobce , a to tak, že žalovaní svůj kamerový systém nastaví takovým způsobem, kterým nebude docházet k narušení výkonu vlastnického práva žalobce (výrok I), zamítl i žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zdržet se neoprávněného zpracování osobních údajů žalobce nahráváním a ukládáním podoby žalobce na svých úložných discích či cloudovém úložišti (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 150 807,44 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok III) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-jih na náhradě nákladů hrazených státem částku 860 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, kterým napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a ve kterém vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s důkazy, které jsou pro rozhodnutí zásadní a klíčové, zejména jestliže znalecký posudek „nebyl učiněn“ tak, jak bylo uloženo soudem a postrádá zásadní technické informace o kamerách č. 1 a č. 5, jež jsou zásadní a klíčové pro správné a nestranné rozhodnutí ve věci; dále vytýká soudu prvního stupně nesprávné posouzení odměny advokáta a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k odstranění vytýkaných vad a novému rozhodnutí o nákladech řízení, eventuelně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl ve věci dle petitu žaloby. Žalobce má za to, že soud prvního stupně se nesprávně vypořádal s důkazy předloženými žalobcem, když se jedná zejména o videozáznam, který dokazuje, že žalovaní po řadu let nahrávali nejen jeho podobu, ale i podobu jeho přítelkyně, a docházelo k nahrávání i všech dalších osob, kdykoli žalobce navštívily, a tyto záznamy žalovaní pořizovali až do doby prováděného šetření soudním znalcem, kdy k zamaskování nahrávání použili tzv. retuši. Tuto nezákonnou činnost provozovali po dobu minimálně čtyř let a sami se usvědčili, když poskytli skutečný záběr z kamerového systému na Policii ČR v Nepomuku v roce 2018. Žalobce dále uvádí, že žalovaní činili záběry jeho jediného přístupu k nemovitosti, před vraty, aniž k tomu měli jakékoli svolení žalobce či jeho rodiny, případně ostatních osob, které se v minulosti nacházely na soukromém pozemku žalobce. Žalovaní si museli být vědomi, že jednají bezpochybně nezákonně, jestliže odstranili možnost záběru kamery č. 1 na pozemek žalobce tzv. retuší. Učinili tak během soudního sporu, pod tíhou důkazů. Z toho podle mínění žalobce vyplývá, že byl v řízení zcela úspěšný, neboť obě kamery, které svým pohledem zasahovaly do jeho práv, byly nastaveny takovým způsobem, aby nemohly nahrávat a ukládat podoby osob, jejich příchody, odchody, odjezdy atd. na soukromých pozemcích žalobce. Žalobce dále namítá, že soudní znalec neprovedl svůj znalecký posudek tak, jak mu bylo uloženo soudem, neboť nesplnil maximální možné záběry z kamer, neprovedl ani snímek osoby po odkrytí retuše nebo alespoň záznam, v jaké kvalitě je snímaný pozemek žalobce bez uvedené retuše; zcela záměrně popřel, že i horní okraj snímku je zaretušován a je tak možné kdykoli retuši ve velice krátké době odstranit, a tedy záběry kamer upravovat, jak se žalovaným zlíbí. Rovněž tvrzení žalobce o červeném světle je záměrně zamlčeno, neboť právě na základě tohoto světla lze odvodit úhel nastavení kamery a způsob, jakým může činit záběry. Žalobce má za to, že je nezbytné zmíněné pochybnosti odstranit, neboť soudní rozhodnutí bude konečné, a i případní další majitelé budou nuceni strpět pronásledování žalovanými. Tím dojde i k znehodnocení majetku žalobce. Námitky žalobce směřují i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladu řízení, kdy žalobce uvádí, že bylo potvrzeno, že provozovatelem kamerového systému je pouze jeden vlastník – , Jméno žalované A, , a tedy je nesprávné posouzení odměny advokáta za zastupování dvou osob. Žalobce je přesvědčen, že v řízení byl úspěšný a žalovaní tak jsou povinni uhradit mu náklady řízení podle pozdější specifikace.

