5 Azs 258/2018

Rubrum

5 Azs 258/2018 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. L. A., zastoupený JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 14, Podbořany, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2018, č. j. 17 A 74/2018 – 44, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Rudolfu Postlovi s e p ř i z n á v a j í odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Průběh dosavadního řízení

1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 18. 4. 2018, č. j. KRPA-144543-17/ČJ-2018-000022, byl žalobce zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a byl umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že žaloba žalobce proti uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 5 Azs 258/2018 A 37/2018 – 68, a kasační stížnost žalobce směřující proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 3 Azs 152/2018 – 19.

2. Dne 20. 4. 2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 4. 2018, č. j. OAM-68/LE-LE05-LE26-PS-2018, byl zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). Doba trvání zajištění byla stanovena do 8. 8. 2018.

3. Ve svém rozhodnutí žalovaný konstatoval, že v případě žalobce jde již o druhou žádost o mezinárodní ochranu. První žalobce podal dne 30. 10. 2017 a rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2017, č. j. OAM-902/ZA-ZA12-2017, mu mezinárodní ochrana nebyla udělena. Žalobce uváděl v první žádosti, že má v ČR rodinu, ve Vietnamu naopak nemá zázemí a český jazyk ovládá lépe než vietnamštinu. Z evidence rejstříku trestů podle žalovaného vyplývá, že žalobce již byl do doby vydání rozhodnutí žalovaného o zajištění třikrát pravomocně odsouzen v ČR, poprvé jako mladistvý v roce 2008 za neoprávněné držení platební karty. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 64/2011 byl žalobce odsouzen za nedovolenou výrobu a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Dne 19. 6. 2013 byl rozsudkem téhož soudu sp. zn. 39 T 30/2013 odsouzen za nedovolenou výrobu a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, tentokrát k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl dne 16. 1. 2015 podmíněně propuštěn. Žalovaný na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že se lze domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobce pobývá v ČR již od roku 1994, přičemž první žádost o udělení mezinárodních ochrany podal až v roce 2017, tedy po 23 letech pobytu na území ČR a po zahájení řízení o správním vyhoštění. Opakovanou žádost podal až poté, co mu bylo uloženo vyhoštění a po umístění do zařízení pro zajištění cizinců, a to po více než 3 měsících od pravomocného ukončení předchozího řízení. Během této doby se žalobce mohl volně pohybovat a mohl se dostavit na orgán policie či přímo do přijímacího střediska a požádat o mezinárodní ochranu. Podle žalovaného je tudíž evidentní, že mu byl znám způsob podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když ji již jednou podal. Opakovanou žádost přesto podal až po zajištění za účelem správního vyhoštění. Z toho je podle žalovaného zřejmé, že jednání žalobce bylo naprosto účelové, stejně jako v případě první žádosti, která byla podána po zahájení řízení o správním vyhoštění. Na území ČR pobýval žalobce nelegálně, nerespektoval povinnost opustit ČR a páchal zde závažnou trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen. V průběhu správních řízení o vyhoštění a zajištění dle zákona o pobytu cizinců opakovaně výslovně prohlašoval, že mu ve vycestování do vlasti nic nebrání, ve Vietnamu mu nic nehrozí a že vycestuje dobrovolně. Jako jediné důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl, že celá rodina je v ČR. Ve Vietnamu nemá žádné zázemí, neovládá vietnamštinu jako češtinu. Je zjevné, že tyto skutečnosti mu musely být známy dlouho před zajištěním. Je tedy podle žalovaného patrné, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat pobyt a vyhnout se vyhoštění.

4. Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 5. 2018, č. j. OAM-68/LE-LE05-LE29-2018, bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť žalovaný dospěl k závěru, že opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nepřípustná. Z úřední činnosti je 5 Azs 258/2018 - 31 pokračování Nejvyššímu správnímu soudu známo, že žaloba žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2019, č. j. 60 Az 50/2018 – 66, přičemž kasační stížnost žalobce směřující proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 Azs 76/2019 – 28.

5. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění dle zákona o azylu podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2018, č. j. 17 A 74/2018 – 44, přezkoumávaným v nyní posuzované věci, zamítl.

