61 Co 11/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení neexistence práva čerpat vodu na cizím pozemku a rozvádět ji na svůj pozemek o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 C 424/2022-430

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje, vyjma lhůty k plnění, kdy se mění tak, že žalovaná je povinna zdržet se čerpání vody ze studny na pozemku číslo parcelní , hodnota, v k. ú. , adresa, s účinností od 31. dne následujícího po právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje, vyjma lhůty k plnění, kdy se mění tak, že žalovaná je povinna odstranit vodovodní přípojku, kterou je čerpána voda ze studny na pozemku číslo parcelní , hodnota, v k. ú. , adresa, a odváděna na pozemky číslo parcelní st. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , a to z pozemku číslo parcelní , hodnota, v k. ú. , adresa, , nejpozději do 31. dne následujícího po právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalovaná je povinna zdržet se vstupu na pozemek číslo parcelní , hodnota, v k. ú. , adresa, z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny žalobce s účinností od 31. dne následujícího po právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 120 197,40 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

V. Řízení o odvolání žalobce se v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům I a II napadeného rozsudku, zastavuje.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované s účinností od 1. 7. 2026 uložil zdržet se čerpání vody ze studny na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (výrok I), dále žalované uložil nejpozději do 30. 6. 2026 odstranit vodovodní přípojku, kterou je čerpána voda ze studny na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, a odváděna na pozemky p. č. st. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , a to z pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (výrok II), žalobu v části, ve které se žalobce domáhá odstranění vodovodní přípojky z jiných pozemků než pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, a uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na pozemek p. č. 32/1 v k. ú. , adresa, z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny žalobce zamítl (výrok III) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů soudního řízení nepřiznal (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že ze studny na pozemku p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , která je ve vlastnictví žalobce, je od roku 2004 odebírána voda pro potřeby pozemků p. č. st. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v témže k. ú. ve vlastnictví žalované. Žalovaná odebírá vodu na základě dohody s obcí , adresa, , která odběr vody odsouhlasila na jednání zastupitelstva dne 29.9.2003. Tato dohoda však žalovanou k odběru vody ze studny žalobce neopravňuje, když obec , adresa, studnu na pozemku p. č. , hodnota, nikdy nevlastnila a nebyla tak ani oprávněna uzavřít s žalovanou dohodu o odběru vody ze studny. Z výpovědi svědka , jméno FO, mladšího má soud za prokázané, že žalobce s odběrem vody žalované musel v roce 2004 vyslovit minimálně konkludentní souhlas, když tento projevil vůli vypomoci , jméno FO, a jeho rodině s nedostatek vody v jeho studni tím, že bude nataženo potrubí ze studny žalobce do nemovitosti žalované, přičemž svědek , Jméno žalobce, mladší s budováním potrubí , jméno FO, i osobně vypomáhal. Soud neuvěřil tvrzení svědka o tom, že tento pokládal potrubí v délce několika desítek metrů, přičemž následně byl přesvědčen o tom, že potrubí není v praxi využíváno. Soud je naopak toho názoru, že žalobce i jeho syn museli vědět o tom, že potrubím je ze strany rodiny žalované od roku 2004 bezúplatně odebírána voda z jeho studny, přičemž tuto skutečnost akceptovali. Došlo tak fakticky k uzavření nepojmenované smlouvy mezi účastníky v souladu s ustanovením § 51 o. z., jejímž předmětem byl bezúplatný odběr vody ze studny žalobce pro žalovanou pro účely její domácnosti. Soud pak má dále za prokázané, že nejpozději dne 18.6.2018 žalobce uzavřenou smlouvu v souladu s ustanovením § 1999 odst. 1 o. z. vypověděl, a to s účinností ke dni 1. 1. 2019. Od tohoto dne tak žalovaná není oprávněna vodu ze studny žalobce pro účely své domácnosti odebírat. Dále z rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 18.1.2024, č.j. 2 C 118/2023-453, vzal za prokázané, že žalobkyni nevznikla služebnost, která by ji opravňovala k odběru vody ze studny žalobce, byť vzal na vědomí existenci veřejnoprávních oprávnění na straně žalované (pasport stavby, oprávnění k odběru podzemních vod), ale přihlédl zároveň k ustanovení § 1 odst. 1 o. z., dle kterého je uplatňování práva soukromého nezávislé na uplatňování práva veřejného. Existence těchto veřejnoprávních oprávnění proto nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu v dané věci. Výroky I a II proto žalobnímu návrhu částečně vyhověl, ale v rozsahu uvedeném ve výroku III žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalované nelze bránit v umístění přípojky na vlastních pozemcích a uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na pozemek č. p. , Anonymizováno, , Anonymizováno, z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny shledal nadbytečným, pokud bude přípojka z pozemku žalobce včetně jejího zaústění do studny existovat. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že každý z účastníků byl v řízení částečně úspěšný.

3. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasné odvolání.

