56 CO 78/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobců: ; a) jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; územní celek , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitým věcem o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 11. 2022, č. j. 16 C 355/2019-242

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 733,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobců.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl takto: Určuje se, že manželé [jméno] [příjmení], [datum narození] a [jméno] [příjmení], [datum narození], jsou vlastníky ve formě společného jmění manželů: pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 100 m2, pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 142 m2, pozemku parc. [číslo] – trvalý travní porost o výměře 899 m2, vzniklého podle geometrického plánu [číslo] 2019, mapový list DKM- [obec a číslo], [číslo], vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha č. 1, pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 160 m2, vzniklého podle geometrického plánu [číslo] [rok], mapový list DKM- [obec a číslo], [číslo], vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha č. 1, pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha o výměře 32 m2, vzniklého podle geometrického plánu [číslo] [rok], mapový list DKM- [obec a číslo], [číslo], vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako jeho příloha č. 1, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], pro [katastrální uzemí], [územní celek], na [list vlastnictví] (výrok I). Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 88.529 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobci prokázali, že nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům ex lege vydržením ke dni 26. 9. 2001. Jelikož formální stav zápisu vlastnictví k pozemkům v katastru nemovitostí neodpovídá stavu faktickému, lze při neshodě účastníků změnu provést pouze na základě deklaratorního rozhodnutí soudu, kterým bude určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemku. Žalobci se takového určení důvodně domáhali, soud proto žalobě vyhověl. Soud prvního stupně neshledal důvodnou obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že i kdyby žalobci pozemky v roce 2001 vydrželi, uplynutím další 10leté lhůty žalovaný je vydržel zpět. Držba věci pojmově vyžaduje, aby se držitel držby skutečně chopil a s věcí, jako se svou vlastní, nakládal. Tak činili a činí žalobci po dobu více než 30 let, kdy se o předmětné pozemky starají a obhospodařují je. Žalovaný tak nečinil, což připustil i nyní již bývalý [anonymizováno] [role v řízení] [příjmení] [příjmení], který uvedl, že oplocení pozemků bylo pro žalovaného výhodné, protože se o pozemky starali žalobci. Kroky, které žalovaný činil mezi roky 2008 a 2019, tedy geodetické zaměření lokality, studie jejího zastavění a měření hluku, nemohou postačovat pro závěr o zpětném vydržení pozemků žalovaným. Žalovaný nikdy až do roku 2019 neinformoval žalobce o tom, že by drželi pozemky ve vlastnictví žalovaného. Jako nebyli žalobci povinni nahlížet do katastrálních map, nebyli povinni se seznamovat se studií zastavění a výsledky měření hluku v lokalitě, které projednala [anonymizováno] žalovaného, a možná byly vyvěšeny na [anonymizována dvě slova] [role v řízení]. Neaktivita žalovaného pokračovala i poté, co se na něj dcera žalobců v roce 2008 obrátila s žádostí o odkup některých pozemků. První výzva k vyklizení, a to jen jednoho pozemku, nikoliv všech, přišla až v roce 2019, mnoho let po uplynutí 10leté lhůty pro případné zpětné vydržení pozemků žalovaným.