6. K žalobní námitce, podle níž měl žalovaný v daném případě přistoupit k uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu namísto zajištění, krajský soud konstatoval, že žalovaný vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr o neúčinnosti zvláštních opatření. Těmito okolnostmi podle krajského soudu byly neoprávněný pobyt žalobce na území ČR bez pobytového oprávnění a v rozporu s uloženým správním vyhoštěním, vyhýbání se povinnostem spojeným s pobytem na území ČR, účelové podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany za účelem vyhýbání se vyhoštění, dosažení propuštění ze zajištění a dalšího (nelegálního) setrvání na území ČR a opakované páchání trestné činnosti žalobcem. Z těchto okolností žalovaný dovozoval, že u žalobce nelze očekávat změnu jeho jednání a respektování zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. V této souvislosti také odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), konstatoval, že účelem zajištění žadatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zajistit jeho účast v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale také zajištění efektivní kontroly nad průběhem řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu.

7. Podle krajského soudu žalovaný posoudil individuálně poměry žalobce a jeho pobytovou historii na území ČR jako celek, přičemž neshledal mírnější donucovací opatření dle § 47 zákona o azylu účinnými. Jeho závěry měly podle hodnocení krajského soudu oporu ve správním spisu. Ve věci žalobce nebylo zjištěno nic, co by žalovaného či krajský soud mohlo vést k případnému upuštění od zajištění, neboť pouhé tvrzení žalobce o tom, že vycestuje a že jeho otec mu zajistí finanční prostředky na cestu, nezaručuje, že žalobce skutečně dobrovolně z ČR vycestuje, a to právě vzhledem k jeho dosavadnímu jednání, kterým se naopak opuštění ČR pokoušel zabránit.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

8. Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Stěžovatel namítá, že krajský soud neposoudil možnost uložení zvláštního opatření dle zákona o azylu správně, neboť uložení takového mírnějšího opatření bylo v daném 5 Azs 258/2018 případě dle § 47 odst. 2 zákona o azylu možné a důvodné a nebylo tedy třeba přistupovat k zajištění stěžovatele.

10. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na důvodnosti zajištění stěžovatele dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v plném rozsahu odkázal na své vyjádření k žalobě. Z jednání stěžovatele v minulosti dle názoru žalovaného jasně vyplývá stěžovatelova neúcta k právnímu řádu ČR. Toto chování stěžovatele nedávalo dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení s příslušnými orgány ČR spolupracoval a případně se podrobil i následným dopadům negativního rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, proto žalovaný užití zvláštních opatření v jeho případě vyloučil. Žalovaný je toho názoru, že v případě stěžovatele došlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Stěžovatel prokazatelně nerespektoval svou zákonnou povinnost pobývat na území ČR na základě zákonného pobytového titulu, z jeho jednání je zřejmá snaha vyhnout se správnímu vyhoštění všemi dostupnými prostředky, to i žádostí o udělení mezinárodní ochrany, o které se lze domnívat, že byla podána účelově. Žalovaný zároveň informoval Nejvyšší správní soud o tom, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno uplynutím lhůty pro zajištění dne 8. 8. 2018.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

11. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

12. Dále je třeba konstatovat, že kasační stížnost stěžovatele je na samé hranici přípustnosti ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti pouze obecně formulovaný nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nemožnosti použití zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu v této věci, aniž by konkrétně zdůvodnil, v čem jsou dle jeho hodnocení tyto závěry nesprávné a proč se domnívá, že bylo některé z těchto opatření na jeho případ použitelné. Nejvyšší správní soud se přiklonil k tomu, že je v tomto případě ještě možné i takto obecně formulovanou námitku podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž přihlédl i k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Rudolf Postl, advokát, který kasační stížnost formuloval, byl stěžovateli ustanoven v řízení před krajským soudem, přičemž stěžovatel žádal o ustanovení jiného advokáta, Mgr. Jindřicha Lechovského, což stěžovatel zdůvodňoval tím, že se jmenovaný advokát azylovým a cizineckým právem zabývá, podílí se na zajištění právní pomoci v detenčních zařízeních pro cizince a navíc byl podle stěžovatele s jeho případem v obecné rovině seznámen a byl tedy schopen poskytnout jeho právům účinnou ochranu. Přesto krajský soud návrhu stěžovatele v tomto ohledu nevyhověl a ustanovil mu zástupcem právě JUDr. Rudolfa Postla.

13. Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu a uplatněných důvodů kasační stížnosti, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí 5 Azs 258/2018 - 32 pokračování krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

14. Podstatou věci je přezkum rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které žalovaný vydal dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jenž stanoví: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ (pozn.: zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem)

15. Nejvyšší správní soud se možností uplatnění zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu namísto zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu opakovaně zabýval, přičemž ze závěrů této své prejudikatury, jak byla shrnuta např. v rozsudku ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5 Azs 338/2019 – 28, Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní posuzované věci.

16. Ani v nynějším případě není sporné, že se jedná o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců – a to s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto skutečnost stěžovatel nijak nerozporoval a je zjevná z obsahu správního spisu. Základní předpoklad pro zajištění stěžovatele byl tedy splněn. Nicméně další a dlužno dodat, že neméně důležitý předpoklad zajištění dle citovaného ustanovení zákona o azylu souvisí se subsidiaritou zajištění vůči mírnějším opatřením; k tomu srov. mutatis mutandis usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, v němž byl sice řešen případ zajištění podle zákona o pobytu cizinců, avšak jeho závěry lze vztáhnout též na zajištění podle zákona o azylu, neboť základní logická vazba je v obou případech stejná – k zajištění lze přistoupit jen tehdy, pokud mírnější donucovací opatření nebudou dostatečně účinná.

17. Jednoduše řečeno, zákon o azylu podmiňuje podle § 46a odst. 1 zajištění žadatele tím, že nelze „účinně uplatnit zvláštní opatření“; těmi se dle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí uložení povinnosti „a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené“.

18. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně to, aby byla zajištěna dostupnost cizince pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně. Současně ovšem nelze odhlížet od toho kterého typového důvodu zajištění pod písm. a) až f) v § 46a odst. 1 zákona o azylu; v nyní souzené věci byl stěžovatel zajištěn z důvodu uvedeného pod písm. e) – to znamená v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, jak je uvedeno výše, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, případně pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (je-li, tak jako v posuzované věci, vydáno). Tento závěr potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu, která ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o 5 Azs 258/2018 azylu pak dále dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění; v podrobnostech viz krajským soudem i žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48.

19. Je pravdou, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti zvláštních opatření by neměly být totožné, byť na sebe budou úzce navázané tak jako i v nyní projednávané věci. V ní žalovaný v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření vycházel z důvodu zajištění, což Nejvyšší správní soud považuje za logické a odpovídající uvedené judikatuře. Stěžovatel dlouhodobě pobýval legálně na území ČR, avšak z toho důvodu, že zde opakovaně páchal trestnou činnost, o povolení k trvalému pobytu přišel, následně pobýval na území ČR neoprávněně a po té, co mu bylo z tohoto důvodu uloženo správního vyhoštění, pobýval zde v rozporu s tímto rozhodnutím, pročež byl za účelem realizace správního vyhoštění zajištěn. Až po té podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným i s krajským soudem, že za uvedených skutkových okolností by účel zajištění stěžovatele, tedy zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, při využití zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu mohl být zmařen. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] totiž umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin a nelze vyloučit, že by se stěžovatel po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území ČR v ilegalitě, jako tomu bylo před jeho zadržením. K témuž důsledku by mohlo vést též uložení povinnosti pouze se osobně hlásit žalovanému [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].

20. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že posouzením možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu se žalovaný a následně i krajský soud náležitě zabývali a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnili. Nejvyšší správní soud tak považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného a krajského soudu za dostatečná a mající oporu ve spisech.

IV. Závěr a náklady řízení

21. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

23. Jak již bylo konstatováno, stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 17 A 74/2018 – 16, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Rudolf Postl. Podle § 35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní 5 Azs 258/2018 - 33 pokračování soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 advokátního tarifu] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 15. ledna 2021 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu