61 Co 192/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B, IČO IČO advokáta C sídlem Adresa advokáta C o zaplacení 42 642 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 4. 2025, č. j. 11 C 421/2021-212 Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba o zaplacení částky 42 642 Kč s příslušenstvím se zamítá. Žádný z účastníků, včetně vedlejší účastnice na straně žalované, nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 11 C 421/2021-212, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 42 642 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 42 642 Kč od 19. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a žalované a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 50 820 Kč, a to ve prospěch České republiky na účet Okresní soudu v Sokolově do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodoval o žalobě na zaplacení částky 42 642 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody vzniklé žalobci pádem na zledovatělém nástupišti vlakové zastávky (stanice) Kraslice předměstí dne 19. 11. 2020. Věc soud prvního stupně posoudil podle obecných ustanovení občanského zákoníku o obecné odpovědnosti za újmu, neboť zákon o drahách neobsahuje žádné speciální ustanovení. Po zhodnocení skutečností zjištěných na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že o námraze na nástupišti v Kraslicích se žalovaná dozvěděla dne 19. 11. 2020 již okolo 9 hodin, poté okamžitě vyslala úklidovou četu k úklidu v pořadí dle důležitosti zastávek, která na zastávku Kraslice předměstí dorazila až v 10:30 hodin poté, co byly provedeny práce na zastávce (stanici) Kraslice (hlavní nádraží) vzdálené od zastávky Kraslice předměstí 3 km. Ačkoli dne 19. 11. 2020 neměla žalovaná ještě aktivován plán zimní údržby, měla být dle názoru soudu prvního stupně schopna adekvátně reagovat na povětrnostní podmínky, a to zvláště za situace, kdy je jí známo, že nástupiště jsou vyvýšená, a proto promrzají rychleji, kdy tvorbu námrazy mohla žalovaná očekávat i s ohledem na panující povětrnostní podmínky. Povinnost zajistit údržbu a opravy dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost dle § 20 zákona o drahách přitom na základě nájemní smlouvy přešla na žalovanou, a tudíž bylo její povinností zajistit bezpečný pohyb osob po nástupišti. Tuto svoji povinnost dle názoru soudu prvního stupně žalovaná porušila. V konkrétním případě měla také zakročovací povinnost. Sám žalobce se na vzniku újmy nijak nepodílel, neboť neměl jinou variantu a musel při výstupu z vlaku vstoupit na nástupiště, které bylo neošetřené a pokryté ledovkou, sám nemohl předpokládat, že se bude na nástupišti zastávky Kraslice předměstí nacházet zledovatělý povrch, a ani jiným svým jednáním či opomenutím ke vzniku svého úrazu nepřispěl. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že bylo prokázáno, že ze strany žalované došlo k porušení právní povinnosti zajistit údržbu dráhy tak, aby byl umožněn bezpečný pohyb osob po nástupišti, žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti újma, přičemž zavinění ve formě nedbalosti je presumováno. Bylo tak dle něj na žalované, aby prokázala, že škodu nezavinila, a tedy prokázala, že si počínala tak, aby nedocházelo k újmě na zdraví, a že nebylo v jejích silách vzniklé nebezpečí zcela odvrátit (zamezit vzniku škod), případně alespoň zmírnit následky. Přes poučení soudu v tomto směru dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. však žalovaná žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila s tím, že dle svého přesvědčení svoji povinnost tvrzení a důkazní splnila tím, že svědeckou výpovědí svědka jméno FO prokázala, že jakmile se o nastalé situaci (námraze nástupiště) dozvěděla, začala s údržbou shodně, jako by byl aktivován plán zimní údržby. Dle soudu prvního stupně však ten, kdo nezakročí podle § 2901 o. z., ač k tomu byl povinen, porušuje zákon (§ 2010 o. z.), čímž naplní jeden z předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy. O námraze vyskytující se v Kraslicích přitom zaměstnanec žalované věděl již v 9 hodin, a nelze proto žalované či vedlejší účastnici na její straně přisvědčit ohledně toho, že až do doby úrazu žalobce neměla o náhle vzniklé námraze povědomost. Dle soudu prvního stupně nelze rovněž akceptovat tvrzení, že žalovaná dodržela lhůty pro zmírňování závad ve sjízdnosti