60 Az 50/2018

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci žalobce: D.L.A., narozený dne …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, naposledy pobytem …, zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 5.6.2018 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2018 č.j. OAM- 68/LE-LE05-LE29-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci, advokátu Mgr. Ladislavu Bártovi, se přiznává odměna ve výši 6.800,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou ze dne 5.6.2018 se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2018 č.j. OAM-68/LE-LE05-LE29-2018, jímž bylo o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že je podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu), nepřípustná a řízení o ní se podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavuje.

2. Součástí žaloby učinil žalobce i žádost o ustanovení zástupce, čemuž bylo vyhověno pravomocným usnesením ze dne 18.6.2018 č.j. 60 Az 50/2018-15, jímž zdejší soud ustanovil žalobci zástupcem Mgr. Ladislava Bártu, advokáta, se sídlem Purkyňova 787/6, 702 00 Ostrava.

3. Zároveň byla součástí žaloby i žádost o přiznání odkladného účinku žalobě, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 1.11.2018 č.j. 60 Az 50/2018-45 tak, že návrh na přiznání odkladného účinku žalobě se zamítá.

4. V žalobě doplněné k výzvě soudu žalobce zejména namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s obsahem nových důvodů žádosti o mezinárodní ochranu a skutečností, zda bylo možné požadovat po něm, aby tyto důvody uvedl dříve. Svou úvodní námitku žalobce posléze dále specifikoval a uvedl, že ačkoliv se správní orgán s nově uváděným důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu („ve Vietnamu (tj. Vietnamská socialistická republika) by pravděpodobně nenašel práci a neuživil by se tam“) vypořádal, učinil tak zcela neakceptovatelným a nedostatečným způsobem a to následovně „Co se pak týče nového tvrzení, a sice že se žadatel obává, že by ve Vietnamu patrně nenašel práci a neuživil by se tam, konstatuje správní orgán, že tato žadatelem uvedená nová skutečnost se naprosto nijak netýká změny situace v zemi jeho původu a rozhodně ji nelze považovat za zjištění, které nebylo bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Je zcela zřejmé, že situace ve Vietnamu se od října 2017, kdy jmenovaný podal předchozí žádost o mezinárodní ochranu, nijak nezměnila, a to ani po ekonomické stránce. Žadateli tak musela být skutečnost komplikovaného hledání zaměstnání známa již tehdy.“ Z odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 6.3.2012 č.j. 3 Azs 6/2011-96, dovozoval žalobce povinnost žalovaného postupovat přezkoumatelným způsobem tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu nově tvrzené důvody žádosti o mezinárodní ochranu mohly být uvedeny v předcházejícím řízení, nebo z jakého důvodu jsou irelevantní. Postup žalovaného shledal žalobce za nepřezkoumatelný, když učiněné závěry vycházely pouze z posouzení relativní stability ekonomických poměrů ve Vietnamu a nikoliv taktéž z individuálního stavu žalobce (zdraví, osobní, majetkový stav atd.) Žalovaný se tak eventuálním změnám v osobní situaci žalobce vůbec nevěnoval a s otázkou relevance a oprávněnosti nově uváděných skutečností se dostatečně nevypořádal a zatížil tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalobce podotkl, že je srozuměn s povinností břemena tvrzení, jež se v řízení o mezinárodní ochranu nachází na jeho straně, avšak ani tato jeho povinnost, nezbavuje správní orgán povinnosti vypořádat se s konkrétními důvody žádosti o mezinárodní ochranu přezkoumatelně a srozumitelně. Závěrem žalobce navrhl, aby soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí.