3. Žalovaní na odvolání žalobce reagovali postupně třemi písemnými vyjádřeními, v nichž odvolání žalobce označili za zcela nepodložené a neodůvodněné, neboť žalobce neuvádí žádné nové skutečnosti či důkazy, které by měly vliv na rozhodnutí ve věci samé. Žalovaní mají za to, že žalobce se odvoláním snaží oddálit rozhodnutí, a proto žádají, aby odvolání žalobce „bylo zamítnuto“. Podle názoru žalovaných jsou tvrzení žalobce o tom, že je nezákonně nahráván kamerovým systémem žalovaných, nepodložené a neoprávněné. Kamerový systém žalovaných byl zřízen v souladu s platnými právními předpisy za účelem ochrany majetku a bezpečnosti, nikoli k obtěžování žalobce. Žalobce nedoložil žádné konkrétní důkazy o tom, že by kamerový systém žalovaných porušoval jeho osobní práva. Kamerový systém je umístěn na místech, která se nacházejí na pozemcích v majetku žalovaných a k žádnému porušení práv žalobce či jeho soukromí nedošlo. Žalovaní se odvolávají na projednávání obdobných případů Úřadem pro ochranu osobních údajů, kdy případy přiměřené ochrany majetku a osob jsou dovoleným pořízením a použitím podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu podle občanského zákoníku, který tak dovoluje konat k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Stejně tak zákonnost umístění kamerového systému posuzuje i Nejvyšší správní soud, podle kterého je třeba vycházet z toho, že k plnění svých funkcí musí být kamerový systém nastaven efektivně. V rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 113/2012–133 Nejvyšší správní soud vyložil, že osobním údajem je takový údaj, který vede k přímé nebo nepřímé identifikaci osoby. V případě záznamu z kamerového systému je klíčové, zda záznam umožňuje identifikaci konkrétní osoby. Pokud záznam neumožňuje identifikaci osoby, nelze jej považovat za osobní údaj ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů.

4. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu, posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalovaných a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Napadaným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o žalobě, kterou u soudu prvního stupně podal žalobce dne 13. 5. 2022 a v níž uvedl, že žalovaní jako vlastníci sousední nemovitosti zasahují do jeho osobnostních práv a do jeho vlastnického práva tím, že na nemovitosti v jejich vlastnictví nainstalovali kamerový systém, jehož prostřednictvím je nepřetržitě nahráván pozemek žalobce, včetně osob na něm se pohybujících, a záznam je ukládán. Podle názoru žalobce jde o nepřípustný zásah do ochrany osobních údajů žalobce a osob na pozemku se nacházejících, přičemž k takovému zpracování údajů žalobce nedal souhlas. Žádal proto, aby žalovaným bylo uloženo omezit vnikání imisí pohledem kamer do nemovité věci žalobce nastavením kamerového systému tak, že nebude docházet k narušení výkonu vlastnického práva žalobce, a dále navrhoval, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se neoprávněného zpracování osobních údajů žalobce nahráváním a ukládáním podoby žalobce na úložných discích či cloudovém úložišti. Žalovaní se k žalobě písemně vyjádřili tak, že do soukromí žalobce nezasahují a nikdy nezasahovali. Kamerový systém, který provozují, je využíván výlučně k monitoringu vlastnictví žalovaných a jejich ochraně. Žalovaná , Jméno žalované B, není správcem ani provozovatelem kamerového systému. Záznamy z kamer jsou ukládány na přibližně sedm dní a nejsou nikde zveřejňovány. Kamery byly nainstalovány v dubnu 2018 a v roce 2021 poté, kdy došlo k potyčce mezi žalobcem a členy rodiny žalovaných a v situaci, kdy rodina žalovaných čelí verbálnímu napadání a poškozování majetku. Žalovaní proto navrhovali zamítnutí žaloby. Po poučení ze strany soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce doplnil svá tvrzení tak, že ohrožení svých práv spatřuje v tom, že žalovanému nic nebrání, aby oko kamery nastavil takovým způsobem, aby viděl přes plot mezi pozemky přímo na místo vjezdu do nemovitosti žalobce. Dále uvedl, že žalobu opírá o ust. § 81 a násl. občanského zákoníku a § 1013 odst. 1 téhož předpisu.