na místních komunikacích stanovené ve vyhlášce č. 104/1997 Sb., která provádí zákon o pozemních komunikacích, a na danou věc se tedy nevztahuje. I pokud by dle soudu prvního stupně bylo možné tuto vyhlášku aplikovat analogicky, nelze dle něj ponechat bez povšimnutí, že § 46 této vyhlášky stanovuje časové lhůty pro zajištění sjízdnosti místních komunikací I. a II. třídy, nicméně ke stanovení rozsahu, způsobu a lhůt k odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací zmocňuje zákon o pozemních komunikacích (§ 27 odst. 7 věta druhá) obce. Argumentace vedlejší účastnice, že žalovaná zajistila schůdnost nástupiště do 4 hodin, tedy ve lhůtách stanovených vyhláškou č. 104/1997 Sb., a že tudíž nemohla porušit svoji povinnost stanovenou zákonem, je tak dle názoru soudu prvního stupně lichá. Dále soud prvního stupně uvedl, že dle něj žalovaná mohla alespoň adekvátními kroky zmírnit případné následky nebezpečné situace, například varováním cestujících prostřednictvím dispečera, který takovou informaci mohl předat strojvedoucímu, který mohl informaci předat cestujícím. Poskytnutím varování před námrazou mohla tedy žalovaná buď přímo zamezit vzniku škody nebo alespoň zmírnit následky nebezpečné situace, neboť by tak odpadl moment překvapení cestujících při výstupu na příslušné zastávce. Dle soudu prvního stupně tedy žalovaná měla přijmout takové rozhodnutí, které by vedlo k zamezení vzniku škody nebo eliminaci nebezpečí, a pokud nebyla schopna ošetřit povrch nástupiště tak, aby umožnila bezpečný pohyb osob po něm, měla adekvátním způsobem alespoň cestující varovat. Dle soudu prvního stupně byly tudíž splněny veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za újmu, přičemž výše náhrady újmy byla v době rozhodování soudu prvního stupně mezi účastníky nespornou. Soud prvního stupně proto žalobě zcela vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení, na jehož zaplacení má žalobce podle § 1970 o. z. nárok a jeho výše odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 2 o. s. ř., vyčíslil je na straně žalobce na částku 50 820 Kč a povinnost k jejich zaplacení stanovil ve prospěch státu, neboť jde o náklady zastoupení žalobce advokátem, který mu byl ustanoven soudem.

3. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání, které podáním ze dne 27. 6. 2025 doplnila. Dle žalované soud prvního stupně došel po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci. Dle žalované soud prvního stupně nesprávně posoudil odpovědnost žalované za úraz žalobce, když z provedených důkazů vyplývají jiné skutečnosti než uvažované soudem prvního stupně. Zejména svědek jméno FO ve své výpovědi uvedl, že se od vlakové čety dozvěděl o výskytu námrazy na vlakové stanice Kraslice, následně že žalovaná zahájila prostřednictvím svých pracovníků nezbytné udržovací práce spočívající v zajištění schůdnosti nástupišť, nicméně v té době žalovaná neměla žádné informace a nemohla ani rozumně předpokládat, že by se námraza měla vyskytovat výlučně ve stanici Kraslice předměstí. Podle žalované není odpovědná za úraz žalobce i z toho důvodu, že naposledy při své výpovědi dne 30. 1. 2025 žalobce uvedl, že upadl při vystupování z vlaku, a tudíž by dle žalované měla být přičítána odpovědnost dopravci, neboť k úrazu došlo při vystupování z dopravního prostředku. Soud prvního stupně se také řádně nevypořádal s tím, zda bylo v silách žalované zakročit na ochranu žalobce, kdy prokázáno bylo, že žalovaná se snažila urychleně reagovat na nastalé klimatické změny, nicméně soud prvního stupně se soustředil jen na situaci, která nastala, tedy úrazový děj na nástupišti zastávky Kraslice předměstí. Je však třeba věc posuzovat z pohledu žalované, která má ve své správě několik nástupišť na této trase a rozhodla se činit kroky k údržbě jednak bezprostředně a jednak podle své úvahy stran jejich důležitosti. Pokud by žalovaná předpokládala, že se námraza vyskytla pouze na nádraží Kraslice předměstí, což ale není adekvátní, pak mohly být projednávány žaloby jiných osob, které utrpěly úraz ve frekventovanějších stanicích. Naopak tedy dle žalované bylo v řízení prokázáno, že učinila vše, co bylo v jejích silách, aby se předešlo jakémukoliv závadnému stavu nebo úrazu v souvislosti s výskytem námrazy. Za úraz žalobce tak neodpovídá. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.

