61 Co 147/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 advokátkou sídlem Adresa zainteresované osoby 1/0 proti žalovaným: 1) Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 2) Jméno zainteresované osoby 3/0 Datum narození zainteresované osoby 3/0 Adresa zainteresované osoby 3/0 obě zastoupeny Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0 advokátem sídlem Adresa zainteresované osoby 4/0 o zaplacení 1 558 400 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 3. 2024, č. j. 8 C 120/2021-414,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 325 071,34 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k rukám jejich zástupce na nákladech odvolacího řízení 57 024,88 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 3. 2024, č. j. 8 C 120/2021-414, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 1 558 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobci byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení v částce 383 459,22 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a dále povinnost nahradit náklady státu ve výši, která bude určena samostatným usnesením (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, kdy zásadní pochybení soudu prvního stupně spatřuje žalobce v nepřipuštění změny žaloby. Žalobce se požadované částky původně domáhal z titulu smlouvy o půjčce, následně však ze znaleckého posudku vyplynulo, že údajný podpis , Jméno zainteresované osoby 3/0, , narozené , datum, , matky žalovaných (dále také jen „, Jméno zainteresované osoby 3/0, , Anonymizováno, “), na dohodě o uznání dluhu zcela jistě není jejím pravým podpisem, proto po tomto zjištění se nároku chtěl domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, ale soud prvního stupně změnu žaloby s ohledem na procesní ekonomii nepřipustil. Takový závěr ale není správný, protože žalobce v tom případě bude muset zahájit proti žalovaným další soudní spor, což bude pro všechny zúčastněné i pro soud nákladnější. Soudu prvního stupně dále žalobce vytýká, že v řízení byly provedeny pouze důkazy směřující k uzavření dohody o uznání dluhu, nikoliv další, které by potvrzovaly, že došlo k bezdůvodnému obohacení. K uložené povinnosti nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 383 459,22 Kč žalobce uvádí, že částka je pro něj likvidační. Soud prvního stupně přiznal zástupci žalovaných odměnu za zastupování dvou osob, přitom obrana u obou žalovaných byla zcela shodná. Dále žalobce brojí proti tomu, že soud prvního stupně neaplikoval § 150 o. s. ř., když soud fakticky dospěl k závěru, že se žalované bezdůvodně obohatily o požadovanou částku, ale nepřipustil změnu žaloby. Žalobce navíc pohledávku nejprve uplatňoval v dědickém řízení, a přestože žalované věděly, že žalobce investoval do bytu matky žalovaných, jeho pohledávku neuznaly, proto byl nucen podat tuto žalobu. Díky finančním prostředkům vloženém žalobcem do bytu ho žalované prodaly za vyšší cenu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby změnil výrok II tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, a výrok III tak, že náklady státu ponesou žalobce i žalované rovným dílem.

3. Žalované zcela souhlasily se závěry soudu prvního stupně, který vzal za prokázané, že , Jméno zainteresované osoby 3/0, , Anonymizováno, nepodepsala žalobcem předloženou dohodu o uznání dluhu. Až poté, co žalobce zjistil, že s původně uplatňovaným nárokem nemůže být úspěšný, navrhl změnu žaloby tak, že se uvedené částky domáhá z titulu bezdůvodného obohacení. K nákladům řízení pak zdůraznily, že žalobce zfalšoval podpis , Jméno zainteresované osoby 3/0, , Anonymizováno, na dohodě o uznání dluhu a před soudem prvního stupně o podpisu smlouvy uváděl zjevně nepravdivé skutečnosti, které byly provedeným dokazováním vyvráceny, což aplikaci § 150 o. s. ř., která má být výjimečnou záležitostí, vylučuje. Navrhly proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti meritornímu výroku I není důvodné a částečně důvodné, byť z jiných, než odvolatelem uváděných důvodů, je odvolání proti výroku II, o nákladech řízení mezi účastníky, a dále je důvodné odvolání proti výroku III, o nákladech státu.

5. Žalobce v odvolání především napadá postup soudu prvního stupně, který nepřipustil změnu žaloby s odůvodněním, že pokud se chtěl žalobce domáhat po žalovaných úhrady finančních prostředků, které investoval do bytu jejich matky v , adresa, , je nutné tento nárok uplatnit novou žalobou, založenou na zcela jiných skutkových tvrzeních a důkazech, než které uváděl v dosavadním řízení, v němž se domáhal zaplacení částky z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce, když dosavadní výsledky dokazování, které se týkalo uzavření dohody o uznání dluhu, by nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě.