6. Soud prvního stupně provedl důkaz listinami, které předložili účastníci a které sám vyžádal a dále důkaz znaleckým posudkem, včetně jeho doplnění, vypracovaným znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, , znalcem v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, a odvětví elektronika, specializace bezpečnost informačních systémů, provedl místní ohledání a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, jímž žalobu žalobce zamítl. Dospěl k závěru, že kamerový systém instalovaný na budově žalovaných neumožňuje takovou manipulaci s jednotlivými kamerami, která by umožňovala konkrétní identifikaci osob nacházejících se na pozemku žalobce, a to ani v případě kamery umístěné pod okapem označené č. 1, ani v případě kamery č. 5, a to přesto, že žalobce sám odstranil některé túje umístěné na svém pozemku. Podle soudu prvního stupně z fotografického materiálu pořízeného žalobcem nebyla prokázána žalobcem tvrzená skutečnost, že je těmito kamerami zachycován on, případně jeho přítelkyně či další osoby na jeho pozemku. Soud prvního stupně při právním hodnocení věci vycházel především z ust. § 1012 a § 1013 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s tím, že pokud zákon hovoří o imisích, rozlišuje imise přímé a nepřímé. V daném případě soud prvního stupně požadavky žalobce hodnotil jako zamezení imisí nepřímých. V tomto směru pak odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3365/2019, které se zabývá obdobnou situací. Uvedené rozhodnutí navazuje na judikaturu k ust. § 130a odst. 1 a § 127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013 a uvádí se v něm, že obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousedních nemovitostí s tím, že při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 583/2011 pak toto pravidlo platí i pro fotografování a filmování osoby, neboť v takovém případě jde v jistém smyslu o obtěžování pohledem, umocněné tím, že tento pohled je zachycen technickými prostředky. V projednávané věci však žalobce podle soudu prvního stupně neprokázal, že by jej žalovaní nad míru přiměřenou poměrům závažně rušili, když kamery č. 1 a č. 5 ani nemají takovou rozlišovací schopnost, aby mohly zaznamenat konkrétní osoby nebo dokonce chování těchto osob na pozemcích žalobce. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobce na výslech znalce , tituly před jménem, , jméno FO, k parametrům kamer, když v tomto směru vycházel ze znaleckého posudku znalce a rovněž i z vlastního pozorování soudce při místním šetření. Ve vztahu k požadavku žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se neoprávněného zpracování osobních údajů žalobce, soud prvního stupně uzavřel, že tento návrh žalobce nebyl žalobcem prokazován a v řízení se nic o takovémto zpracování nepotvrdilo. Žalobcem podanou žalobu soud prvního stupně hodnotil jako žalobu na samé hranici zjevného porušení práva, které ve smyslu § 8 občanského zákoníku nepožívá právní ochrany. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud prvního stupně v řízení úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně spočívajících zejména v nákladech na právní zastoupení a v řízení neúspěšnému žalobci uložil povinnost k zaplacení nákladů hrazených státem na znalečném ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