4. Žalobce v odvolání předně namítl nepřiměřenost lhůty stanovené ke splnění povinnosti uložené žalované, kdy celých 9 měsíců od vynesení rozsudku bude těžit z protiprávního stavu a žalobce bude nucen její jednání strpět. Soud přešel účastnickou výpovědí žalované i obsahem spisu sp. zn. 2 C 118/2023 doloženou skutečnost, že žalovaná má jiný zdroj vody, vlastní studnu na pozemku parc. č. , hodnota, , kterou užívala v době odpojení od žalobcovy studny, nic jí nebrání užívat ji nadále a pokud namítá nepoužitelnost vody pro osobní užívání, opomíjí, že i voda ze studny žalobce není pitná. Žalovaná nejpozději od 18. 6. 2018 musela vědět, že možnost čerpání vody z žalobcovy studny skončí, měla tak dost času zajistit si jiný zdroj vody a nutnost odpojení jí musela být jasná nejpozději od právní moci rozsudku č. j. 2 C 118/2023-453, kdy neuspěla s pokusem vymoci si existenci domnělé služebnosti. Dále žalobce namítal, že po doplnění žalobních nároků se domáhal mj. uložení povinnosti žalované odstranit vodovodní přípojku zaústěnou do studny na jeho pozemku takovým způsobem, aby bylo spolehlivě zjištěno, že přípojkou nebude moci být odebírána voda, ale soud prvního stupně si žalobní návrh vyložil chybně, když neuložil žalované povinnost odstranit přípojku z pozemku v jejím vlastnictví s odůvodněním, že nelze žalované bránit v umístění přípojky na vlastních pozemcích a v jejím dalším využití, například k odběru z vlastní studny. Tato interpretace žaloby je však mylná, žalobce nikdy nežádal o odstranění přípojky z cizích pozemků, šlo mu pouze o odstranění z jeho vlastního pozemku a jeho studny, aby z ní nemohla být brána voda. Dále požadoval uložení žalované zdržet se vstupu na pozemek parc. č. , hodnota, z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny umístěné na jeho pozemku, což činil z důvodu existence usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 110/2019-26, o ochraně z rušené držby, které propůjčuje žalobkyni možnost domáhat se vstupu na pozemek žalobce, je dosud platné, vykonatelné a není proti němu jiná obrana než meritorní rozsudek. Zdál-li se žalobní návrh soudu prvního stupně nelogický, nemusel připustit změnu žaloby a vybírat soudní poplatek, přitom se až do vydání rozsudku nárokem zvlášť nezabýval, žalobci se nedostalo jakéhokoliv poučení a jde pro něj o překvapivé rozhodnutí. Dále žalobce namítl nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení, kdy nesprávné rozhodnutí o zamítnutí dílčích žalobních návrhů či jejich částí se promítlo i do náhrady nákladů řízení a soud prvního stupně z převážného úspěchu žalobce učinil úspěch jen poloviční, proto nesouhlasí s aplikací § 142 odst. 2 o. s. ř. Pokud se původně domáhal i určení neexistence služebnosti, bylo o tom rozhodnuto zamítavě v samém počátku částečným rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 11 C 424/2022-196, vydaném po jednom jednání ve věci, zatímco zbytek sporu se táhl až do podzimu roku 2025, takže se to výrazně nepromítlo do nákladů účastníků. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil výroky I a II napadeného rozsudku ve lhůtě k plnění a ke splnění povinnosti stanovil žalované lhůtu 15 dnů od právní moci rozsudku, výrok III aby změnil tak, že žalované uloží povinnost zdržet se vstupu na pozemek p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, z důvodu kontroly údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalované do studny umístěné na tomto pozemku a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná ve svém odvolání namítla neúplné zjištění skutkového stavu věci, v jakém rozsahu měla být uzavřena nepojmenovaná smlouva mezi , jméno FO, a žalobcem. Ztotožňuje se s tím, že žalobce věděl o využívání přípojky, celou dobu to akceptoval. Soud prvního stupně však nežádal po žalobci, aby svá tvrzení ohledně smlouvy a její výpovědi doložil, konkrétně kdo smlouvu uzavíral, kdy byla uzavřena, co bylo jejím obsahem, čím žalobce dokládal, že je oprávněn smlouvu uzavřít, jak byly ve smlouvě popsány práva a povinnosti obou stran, proč byla smlouva uzavřena s manželem (tehdy partnerem) žalované, komu byla smlouva vypovězena, jakým způsobem a jaký pro to existuje důkaz. Soud se nevypořádal s tím, zda mohl žalobce údajnou nepojmenovanou smlouvu vůbec uzavřít a vypovědět, neboť podle § 39 obč. zák. bylo možné uzavřít jen takovou smlouvu, která neodporuje zákonu. Pokud byl obsahem smlouvy bezúplatný odběr vody, její uzavření odporuje § 3 odst. 1 zákona č. 254/2011 Sb., o vodách, dle kterého povrchové a pozemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Žalovaná využívala prostřednictvím přípojky studnu nepřetržitě od roku 2004 do roku 2019 a nepochybně právo připojení na studnu vydržela. Pokud soud tvrdí, že z výpovědi svědka , jméno FO, ml. má za prokázané, že žalobce s odběrem vody žalované musel v roce 2004 vyslovit minimálně konkludentní souhlas, který projevil výpomocí , jméno FO, a jeho rodině s nedostatkem vody tím, že bude nataženo potrubí ze studny žalobce do nemovitosti žalované, přičemž svědek , Jméno žalobce, ml. s budováním potrubí , jméno FO, vypomáhal, tato skutková zjištění se nezakládají na pravdě, neboť , Jméno žalobce, ml. sdělil soudu jiné okolnosti ohledně povolení odběru vody ze studny, když sdělil, že povolení k odběru vody bylo pro pana , jméno FO, . Žalovaná nebyla o obsahu smlouvy o odběru vody a napojení do studny informována, dozvěděla se o něm až v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 424/2022. Soud pro objasnění souvislostí důležitých pro rozhodnutí odmítl další listinné důkazy, a to listiny dokládající nabývající titul, který by potvrzoval vlastnictví studny žalobcem. Tímto přístupem legalizoval stav, kdy se žalobce stal vlastníkem věci s konkrétní historií a způsobem využívání pouze na základě změny zákona (platnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) a nevzal v úvahu, že správní orgány se ve věci stavby přípojky a povolení čerpání vody právem využití studny pro žalovanou zabývaly a vypořádaly se s tím. Soud dále nehodnotil, že žalobce znemožňuje žalované uvedení do provozu vlastnictví zdroje vody (vrtu) prostřednictvím zlomyslných námitek v řízení před vodoprávním úřadem v Přešticích. Prokázání vlastnického práva nebo práva užívání, hydrogeologický posudek a uvedení známých účastníků řízení jsou mimochodem náležitosti, které žalobce ve své žádosti o povolení k čerpání pozemních vod v roce 2015 nedoložil. Soud nesprávně vyložil výpověď žalobce podanou prostřednictvím prohlášení zaslané obci , adresa, . 6. 2018. Z uvedeného nevyplývá, že by se vlastníci nemovitostí připojení do studny na pozemku žalobce měli odpojit, konkrétně demontovat napojení svého potrubí, ale z právního jednání žalobce po 18. 6. 