6. Proti usnesení, kterým soud navrhovanou změnu žaloby nepřipustil, není podle § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odvolání přípustné, nicméně z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. z nálezu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 356/22) plyne, že je úkolem odvolacího soudu, aby v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumal také rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, což v projednávané věci odvolací soud učinil a dospěl k závěru, soud prvního stupně postupoval správně, pokud změnu žaloby v souladu s požadavkem žalobce nepřipustil.

7. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

8. V projednávané věci žalobce se žalobou uplatněného nároku domáhal na základě žalobních tvrzení, že s matkou žalovaných uzavřel smlouvu o zápůjčce a dotyčná dne 29. 3. 2019 podepsala dohodu o uznání dluhu, ve které se zavázala uhradit mu částku 1 558 400 Kč. V řízení však bylo prokázáno, že , Jméno zainteresované osoby 3/0, , Anonymizováno, tuto dohodu nemohla podepsat. Na místě, kde mělo k podpisu dohody dojít, se v uvedený čas nemohla nacházet, a také znalkyně z oboru písmoznalectví zjistila, že podpis na dohodě je zcela jistě falešným podpisem, ze kterého plyne snaha o nápodobu podpisu jmenované. Až poté, co tyto skutečnosti v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo, navrhl žalobce změnu žaloby a chtěl se uvedené částky domáhat z titulu bezdůvodného obohacení. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je ale veden zásadou hospodárnosti řízení, soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, když v případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové, přičemž uvedené se plně uplatní i v projednávané věci, kde by připuštění změny žaloby znamenalo potřebu rozsáhlého doplnění dokazování a podstatná část dosud provedených důkazů by jako podklad pro rozhodnutí o změněné žalobě nemohla sloužit. Navíc je nutno zdůraznit, že v projednávané věci žalobcem navrhovaná změna žaloby spočívala ve změně skutkových tvrzení, na jejichž základě se žalobce domáhá nároku vyjádřeného v žalobním petitu (tj. zaplacení částky 1 558 400 Kč s příslušenstvím), ale institut změny žaloby nemá sloužit k obcházení neúspěchu žalobce s uplatněním žalovaného nároku, když je na místě, aby nový nárok, tj. nárok vycházející z odlišných skutkových tvrzení, žalobce uplatnil novým žalobním návrhem.

9. Soud prvního stupně tak dospěl ke zcela správnému závěru, že změnu žaloby, jak ji navrhl žalobce při jednání dne 1. 3. 2024, není možná, proto správně změnu žaloby nepřipustil a jednal o původní žalobě, přičemž žalobu také správně jako nedůvodnou zamítl, neboť po zhodnocení provedených důkazů dospěl rovněž ke správnému závěru, že žalobce uzavření smlouvy o zápůjčce s matkou žalovaných neprokázal, přičemž v tomto směru odvolací soud plně odkazuje na řádné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

10. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Žalované byly v řízení plně úspěšné, náleží jim proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada v řízení účelně vynaložených nákladů, když náhrada nákladů sporného řízení je ovládána zásadou odpovědnosti účastníka za výsledek sporu. Pokud se žalobce domnívá, že soud prvního stupně měl postupovat podle § 150 o. s. ř., který stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, odvolací soud se s tímto jeho názorem neztotožňuje.

12. Postup podle uvedeného ustanovení je v této věci vyloučen již proto, že si žalobce v okamžiku podání žaloby musel být vědom, že údajný podpis , Jméno zainteresované osoby 3/0, , Anonymizováno, na dohodě o uznání dluhu není pravý, přesto se na základě této dohody po žalovaných domáhal zaplacení částky 1 558 400 Kč s příslušenstvím a takové jednání žalobce nemůže požívat ochrany ani formou „potrestání“ žalovaných za to, že se proti jeho žalobě úspěšně bránily. Žalovaným také rozhodně nelze klást k tíži, že nárok žalobce (opírající se o padělaný podpis na dohodě o uznání dluhu) neuznaly v rámci dědického řízení, jak uvádí žalobce v odvolání, čímž dle jeho tvrzení způsobily, že byl nucen podat žalobu.

13. Zcela nepřípadná je i argumentace žalobce o navyšování nákladů žalovaných proto, že byly dvě a jejich zástupce za ně vykonával „jedny“ úkony. Žalované měly společného zástupce a soud prvního stupně při výpočtu mimosmluvní odměny za úkony právní služby správně aplikoval § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), podle kterého, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, tudíž jak správně uvedl soud prvního stupně, plná mimosmluvní odměna zástupce za jeden úkon právní služby za zastoupení obou žalovaných činí dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 AT částku 23 264 Kč.

14. Stejně tak soud prvního stupně správně nepřitakal argumentaci žalobce, že se žalované bezdůvodně obohatily na jeho úkor, v čemž také spatřuje další důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Pokud se totiž již v době, kdy probíhalo dědické řízení (jak sám uvádí) domníval, že má vůči žalovaným nějaký nárok z titulu bezdůvodného obohacení, nic mu nebránilo v jeho uplatnění žalobou. Namísto toho se rozhodl domáhat zaplacení částky ve výši domnělého bezdůvodného obohacení na základě dohody o uznání dluhu s padělaným podpisem , Jméno zainteresované osoby 3/0, , Anonymizováno, .

15. Lze tak uzavřít, že v projednávané věci nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti sporu, které by odůvodňovaly aplikaci § 150 o. s. ř., když okolnosti sporu (příp. průběh soudního řízení) lze zohlednit pouze tehdy, jestliže jsou vskutku natolik mimořádné a výjimečné, že ospravedlňují, aby účastníku řízení, ač byl plně procesně úspěšný, nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, a takové okolnosti v projednávané věci nejsou.

16. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud pouze neshledal všechny úkony právní služby uvedené ve vyúčtování zástupce žalovaných jako účelně vynaložené, když dospěl k závěru, že žalovaným nenáleží náhrada nákladů za neúspěšné odvolání proti nařízení předběžného opatření ze dne 5. 8. 2021, ani náhrada soudního poplatku za toto odvolání ve výši 1 000 Kč, ani náhrada za návrh žalovaných ze dne 25. 8. 2021 na složení doplatku jistoty k zajištění náhrady škody, která by vznikla předběžným opatřením, který byl soudem prvního stupně zamítnut. Jakkoliv totiž žalované byly v řízení ve věci samé plně úspěšné, zmíněným žádostem nebylo vyhověno, proto je nelze vnímat jako účelně vynaložené úkony právní služby. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že je spravedlivé, aby žalovaným náležela náhrada jen za jeden úkon právní služby zástupce spočívající v zastoupení při jednání dne 16. 6. 2022, když délka jednání soudu jen nepatrně přesáhla dvě hodiny.

17. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že zástupce žalovaných pro žalované účelně vykonal 10 úkonů právní služby, za něž náleží mimosmluvní odměna v plné výši, tj. ve výši 23 264 Kč za každý úkon, a dále 2 úkony právní služby, za něž náleží mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny, tj. ve výši 11 632 Kč za každý úkon, dále má zástupce žalovaných nárok na náhradu paušálních nákladů dle § 13 odst. 4 AT po 300 Kč za 12 úkonů právní služby, a také má nárok na náhradu nákladů za promeškaný čas a na cestovní náhrady, které činí, jak správně uvedl soud prvního stupně, 3 200 Kč a 5 950 Kč. Protože je zástupce žalovaných plátcem DPH, náleží mu také částka ve výši 56 417,34 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Celkem tak žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně náleží částka 325 071,34 Kč, kterou je žalobce povinen uhradit k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), proto odvolací soud tímto způsobem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil, přičemž lhůtu pro splnění povinnosti stanovil na 1 měsíc od právní moci rozsudku, když s ohledem na výši částky stanovil delší než obecnou zákonnou lhůtu tří dnů, kterou předvídá § 160 o. s. ř.

18. Výrokem III rozsudku soudu prvního stupně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady státu, jejichž výše bude v budoucnu určena samostatným usnesením, když na část nákladů na vypracování znaleckého posudku nepostačovala žalobcem složená záloha, ale jelikož po vydání napadeného rozsudku byl žalobce usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2024, č. j. 8 C 120/2021-445, osvobozen od soudního poplatku za podané odvolání, a zároveň podle § 148 odst. 1 o. s. ř. platí, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, odvolací soud tento výrok napadeného rozsudku změnil tak, že stát nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.

19. I na rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je na místě aplikovat zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), přičemž náklady žalovaných tvoří náklady na zastoupení spočívající v odměně zástupce za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a zastoupení při jednání odvolacího soudu) po 23 264 Kč, dále dvou náhradách režijních nákladů dle § 13 odst. 4 AT po 300 Kč a dále v částce 9 896,88 Kč odpovídající 21% sazbě DPH, celkem tak žalovaným náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 57 024,88 Kč. Ze stejných důvodů jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i tyto náklady odvolací soud uložil žalobci zaplatit v prodloužené lhůtě 1 měsíce.