61 CO 141/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 3. 2023, č. j. 20 C 142/2022-136

I. Usnesení soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku III, potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 020,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení soud prvního stupně ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalobce závazek ke společnosti právnická osoba ze smlouvy o úvěru č. bankovní účet ze dne datum (výrok I), žalované uložil povinnost uhradit žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění částku 23 751,88 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že řízení má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků řízení nevychází za řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval.

2. Proti tomuto rozsudku, a to výhradě proti nákladovému výroku III, podala žalovaná včasné odvolání a namítla, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 217 430,13 Kč s tvrzením, že požadovaná částka má svůj původ v závazku vzniklém za trvání manželství a náleží do dosud nevypořádaného zaniklého společného jmění manželů, ale s tímto tvrzením byl žalobce úspěšný jen do částky 23 751,88 Kč, tj. do výše 11 % žalované částky. Zaplacení žalobcem požadované částky se žalovaná bránila prostřednictvím zvoleného zástupce z důvodu, že po ní požadoval uhradit tak vysokou částku a vznesl-li by v rámci požadavků na vypořádání zaniklého společného jmění nárok na úhradu částky nepřevyšující 25 000 Kč, k žádnému sporu by nedošlo a částku by žalovaná žalobci bez námitek uhradila. Úspěch a neúspěch v řízení je nutno posoudit s ohledem na uvedené skutečnosti a právní argumentace zvolená prvoinstančním soudem je nepřiléhavá, ba nesprávná. Procesní úspěch žalované ve sporu činil 89 %, takže jí náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 78 %. Zástupci žalované za vykonané úkony právní služby náleží odměna odpovídající 4 a ½ úkonům právní služby, celkem 41 310 Kč, k tomu náleží i 5 režijních paušálů po 300 Kč, poměrná část 78 % po zaokrouhlení činí 33 392 Kč a s připočtením DPH žalované na náhradě nákladů řízení náleží částka 40 404 Kč, a v tomto směru žalovaná navrhla změnu napadeného výroku a dále žádala přiznat náklady odvolacího řízení.

3. Žalobce se ve vyjádření k odvolání s rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnil s tím, že v řízení soud není vázán návrhy účastníků, takové řízení není svou povahou řízením sporným, takže v těchto řízeních je uplatnění kritéria úspěchu ve věci z hlediska náhrady nákladů problematické. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/2020, dle něhož v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci a zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledažeby pro to byly dány zvláštní důvody. Dále poukázal na to, že je třeba také vzít do úvahy i skutečnost, zda některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu jednat o vypořádání společného jmění manželů a znemožnil tak mimosoudní vypořádání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3730/2015 a sp. zn. 22 Cdo 287/2017), kdy kritérium zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř., nebo dokonce přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů v souladu s § 143 o. s. ř. (nález Ústavního soudu I. ÚS 1441/11). Žalobce v dané věci nebyl procesně neúspěšný, řízení o vypořádání společného jmění zavinila žalovaná, která odmítla žalobci cokoli hradit, nenavrhla žalobci způsob vypořádání a odmítla jakoukoliv komunikaci. Tvrzení, že pokud by žalobce vznesl požadavek nepřevyšující částku 25 000 Kč, žalovaná by ji bez námitek uhradila, uplatnila žalovaná až v odvolání, toto tvrzení je nepravdivé a neodpovídá průběhu řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná se k prvnímu jednání nedostavila a její zástupce jakékoliv jednání o smíru kategoricky odmítl. Žalovaná v rámci řízení také záměrně uváděla nepravdivé informace a soudu sdělila, že žádný úvěr s žádným peněžním ústavem nesjednávala a všechny dluhy jsou sjednány pouze žalobcem a nespadají do SJM. Žalobce následně předložil k důkazu smlouvu o úvěru, kterou účastníci společně uzavřeli dne datum s právnická osoba a jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, kdy k úhradě dlužné částky z této smlouvy byli oba účastníci zavázáni společně a nerozdílně. V reakci na tvrzení žalované, že dluh z této smlouvy není součástí společného jmění, žalovanou vyzval, nechť mu uhradí polovinu dluhu ze smlouvy, když sám již dluh ve vztahu k právnická osoba zcela uhradil, ale ani na tuto výzvu žalovaná nereagovala. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a žalobci přiznal náklady odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, a aniž za tím účelem musel nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), odvolání žalované neshledal důvodné.