2018 lze dovodit, že nechtěl svým prohlášením zamezit přístupu k vodě odběratelům, pouze chtěl, aby uzavřeli smlouvy pro odběr vody. Lze též namítat neurčitost výpovědi učiněné žalobcem vůči neurčitému okruhu osob. Žalobce přesně nevymezil, čemu hodlá zamezit svým prohlášením. Dle soudu obec studnu nikdy nevlastnila a nebyla tak oprávněna uzavřít o ní dohodu, nicméně se tak stalo bez jakékoliv možnosti žalované tento stav ovlivnit, respektive oprávněnost postupu obce ověřit. Žalobce úmyslně žalovanou nesprávně v roce 2003 poučil, jak má situaci ohledně napojení do studny vyřešit, vyvolal u žalované a pana , jméno FO, skutkový omyl, když jako starosta obce jim navrhl, aby si podali žádost na obec , adresa, . Toto je zjevně porušení § 3 odst. 1 obč. zák. Soud se mýlí, tvrdí-li, že existence veřejnoprávních oprávnění nemůže mít na jeho rozhodnutí vliv, neboť nijak nehodnotil, že veřejnoprávní rozhodnutí může založit služebnost odběru vody, a to na základě rozhodnutí orgánu. Jednalo se o služebnost brát vodu ze studny žalobce dle rozhodnutí č. j. PR-OŽP-VOT/9183/2020, vydaného Městským úřadem v Přešticích, které potvrdil Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím č. j. PK-ŽP/30165/20 a dále také Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 77 A 30/2021-143. Žalovaná je tedy oprávněnou osobou ve věci práva odběru vody ze studny nacházející se na pozemku žalobce. Jedná se o nabytí vlastnického práva (služebnosti dle § 1260 odst. 1 věta poslední o. z.). Soud prvního stupně nezjistil, zda s výpovědí nepojmenované ústní smlouvy byl seznámen pan , jméno FO, . Po jeho smrti se práva odběru vody a dále napojení vodovodního potrubí do studny stala předmětem pozůstalosti, ale tato práva však dosud nebyla projednána v dědickém řízení, proto je oprávněnou osobou nejen žalovaná, ale i její dcera, nebyly tak splněny podmínky řízení, protože žalovanou měla být i její dcera jako dědic po zůstaviteli , jméno FO, . Konečně namítla, že soud neposoudil právní jednání dle § 6, § 7 a § 8 o. z., nevedl žalobce k tomu, aby upevnil a rozvíjel u něj povědomí o zásadě, že lhaním nezíská více práv a nebude mu tolerováno poškozování žalované a pana , jméno FO, úmyslným uváděním v omyl. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud zrušil výroky I a II napadeného rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná v doplnění odvolání dále uvedla, že se v roce 2003 řídila sdělením, instrukcemi a postupem předaným obecným úřadem, tj. úřední autoritou, které důvěřovala. Na základě informace od tehdejšího starosty obce – dnešního žalobce – podala se svým partnerem (pozdějším manželem) na úřad písemnou žádost, kterou zastupitelstvo obce projednalo a usnesením odsouhlasilo využívání studny pro zásobování domácnosti žalované vodou. Žalobce, místní rodák a dlouholetý starosta obce, využívání studny žalovanou akceptoval, byl s ním srozuměn, nerozporoval a nezpochybňoval je 14 let jak v roli starosty obce, tak i jako soukromá osoba. Od roku 2018, kdy poprvé prohlásil, že je vlastníkem studny, své tvrzené vlastnictví nikterak nedoložil. Nejistotu ohledně vlastnictví deklaruje sám žalobce i ve sporu vedeném pod sp. zn. 11 C 194/2025, totiž existenci dohody o využívání studny jinou žalovanou osobou podmiňuje písemným potvrzením této osoby, že jeho vlastnictví uznává a nebude ho zpochybňovat. Potvrdí-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, zůstane domácnost žalované bez zdroje vody. Vzhledem k tomu, že správní řízení týkající se vrtané studny, která by mohla být náhradním zdrojem vody, trvá již od roku 2018, není reálné, aby do termínu určeného soudem bylo správní řízení dokončeno. Žalovaná tak bude nucena žádat o zajištění nouzového zásobování vodou obec, přestože původní rozhodnutí obce z roku 2003 mělo právě takovéto situaci předcházet a řešit ji. Žalovaná má za to, že rozhodnutí obce v její samostatné působnosti a nepřetržité využívání studny v délce minimálně 14 let (od spuštění vodovodního potrubí v roce 2004 do zpochybnění situace žalobcem v roce 2018), reálně však až do dnešního dne, naplňuje fakticky obsah vydržení práva užívání. Právo na vodu, jak je obsaženo v § 1272 o. z., z hlediska výkonu služebnosti zahrnuje i nutnost přístupu k vodě. Oproti tomu právo vodovodu podle § 1272 odst. 2 o. z. zahrnuje právo svádět vodu z vodovodního zdroje na panujícím pozemku na pozemek služební, popřípadě opačné právo odvádět vody z vodního zdroje na panujícím pozemku na pozemek služebný. Jinými slovy, nelze uzavřít, že není dán naléhavý právní zájem na určení existence služebnosti práva na vodu jen proto, že oprávněnému současně nesvědčí právo vodovodu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je nutno posuzovat u každého z těchto práv samostatně. Dále žalovaná ohledně lidského práva na vodu odkazovala na Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že výpověď zemřelého , jméno FO, již nebylo možné zajistit, soud tak vycházel z tvrzení žalované, která verze právního důvodu opravňujícího ji k užívání studny měnila a předkládala v různých fázích řízení odlišné domnělé důvody, ať již že jde o služebnost, obligační dohodu mezi žalobcem a , jméno FO, , či nakonec o dohodu s obcí , adresa, . Při jednání dne 25. 9. 2025 žalovaná sama sdělila, že se jí jeví nepravděpodobným a nedůvodným, aby nad rámec dohody s obcí existovala ještě nějaká další dohoda a také uvedla, že jediná dohoda je s obcí z roku 2003 a žádná jiná dohoda neexistuje. Je tak nadbytečné vést dokazování k parametrům dohody mezi panem , jméno FO, a žalobcem a soud prvního stupně se proto soustředil především na vlastní tvrzení žalované, tj. že voda je odebírána na základě souhlasu obce , adresa, . Pokud soud prvního stupně hodnotil možnost, že voda byla skutečně odebírána na základě nepojmenované smlouvy pana , jméno FO, s žalobcem a neuvěřil tvrzením žalobce a jeho syna , jméno FO, ml. o tom, že byla-li voda odebírána, dělo se tak bez svolení a bez povšimnutí, tak hodnotil-li přesto možný obsah práv a povinností stran, došel dle žalobce ke správnému závěru, že takovou dohodu by bylo možno vypovědět kdykoliv. Pokud soud prvního stupně přesto došel k závěru o existenci nepojmenované dohody mezi účastníky ve smyslu § 51 o. z., je evidentním závěrem provedeného dokazování, že nejpozději 18. 6. 2018 by žalobce tuto „dohodu“ v souladu s § 1999 odst. 1 o. z. vypověděl, a to s účinností od 1. 1. 2019. Nejpozději od této doby tak žalovaná nebyla oprávněná vodu ze studny žalobce pro účely domácnosti odebírat. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 1. 2024, č. j. 2 C 118/2023-453, byla prokázána i neexistence služebnosti, přesto se žalovaná v odvolání znovu pokouší zpochybnit nejen toto rozhodnutí, ale také pravomocný rozsudek o vlastnictví studny žalobcem a fabuluje že měla právo nabýt vydržením. Navíc stále platí, že s žalovanou osobně nikdo nejednal, a to ani obec , adresa, , ani žalobce. Obec , adresa, poskytla v září 2003 osobní povolení panu , jméno FO, s tím, že se po vyřízení potřebných povolení smí napojit k blíže nespecifikované obecní studně. Žalobce taktéž jednal osobně jen s panem , jméno FO, , jenž zemřel 31. 12. 