7. Soud prvního stupně pro zjištění skutkového stavu věci provedl dostatečné dokazování a svá skutková zjištění správně posoudil i po právní stránce. Provozování kamerového systému není právním řádem České republiky zapovězeno. Na kamerové sledování i pořizování záběrů osob se primárně vztahují ta ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., která upravují podmínky ochrany soukromí, osobnosti a podoby člověka (§ 82 a násl. občanského zákoníku). Pořizování záznamu obydlí člověka a sledování tohoto prostoru kamerou je, jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu, specifickou tzv. imateriální imisí, jejíž posouzení má speciální pravidla. V tomto směru soud prvního stupně správně aplikoval jak ust. § 1013 odst. 1 občanského zákoníku, tak i výklad tohoto ustanovení, který zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3365/2019. Prostřednictvím důkazu znaleckým posudkem soudního znalce , tituly před jménem, , jméno FO, soud prvního stupně zjistil, že kamerový systém instalovaný v nemovitosti žalovaných obsahuje šest kamer, které zabírají soukromou zahradu žalovaných a část veřejného prostranství a záznamy z těchto kamer jsou uchovávány po dobu osmi dnů. Již v době prvního znaleckého zkoumání byla část zorného pole kamery č. 1 ve směru na vjezd k nemovitosti žalobce zakryta tzv. retuší (snímek obsažený ve znaleckém posudku pořízen 30. 5. 2023). Zorné pole kamery č. 5 pak částečně zabíralo túje vysázené na pozemku žalobce (snímek z 30. 5. 2023). Dne 3. 9. 2024 provedl znalec , tituly před jménem, , jméno FO, další místní šetření týkající se kamerového systému v nemovitosti žalovaných. Zjistil, že v umístění kamer nedošlo k žádným změnám; kamera č. 1 a kamera č. 5 disponují pouze fixním objektivem, kde se zorné pole nastavuje manuálně, žádná z kamer není schopna realizovat přiblížení obrazu. U kamery č. 1. snímaná scéna obsahovala malou oblast, která je maskovaná – obraz je překryt černým obdélníčkem, a tato oblast tedy kamerou snímána není. Znalec provedl test – odstranil maskovanou část obrazu a následně se postavil na hranici pozemku. Na zachyceném obrazu bylo zřejmé, že se jedná o postavu s tím, že vzdálenost a rozlišení neumožňuje identifikaci konkrétní osoby. Znalec konstatoval, že kamera č. 1 nezabírá naprosto žádnou část pozemku žalobce. V případě kamery č. 5 znalec konstatoval změnu stavu oproti stavu z 30. 5. 2023, kdy proběhlo šetření pro účely zpracování původního znaleckého posudku. V reakci na pokácení dvou stromů (tújí) žalobcem bylo zorné pole kamery upraveno tak, aby nemohlo dojít ke snímání jakékoli části pozemku žalobce. Pokud jde o červené světlo na kameře č. 1, podle odborného závěru soudního znalce znamená, že kamera je připojena k elektrickému napájení. Jiný význam toto světlo nemá, zejména nemá žádnou souvislost se zorným polem kamery. Soud prvního stupně nepovažoval za potřebné, aby k závěrům znaleckého posudku vyslechl soudního znalce a tento svůj postup vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž odvolací soud je toho názoru, že výslech znalce za daných procesních okolností nebyl nezbytný a současně nedošlo k porušení procesních práv účastníků, zejména žalobce, který se výslechu znalce dožadoval s poukazem na to, že dostatečně nebyly objasněny všechny technické parametry kamerového systému. Odvolací soud je toho názoru, že tyto technické parametry znalec řádně zjistil a ve znaleckém posudku uvedl, zadání znaleckého posudku řádně splnil a jeho výpověď by danou problematiku již více neobjasnila. Závěry písemného znaleckého posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, jsou jednoznačné a korespondují se zjištěními samotného soudu prvního stupně, který ve věci provedl místní ohledání, v jehož průběhu nechal ze záznamu kamery 1 odstranit tzv. retuši, která zakrývala část oplocení u žalobce, a stejně jako znalec v doplnění znaleckého posudku zjistil, že postavu vyskytující se na místě zakrytém retuší nelze rozeznat, jsou vidět pouze její obrysy a nelze detailně rozeznat obličej. Pokud žalobce tvrdil, že tzv. retuše byla na záznam z kamery 1 umístěna až po zahájení řízení a toto své tvrzení prokazoval záznamem z kamery č. 1 (viz části tohoto záznamu na listech číslo 141–142 spisu), je z tohoto záznamu zřejmé, že byl pořízen 12. 