5. Napadeným rozhodnutím ze dne 22.5.2018 č.j. OAM-68/LE-LE05-LE29-2018 žalovaný označil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v ČR podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu za nepřípustnou a řízení bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 20.4.2018 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochranu v ČR, v níž uvedl, že žádá o udělení mezinárodní ochrany, protože má v ČR celou rodinu a neovládá vietnamštinu, a že ve Vietnamu nikoho nemá. Dále uvedl, že je v ČR již od tří let, chodil zde do školy a cítí se být doma v ČR. Za důvod své žádosti o mezinárodní ochranu označil skutečnost, že by ve Vietnamu pravděpodobně nenašel práci a neuživil by se tam a ještě dodal, že se v ČR cítí jako doma, že je tu od tří let a přemýšlí spíše česky, než vietnamsky. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že aktuální žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území ČR je již druhá v pořadí. Dne 30.10.2017 podal dotyčný v ČR svou první žádost, o níž bylo vedeno správní řízení pod č.j. OAM-902/ZA-ZA12-2017 a správní organ vydal následně dne 18.12.2017 rozhodnutí, kterým žalobci nebyla mezinárodní ochrana v žádné formě udělena. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18.1.2018; možnost opravného prostředku žalobce nevyužil. Správní orgán tak při posouzení aktuální žádosti o udělení mezinárodní ochranu vycházel především z výpovědí učiněných v průběhu současného i předchozího azylového řízení vedeného pod č.j. OAM-902/ZA-ZA12-2017 a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Konkrétně vycházel z Výroční zprávy organizace Amnesty International 2018 ze dne 22.2.2018 a z Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2013 ze dne 18.1.2018. Po posouzení důvodů uvedených žalobcem pro podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR dne 20.4.2018, správní orgán konstatoval, že žalobce uvedl naprosto stejné důvody své žádosti o mezinárodní ochranu a motivy neochoty vrátit se do Vietnamu, jako uváděl v průběhu správního řízení o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ohledně nového tvrzení, že se žalobce obává, že by ve Vietnamu patrně nenašel práci a neuživil by se tam, konstatoval správní orgán, že tato žadatelem uvedená nová skutečnost se naprosto nijak netýká změny situace v zemi jeho původu (od prosince 2017, kdy byla meritorně posuzována předchozí žádost) a rozhodně ji nelze považovat za zjištění, které nebylo bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. V důsledku výše uvedeného shledal správní orgán naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 10a písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu a řízení dle ust. § 25 písm. i) téhož zákona zastavil.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 15.10.2018 popřel oprávněnost námitek a vyjádřil nesouhlas s žalobcem učiněnými závěry o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. V průběhu správního řízení, jak uvedl žalovaný, bylo zjištěno, že žalobce byl již v minulosti žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný po zhodnocení důvodů tvrzených žalobcem při jeho současné, v pořadí druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany a po porovnání s důvody uváděnými v předcházejícím řízení o mezinárodní ochraně, dospěl k závěru, že byly uvedeny naprosto totožné důvody žádosti o mezinárodní ochranu a rovněž totožné motivy neochoty vrátit se do Vietnamu, jako uváděl v průběhu správního řízení o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť neuvedl a ani se neobjevily naprosto žádné nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu, které by odůvodňovaly opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů, které jej vedly k odchodu z vlasti a které jsou příčinou jeho obav z návratu do vlasti. Dále se žalovaný nedomníval, že by při svém postupu porušil některá ustanovení zákona o azylu, správního řádu či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či Listinu základních práv a svobod a nedomníval se tedy, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí nezákonné nebo, že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. Závěrem žalovaný uvedl, že shledal žalobní námitky nedůvodnými a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

7. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 22.5.2018 i ve vyjádření žalovaného ze dne 15.10.2018 odpovídají obsahu spisu. Dle protokolu o předání rozhodnutí bylo žalobci napadené rozhodnutí ze dne 22.5.2018 předáno osobně dne 23.5.2018.

8. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu (§ 31 odst. 2, 3 s.ř.s.).

9. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož žalobce nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem a žalovaný s tímto postupem souhlasil.

10. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2018, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná.

11. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.“ 12. Dle § 11a odst. 1 písm. a) zákona o azylu „Podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení.“ 13. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu „Řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.“ 14. Soud na úvod své argumentace shledává jako nezbytnost vymezit hlavní účel azylového řízení. V tomto směru odkazuje soud na rozsudek NSS ze dne 24.2.2005, č.j. 7 Azs 187/2004-94, který uvádí, že: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území ČR či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona. Právní úpravu o pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění, jehož institutů měl žadatel možnost využít a které dříve i úspěšně využíval.“ 15. Dále soud poukazuje na skutečnost, že mezi právě projednávanou a již pravomocně ukončenou právní věcí (žádosti o mezinárodní ochranu žalobce), lze shledat „novotu“ pouze v tvrzení o obavách z nenalezení práce a neuživení sebe sama po návratu do Vietnamu. Žalobcova námitka tak směřovala pouze proti nedostatečnému vypořádání právě s tímto nově tvrzeným důvodem.

16. K namítanému soud uvádí, že v daném případě, kdy mezi první a současnou žádostí uplynulo bez mála půl roku, nejeví se pravděpodobné, že by na území Vietnamu došlo k takovému převratu událostí, jež by mohly nepříznivě ovlivnit návrat žalobce na území Vietnamu. O těchto skutečnostech svědčí spisový materiál shromážděny žalovaným již v předchozím řízení, a jež bylo možné použít i v právě projednávané věci. Z předešlého řízení o žádosti o mezinárodní ochranu je známo, že žalobci nebyla udělena žádná forma mezinárodní ochrany, jelikož jím tvrzené důvody nebylo možné podřadit pod žádné z ust. azylového zákona (§ 12, §13, §14, §14a a §14b).

17. Soud uvádí, že ust. § 10a odst. 1 písm. e) obsahuje úpravu, jež posuzuje nepřípustnost opakované žádosti ve spojitosti s ust. § 11a odst. 1 písm. a) a b). Z toho vyplývají konkrétně míněné podmínky, při jejichž naplnění může být opakovaná žádost znovu posuzována, avšak nově tvrzený důvod v žádosti o mezinárodní ochranu soud shledává stejně jako žalovaný za skutečnost žalobci známou již v době řízení o jeho první žádosti (ať již z hlediska objektivního či subjektivního, jak bylo tvrzeno v žalobě) a není znám ani tvrzen důvod, proč ji žalobce neuvedl již dříve, proto je vyloučena aplikace ust. § 11a odst. 1 písm. a). Podmínku, která podmiňuje aplikaci ust. § 11 odst. 1 písm. b) žalobce rovněž nenaplnil, neboť pro její aplikaci je nutná tvrzená skutečnost, pro niž by bylo možné udělit žalobci azyl nebo doplňkovou ochranu dle ust. § 12 a § 14a zákona o azylu. Takovou skutečnost však žalobce neuvedl a ve spojitosti s předcházejícím řízením o mezinárodní ochraně, kdy rovněž nebyly naplněny podmínky pro aplikaci uvedených ustanovení, soud neshledal důvod pro to, aby žalovaný přistoupil k aplikaci ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o azylu ani nyní.

18. K části žalobcovy námitky, jež spočívá v nedostatečném zohlednění jeho individuální situace, soud odkazuje na poskytnuté údaje k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 27.4.2018 (ve správním spise uloženo pod čl. 61-62), kdy se žalobce vyjádřil k obecným otázkám dle ust. § 10 odst. 2 zákona o azylu, jež obsahují rovněž některé údaje o osobním stavu žalobce. Z těchto tvrzených údajů, nebyl důvod domnívat se, že v osobní situaci žalobce došlo ke změnám, které by měly za to ovlivnit následné rozhodnutí o žádosti a nemohly být tvrzeny již v předešlém řízení. K tomu soud dodává, že v daném případě je břemeno tvrzení i důkazní na straně žalobce, ten však netvrdil ničeho. A jako takové, musí přijmout následky svého pasivního přístupu v azylovém řízení, neboť tyto změny neoznačil a správní orgán tak vycházel z jím dostatečně zjištěného skutkového stavu dle ust. § 3 správního řádu. Správní orgán tak nepochybil, pokud postupoval na základě podkladů jím zjištěných a přezkoumal tvrzené důvody opakované žádosti o mezinárodní ochranu v rámci jím považované za dostatečné a v souladu se zákony, jelikož žalobcem nebylo dále tvrzeno ničeho, což by zavdalo příčinu správnímu orgánu domnívat se, že tvrzené skutečnosti je nutno vykládat ve světle žalobcem (ne)tvrzených okolností, azylové řízení správně zastavil.

19. K nově tvrzenému důvodu žalobce shora uvedenému soud kvituje názor žalovaného a ztotožňuje se s ním, jelikož dle ust. § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, není samotný důvod ekonomického rázu (což uplatnění na pracovním trhu zcela jistě je) důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, spíše naopak, jedná se dle zákona o azylu o zcela zjevnou nedůvodnost žádosti o mezinárodní ochranu a tento zákon ukládá povinnost správnímu orgánu ji zamítnout. Tedy v konečném náhledu na věc, i kdyby zcela v hypotetické rovině došlo k věcnému posouzení věci, neměnilo by to nic na výsledku, jelikož by status žalobce zůstal neměnný).

20. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s. (výrok I. rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, proto náhrada nákladů řízení nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).

22. Žalobci byl pro řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Bárta a v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 9 s.ř.s). Ustanovenému zástupci byla proto přiznána odměna za zastupování v souladu s jím uvedenou specifikací požadovaných nákladů ze dne 1.10.2018, která je tvořena dvěma úkony právní služby á 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby) a dvěma paušálními částkami á 300,-Kč dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Jmenovaný advokát není plátcem daně z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s). Celková výše odměny v tomto řízení tedy činí 6.800,-Kč a tato částka bude vyplacena jmenovanému advokátovi z účtu zdejšího soudu na bankovní účet vedený u UniCredit Bank pod č. 2114899404/2700 ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, kterou soud považuje za přiměřenou. (výrok III. rozsudku).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.). Plzeň 1. února 2019 JUDr. Alena Hocká v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. K.