2018 a po celou dobu ani nebyl vlastníkem domu č. p. , Anonymizováno, či jakýchkoliv pozemků v obci , adresa, . V roce 2003 nebyli pan , jméno FO, s žalovanou ani manželé. Nedává proto smysl, pokud žalovaná svůj nárok odvozuje právě od něj, a dokonce dovozuje jakousi dědickou posloupnost k domnělému právu i pro svou dceru. Žalobce se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žádná dohoda s obcí , adresa, , což je podle žalované jediná platná dohoda, nemůže opravňovat k odběru vody ze studny, když obec studnu nikdy nevlastnila a nebyla tak ani oprávněna uzavřít dohodu s žalovanou o odběru vody ze studny. Žalobce odmítl nařčení ze záměrného uvedení žalované v omyl a zneužití práva, neboť žalované (i jejímu zemřelému manželovi , jméno FO, ) muselo být jasné, že nelze svévolně vybudovat přípojku bez vyřízení jakýchkoliv povolení veřejnoprávního charakteru a zejména bez ověření skutečného vlastníka studny. I přes závěry pravomocného rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 1. 2024, č. j. 2 C 118/2023-453, se žalovaná nerozpakuje tvrdit, že jí byla založena služebnost veřejnoprávním rozhodnutím č. j. PR-OŽP-VOT/9183/2020, vydaným Městským úřadem v Přešticích, které potvrdil Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím č. j. PK-ŽP/30165/20 a dále Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 77 A 30/2021-143., ale dle žalobce žalovaná dezinterpretuje tato rozhodnutí, neboť to byla žalovaná, kdo dané orgány uváděl v omyl a navodil zdání dlouhodobého užívání a přišel s tvrzením ničím neprokázané služebnosti. Dané orgány vycházely z předpokladu, že vše povolovala obec , adresa, a že studna je její, což bylo v době před skončením sporu o určení vlastnictví studny. Ani jedno z citovaných rozhodnutí však neobsahuje ve své výrokové části a ani jinde byť jen náznak toho, že se nějaká služebnost daným rozhodnutím zřizuje. Krajský úřad sice potvrdil rozhodnutí správního orgánu, neboť žalované tehdy svědčilo usnesení o posesorní ochraně z rušené držby, ale zároveň konstatoval, že bude-li v budoucnu obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, že žadatelkám takové právo nesvědčí, nebudou oprávněny veřejnoprávní povolení vykonávat. Stejně tak uvedl i správní soud s tím, že není vyloučeno, že obecné soudy v budoucnu pravomocně rozhodnout tak, že žadatelkám nesvědčí věcné právo odběru vody z vodního zdroje, což bude mít jasný důsledek, že v takovém případě žadatelky nebudou smět bez dohody s vlastníkem vodního zdroje vodu odebírat, protože jim udělené veřejnoprávní povolení samo o sobě takové právo zakládat nebude. Žalobce tak znovu navrhl, aby odvolací soud rozhodl způsobem uvedeným v jeho odvolání.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že své právo využívat studnu od počátku dokládá rozhodnutím obce , adresa, v její samostatné působnosti (usnesením zastupitelů obce) ze dne 29. 9. 2003, kterým obec odsouhlasila využívání studny vodovodní přípojkou žalované a žalobce byl tehdy zastupitelem obce a také starostou. Žalobce dosud nedoložil důkaz dokládající jím tvrzené vlastnictví studny, soud by se měl zabývat tím, jak je možné, že žalobce 20 let v pozici veřejného funkcionáře prezentoval studnu jako majetek obce a v roce 2018 (těsně před ukončením svého mandátu) ji najednou prohlásil za své vlastnictví. Buď uvedl žalovanou v omyl v roce 2003, nebo uvádí nyní v omyl soudy. Žalobce neuvedl, na jakém základě se domáhá ochrany svých práv, tvrzené vlastnictví studny neznamená, že ve vlastnictví žalobce jsou také podzemní vody, neboť ty dle § 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, nejsou předmětem vlastnictví a ani součástí pozemku, na němž nebo pod nímž se nachází. Rovněž žalobce nedokládá opakované tvrzení o ohrožení údajným nedostatkem vody, naopak zamlčuje, že od roku 2004 do doby, než vznikl spor, studna bez potíží zásobovala vodou celkem 3 domácnosti, stejně tak i dnes. Žalovaná popírá, že by svá tvrzení během řízení měnila, na úplném počátku sporu žalobce popisoval věc stejně jako žalovaná. Příběh žalobce o údajné dohodě s partnerem (pozdějším manželem žalované) vznikl až později a vždy byl jen snahou žalobce zpochybnit původní souhlas obce s připojením na studnu. Žalobce nejenže obsah a parametry údajné dohody s manželem žalované nijak nedokládá, navíc sám své tvrzení znevěrohodňuje tím, že nyní jako argument uvádí, že partner žalované nebyl v roce 2003 vlastníkem nemovitostí. Podobný rozpor v tvrzeních žalobce se týká také oznámení ze dne 18. 6. 2018. Jestliže byl žalobce přesvědčen, že je vlastníkem studny a z titulu vlastníka uzavřel nějakou specifickou dohodu s partnerem (pozdějším manželem) žalované, proč tedy oznámení o ukončení možnosti čerpání vody nedoložil jednoznačným listinným důkazem osvědčujícím jeho vlastnické právo. Tvrzení žalobce, že žalovaná má na svých pozemcích jiné zdroje vody jsou v řízení irelevantní, jedná se o starý zdroj vody, o amatérsky ručně kopanou jímku na spodní vodu, která nemá ani stabilní dostatek vody, ani vodu hygienicky přijatelnou pro domácnost s nezletilým dítětem. Legalizace vrtu a jeho zprovoznění je komplikováno opakovanými námitkami a odvoláními ze strany žalobce. Argumentace žalobce ohledně hypotetického ohrožení v exekučním řízení je rovněž zavádějící. Exekuční řízení bylo zahájeno a běží čistě jen z důvodu, že žalobce odmítal respektovat pravomocné rozhodnutí soudu týkající se ochrany z rušené držby, které mu ukládalo umožnit žalované vstup na jeho pozemek za účelem údržby a opravy jejího zařízení ve studni. Tvrzení žalobce, že voda ze studny není pitná, je dalším tvrzením nemající oporu v jakémkoliv důkazu. Protokol o zkoušce vody není z aktuálního data a soud vycházel z údajů několik let starých a neaktuálních. Pokud existovala dohoda žalobce s , jméno FO, , tak neexistovala žádná skutečnost, proč by mělo skončit čerpání vody ze studny. Otázkou je, proč žalobce urputně bojuje, aby žalovaná nemohla užívat jím tvrzenou nepitnou vodu. Pokud je pitná, snaží se skrze odpojení žalované a paní , jméno FO, dosáhnout toho, aby byla voda jen pro něj, pokud je voda opravdu nepitná, skrze schválnost a úmyslné jednání proti dobrým mravům se žalobce snaží jen vyvolávat spory. Ani jeden z důvodů však neodpovídá poctivému právnímu jednání. K argumentaci žalobce, že žalovaná neuspěla s nárokem na určení služebnosti namítla, že ve věci nebylo dosud rozhodnuto Nejvyšším soudem o dovolání žalované. K námitkám žalobce týkajících se lhůty k splnění povinnosti namítá, že žalobce blokuje zprovoznění zdroje vody žalované na jejím pozemku odvoláním proti rozhodnutí vodoprávního úřadu. Pokud soud prvního stupně rozhodl o odstranění vodovodní přípojky, správně zamítl žalobu v části uložení povinnosti zdržet se vstupu na pozemek žalobce z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění přípojky žalované, neboť pokud žalovaná nebude mít přípojku ve studni na pozemku žalovaného, nemůže ji ani opravovat a udržovat.