5. 2018, to znamená čtyři roky před zahájením tohoto soudního řízení, tedy neprokazuje stav ke dni zahájení soudního řízení. Kromě toho bylo v řízení prokázáno, že i při absenci tzv. retuše nelze žádným způsobem ztotožnit osobu na záznamu a nejedná se tak o imisi podřaditelnou pod ust. § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Úprava instalace kamery č. 5 byla provedena v průběhu řízení v reakci na úpravu živého plotu ze strany žalobce, který část stromů tvořících živý plot odstranil a vznikl tak průzor směrem na jeho pozemek. Do té doby neměli žalovaní důvod instalaci kamery č. 5 měnit, neboť zabírala pouze část živého plotu ve vlastnictví žalobce, nikoli osoby pohybující se na pozemku žalobce. V současné době kamera č. 5 nezabírá živý plot na pozemku žalobce ani zčásti. Pokud žalobce tvrdil, že žalovaní jeho žalobě vyhověli a kamerový systém upravili, tomuto tvrzení nepřizpůsobil procesní postup v řízení (zpětvzetí žaloby) a soud prvního stupně tak o žalobě žalobce rozhodl meritorně na základě výsledků provedeného dokazování. Bez významu pro rozhodnutí soudu prvního stupně byla i námitka žalobce v tom smyslu, že řízení se neměla účastnit 2. žalovaná, neboť účast konkrétní osoby v pozici žalované strany záleží vždy na tom, jaké osoby žalobce v žalobě označí. V projednávané věci žalobce jako žalovanou označil i , Jméno žalované B, a žalobu vůči této žalované zpět nevzal. Soud prvního stupně tak ve věci rozhodl meritorně, na základě důkazů v řízení provedených, a to zejména odborných závěrů znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ověřených při místním ohledání provedeném soudem prvního stupně, kdy bylo nepochybně zjištěno, že kamerový systém instalovaný v nemovitosti žalovaných nezasahuje do osobnostních práv ani vlastnického práva žalobce, neboť kamery zabírají jen soukromou zahradu a pokud zabírají část veřejného prostranství, děje se tak přípustně, z důvodu identifikace případného účastníka proti plášti budovy nebo oplocení soukromého pozemku.

8. Žalobce za situace, kdy nebyl úspěšný, pokud jde o první jeho žalobní požadavek, tedy uložení povinnosti žalovaným zdržet se výkonu vlastnického práva, tedy omezit vnikání imisí pohledem kamer do nemovité věci žalobce tak, že žalovaní svůj kamerový systém nastaví takovým způsobem, kterým nebude docházet k narušení výkonu vlastnického práva žalobce, nemohl být úspěšný ani s druhým žalobním požadavkem, tedy aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se neoprávněného zpracování osobních údajů žalobce nahráváním a ukládáním podoby žalobce na svých úložných discích či cloudovém úložišti. Jestliže žalovaní nejsou původci imisí ve smyslu obtěžování pohledem, a tedy nedisponují žádnými osobními údaji žalobce, nepřipadá v úvahu neoprávněné zpracování takových osobních údajů z jejich strany a tímto způsobem žalobcem formulovanou povinnost jim nelze ukládat. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I i II je věcně správný a jako takový ho podle § 219 občanského soudního řádu v uvedených výrocích potvrdil.

9. Ve vztahu k výroku III o náhradě nákladů řízení dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně, avšak nesprávně posoudil výši a účelnost nákladů právního zastoupení žalovaných advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024.

10. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Uvedené ustanovení je vykládáno tak, že nikoli každý náklad řízení, který účastník platil, je účelně vynaložený nákladem. Účelnost každého jednoho úkonu závisí od zvážení všech okolností případu a také od postavení a poměrů účastníků. Odvolací soud z tohoto pohledu přezkoumal každý z úkonů právní služby, které učinil zástupce žalovaných, a dospěl k závěru, že některé z účtovaných úkonů právní služby nelze považovat za samostatně účtovatelné, neboť nesplňují kritérium účelnosti. Jedná se o vyjádření žalovaných z 25. 11. 2022 (čl. 93 spisu), podání ze dne 2. 1. 2023 (čl. 104), vyjádření ze dne 13. 1. 2023 (čl. 109 spisu), vyjádření ze dne 2. 3. 2023 (čl. 125 spisu) a vyjádření žalovaných ze dne 5. 9. 2024 (čl. 270 spisu). Jednalo se o vyjádření nevyžádaná soudem prvního stupně a současně jde o pouhá sdělení, která mohla být přednesena v rámci následného jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud rovněž nesouhlasí s posouzením tarifní hodnoty sporu ze strany soudu prvního stupně podle § 9 odst. 3 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť s ohledem na předmět řízení je třeba tarifní hodnotu určit podle § 9 odst. 1 citované vyhlášky, tedy z částky 10 000 Kč, kdy 1 úkon právní služby podle § 7 bod 4 činí 1 500 Kč. Na základě obsahu předloženého spisu soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že v řízení proběhlo 5 jednání, dále místní ohledání, žalovaní podali 9 vyjádření a zástupce žalovaných uskutečnil se žalovanými 5 porad, kterých se 2. žalovaná účastnila jen ve třech případech.

11. Podle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Ve vztahu k výši tzv. režijního paušálu (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v případě, kdy advokát zastupuje více účastníků, náleží paušální náhrada hotových výdajů pouze jednou za úkon právní služby, byť je vykonán pro více účastníků.

12. Ve vztahu k 1. žalovanému učinil zástupce žalovaných 20 úkonů právní služby (5 jednání, místní ohledání, 9 vyjádření, 5 porad). Ve vztahu k 2. žalované učinil 18 úkonů právní služby (5 jednání, místní ohledání, 9 vyjádření a 3 porady). Na odměně za zastupování žalovaných mu tak náleží částka 45 600 Kč (20 x 1 200 Kč + 18 x 1 200 Kč), dále na hotových výdajích podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu u prvního žalovaného 3 300 Kč a u druhé žalované 2 700 Kč, dále u každého z žalovaných cestovní náhrady v částce 4 739,72 Kč (u každého v rozsahu jedné poloviny) a u každého z žalovaných na náhradě za ztrátu času podle § 14 (v rozsahu jedné poloviny) 2 400 Kč, tedy náklady ve vztahu k 1. žalovanému ve výši 34 439,72 Kč a u 2. žalované ve výši 31 439,72 Kč; s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % činí náhrada nákladů řízení u 1. žalovaného 41 672 Kč a u 2. žalované 38 042 Kč, tj. celkem náklady řízení za řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k oběma žalovaným v částce 79 714 Kč.Z výše uvedených důvodů odvolací soud výrok III rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II rozsudku odvolacího soudu.

13. Výrok IV rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, neboť povinnost hradit náklady, které platil stát, stíhá toho účastníka, který v řízení nebyl úspěšný, tedy v projednávané věci žalobce.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a v odvolacím řízení neúspěšnému žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným. Jedná se o náklady právního zastoupení žalovaných v odvolacím řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, § 9 odst. 1, § 7 bod 5, § 13 odst. 4, tj. za tři úkony právní služby u každého z žalovaných v částce 5 520 Kč (3 x 1 840 Kč), dále na náhradě hotových výdajů 3 x 450 Kč, na cestovném zástupce žalovaných k odvolacímu soudu a zpět (ujeto 140 km při spotřebě 7,4 litru nafty na 100 km a při průměrné ceně 34,70 Kč za litr) 1 171,49 Kč a náhradě za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu 6 x 150 Kč, tj. 900 Kč, tedy náklady právního zastoupení činí celkem 14 461,49 Kč, s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 3 036,91 Kč činí tedy celkem 17 498,40 Kč.