61 CO 148/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví k nemovitým věcem o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 3. 2023, č. j. 3 C 95/2019-423

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 27 346 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. [anonymizováno] o výměře 621 m2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], a dále pozemku parc. č. st. [číslo] o výměře 174 m2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla popisného, jiná stavba, vše v k. ú. [obec], [územní celek], evidované na [list vlastnictví], Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, pracoviště [obec], zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 470 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná, jež je dcerou žalobkyně, se stala vlastnicí výše uvedených nemovitých věcí postupně na základě darovacích smluv, když žalobkyně spolu s tehdejším manželem darovacími smlouvami ze dne 1. 12. 2000 a ze dne 4. 12. 2000 převedli na žalovanou každou z těchto smluv spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech o velikosti ¼ a sama žalobkyně pak darovací smlouvu ze dne 21. 5. 2014 převedla na žalovanou podíl na nemovitých věcech o velikosti ½. Žalobkyně se v řízení domáhala určení svého vlastnictví k nemovitým věcem s poukazem na písemné odvolání daru ze dne 17. 5. 2018, když před uzavřením darovací smlouvy týkající se poloviny nemovitostí se bratr žalované zdržoval v zahraničí a žalovaná žalobkyni lstivě přesvědčila, že nelze převést nemovitou věc na bratra pro jeho četné dluhy, pro něž by pak věc mohla být postižena exekučně, dále si bratr žalované pořídil psa stafordširského teriéra jménem [anonymizováno], k němuž si nejen bratr žalované, ale i žalobkyně vytvořili silné citové pouto, ale žalovaná psa bez souhlasu a vědomí žalobkyně či bratra žalované dne 11. 4. 2018 nechala utratit, dále před nabytím části nemovité věci měla žalobkyni přislíbit, že se bude po převodu nemovité věci o ni starat, podílet se na údržbě a nákladech spojených s užíváním nemovitosti nebo hradit náklady na dodávku vody, elektřiny, plynu a svozu komunálního odpadu a přitom žalobkyni nijak s tímto závazkem nepomáhala, proto žalobkyně vyhodnotila chování žalované jako nevděk.

3. Soud prvního stupně po provedení rozsáhlého dokazování žalobu neshledal důvodnou, přičemž s ohledem na postupné darování nemovité věci po jednotlivých podílech a data uzavření darovacích smluv nárok žalobkyně částečně posuzoval dle § 630 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a částečně dle § 2072 o. z. č. 89/2012 Sb. Tvrzení, že žalovaná žalobkyni ublížila lstí, když žalobkyni zradila od úmyslu převést část nemovité věci na bratra žalované s tvrzením, že je v exekucích, soud prvního stupně neshledal důvodné, když žalobkyně převedla polovinu nemovitých věcí v roce 2014 a s tvrzením o lsti přichází až v květnu 2018, a to po situaci, jež se vyhrotila usmrcením psa [anonymizováno]. Navíc, i kdyby žalovaná takovou skutečnost žalobkyni sdělila, nejednalo by se o lest, když žalobkyně si mohla ověřit, zda bratr žalované je v exekuci či nikoliv a navíc jednoroční zákonná lhůta pro odvolání daru dávno uplynula. Nemravné chování žalované nelze spatřovat ani v tom, že žalovaná měla působit na své bratry, aby opustili nemovitost, kterou vlastnila, když v řízení vyšlo najevo, že bratr žalované [jméno] [příjmení] v nemovitosti nebydlí, chodil žalobkyni pouze navštěvovat, případně pro nějaké nářadí, které tam míval otec, bratr [jméno] [příjmení] se po určitou dobu zdržoval v zahraničí, posléze tam začal i pracovat a u matky jen občas přespával a nechal ji na starosti svého psa. Takové jednání žalované s ohledem na faktické chování členů rodiny i právní předpoklady pro vrácení daru pro nevděk je nedostačující, když nelze vycházet z toho, že žalovaná se chovala vůči žalobkyni jako dárkyni úmyslně nebo hrubou nedbalostí tak, že by zjevně porušila dobré mravy, pokud jako vlastnice nemovité věci vyzývala bratra, zejména [jméno] [příjmení], aby se postaral o svého psa a uklidil nepořádek na pozemku a v dílně. Nepříliš pozitivní vazby mezi žalovanou a oběma bratry vyplynuly i z výpovědí žalované a svědků, jejích bratrů, manžela a její dcery, trvaly v rodině řadu let a vyhrotily se v souvislosti s utracením psa, který patřil [jméno] [příjmení].

4. Žalovaná s rodinou v nemovitosti bydlela do roku 2014, v té době o nemovitost také pečovala, ale z důvodu zhoršení rodinných vztahů po smrti manžela žalobkyně a nevraživost bratrů žalované vůči ní se žalovaná odstěhovala a v domě zůstala bydlet jen dcera žalované [jméno] [příjmení]. I poté žalovaná za žalobkyní docházela, starala se o ni, doprovázela ji k lékařům nebo ji brala do keramického kroužku, takže za situace, kdy bratři žalované se o matku vyjma občasných návštěv nestarali, nelze chování žalobkyně hodnotit jako nevděk.

5. Pokud jde o stěžejní důvod, pro který žalobkyně přistoupila k odvolání daru a jímž je usmrcení psa [anonymizováno] žalovanou, ani toto jednání žalované soud prvního stupně neshledal právně relevantním důvodem pro odvolání daru. Soud prvního stupně sice připustil, že žalobkyně měla k psovi citovou vazbu, považovala jej za člena rodiny, ale z provedených důkazů bylo zjištěno, že se jednalo o nezvladatelného psa a jeho usmrcení nebylo úmyslným jednáním žalované způsobit žalobkyni duševní či citovou újmu a rovněž tak i jejímu bratrovi. Z provedených důkazů vyplynulo, že vlastníkem psa byl bratr žalované [jméno] [příjmení], ale pes žil v nemovitosti s žalobkyní, zatímco [jméno] [příjmení] se převážně zdržoval v zahraničí a pokud v domě přespával, měl v přízemí domu vyhrazenu jednu místnost. Pes tak žil v nemovitosti s žalobkyní, nebyl poslušný, byl špatně socializovaný, žalobkyně péči o psa nezvládala, pes utíkal, na což si stěžovali i sousedé, dokonce byl odveden do útulku, kde si ho následně vyzvedl bratr žalované, při jiné příležitosti utekl za žalobkyní, jež šla nakoupit, přitom pokousal jiného psa, který musel být utracen a posléze zavinil také pád žalobkyně, která si při pádu zlomila nohu. Následně v nemovitosti ležící žalobkyni našla žalovaná, zajistila její lékařské ošetření a poté nechala psa utratit u veterináře, když žalovaná na svou obranu také tvrdila, že to bylo i přání žalobkyně a psa se jí nepodařilo umístit do útulku. V souvislosti s usmrcením psa žalovanou bylo zahájeno i přestupkové řízení, přičemž přestupková komise [územní celek] dne 21. 11. 2019 řízení zastavila se závěrem, že nebylo prokázáno, že by se žalovaná dopustila přestupku, neboť k utracení psa mělo dojít na žádost žalobkyně. Právě s ohledem na příčiny, které žalovanou vedly k utracení psa, soud prvního stupně jednání žalované neposoudil jako důvod pro odvolání daru, když nevděk není jen chováním v rozporu s dobrými mravy, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které by žalobkyni ublížilo a nelze přehlédnout subjektivní kritérium na straně žalované jako obdarované. Žalovaná jako vlastnice nemovité věci vyzývala svého bratra [jméno] [příjmení] k vyklizení nemovitosti a k tomu, aby se o psa řádně staral, ale ten nebyl ochoten zajistit jinou péči o psa a na jiném místě a pes byl těžko zvladatelný, utíkal, pokousal jiného psa, který musel být utracen, byl zdrojem pokuty, která byla uložena žalobkyni v přestupkovém řízení, byl předmětem stížností sousedů i příčinou pádu žalobkyně a následného jejího zranění, přičemž i svědkyně [jméno] [příjmení], dcera žalované, uvedla, že i žalobkyně dávala najevo svůj nesouhlas s péčí o psa a měla i prohlásit, že nejlepší by bylo psa utratit, ale bojí se to sdělit synovi [jméno] [příjmení]. I když tak žalobkyně pociťovala ztrátou psa citovou újmu, dle názoru soudu prvního stupně se s ní smířila uzavřením dohody o narovnání mezi účastnicemi dne 27. 9. 2018, v níž žalobkyně prohlásila, že se žalovaná k ní chovala vždy velmi hezky, pomáhala jí s vedením domácnosti a zahradou, připustila, že byl pes nezvladatelný a poté, kdy žalobkyni porazil a ta so zlomila lýtkovou kost, dcera ji našla ve špatném zdravotním stavu. Ohledně této dohody o narovnání bylo u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vedeno řízení o určení její neplatnosti na základě žaloby podané žalobkyní a řízení po odvolacím řízení skončilo zamítnutím žaloby z formálních důvodů, když nebyla naplněna podmínka naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení, neboť lze žalovat na plnění. Namítala-li žalobkyně neplatnost dohody o narovnání s argumentací, že absentovala její vůle, neboť je manipulovatelná, potom by ale pro manipulovatelnost žalobkyně nebyla schopna ani podat žalobu, když je zřejmé, že její zastoupení ve sporu obstarává její syn, který to ve své výpovědi potvrdil. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že ujednání obsažené v dohodě o narovnání není nedostatkem vážné vůle žalobkyně a nelze proto mluvit o neplatnosti ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., když jednání se nepříčí dobrým mravům, neodporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje a navíc podle § 574 o. z. je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné, než jako neplatné. Dohodu o narovnání proto posoudil jako platný právní úkon. Jelikož žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, dle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí přiznal v plném rozsahu právo na náhradu nákladů řízení, jež spočívají v nákladech na zastoupení.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla nesouhlas s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, když soud sice připustil, že žalobkyně psa považovala za člena rodiny, ale na tento závěr navazuje myšlenou, že usmrcení psa proběhlo ve vztahu k žalobkyni v zájmu jejího zdraví, nejspíše i s jejím svolením, které žalobkyně v přestupkovém řízení i v odvolání daru popírá a dále soud navazuje myšlenou, že dohodou o narovnání se žalobkyně smířila se svou lítostí a citovou újmou ze ztráty psa, přitom se ale s tak zásadní otázkou vypořádal poměrně spoře. Citová vazba žalobkyně k usmrcenému psu je nesporná a nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že k usmrcení psa došlo nejspíše i se souhlasem žalobkyně, když žalobkyně toto tvrzení napříč řízením jako nesmyslné odmítá a nalézací soud také neuvádí, o jaký důkaz se opírá. Rozhodně se nelze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že dohoda o narovnání byla jakýmsi usmířením žalobkyně se ztrátou milovaného zvířete. Samotná dohoda je dle žalobkyně zcela v rozporu s dobrými mravy, na což v řízení opakovaně poukazovala. Dohoda navíc byla podepsána za podivných okolností, což vyplývá i z výslechu žalované. Takové právní jednání je ve smyslu § 551 o. z. ve spojní s § 554 o. z. zdánlivé a nemělo by se k němu přihlížet. Právní jednání učiněná pod nátlakem jsou také v rozporu s dobrými mravy a dle § 580 o. z. rovněž neplatná. Navíc závazek z dohody není plněn ani ze strany žalované, takže ani žalovaná se nehodlá dohody držet. Soud prvního stupně správně ve vztahu k jedné polovině domu převáděné po smrti manžela vycházel z toho, že je věc nutno posuzovat dle § 2072 o. z., ale je třeba brát v potaz i druhý odstavec tohoto ustanovení, dle něhož nevděkem vůči dárci je také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké a v tomto případě takovou osobou žalobkyni blízkou je [jméno] [příjmení], s čímž se soud prvního stupně nevypořádal. Nelze přehlédnout, že každý pes o určité velikosti má potenciál porazit pána, většinou se tak děje v rámci hry, a tak tomu bylo i v daném případě, kdy žalobkyni porazil při hře se psem vnučky žalobkyně. Rovněž skutečnost, že psi utíkají, není ničím novým a jedná se o běžný jev. Zranění jiného psa bylo politováníhodnou událostí, ale ojedinělou, která byla vyřešena s majitelem zraněného psa. Žalovaná měla jiné, daleko méně zásadní, nástroje, jak vyřešit přítomnost psa (a bratra) v domě, například žalobou na ochranu vlastnického práva, ale nelze akceptovat, že nechala usmrtit zdravé zvíře, jediného společníka žalobkyně, a to bez souhlasu majitele. Odkazoval-li soud prvního stupně na„ subjektivní kritérium na straně žalované“, tak subjektivní kritérium u žalované se projevuje právě hrubou nedbalostí. Vedle kritéria hrubé nedbalosti pak figuruje již zmíněné hledisko dobrých mravů a to jak ve vztahu k dohodě o narovnání, tak i ve vztahu k jednání žalované při utracení psa. Stran dohody o narovnání je nutno poukázat na její obsah, který zcela evidentně a jednostranně protěžuje zájem žalované a dohoda je sama o sobě v příkrém rozporu s dobrými mravy. Narovnání by mělo být skutečným narovnáním, o něm se v případě uzavřené dohody nedá mluvit jinak, než jako o dalším„ pokřivení“ vzájemných vztahů mezi účastnicemi řízení. Pokud by měla být brána vážně proklamace žalované táhnoucí se celým řízením v tom smyslu, že žalované záleží jen a pouze na blahu její matky, nelze si položit otázku proč a z jakého důvodu žalovaná nemovitosti žalobkyni nevrátila. Jelikož žalobkyně je přesvědčena, že byly dány důvody pro odvolání daru pro nevděk žalované, navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

7. Žalovaná s odvoláním žalobkyně nesouhlasila, naopak se ztotožnila s posouzením věci soudem prvního stupně. Poukázala na to, že i v přestupkovém řízení se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že pes utíká a je nezvladatelný, dále v přestupkovém spisu je založeno i odborné vyjádření kynologa, který uvedl, že nesocializovaný pes tohoto plemene může být velmi nebezpečný, a to byl právě i pes [anonymizováno], který žalobkyni porazil. Žalovaná žalobkyni našla ve velmi zuboženém stavu a ta v té době s usmrcením psa souhlasila. Žalovaná se snažila věc řešit jiným způsobem, ale žádný útulek psa nechtěl převzít. Jak je možno zjistit i z odborných článků na internetu, u tohoto plemene je rozhodující socializace a výchova psa do jednoho roku, poté je již nezvladatelný. Bratři žalované nejsou k žalované ve vztahu blízkém, neboť opakovaně projevili svou nevraživost vůči žalované i v průběhu řízení a v důsledku proti žalované vedené kampani na sociálních sítích žalovaná byla značně poškozena, policie jí v té době dokonce nabízela ochranu, ale žalovaná nechtěla vést další spory. Žalobkyně zaměňuje příčinu a následek, když k usmrcení psa vedlo jeho nezvladatelné jednání. Vztahy v rodině byly skutečně konfliktní, ale byly vyvolány především ze strany bratrů žalované a jejich partnerek, což vedlo i k tomu, že žalovaná se musela se svou rodinou z domu odstěhovat. Dohoda o narovnání byla uzavřena na základě svobodné vůle obou účastnic a žalovaná k uzavření dohody přistoupila proto, že měla v úmyslu nemovitost prodat a matce následně finančně pomáhat. V důsledku změny situace ale závazek ze smlouvy již nebyla schopna plnit.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumentaci obou účastnic a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně provedl ve věci velmi rozsáhlé dokazování, skutkový stav zjistil v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci a se skutkovým zjištěním, jakož i s právním posouzením věci se odvolací soud ztotožňuje, takže v podstatě lze na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

10. Soud prvního stupně správně s ohledem na data uzavření darovacích smluv, na jejichž základě se žalovaná stala vlastnicí výše uvedených nemovitých věcí, nárok na vrácení daru ohledně podílu o velikosti ½ nemovitých věcí posuzoval podle právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), i když k jednání žalované, jež by mělo vést k vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019) a ohledně dalšího podílu na nemovité věci o velikosti ½ věc posuzoval již podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2013 (dále jen„ o. z.“).

11. Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

12. Podle § 2072 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny (odst. 1). Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarované mu blízké (odst. 2).

13. Jak předchozí, tak i současná právní úprava jako předpoklad úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení (vydání) daru neshledává jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé či zjevné porušení dobrých mravů. O hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu úpravy obč. zák. tak jde tehdy, jde-li o závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členů jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2425/98, 29 Odo 228/2000, 33 Odo 538/2003, 33 Cdo 2425/98, 33 Odo 1420/2005, 33 Cdo 767/2011, 33 Cdo 538/2003 nebo sp. zn. 33 Cdo 2743/2021), proto ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje předpoklady pro vrácení daru a dárce se také jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 228/2000 nebo 33 Cdo 1302/2007). Uvedená judikatura vztahující se k předchozí právní úpravě je využitelná i při aplikaci současné právní úpravy, která rovněž jako předpoklad pro odstoupení od darovací smlouvy a pro vydání daru považuje závadné chování obdarovaného (ať vůči dárci nebo členům jeho rodiny) značné intenzity, neboť se přímo dle dikce zákona musí jednat o jednání dárce, kterým obdarovanému ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti a navíc musí být takové povahy, že obdarovaný tím zjevně porušil dobré mravy. Tudíž ani občanský zákoník účinný od 1. 1. 2013 nepovažuje kterékoliv nevhodné jednání obdarovaného, byť učiněné úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, jímž ublížil dárci nebo osobě mu blízké, nepovažuje za předpoklad pro vrácení daru.

14. Soud prvního stupně tak správně z hlediska posuzování naplnění předpokladů pro vrácení (vydání) daru nepovažoval za podstatné jednání žalované, jímž měla žalobkyni dle jejích tvrzení ovlivnit k tomu, aby na žalovanou darovací smlouvou uzavřenou dne 21. 5. 2014 převedla zbývající spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech o velikosti ½, když jednání budoucího obdarovaného před uzavřením darovací smlouvy je pro posuzování otázky naplnění předpokladů pro vrácení (vydání) daru irelevantní a jak také správně soud prvního stupně uvedl, tvrzení žalované o exekucích vedených vůči jejímu bratrovi si mohla žalobkyně ověřit a bylo na jejím uvážení, jak se z hlediska dispozice se spoluvlastnickým podílem na nemovitých věcech zachová.

15. Soud prvního stupně se tak správně zabýval především tím, zda důvod pro vrácení (vydání) daru naplňuje jednání žalované spočívající v utracení psa [anonymizováno] veterinářem, což byl stěžejní, žalobkyní tvrzený důvod pro odvolání daru pro nevděk, a dospěl-li k závěru, že toto jednání žalované důvody pro odvolání daru nenaplnilo, odvolací soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.

16. Jak také správně uvedl soud prvního stupně, především je nutno hodnotit příčiny, které k utracení psa vedly, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by psa [anonymizováno] žalovaná nechala utratit ve snaze ublížit žalobkyni nebo jejímu synovi [jméno] [příjmení], majiteli psa. V řízení totiž bylo bezpečně prokázáno, že se jednalo o psa, který nebyl vychován, nebyl socializován, tudíž byl těžko zvladatelný, utíkal, pokousal jiného psa, který musel být utracen, kvůli čemuž bylo i vedeno přestupkové řízení, a žalovaná k uvedenému kroku (tj. usmrcení psa) přistoupila poté, co pes zavinil pád žalobkyně vedoucí ke zlomenině její nohy, žalované se psa nepodařilo umístit do útulku, přičemž majitel psa [jméno] [příjmení] se sám o psa staral jen minimálně, neboť matku navštěvoval pouze o víkendech. I když žalobkyně nepochybně měla k [anonymizováno] citovou vazbu, neboť pes s ní žil v domácnosti, sama si uvědomovala, že péči o psa řádně nezvládá, což bylo zjištěno z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], když žalobkyně se vyjádřila tak, že by bylo nejlepší dát psa pryč, ale bojí se to sdělit synovi ([jméno] [anonymizováno]).

17. I když usmrcení zdravého zvířete je smutnou, politováníhodnou skutečností, a rozhodně je nelze označit za vhodné řešení, podstatné pro rozhodnutí ve věci je, že problémy se psem [anonymizováno] byly důsledkem jednání majitele psa [jméno] [příjmení], který si psa pořídil, ale nevychoval jej, nechal jej na starost své matce žijící v nemovitosti žalované, přičemž žalobkyně výchovu psa nezvládala a pokud žalovaná po úrazu matky (žalobkyně) zvolila ne zcela ideální řešení, v řízení nebylo prokázáno, že by tak učinila v úmyslu ublížit žalobkyni nebo synovi žalobkyně (svému bratrovi, proto se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalované nelze posoudit jako hrubě či zjevně porušující dobré mravy.

18. Za situace, kdy soud prvního stupně jednání žalované posoudil jako nezpůsobilé pro naplnění předpokladů pro odvolání daru a jeho vrácení (vydání), bylo nadbytečné se zabývat otázkou platnosti dohody o narovnání uzavřené mezi účastnicemi dne 27. 9. 2018 Odvolací soud přesto k tomu dodává, že se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o platnosti tohoto právního jednání. S ohledem na obsah dohody o narovnání lze sice souhlasit s žalobkyní, že obsah dohody zjevně připravila žalovaná, ale je také nesporné, že dohodu o narovnání podepsaly obě účastnice a žalobkyně je plně svéprávnou osobou, potom těžko obstojí tvrzení žalobkyně, že k uzavření dohody chyběla její vůle a dohoda je tak neplatná dle § 551 o. z. Rovněž nic nesvědčí pro závěr o neplatnosti dohody podle § 580 odst. 1 o. z., když toto právní jednání se nepříčí dobrým mravům, ani neodporuje zákonu a dohody nemůže být ani neplatnou dle § 581 o. z., když žalobkyně je možná osobou snáze ovlivnitelnou, ale nic nenasvědčuje tomu, že by nebyla osobou plně svéprávnou anebo že by právní jednání učinila v duševní poruše, která jí činila neschopnou právně jednat.

19. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. v plném rozsahu potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení a v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Žalovaná byla i v odvolacím řízení zcela úspěšná, takže dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v nákladech na zastoupení, a to v odměně zástupkyně za 1 úkon právní služby ve výši 22 300 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v 1 režijním paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále v částce 4 746 Kč odpovídající 21 % DPH.