5. Jak správně poukazuje žalobce, řízení o vypořádání zaniklého společného jmění, byť je projednáváno ve sporném řízení dle části třetí o. s. ř., svou povahou není typickým sporným řízením, když se jedná o řízení, které může být zahájeno na návrh obou účastníků (tzv. iudicium duplex) a soud v řízení také není vázán návrhy účastníků v plném rozsahu, neboť je vázán jen co do rozsahu majetku (včetně dluhů), které kterýkoliv z účastníků učiní předmětem vypořádání, tj. v soudním řízení je označí jako majetek náležející do vypořádávaného společného jmění a soud v rámci řízení potom jako předběžnou otázku řeší, zda majetek do společného jmění náleží, či nikoliv.

6. V projednávané věci se účastníci nedohodli mimosoudně na kompletním vypořádání společného jmění, soud prvního stupně také neučinil závěr, že podíly účastníků na vypořádávaném společném jmění nejsou stejné, tudíž nepřiznal-li za této situace žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, tento závěr odvolací soud považuje za správný a souladný s aktuální judikaturou Ústavního soudu, na níž poukázal žalobce.

7. Navíc odvolací soud považuje za nesprávný názor žalované, že odměna jejího zástupce se má vypočítávat z tarifní hodnoty vycházející z částky, kterou žalobce po žalované požadoval na vypořádání zaniklého společného jmění, když v řízení o vypořádání společného jmění se tarifní hodnota pro určení výše odměny advokáta ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) stanoví z předmětu řízení, tj. hodnoty vypořádávaného majetku v zaniklém společném jmění (včetně hodnoty dluhů), ale předmětem řízení nejsou majetkové hodnoty, které některý z účastníků mylně považuje za součást nevypořádaného společného jmění, když uvedenou otázku, jak již bylo uvedeno, si soud řeší jako otázku předběžnou.

8. V projednávané věci žádný z účastníků odvoláním nenapadl rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích I a II, tudíž samotné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé odvolací soud nemůže věcně přezkoumávat, ale nad rámec již výše uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení považuje spravedlivé i z hlediska toho, jak soud prvního stupně posoudil věc samu, takže ve smyslu § 150 o. s. ř. by zde byly i důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.

9. Soud prvního stupně totiž sice učinil závěr, že dluh ve výši 358 540,26 Kč jako zůstatek ze smlouvy o úvěru č. rok číslo, uzavřené žalobcem za trvání manželství dne datum s peněžním ústavem příjmení příjmení příjmení anonymizována dvě slova právnická osoba, netvoří součást společného jmění, byť prostředky z tohoto úvěru v rozsahu částky 294 889 Kč byly použity ke splacení dluhu z úvěrové smlouvy č. bankovní účet, kterou uzavřeli oba účastníci s právnická osoba ještě před uzavřením manželství dne datum (na jejím základě byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč) a k úhradě dluhu z této smlouvy byli zavázáni společně a nerozdílně, tudíž uvedený zůstatek z úvěru od právnická osoba netvoří tzv. pasiva společného jmění manželů, když vznikl před uzavřením manželství, ale zároveň dospěl k závěru, že se jedná o společný dluh obou účastníků, byť netvořící součást nevypořádaného společného jmění, přičemž v řízení nebylo ani žalovanou tvrzeno, že by se na úhradě tohoto společného dluhu podílela.

10. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. V odvolacím řízení byl žalobce plně úspěšný, a jelikož v řízení o odvolání jen proti nákladovému výroku nelze přihlížet k tomu, že řízení o věci samé je tzv. iudicium duplex, žalobce má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v mimosoudní odměně v poloviční výši, tj. v částce 1 370 Kč dle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), kdy odměna je počítána z tarifní hodnoty ve výši 40 404 Kč, tj. z částky, které se na náhradě nákladů řízení žalovaná domáhala, dále náklady tvoří 1 režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a konečně částka ve výši 350,70 Kč odpovídající 21% sazbě DPH. Náklady odvolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit v obecné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.