56 Co 74/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně 4 zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 12. 2024, č. j. 9 C 123/2022-259 I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III až V potvrzuje, s tím, že označení žalovaného ve výroku III správně zní: , Jméno žalované A, . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, a to 1. žalovanému v částce 11 430 Kč a 2. žalované v částce 11 430 Kč, oběma do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaných.

1. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 9 C 123/2022-259 zrušil Okresní soud v Domažlicích podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci blíže popsané ve výroku I napadeného rozsudku, nařídil soudní prodej této nemovité věci ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly: žalobkyně , Jméno žalobkyně, ½, žalovaný , Jméno žalované A, ¼ a žalovaná , Jméno žalované B, ¼ z výtěžku zpeněžení (výrok II), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl na nemovitosti z výtěžku veřejné dražby až částku ve výši 245 802,69 Kč, zamítl (výrok III), zamítl také žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným vyplatit na vypořádací podíl částku ve výši 3 000 Kč z titulu úhrady doplatku za vypravení pohřbu (výrok IV), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a oběma stranám sporu uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku 3 500,62 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky VI, VII). O zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci nařízením prodeje věci ve veřejné dražbě ve smyslu ust. § 1147 občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.) rozhodl soud prvního stupně poté, kdy žádný z účastníků neměl o přikázání věci do svého výlučného vlastnictví zájem. V souvislosti se zrušením a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci se žalobkyně domáhala i tzv. širšího vypořádání ve smyslu ust. § 1148 občanského zákoníku, podle kterého při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. V tomto směru žalobkyně v žalobě tvrdila, že nemovitou věc, která je předmětem řízení, nabyla do spoluvlastnictví společně se zesnulým , jméno FO, , otcem žalovaných, na základě kupní smlouvy z 28. 5. 2007 za kupní cenu ve výši 400 000 Kč, která byla uhrazena peněžní částkou pocházející ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 5. 2007, již uzavřela žalobkyně se společností , právnická osoba, . s úvěrovým rámcem 420 000 Kč. Úvěr byl poskytnut jako účelový, jeho účelem byla právě koupě uvedené nemovitosti. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k bytu žalobkyně, na úvěr bylo dle tvrzení žalobkyně uhrazeno celkem 491 605,38 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách, které uhradila žalobkyně ze svých prostředků. , jméno FO, se tak podle tvrzení žalobkyně bezdůvodně obohatil co do ½ pohledávky, tj. částky 245 802,69 Kč. , jméno FO, dne 20. 8. 2019 zemřel a žalovaní, kteří jsou jeho právními nástupci, jsou dle žalobních tvrzení povinni bezdůvodné obohacení, které vzniklo jejich otci , jméno FO, , žalobkyni vydat; dále žalobkyně v rámci širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatnila nárok na zaplacení částky 3 000 Kč, kterou vynaložila na úhradu nákladů pohřbu , jméno FO, . Soud prvního stupně ve vztahu k požadované částce ve výši 3 000 Kč uzavřel, že tato pohledávka žalobkyně nesouvisí s vlastnictvím k dané nemovitosti a v tomto rozsahu žalobu žalobkyně zamítl. Pokud jde o částku 245 802,69 Kč, soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tento nárok žalobkyně není dán. Vycházel z toho, že žalobkyně i v průběhu jednání před soudem prvního stupně setrvala na svém tvrzení o tom, že ideální ½ nemovitosti byla nabyta , jméno FO, z důvodu zajištění jeho bytových potřeb pro případ, že by došlo k úmrtí žalobkyně, když byt, ve kterém spolu bydleli, se nachází ve výlučném vlastnictví žalobkyně. O případné úhradě poloviny kupní ceny žádná dohoda mezi žalobkyní a , jméno FO, neexistovala. Soud prvního stupně v tomto směru uplatněný nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 odst. 1 a § 2997 odst. 1 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se , jméno FO, obohatil na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu a že by tak byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení upravená v ust. § 2991 občanského zákoníku. Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění o tom, že již při podpisu kupní smlouvy si žalobkyně byla vědoma toho, že kupní cenu uhradí ona formou hypotečního úvěru, byla si vědoma i toho, že , jméno FO, se stane spoluvlastníkem jedné poloviny nemovité věci. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla vědomí o tom, že bude plnit v rámci hypotečního úvěru celou kupní cenu, že žádná dohoda o kompenzaci uzavřena nebyla a ani o ní nebylo uvažováno, a že v důsledku toho , jméno FO, obohatí. Z jednání žalobkyně soud dovodil, že se zcela vědomě zavázala k úhradě celé kupní ceny formou hypotečního úvěru s vědomím, že , jméno FO, není osobou zavázanou z hypotečního úvěru, a to bez jakékoliv dohody o případné kompenzaci. Podle soudu prvního stupně byla žalobkyně jednoznačně vedena úmyslem zajistit bytové potřeby svého partnera pro případ, že by se s ní něco stalo v situaci, kdy bydleli v bytě ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Měla tedy v úmyslu , jméno FO, dobrovolně obohatit, aniž by požadovala kompenzaci.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výrokům III, IV a závislému výroku V, podala odvolání žalobkyně. Vytýká soudu prvního stupně, že ji v souladu s ust. § 118 odst. 2 o. s. ř. nepoučil o odlišném právním názoru na projednávanou věc, především o tom, že má za to, že žalobkyně plnila dobrovolně a jde o naplnění liberačního důvodu uvedeného v ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně je i nadále přesvědčena o tom, že s ohledem na provedené důkazy o plném splacení úvěru na úhradu kupní ceny při pořízení nemovité věci, jež je předmětem řízení, výhradně z jejích finančních prostředků má za žalovanými pohledávku z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jejíž výše činí celkem 245 802,69 Kč, neboť , jméno FO, , právní předchůdce žalovaných, se bezdůvodně obohatil co do ½ uhrazené kupní ceny na koupi nemovité věci, když tuto kupní cenu za něho bez jakéhokoli ujednání či právního titulu hradila žalobkyně. Žalovaní pak po převzetí dědictví vstoupili do práv a povinností , jméno FO, . Současně má žalobkyně za to, že jde o pohledávku související s vypořádávanou nemovitostí a žádá vypořádání této pohledávky dle ust. § 1148 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Žalobkyně tvrdí, že ona a právní předchůdce žalovaných byli k úhradě kupní ceny za nemovitost zavázáni společně a nerozdílně. V závěru odvolání žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a IV změnil tak, že žalovaní jsou povinni z výtěžku veřejné dražby uhradit žalobkyni až částku 248 802,69 Kč a nahradit žalobkyni náklady řízení za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaní se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřili. Mají za to, že soud prvního stupně rozhodl správně, neboť žalobkyně nikterak neprokázala bezdůvodné obohacení zesnulého , jméno FO, ve výši žalované částky z titulu úvěrové smlouvy. Poukázali na to, že kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání, ze kterého by plynulo, že každý ze spoluvlastníků, tj. žalobkyně a zesnulý , jméno FO, , by měli uhradit ½ kupní ceny, ani ujednání, že tím, že kupní cena byla hrazena výlučně žalobkyní, má , jméno FO, povinnost žalobkyni ½ kupní ceny uhradit. Z pohledu žalovaných je tedy správný závěr soudu prvního stupně o tom, že již při podpisu kupní smlouvy si žalobkyně byla vědoma toho, že kupní cenu uhradí formou hypotečního úvěru a dále si byla vědoma toho, že , jméno FO, nabyde vlastnictví k ideální jedné polovině nemovité věci. Žalovaní také poukazují na to, že to byl právě zesnulý , jméno FO, , který žalobkyni finančně zajišťoval, kdy navíc ji označil jako oprávněnou osobu pro výplatu jeho důchodového a životního pojištění v případě jeho úmrtí a v roce 2016 jí zakoupil a daroval osobní vůz Mercedes C 230. Podle názoru žalovaných neměl , jméno FO, žádný zájem se na úkor žalobkyně obohatit. Žalovaní se zcela ztotožňují i s výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně a ohledně nákladů řízení mají za to, že rozsudkem bylo správně rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V závěru vyjádření žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným přiznal náklady řízení za řízení před odvolacím soudem.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu ve výrocích odvoláním žalobkyně napadených, posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalovaných a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně ohledně nároků žalobkyně podřaditelných pod tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci ve smyslu ust. § 1148 občanského zákoníku provedl dokazování v dostatečném rozsahu, řádně zjistil skutkový stav věci a svá skutková zjištění správně posoudil i po právní stránce. Správně zamítl žalobu žalobkyně, pokud v rámci tzv. širšího vypořádání požadovala částku 3 000 Kč, již vynaložila na vypravení pohřbu , jméno FO, , když tato částka s tzv. širším vypořádáním při zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k movité věci nesouvisí. Pokud jde o částku 245 802,69 Kč, kterou žalobkyně vynaložila na úhradu kupní ceny nemovité věci, jíž žalobkyně a zesnulý , jméno FO, nabyli rovným dílem do podílového spoluvlastnictví, jednalo se ze strany žalobkyně o vědomé plnění tzv. nedluhu, což je liberační důvod ve smyslu ust. § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, jehož podstatou je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (například rozhodnutí ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 602/2024) vědomé plnění bez právního důvodu, kdy „předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit“. Soud prvního stupně žalobkyni opakovaně poučoval o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (čl. 38, čl. 227). Žalobkyně v reakci na poučení soudu prvního stupně v písemném podání ze dne 8. 