2. Žalovaný ve včasném odvolání namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný namítá nedostatek dobré víry na straně žalobců především s ohledem na velkou rozlohu pozemků, o kterých žalobci tvrdí, že je vydrželi, kdy se jedná o rozlohu přesahující třetinu rozlohy pozemků vlastněných žalobci v rozsahu zhruba 1300 m2. I pokud byli žalobci v dobré víře v době, kdy pozemky kupovali, potom tuto dobrou víru ztratili následně. Žalovaný dále namítá zpětné vydržení pozemků, když s těmito nakládal jako s vlastními a žalobci objektivně dobrou víru ztratili nejpozději v roce 2008. Soud prvního stupně po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem doplnil v menší míře dokazování a znovu žalobě vyhověl. Žalovaný má za to, že si žalobci objektivně museli (mohli) být při zachování obvyklé opatrnosti vědomi, že oplocená plocha je výrazně větších rozměrů, než výměra uvedená ve smlouvě. Plocha sporných pozemků tvoří zhruba 1300 m2, tedy plochu téměř dvou běžných stavebních parcel a tvoří 37 % plochy pozemků skutečně zakoupených. Judikatura nestanoví pevně danou hranici překročení 50 % vlastněného pozemku, ale jednoznačně hovoří o tom, že je potřeba každý případ posuzovat na základě konkrétních skutečností. Soud prvního stupně nepřistoupil k posuzování otázky omluvitelnosti omylu důkladným způsobem. Pokud soud prvního stupně argumentoval, že pozemek je na jedné straně svažitý, tento argument by mohl mít význam, pokud by šlo o malý rozdíl ve velikosti pozemků. Svažitá část se týká primárně pozemku žalovaného a nezabírá velkou část pozemku žalobců. Jedná se pouze o svah na jedné straně, zbytek pozemku je v rovině. Vedlejší pozemek je prázdný, nevyužívaný a neoplocený, proto ani žalovaný si rozdílu ve výměře pozemku nevšiml. Soud prvního stupně dle odvolatele nevzal v úvahu, že pozemky žalobců bez sporných pozemků tvoří na severní straně výrazné„ zuby“, tedy i při pouhém náhledu do katastrální mapy muselo být zřejmé, že pozemek má jiný tvar. Žalobci kupovali pozemky i s domem a geometrické zaměření či situační nákres jsou součástí každé stavební dokumentace. Pokud by si žalobci rozdílné výměry nevšimli při koupi pozemku, museli si jí všimnout při stavbě nového plotu, který žalobci budovali na místě starého plotu, přičemž množství nového pletiva zjistili po změření starého plotu. I s tím, že pozemek není zcela pravidelný, stačí hrubá představa o ploše pozemku k tomu, aby bylo zřejmé, že pozemek je ve výrazně větších rozměrech, než kolik uvádí kupní smlouva. Žalovaný poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 145/2003. Žalovaný případně namítá zpětné vydržení předmětných pozemků, protože žalobci své vlastnictví řádně neuplatnili u soudu až do roku 2019. Žalovaný se ujal držby, za předpokladu, že ji ztratil, nejpozději v roce 2008, kdy projednával odkup pozemků ve svém vlastnictví s dcerou žalobců a pokračoval dále tím, že činil kroky k výstavbě rodinných domů na sporných pozemcích. Pozemky vedl řádně ve své evidenci, toto potvrdil svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], který působil od roku 2001 jako [anonymizováno] [územní celek]. V roce 2008 bylo pořízeno geodetické zaměření pro studii zastavění rodinnými domy, v roce 2009 se řešilo zasíťování a parcelace pozemků, studie byla v roce 2010 projednána v radě a následně zveřejněna, znovu pak v roce 2017. V roce 2015 a 2019 bylo provedeno měření hluku. Žalovaný zacházel s pozemky jako s vlastními. Pokud se o ně fyzicky nestaral, pak je třeba vzít v úvahu, že žalovaný vlastní cca 2300 pozemků o rozloze 7 mil . m2. Jak vysvětlil [anonymizováno] [příjmení], žalovanému v zásadě vyhovoval fakt, že se žalobci o pozemky starali, za to je nechali ještě po určitou dobu pozemky užívat, jednalo se o určitý druh výprosy. Žalobci prokazatelně nebyli v dobré víře ohledně vlastnictví sporných pozemků od roku 2007, kdy svůj dům prodávali, museli pracovat s digitalizovaným katastrem nemovitostí a katastrálními mapami. V roce 2008 žádala dcera žalobců o odkup sporných pozemků. Žalovaný poukazoval na ustanovení § 987 občanského zákoníku, podle něhož je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 989 odst. 1 občanského zákoníku drží vlastnické právo ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Žalovaný se ujal držby, za předpokladu, že ji ztratil, nejpozději v roce 2008, kdy projednával odkup pozemků ve svém vlastnictví s dcerou žalobců a pokračoval v tom dále tím, že činil kroky k výstavbě rodinných domů na sporných pozemcích. Žalovaný byl v dobré víře vzhledem k tomu, že mu svědčil jak nabývací titul, tak„ potvrzení“ jeho vlastnictví ze strany žalobců a jejich dcery, když žádali o odkup pozemků a až do roku 2019 neuplatňovali vydržení. Za předpokladu, že by žalobci sporné pozemky vydrželi v roce 2001, žalovaný řádně a v dobré víře držel pozemky po celou dobu jeho vlastnictví od roku 1992 (minimálně od srpna 2008) do podání žaloby v roce 2019, tedy po dobu delší než 10 let, tyto tedy zpět vydržel. Žalovaný navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žaloba byla zamítnuta, případně navrhoval zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobci se k odvolání žalovaného vyjádřili v tom směru, že odvolání nepřináší žádné nové skutečnosti, s jednotlivými námitkami žalovaného se soud