9. Odvolací soud po doplnění dokazování v níže uvedeném rozsahu přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř., vzal v úvahu argumentaci obou stran a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, zatímco odvolání žalované důvodné není.

10. Jelikož v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce s ohledem na čas uplynulý od vyhlášení napadeného rozsudku své odvolání částečně zpět, a to v rozsahu směřujícímu proti lhůtě k plnění stanovené ve výrocích I a II napadeného rozsudku a setrval na svém odvolání již jen co do výroku III a závislému výroku o nákladech řízení (IV), odvolací soud v rozsahu částečného zpětvzetí řízení o odvolání žalobce dle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

11. Pokud jde o další dokazování, odvolací soud je doplnil usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2026, č. j. 22 Cdo 1232/2025-573, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 11 Co 73/2024-517, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 1. 2024, č. j. 2 C 118/2023-453, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se vůči žalovanému , jméno FO, domáhala určení, že pozemek p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, je zatížen služebností opravňující každého vlastníka pozemku p. č. st. , Anonymizováno, ve stejném katastrálním území. brát vodu ze studny na pozemku p. č. , hodnota, a svádět ji na pozemek panující. Nejvyšší soud mj. odmítl námitku žalobkyně, že předběžná otázka vydržení byla již soudem posouzena v usnesení, kterým bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby žalobkyně. O existenci práva odpovídajícího věcnému břemenu, které by žalobkyni svědčilo, ani o žádném z předpokladů vydržení takového práva nebylo ve výroku takového usnesení rozhodnuto a v tomto směru Nejvyšší soud odkázal na judikaturu týkající závaznosti výroku rozhodnutí soudu a dále dodal, že v řízení o žalobě z rušené držby se soud v souladu s § 178 o. s. ř. omezuje na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení, proto z vyhovění takové žalobě nelze dovozovat, že žalobkyni svědčí právo, jehož držbu rozhodnutí chrání před svémocným rušením.

12. Odvolací soud dále doplnil dokazování e-mailovým dopisem bez uvedení data, z jehož obsahu je však zřejmé, že byl zasílán mezi zástupci stran v jiné věci vedené u soudu prvního stupně (ve věci vedené mezi týmž žalobcem a paní , jméno FO, v postavení žalované, která je v obdobném postavení jako žalovaná v projednávané věci) na základě domluvy při jednání soudu konaném dne 19. 2. 2026, přičemž dle sdělení zástupce žalované paní , jméno FO, v této jiné věci zastupuje , tituly před jménem, , jméno FO, , kterému dopis adresoval substitučnímu zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, (jednající za , Jméno advokátky, ). Z obsahu tohoto dopisu vyplývá, že žalobcem byla paní , jméno FO, navržena dohoda o užívání předmětné studny na dobu určitou do 31. 3. 2027, aby ji bylo umožněno zajistit si pro potřeby domu zásobování vody z vlastní studny, kterou má již na svém pozemku s tím, že dočasné umožnění užívání studny na pozemku žalobce bude v takovém případě bezplatné a dohoda bude obsahovat také výslovné prohlášení paní , jméno FO, , že uznává vlastnictví studny panem , jméno FO, a nezpochybňuje předchozí rozsudky a také že vlastník studny na pozemku p. č. , hodnota, nebude odpovědný za kvalitu nebo množství vody ve studni. Zástupce žalobce k tomuto dopisu při odvolacím jednání uvedl, že paní , jméno FO, uzavření takové smlouvy odmítla.

13. V průběhu odvolacího jednání strany shodně uvedly, že stále probíhá exekuce k vymožení povinnosti uložené žalobci usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, vydaném na základě žaloby na ochranu z rušené držby, kterou podala žalovaná vůči žalobci (v řízení na ochranu z rušené držby účastníci vystupovali v opačném procesním postavení než v projednávané věci), kdy žalobci byla uložena jedna pokuta a od té doby žalobce povinnosti uložené tímto vykonatelným soudním rozhodnutím plní.

14. Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav rozhodný pro rozhodnutí věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nedoznal v průběhu odvolacího řízení změn, přičemž soud prvního stupně vycházel ze správného závěru, že žalované nesvědčí žádný soukromoprávní titul, který by ji opravňoval k čerpání vody ze studny na pozemku žalobce p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, i k tomu mít za tím účelem na pozemku žalobce vlastní přípojku umožňující čerpání vody ze studny a její svádění na nemovitost žalované a správně vycházel z pravomocných rozhodnutí, kterými jsou i soudy v projednávané věci vázány, neboť pokud bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu (§ 159a odst. 3 a 4 o. s. ř.).

15. Tímto rozhodnutím je především již výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 1. 2024, č. j. 2 C 118/2023-453, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 11 Co 73/2024-517, jímž byla zamítnuta žaloba podaná žalovanou jako žalobkyní proti žalobci jako žalovanému o určení, že pozemek p. č. , hodnota, je zatížen služebností opravňující každého vlastníka p. č. st. , Anonymizováno, brát vodu ze studny na pozemku p. č. , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, a svádět ji na pozemek panující, neboť vlastníkem studny na pozemku p. č. , hodnota, není obec , adresa, , nýbrž žalovaný, takže obec nebyla oprávněna komukoliv udělovat oprávnění k odběru vody ze studny a souhlas zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 nemohl platně založit žalobkyní tvrzenou služebnost v podobě práva vlastníka odebírat vodu ze studny na pozemku p. č. , hodnota, . V tomto směru soudy vycházely z výsledku řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 233/2019, v němž bylo zjištěno, že studna byla zřízena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s. obecný zákoník občanský („o. z. o.“), podle něhož platilo, že je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k pozemku p. č. , hodnota, nabyl vlastnické právo žalovaný, je též studna v jeho vlastnictví. Obsahem usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 byla vyvrácena tvrzená skutečnost, že mezi žalobkyní a obcí , adresa, měla být na základě žádosti , jméno FO, uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, a protože mezi , jméno FO, a obcí , adresa, nebyla uzavřena platná smlouva o zřízení věcného břemene, nemohlo se toto věcné břemeno (služebnost) ani stát součástí společného jmění manželů , jméno FO, ve smyslu § 709 odst. 1 o. z.

16. Ve výše zmíněné věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 233/2019 se obec , adresa, jako žalobkyně domáhala vůči , jméno FO, jako žalovanému určení, že obec je vlastnicí studny, její žaloba však byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 8. 2021, č. j. 8 C 233/2019-560, zamítnuta, rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2023, č. j. 22 Cdo 2076/2022-644, a také ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 1946/23, odmítnuta. V tomto řízení soudy dospěly k závěru, že pokud žalobkyně (obec , adresa, ) tvrdila, že má studnu na jiném než vlastním pozemku, tak nevysvětlila, na jakém základě má být jejím vlastníkem, když dle skutkových zjištění nedošlo ani k vydržení vlastnictví studny a v té souvislosti nejdůležitějším bylo zjištění, že o studnu výlučně (či převážně) pečovala a starala se rodina žalovaného. Obec studnu těžko mohla držet, když byla na cizím, oploceném pozemku a soudy také dovodily nedostatek dobré víry žalobkyně (obce , adresa, ) o vlastnictví studny nacházející se na cizím pozemku, která nikdy nebyla historickým majetkem obce.

17. K námitkám žalované, že dosud nebylo prokázáno vlastnictví žalobce k předmětné studně, je nutno uvést, že žalobce je dle výpisu z katastru nemovitostí (z LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, ) vedeného Katastrálním úřadem pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, -, Anonymizováno, , výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , na němž se studna nachází, a vlastnictví jiné osoby, konkrétně obce , adresa, , prokázáno nebylo (viz shora).

18. Žalované tak nesvědčí právo služebnosti, na jehož základě by byla oprávněna ze studny žalobce čerpat vodu a pokud se tak v minulosti dělo, a v tomto směru odvolací soud souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobce s odběrem vody žalovanou v roce 2004 musel vyslovil minimálně konkludentní souhlas, když svědek , Jméno žalobce, ml. uvedl, že pomáhal , jméno FO, s budováním potrubí, které bylo napojeno na studnu, tak rozhodně nejde o právní skutečnost, která by zakládala i v současnosti právo žalované k odběru vody ze studny žalobce.

19. Žalovaná sama netvrdila, že by s žalobcem uzavřela jakoukoliv dohodu, jejímž obsahem by bylo právo žalované k odběru vody ze studny na pozemku parc. č. , hodnota, , když odkazovala pouze na udělení souhlasu obce , adresa, s čerpáním vody ze studny ze dne 29. 9. 2003, ale souhlas obce, která není vlastníkem studny, nemohl založit právo žalované k odběru vody ze studny, přičemž obec, za níž jako starosta jednal žalobce, souhlas dala proto, že v době jeho udělení s vycházela z mylného názoru, že je vlstníkem studny. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že určitou nepojmenovanou smlouvu žalobce uzavřel s tehdejším partnerem žalované a pozdějším manželem , jméno FO, v roce 2003, pokud taková smlouva byla vůbec platná, když pan , jméno FO, nebyl ani vlastníkem žádné ze sousedních nemovitostí, maximálně s mohlo jednat o smlouvu ve formě výprosy. Odvolací soud se tak plně ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že nejpozději dne 18. 6. 2018 žalobce tuto nepojmenovanou smlouvu vypověděl s účinností od 1. 1. 2019, s čímž byla žalovaná obeznámena, neboť oznámení bylo předloženo obci a následně uveřejněno na úřední desce obce , adresa, a současně projednáno i na jednání zastupitelstva obce dne 18. 6. 2018, jemuž žalovaná byla také přítomna. Žalobce svou vůli v tomto oznámení vyjádřil jednoznačně, tedy že od 1. 1. 20219 neumožní čerpání vody ze studny ostatním občanům a v případě nedostatku vody bude možnost jejího čerpání ukončena okamžitě a z obsahu tohoto oznámení také v žádném případě nevyplývá, že žalobce bude po dosavadních odběratelích vody vyžadovat uzavření smluv o odběru vody, jak tvrdí žalovaná ve svém odvolání.