2. 2023 uvedla, že , jméno FO, neměl vlastní nemovitost a v případě smrti žalobkyně by neměl kde bydlet, proto byla nemovitá věc ve spoluvlastnictví žalobkyně a , jméno FO, , kdy oba plánovali, že spoluvlastnický podíl zajistí v případě smrti žalobkyně , jméno FO, právo nemovitou věc užívat. Současně žalobkyně uvedla, že v roce 2007 nebyl , jméno FO, v dobré finanční kondici, aby byl schopen kupní cenu jakkoli financovat, proto úvěrovou smlouvu uzavírala jen ona. Po poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. při jednání dne 4. 11. 2024 žalobkyně uvedla, že se , jméno FO, bezdůvodně obohatil, jestliže neuhradil kupní cenu, ač získal spoluvlastnický podíl na nemovité věci, a žalobkyně za něj povinnost k úhradě kupní ceny s jeho vědomím splnila. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně si v okamžiku, kdy z úvěru platila kupní cenu ve vztahu k celé nemovité věci, byla vědoma toho, že za , jméno FO, nemá povinnost plnit; současně se nejedná o plnění z právního důvodu, který by později nenastal nebo odpadl. Z obsahu kupní smlouvy nelze dovodit, že by žalobkyně a , jméno FO, měli kupní cenu uhradit společně a nerozdílně, jak uvádí žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

6. Důvodnými neshledal odvolací soud výtky žalobkyně ve vztahu k poučovací povinnosti soudu, konkrétně ve vztahu k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně nároky, o nichž soud prvního stupně rozhodl ve výrocích III a IV napadeného rozsudku, uplatnila z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně podle příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících bezdůvodné obohacení postupoval, vycházel tedy ze shodného právního posouzení, avšak dospěl k závěru, že skutkový stav věci svědčí pro naplnění liberačního důvodu ve smyslu ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, pro který nemá ten, kdo jiného obohatil, právo na vrácení toho, co plnil. Výzvu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. totiž soud učiní pouze v případě, že doplnění vylíčení rozhodných skutečností považuje za potřebné pro zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. Pokud soudu pro právní posouzení stačí již učiněná skutková zjištění, není povinen informovat účastníky o svém právním názoru, který se neliší od právního názoru účastníka, zde žalobkyně. Poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu soudu umožněno není (§ 5 o. s. ř.). Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, jestliže žalobu žalobkyně co do uplatněných nároků na tzv. širší vypořádání zamítl. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III a IV podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a současně jako zřejmou nesprávnost (§ 164 o. s. ř.) opravil křestní jméno prvního žalovaného ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně, které správně zní , jméno FO, .

7. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k nároku na tzv. širší vypořádání rozhodl soud prvního stupně stejně jako ohledně nároku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V). Žalobkyně v tomto řízení nebyla úspěšná, žalovaní, kteří byli v řízení o tzv. širším vypořádání úspěšní, proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení nebrojili, a tedy za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se tzv. širšího vypořádání, nebylo třeba, aby se zabýval správností výroku o nákladech řízení, a i v této části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

8. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokát tarif, kdy zástupkyně žalovaných v odvolacím řízení učinila dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) a na náhradě hotových výdajů jí náleží režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ke dvěma úkonům právní služby, kdy jde o společné úkony při zastupování dvou účastníků a tedy ve smyslu ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 náleží advokátovi za druhou zastupovanou osobu snížená mimosmluvní odměna o 20 %. Ve vztahu k jednomu z žalovaných má zástupkyně žalobkyně nárok na odměnu za 2 úkony právní služby po 6 100 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 124 401 Kč u každého z žalovaných), u druhého z žalovaných má právo na náhradu nákladů za 2 hlavní úkony právní služby po 4 880 Kč, tj. celkem 21 960 Kč (2 x 6 100 Kč + 2 x 4 880 Kč), dále na hotových výdajích 2 x režijní paušál po 450 Kč za oba žalované, tj. 900 Kč, tedy náklady právního zastoupení celkem ve výši 22 860 Kč (21 960 Kč + 900 Kč). Protože žalovaní jsou v řízení samostatnými společníky, má každý z nich nárok na jednu polovinu nákladů řízení, tedy částku 11 430 Kč.