prvního stupně vypořádal a v rámci provedeného dokazování byly překonány. Žalobci prokázali všechny rozhodné skutečnosti, znovu zrekapitulovali svá tvrzení s tím, že nemovitosti nabyli jako celistvý prostor a jeden oplocený funkční celek. Nemovitosti užívali a udržovali, měli je vždy řádně oplocené, do roku 2019 žalovaný proti oplocení ničeho nenamítal. Argument žalovaného, že mu vyhovoval fakt, že se o pozemky žalobci starali a že se mělo jednat o určitý druh výprosy, pouze podtrhuje nezájem žalovaného o pozemky a tuto konstrukci žalovaného je třeba jako zcela účelovou odmítnout. Pokud žalovaný v roce 2019 vyzval žalobce k vyklizení pozemku [parcelní číslo] s tím, že na pozemku je vybudován plot, z předloženého geometrického plánu vyplývá, že plot se na tomto pozemku ve skutečnosti vůbec nenachází, což podtrhuje dlouhodobý nezájem žalovaného o sporné pozemky. Stav pozemku žalobci prokázali rozsáhlou fotodokumentací. Vyjadřovali se k převodu vlastnického práva v období září 2007 až listopad 2009 na společnost [právnická osoba], poukazovali na to, že převody vlastnického práva ve prospěch společnosti a zpět ve prospěch žalobců, žalobce vysvětlil při svém účastnickém výslechu tak, že se jednalo o způsob, kterým byla zajištěna půjčka, která mu byla společností poskytnuta. Poté, kdy půjčka byla vrácena, společnost opět převedla nemovité věci s výjimkou garáže stojící mimo předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobců. Rovněž po dobu, kdy zapsaným vlastníkem nemovitostí byla společnost [právnická osoba] užívali předmětné nemovitosti výlučně žalobci, žalovaný o sporné pozemky nejevil zájem. Žalobci netuší, z čeho žalovaný dovodil, že v této době„ museli“ žalobci pracovat s digitalizovaným katastrem nemovitostí a katastrálními mapami. Dle obecných judikaturních závěrů nejsou vlastníci povinni své pozemky přeměřovat či kontrolovat katastrální mapy. Žalobci poukazovali na výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Argument žalovaného, že při vybudování nového plotu museli žalobci zjistit nesprávnou výměru pozemku, byl logicky a přiléhavě odmítnut v rámci odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně. Žalobci poukazovali na zákonnou úpravu vydržení vlastnického práva k nemovité věci účinné od 1. 1. 1992 dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, rovněž na stávající účinnou zákonnou úpravu v občanském zákoníku s tím, že předpokladem pro vydržení vlastnického práva k nemovité věci je oprávněná držba, tedy stav, kdy držitel pozemku je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu právě tento pozemek (případně jeho část) náleží a že je tedy vlastníkem. Druhou stranou vydržení je pak nečinnost zapsaného vlastníka s výkonem vlastnického práva a jde tedy o uvedení do souladu stavu faktického se stavem právním. Dobrá víra je presumována. Žalovaný žádným z důkazů neprokázal její absenci. Dobrou víru lze dovodit i ze skutečnosti, že žalobci až do roku 2019, kdy byli vyzvání k vyklizení části užívaných pozemků, situaci neřešili, neboť měli za to, že jsou vlastníky oplocených pozemků. Pokud žalovaný přichází s názorem, že sporné pozemky zpětně vydržel, tuto myšlenku shledali žalobci zcela mylnou, neboť v situaci, kdy žalovaný nesplnil zákonné požadavky pro vydržení (zejména požadavek věc dlouhodobě ovládat v dobré víře, že je jejím vlastníkem a o tuto se starat jako vlastník), nelze tento závěr akceptovat. Zejména požadavek na faktické ovládání v situaci, kdy se jedná o oplocený pozemek, zcela absentuje. Bylo prokázáno, že žalovaný se o sporné nemovitosti nikdy nestaral a naopak se o ně starají minimálně od cca 70. let minulého století v dobré víře žalobci, respektive jejich právní předchůdci. Nelze akceptovat názor žalovaného, že vlastnické právo realizoval tím, že pozemky zahrnul do územního plánu a územní studie. Jeví se jako zvláštní, že v rámci územní studie žalovaný nezjistil, kde se plot na hranici pozemků reálně nachází. Pokud žalovaný uvedl, že podání žaloby žalobci až v roce 2019 má svědčit o neexistenci dobré víry žalobců, s tímto názorem žalobci nemohou souhlasit, stejnou logikou by mohli tvrdit, že pokud žalovaný od roku 2008 věděl, že žalobci bez právního titulu užívají pozemek ve vlastnictví žalovaného, je pochybnosti vzbuzující, že je k nápravě, tj. k vyklizení pozemků, vyzval až v roce 2019. Jelikož proti skutečnému stavu nikdy ničeho nenamítal, žalobci začali právní kroky činit až poté, kdy je žalovaný vyzval k vyklizení sporného pozemku. Žalobci po celou rozhodnou vydržecí dobu byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětné sporné pozemky patří a byli tak řádnými držiteli pozemků. Žalovaný je v letech 1991 až 2001 žádným způsobem neupozornil, že mají v držbě rovněž pozemky evidované ve vlastnictví žalovaného, žalovaný svou vlastní držbu žádným způsobem nerealizoval. Netvrdil a neprokazoval v tomto směru žádné skutečnosti. Události po roce 2021 by tedy dle žalobců měly být zcela bez významu, neboť vlastnické právo žalobci nabyli vydržením v roce 2001. Žalobci navrhovali potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení dle § 212 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přihlédl k odvolání žalovaného, k vyjádření žalobců a dospěl poté k závěru, že odvolání nelze shledat důvodným.

5. V posuzované věci rozhodoval soud prvního stupně o žalobě ze dne 22. 11. 2019, jejíž změna byla soudem prvního stupně připuštěna usnesením soudu ze dne 7. 9. 2022, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitých věcí uvedených ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že mají ve společném jmění manželů pozemky, které získali na základě kupní smlouvy uzavřené dne 26. 9. 1991 s [jméno] [příjmení]. Nemovité věci nabyli se všemi součástmi a příslušenstvím, jednalo se o celistvý prostor a zahrada tvořila jeden oplocený celek. Od té doby předmětné nemovité věci, tedy jak pozemky převedené na základě kupní smlouvy do jejich vlastnictví, tak i sporné pozemky (dále Pozemky) řádně užívají, udržují je a mají je oplocené. Od uzavření kupní smlouvy jsou přesvědčeni, že všechny nemovité věci jsou v jejich vlastnictví. V lednu 2019 žalovaný zjistil, že přes sporné pozemky, které podle zápisu v katastru nemovitostí jsou v jeho vlastnictví, je vedeno oplocení ve vlastnictví žalobců. Žalovaný vyzval žalobce dopisem ze dne 2. 2. 2019 k vyklizení pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova]. Na tuto výzvu žalobci reagovali dopisem ze dne 28. 3. 2019, v němž sdělili, že mají za to, že vlastnické právo k předmětnému pozemku i k ostatním sporným pozemkům vydrželi. Jelikož žalobci zjistili, že kromě nemovitých věcí, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako jejich vlastnictví, užívají také pozemky, které jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaného (sporné pozemky), zadali vypracování vytyčení hranic nemovitých věcí, aby zjistili, jakou část nemovitých věcí žalovaného v dobré víře od roku 1991 užívají a v jakém rozsahu tedy vlastnické právo ke sporným pozemkům vydrželi na základě kupní smlouvy z roku 1991. Na základě vytyčovacího náčrtu ze dne 3. 8. 2019 zpracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jehož přílohou je protokol o vytyčení hranic pozemku, zjistili žalobci, že kromě nemovitých věcí, které jsou podle zápisu v katastru nemovitostí v jejich vlastnictví, skutečně užívají Pozemky. Od uzavření smlouvy ze dne 26. 9. 1991 měli žalobci za to, že Pozemky užívají jako pozemky vlastní s tím, že tyto pozemky řádně užívali, udržovali a pečovali i o ovocný sad zde se nacházející. Pozemky měli vždy řádně oplocené, proti oplocení žalovaný až do roku 2019 nic nenamítal. Umístění plotu od roku 1991 se nezměnilo. Žalobci jsou přesvědčeni o svém vlastnictví, když se jejich držba zakládala na postačujícím právním důvodu, tedy na základě kupní smlouvy ze dne 26. 9. 1991. Dobrou víru žalobci vyvozovali i ze skutečnosti, že žalovaný se o Pozemky nikdy nestaral a ani je neudržoval. Na Pozemcích se dlouhodobě nachází ovocný sad ve vlastnictví žalobců, kteří se o něj vždy starali. Žalobci mají za to, že od uzavření kupní smlouvy užívali pozemky ohraničené plotem v omluvitelném omylu jako vlastní.

6. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2020, č. j. 16 C 355/2019-89 odvolací soud usnesením ze dne 11. 11. 2020, č. j. 56 Co 236/2020-103 k odvolání žalovaného zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť závěry soudu prvního stupně shledal předčasnými, v některých směrech nepřezkoumatelnými. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se zabýval rozhodnými skutečnostmi dle platné judikatury, pokud byly řešeny podmínky týkající se dobré víry, respektive omluvitelnosti omylu. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby zkoumal konkrétní okolnosti případu, za tím účelem zvážil potřebu provedení dalších důkazů, které již byly navrženy. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se rovněž zabýval žalovaným vznesenou námitkou zpětného vydržení sporných pozemků žalovaným.

7. Soud prvního stupně následně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu, ve věci učinil skutkové a právní závěry, se kterými se odvolací soud v podstatné míře ztotožňuje, které pouze níže uvedeným způsobem upřesňuje a doplňuje, v ostatním na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkazuje 8. Odvolací soud se neztotožňuje s některými pasážemi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkajícími se závěru, že žalobci nevěděli o krocích činěných jejich dcerou v roce 2008 ohledně žádosti o odkoupení pozemku. Rodina žalobců žila pohromadě, komunikovala spolu, se záměrem umožnit v budoucnu výstavbu rodinných domů dětem, žalobci předmětnou kupní smlouvu v roce 1991 uzavírali. Součástí spisu je emailová komunikace, v níž dcera žalobců oznamuje žalovanému, že v roce 2008„ zjistili“, že část oploceného pozemku nenáleží k pozemku zakoupenému, sepsala proto žádost o odkup pozemku [číslo] uváděla dále, že chce podat žádost„ o vydržení“ pozemku.

9. Odvolací soud se přes shora uvedené ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva, kdy nepochybně uplynula desetiletá vydržecí lhůta.

10. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 3020 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Dle § 130 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., dále jen o. z.) je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

12. Podle § 134 odst. 1 o. z. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

13. Právní teorie řešila otázku, zda je podle platného (dříve platného) občanského zákoníku možná oprávněná držba contra tabulas, tedy držba pozemku, který je podle katastru nemovitostí ve vlastnictví jiné osoby než držitele. Nejvyšší soud zaujal názor, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby, nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (PR č. 2/2000 – Nejvyšší soud České republiky sp. zn. 22 Cdo 837/98). Oprávněná držba contra tabulas tedy možná je.

14. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.). Žalobci jsou přesvědčeni, že jsou vlastníky sporných pozemků, v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků zapsán žalovaný. Za situace, kdy se na vlastnickém právu účastníci řízení neshodnou, je podání určovací žaloby jediným způsobem, jak se žalobci mohou domoci toho, aby stav zápisu v katastru nemovitostí reflektoval skutečný právní stav.

15. Žalobci předložili žalobní tvrzení, že od uzavření kupní smlouvy ze dne 26. 9. 1991 měli za to, že užívají pozemky žalovaného jako pozemky vlastní. Toto přesvědčení vyplývá z toho, že pozemky vždy řádně užívali a udržovali, sekali porosty, pečovali o ovocný sad nacházející se na pozemcích a pozemky měli vždy řádně oplocené, žalovaný proti tomuto oplocení až do roku 2019 ničeho nenamítal, přičemž umístění plotu se od roku 1991, tedy od doby, kdy žalobci nabyli nemovitosti do svého vlastnictví, nezměnilo. Jelikož dle § 130 odst. 1 věta druhá o. z. se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná, bylo na žalovaném, aby prokázal, že žalobci oprávněnými držiteli nebyli. Soud prvního stupně správně dovodil, že rozhodující není absolutní velikost nezakoupených nemovitých věcí, ale poměr plochy zakoupených a skutečně držených pozemků, přičemž tento poměr činí cca 37 %. Soud prvního stupně správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, podle něhož jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na závěr Ústavního soudu ČR obsažený v nálezu ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, podle něhož není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální mapy.

16. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda žalobci splňují zákonné, jakož i judikaturou vymezené podmínky, tedy zkoumal, zda žalobci mohli své vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci prokázali oprávněnost své držby a dobré víry, žalovanému se nepodařilo oprávněnost držby předmětných pozemků žalobci vyvrátit. Soud prvního stupně provedl k důkazu fotografie, které zachycují stav jak zakoupených pozemků, tak i předmětných pozemků. Pozemky nejsou umístěné v rovině. Z fotodokumentace vyplývá, že směrem od silnice (ulice [anonymizována dvě slova]) nemovité věci užívané žalobci nabírají vzestupný sklon, který je v horní části spíš velice výrazný. Dle předložených fotografií jsou nemovité věci v těchto místech neudržované a zarostlé, jedná se o fotografie č. 13 a 14. K odvolací námitce žalovaného odvolací soud poukazuje na to, že není směrodatné, na kterém z pozemků se svažitý terén nachází, bylo na místě posoudit celou lokalitu, kdy odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že žalobci objektivně nemuseli být při zachování obvyklé opatrnosti si vědomi, že oplocená plocha je výrazně větších rozměrů, než výměra uvedená ve smlouvě. Judikatura připustila dobrou víru i v případě překročení ve výši 50 % nabytého pozemku. Vždy záleží na konkrétních okolnostech dané věci. Pokud žalobci inzerovali poptávku po větším pozemku se záměrem umožnit v budoucnu výstavbu rodinných domů svým dětem, pokud převzali do držení pozemky ve stejném rozsahu, jak je držela [jméno] [příjmení], právní předchůdkyně, přičemž pozemky byly vždy oploceny a žalovaný do roku 2019 vůči žalobcům žádné kroky k uplatnění svých vlastnických práv nečinil, pak žalobci nejen v době uzavření kupní smlouvy, ale i v době nejméně dalších deseti let, resp. do roku 2008 nenarušili obvyklou opatrnost a nemohli mít objektivně pochybnosti o tom, že pozemky držené i zakoupené neodpovídají rozměrům tvrzeným v kupní smlouvě. Žalobci užívali veškeré pozemky jako jeden oplocený celek, který se vyskytoval v různých terénních úrovních, část tohoto celku tvoří ovocný sad založený v minulosti rodinou [jméno] [příjmení]. Žalobci vycházeli z vymezení celého prostoru dle původního plotu, tento postup jim nelze vytýkat, neboť z umístění oplocení vychází obvykle každý nabyvatel pozemku. Žalobci nebyli povinni nabývané nemovitosti přeměřovat a porovnávat jejich faktický stav se stavem zachyceným v mapách či jiné dokumentaci. Pokud žalobci následně vyměnili stávající oplocení za nové, přičemž, jak bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, vycházeli z původního oplocení, ani pak nemuseli, pokud množství pletiva odměřili z pletiva původního, dojít k závěru, že celý oplocený celek má jinou výměru než celek vyplývající svou rozlohou z kupní smlouvy z roku 1991 Odvolací soud tedy neshledal důvodnou odvolací námitku, že žalobci museli v době pořizování nového oplocení ztratit dobrou víru.

17. Byť občanský zákoník z roku 1964 v původním znění nabytí práva vydržením neupravoval, tento stav se ukázal neudržitelným, proto bylo vydržení opětovně zavedeno novelou občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., účinnou od 1. 4. 1983. Tato novela však přinesla jen částečné řešení problému, neboť omezila jak rozsah subjektů vydržení, tak i předmět vydržení. Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. naprostou většinu omezení odstranila, z vydržení nebyl vyloučen žádný subjekt (s výjimkou některých případů držby cizozemců) a předmět vydržení byl omezen jen zcela okrajově (§ 134 odst. 2 o. z.). Vlastníkem vydrženého pozemku se držitel stává okamžikem, kdy splnil podmínky vydržení; další právní skutečnosti pro nabytí vlastnického práva vydržením zákon nevyžaduje. Subjektem vydržení jsou všechny osoby, které jsou způsobilé k nabývání vlastnického práva. V daném případě bylo dáno zadost judikaturním požadavkům obsaženým i v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 145/2003, podle něhož o dobré víře lze uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Žalobci se v roce 2008 museli seznámit se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jim věc patří. Toto období je však již pro posouzení splnění vydržecí lhůty nerozhodné, tedy nerozhodné jsou i okolnosti týkající se uzavření kupních smluv ze dne 12. 9. 2007 a 13. 11. 2009, kdy v prvém případě žalobci vystupovali jako prodávající a společnost [právnická osoba] jako kupující, přičemž v kupní smlouvě ze dne 13. 11. 2009 vystupovaly tyto subjekty v opačném pořadí, neboť, jak bylo v průběhu řízení žalobci tvrzeno a vysvětlováno (a nebylo vyvráceno), předmětné transakce sloužily jako zajištění půjčky, kterou žalobci uhradili a proto došlo k návratu předmětu koupě dle kupní smlouvy zpět do vlastnictví žalobců.

18. Pokud žalovaný namítal zpětné vydržení, pak odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný nečinil do roku 2019 žádné kroky ve vztahu k žalobcům, jež by se týkaly předmětných pozemků, žalobcům tedy jako vlastníkům (po uplynutí vydržecí doby) nelze vytýkat nečinnost ve vztahu k vyvíjeným aktivitám žalovaného (které však ve vztahu k žalobcům vyvíjeny nebyly), což je jedním z předpokladů pro zpětné vydržení. Vlastníkem vydrženého pozemku se držitel stává okamžikem, kdy splnil podmínky vydržení. Žalobci tedy nebyli povinni podávat žalobu na určení vlastnického práva, podali ji až v reakci na žádost žalovaného ohledně vyklizení pozemku, tedy beze sporu po uplynutí desetileté vydržecí lhůty. Žalobci užívali oplocené pozemky stále stejným způsobem. Zákon nevyžaduje další právní skutečnost pro nabytí vlastnického práva. Žalobci sami splnili nejméně desetiletou vydržecí lhůtu, nemělo tedy právní relevanci dovolávat se započtení vydržecí doby u právních předchůdců. Pokud žalovaný namítal, že zpracováním studie, hlukové studie a činěním kroků k výstavbě rodinných domů v dané lokalitě, realizoval svá vlastnická práva i k předmětným pozemkům, pak odvolací soud v tomto směru namítá, že ohledně těchto aktivit žalovaný neprokázal, že s nimi byli žalobci seznámeni, tudíž nelze jim vytýkat nečinnost v tom směru, že se proti těmto krokům nebránili. Byť odvolací soud nepovažuje za nezbytné, aby žalovaný vlastnické právo nutně vykonával např. údržbou předmětných pozemků, nicméně žalovaný nečinil žádné kroky směřující k realizaci vlastnického práva tak, aby se dostaly do povědomí žalobců. Tvrdil-li zástupce žalovaného, že žalovanému vyhovoval daný stav, kdy se mělo jednat o tzv. výprosu, tedy že žalovanému vyhovovalo, že se žalobci o jimi oplocenou zajištěnou část vlastnictví žalovaného starali, odvolací soud této argumentaci neuvěřil, resp. žalovaný toto své tvrzení o výprose neprokázal. Odvolací soud se tedy ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny zákonné podmínky pro učinění závěru, že na straně žalovaného došlo ke zpětnému vydržení předmětných pozemků. Jak výše uvedeno, žalovaný při běžné opatrnosti musel seznat, že žalobci od roku 1991 užívají předmětné pozemky v dobré víře, musel být srozuměn alespoň laicky i s právní úpravou týkající se institutu vydržení. Pokud tedy sám žalovaný za rozhodující období považuje období roku 2008, ve vztahu k žalobcům neprojevil snahu vykonávat práva vlastníka, žalovaný až v roce 2019 vyzval žalobce k vyklizení pozemku [parcelní číslo] s tím, že je na něm vybudován plot, pročež žalovaný k pozemku nemá přístup. Z předloženého geometrického plánu však bylo zjištěno, že na tomto pozemku se plot nenachází- tedy ani v roce 2019 žalovaný nedoložil vážný zájem o sporné pozemky.

19. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení, kdy rozsah poskytnutých právních služeb vyplývá ze spisu, tento rozsah soud prvního stupně do svého rozhodnutí přejal, náklady řízení byly vyčísleny v souladu s právní úpravou, tedy s vyhláškou č. 177/1996 Sb.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 a 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto uložil v odvolacím řízení neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 733,60 Kč, jež sestává z odměny za právní zastoupení žalobců za dva úkony právní pomoci po 3 100 Kč (§ 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 advokátního tarifu – vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu, dále ze dvou režijních náhrad po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), z náhrady cestovného [anonymizováno] [anonymizováno] – [obec] a zpět – 180 km x 8,17 Kč, tedy 1 470,60 Kč, z náhrady za promeškaný čas za 6 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky), včetně 21 % DPH (§ 137 o. s. ř.) – 1 863 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení na účet zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).