20. Právo žalované čerpat vodu ze studny nemohla založit ani rozhodnutí vydaná ve správním řízení, a v tomto směru lze odkázat na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2021, č. j. 77 A 30/2021-143, jímž byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 18. 1. 2021, č. j. PK-ŽP/30165/20 a rozhodnutí ze dne 8. 2. 2021, č. j. PK-ŽP/819/21 (rozhodnutím odvolacího správního orgánu bylo zamítnuto odvolání žalobce , jméno FO, proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žádosti žalované , Jméno žalované, a paní , jméno FO, o povolení odběru pozemních vod). Správní soud v odůvodnění rozsudku mj. s odkazem na § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu uvedl, že není vyloučeno, že obecné soudy v budoucnu pravomocně rozhodnou tak, že žadatelkám nesvědčí věcné právo odběru vody z vodního zdroje, což bude mít jasný důsledek a v takovém případě žadatelky nebudou smět bez dohody s vlastníkem vodního zdroje vodu odebírat, protože jim udělené veřejnoprávní povolení samo o sobě takové právo zakládat nebude (§ 11 odst. 2 vodního zákona), přičemž občanskoprávní spory o určení věcného práva odebírat vodu z vodního díla samozřejmě může s konečnou platností posoudit toliko obecný soud, což však neznamená, že by si tuto předběžnou otázku nemohl vyřešit vodoprávní úřad sám za situace, kdy dosud obecné soudy podle § 57 odst. 3 správního řádu pravomocné rozhodnutí v těchto věcech nevydaly.

21. Odkazovala-li žalovaná také na § 1272 o. z., tak je třeba uvést, že jeho aplikace nepřichází v projednávané věci v úvahu, když ustanovení lze aplikovat v případě prokázání, že osoba má právo na vodu na cizím pozemku, a taková skutečnost v případě žalované nebyla v projednávané věci prokázána.

22. Pokud žalovaná dokládala nedatovaný dopis mezi zástupci stran ve obdobném sporu žalobce s paní , jméno FO, , tato listina nemá žádný vliv na právní posouzení projednávané věci, navíc odvolací soud se ani nedomnívá, že by nabídka žalobce učiněná paní , jméno FO, působila nerovnost mezi účastníky, když i v případě paní , jméno FO, jí bylo navrženo užívání studny pouze na dobu určitou do 31. 3. 2027 tak, aby jí bylo umožněno zajistit pro potřeby domu zásobování vodou z vlastní studny, kterou má již na svém pozemku a tato lhůta byla poskytnuta z důvodu možnosti najmutí si odborníka pro vyčištění, opravy, prohloubení, filtraci apod.

23. Stejně tak na projednávanou věc nelze vztahovat čl. 6 odst. 1 věta první Mezinárodní paktu o občanských a politických právech, neboť skutečnost, že žalovaná nemůže čerpat vodu ze studny na pozemku žalobce bez dalšího neznamená, že by jí byl znemožněn přístup k jakékoliv čisté (pitné) vodě. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkami žalované, že zamítnutím žaloby v této věci dojde k porušení jejího práva na přístup k vodě. Právo na přístup k vodě (často označované jako právo na vodu) je základní lidské právo, které znamená, že každý člověk má mít dostatečné, bezpečné, a přijatelně cenově dostupné a fyzicky dostupné množství pitné vody pro osobní a domácí potřeby. V České republice se právo na přístup k vodě neprosazuje jako samostatné základní právo, ale zajišťuje se prostřednictvím zákonů, veřejné služby a povinnosti státu a obcí, kdy obce mají povinnost starat se o zásobování obyvatel vodou. Pokud tedy žalovaná nebude disponovat pitnou vodou, bude na obci, aby ji pro žalovanou zajistila. Ostatně ani z protokolu o zkoušce č. 1405/19 nevyplývá, že by voda ve studni byla vodou pitnou, a to z důvodu nadlimitního obsahu koliformních bakterií a Escheria coli.

24. Lze tak uzavřít, že obrana žalované spočívající v tvrzení, že je oprávněna vodu z předmětné studny čerpat a rozvádět na svůj pozemek, prokázána nebyla, žalobce se tak důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva dle § 1042 o. z., podle něhož se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

25. Za tohoto stavu soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti žalované zdržet se čerpání vody ze studny na pozemku žalovaného a odstranit z pozemku žalovaného vodovodní přípojku, kterou je voda z předmětné studny čerpána a odváděna na pozemky žalované, odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, vyjma lhůty k plnění, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a pokud jde o lhůtu k plnění, vzhledem k podaným odvoláním, kdy není zřejmé, zda soudem prvního stupně stanovená lhůta neuplyne ještě před nabytím právní moci rozsudku, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. Delší lhůtu ke splnění uložené povinnosti odvolací soud již nestanovil s ohledem na dobu, po kterou je řízení vedeno, když žalovaná musela předpokládat, že možnost odběru vody ze studny žalobce skončí.

26. Ve vztahu k výroku III napadeného rozhodnutí, jímž došlo k částečnému zamítnutí žaloby v části, v níž se dle názoru soudu prvního stupně žalobce domáhal odstranění vodovodní přípojky i z jiných pozemků, než z jeho pozemku p. č. , hodnota, , a dále se domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na tento pozemek z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky, odvolací soud plně souhlasí s odvolacími námitkami žalobce, když z obsahu podání žalobce ze dne 12. 3. 2025, kterým navrhl změnu žaloby, kterou soud prvního stupně posléze usnesením ze dne 2. 5. 2025, č. j. 11 C 424/2022-327, připustil, skutečně nevyplývá, že by žalobce požadoval po žalované odstranění přípojky i z jiných pozemků než z pozemku p. č. , hodnota, , takže v této části výroku III soud prvního stupně rozhodl o něčem, co ani nebylo předmětem řízení, tudíž uvedenou část výroku bylo nutno bez dalšího odklidit, což odvolací soud provedl v rámci změny celého výroku III, když ohledně žalobního žádání o uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na žalobcův pozemek z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky, shledal předpoklady pro vyhovění tomuto požadavku.

27. Změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření podáním ze dne 12. 3. 2025, žalobce zdůvodňoval existencí usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, kterým bylo žalobci v řízení o ochranu z rušené držby uloženo zdržet se rušení držby žalobkyně tím, aby jí umožnil vstupovat na pozemek p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, za účelem přístupu ke studni nacházející se na této pozemkové parcele pro možnost kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky žalobkyně do studny a doplněním žaloby žalobce hodlal zabránit možnému výkonu práv přiznaných tímto usnesením v rámci exekuce, přičemž v řízení bylo také prokázáno, že exekuce pro splnění povinnosti žalobce stanovené tímto usnesením byla nařízena.

28. Odvolací soud sice souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že pokud byla napadeným rozsudkem žalované uložena povinnost zdržet se čerpání vody ze studny na pozemku žalobce a také povinnost odstranění přípojky z pozemku žalobce, která umožňuje odvod vody ze studny na nemovitosti žalované, tak v případě splnění této povinnosti odpadne důvod, aby žalovaná byla oprávněna vstupovat na pozemek žalobce, nicméně s ohledem na existenci rozhodnutí vydaného v řízení o žalobě z rušené držby i jeho specifickou povahu odvolací soud dospěl k závěru, že z důvody právní jistoty je namístě i tomuto žalobnímu žádání vyhovět.

29. Usnesení, jímž bylo vyhověno žalobě z rušené držby, je zvláštním druhem rozhodnutí ve věci samé, nejde o předběžné rozhodnutí upravující poměry účastníků do skončení řízení o věci samé, proto na rozdíl od předběžného opatření ani povinnost uložená tímto rozhodnutím není časově omezena, přesto ale rozhodnutí má jen provizorní povahu, což souvisí s účelem tohoto institutu, kterým je poskytnutí držební (posesorní) ochrany. Účelem žaloby tak není ochrana práva, ale ochrana pokojného stavu, proto se soud v řízení omezuje jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení a rovněž na to, zda žaloba byla podána v prekluzivní lhůtě dle § 1008 odst. 1 o. z. a s ohledem na účel žaloby je v řízení omezena i obrana žalovaného, neboť ten může na svou obranu pouze namítat, že žaloba byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty, může také popírat, že do držby žalobce vůbec zasáhl nebo může popírat tvrzení žalobce, že tak učinil svémocně a konečně může také namítat, že žalobce získal proti němu nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 odst. 1 o. z.). S ohledem na jeho účel tak rozhodnutí, jímž bylo žalobě vyhověno, nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě a k vedení řízení zahájenému takovou žalobou, v němž lze posuzovat sporné otázky právních vztahů, tj. otázku definitivního osudu držby, takže v tomto smyslu má rozhodnutí o žalobě z rušené držby skutečně jen předběžnou (zatímní) povahu. Teprve až rozsudek vydaný v „běžném“ nalézacím řízení tak vytvoří překážku věci rozhodnuté, neboť je vydán v řízení, v němž jsou zjišťovány veškeré skutečnosti týkající se oprávněnosti držby a protiprávnosti jejího rušení bez omezení § 178 o. s. ř. a takový rozsudek také způsobí zánik povinnosti uložené žalovanému účastníku usnesením, kterým bylo žalobě z rušené držby vyhověno.

30. Byť i dle názoru odvolacího soudu vyhovění žalobě v rozsahu uvedeném ve výrocích I a II by mělo být dostatečné pro zánik povinnosti uložené žalovanému usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 110/2019-26, v zájmu právní jistoty vyhověl i žalobnímu požadavku přímo odpovídajícímu povinnosti uložené tímto usnesením, tj. aby žalované byla uložena i povinnost zdržet se vstupu na pozemek žalobce z důvodu kontroly, údržby a oprav zaústění vodovodní přípojky ve kterém se žalobkyně mohla definitivně domoci ochrany své držby, proto tímto způsobem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil.

31. Pro úplnost je namístě uvést, že i kdyby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III, v níž žaloba o uložení povinnosti žalované zdržet se vstupu na pozemek žalobce byla zamítnuta, i v takovém případě by shledal podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci v plném rozsahu, neboť všechny žalobní požadavky spolu souvisí a závisí na posouzení, zda žalovaná je, nebo není oprávněna čerpat vodu ze studny na pozemku žalobce, přičemž žalobce byl v řízení úspěšný, takže i v případě zamítnutí dílčího požadavku by bylo nutno učinit závěr o převážném úspěchu žalobce ve věci.

32. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojen s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který měl ve věci plný úspěch, byla přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů.

33. Náklady žalobce v řízení před soudy obou stupňů spočívají v zaplacených soudních poplatcích 3 x 5 000 Kč za žalobu, rozšíření žaloby a odvolání proti napadenému rozsudku a dále spočívají v nákladech zastoupení, které tvoří plná mimosmluvní odměna zástupce za 8 úkonů právní služby provedených do konce roku 2024 (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání 20. 4. 2023, sepis podání ze dne 3. 5. 2023 – rozšíření žaloby spojené s vyjádřením, sepis vyjádření ze dne 7. 6. 2023, zastoupení při jednání dne 8. 6. 2023 delšího než 2 hodiny, sepis vyjádření k odvolání žalované proti částečnému rozsudku) po 3 100 Kč dle § 7 ve spojení s 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a mimosmluvní odměna za 1 úkon v poloviční výši 1 550 Kč (za sepis návrhu na pokračování v přerušeném řízení ze dne 9. 12. 2024), v souvislosti s těmito úkony právní služby zástupci také náleží 9 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále je tvoří plná mimosmluvní odměna zástupce za 5 úkonů právní služby provedených po 1. 1. 2025 v řízení před soudem prvního stupně (zastoupení při jednání dne 14. 1. 2025, sepis podání – rozšíření žaloby s vyjádřením ze dne 12. 3. 2025, sepis repliky k vyjádření žalované ze dne 22. 9. 2025 a zastoupení při jednání dne 25. 9. 2025 v rozsahu delším než 2 hodiny) a za 4 úkony právní služby provedených v odvolacím řízení (porada s klientem dne 13. 11. 2025 z důvodu konzultace postupu ve věci před podáním odvolání, sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání žalované, zastoupení při odvolacím jednání dne 18. 5. 2025) po 5 620 Kč dle § 7 ve spojení s 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, a mimosmluvní odměna v poloviční výši 2 810 Kč za zastoupení při odvolacím jednání dne 25. 5. 2025, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, s těmito úkony souvisí 10 paušálních náhrad po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a také částka 18 257,40 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH, kterou je zástupce žalobce jako plátce této daně povinen z odměny a náhrad odvést.

34. Pokud žalobce požadoval též náhradu za soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, jehož zaplacení mu bylo uloženo usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2023, č. j. 11 C 424/2022-210, tak je třeba uvést, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla sice soudem vydána, nicméně soudní poplatek nebyl žalobcem zaplacen a řízení o jeho odvolání proti částečnému rozsudku bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 9. 2023, č. j. 11 C 424/2022-214.

35. Žalobci tak náleží na nákladech řízení před soudy obou stupňů celkem částka 120 197,40 Kč, kterou odvolací soud uložil zaplatit žalované žalobci a s ohledem na její výši pro zaplacení stanovil lhůtu 1 měsíce, tzn. delší než obecnou zákonnou lhůtu 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).