4. K odvolání žalované se připojila vedlejší účastnice na její straně, kdy dle ní soud prvního stupně odůvodnění svého rozsudku do značné míry postavil na skutečnosti, že svědek jméno FO o námraze na peroně zastávky Kraslice předměstí věděl, nicméně svědek jméno FO se podle své výpovědi dozvěděl od vlakové čety o námraze v hlavní stanici Kraslice, a proto hned zorganizoval úklid v této hlavní stanici, a o námraze v zastávce Kraslice předměstí se dozvěděl až po pádu žalobce z telefonátu z této zastávky, přičemž do půl hodiny zde byl úklid proveden. Dispečer na stanici Kraslice předměstí není zaměstnancem žalované, a pokud jí zprávu dříve nepodal, nelze to dávat k tíži žalované, která na této málo frekventované zastávce žádného zaměstnance nemá. Nicméně ani dispečer, zaměstnanec právnická osoba., o námraze na zastávce vědět nemusel, pokud na ni nevstoupil. Následně ještě své připojení se k odvolání žalované vedlejší účastnice doplnila tak, že pouhým okem při pohledu z okna námraza patrně viditelná na předmětné zastávce nebyla. Dále uvedla, že v kritickou dobu nebyla namrzlá jen zastávka, kde došlo ke zranění žalobce, nýbrž i zastávka hlavní, kde byl úklid neprodleně proveden bez ohledu na to, že ještě nebyl aktivován plán zimní údržby. Zopakovala, že o námraze zastávky Kraslice předměstí se žalovaná dozvěděla až po pádu žalobce, a poté neprodleně úklid provedla. Není tak podstatné, jaká je vzdálenost mezi těmito dvěma zastávkami, neboť žalovaná mohla konat, až když se o nebezpečí dozvěděla. Nelze proto považovat za prokázané, že žalovaná úklid zanedbala, protože mohla mít nad nebezpečnou situací způsobenou nepředvídatelnými přírodními jevy kontrolu. Tu by mohla mít pouze tehdy, pokud by v každé (i nefrekventované) zastávce měla trvale vlastního zaměstnance, který by měl povinnost zastávky hlídat a neprodleně úklidovou četu informovat, anebo kdyby byla informována i o námraze v zastávce Kraslice předměstí ještě před příjezdem vlaku, ve kterém přijel žalobce, případně kdyby byl informován dispečer žalované v Oloví. Ani z hlášení ČHMÚ nebylo možné předpokládat souvislou tvorbu námrazy, neboť zde bylo uvedeno, že námraza se mohla tvořit místy, nikoli na větším území. Jde-li o povrch zastávky, ta je v majetku jiné společnosti, a žalovaná to, jaký povrch byl na zastávce instalován, ovlivnit nemohla. Soudem prvního stupně nebyla vyřešena ani otázka, jaká preventivní opatření mohla žalovaná podle jeho názoru provést a neprovedla.

5. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované a připojení se vedlejší účastnice k němu uvedl, že dle něj není pravdou, že by žalovaná ihned zahájila nezbytné udržovací práce k zajištění schůdnosti nástupišť, neboť zaměstnanec žalované se podle své výpovědi o námraze vyskytující se v Kraslicích dozvěděl již v 9 hodin a k úrazu žalobce došlo až po 10 hodině. Žalovaná jako profesionál v oblasti drážní dopravy fakticky zodpovídá za stav nástupišť, kterých je na daném úseku trati jen 8, jejich průměrná délka je cca 50 m, tedy žalovaná provádí údržbu toliko na cca 400 m nástupišť. Žalovaná také danou lokalitu zná a měla tedy dbát zvýšené obezřetnosti při údržbě zastávky, zajistit častější kontroly nástupiště či zajistit posyp nástupiště vzhledem k období měsíce listopadu a k materiálu, ze kterého je nástupiště vyrobeno, což neučinila. Žalovaná tedy dle žalobce svou povinnost řádné údržby porušila a nezajistila, aby nástupiště umožňovalo bezpečný pohyb osob, naopak se v rámci úspor rozhodla, že bude aktivovat plán zimní údržby až od měsíce prosince. Dále žalobce uvedl, že k jeho úrazu došlo až po vystoupení z vlaku, kdy vylučuje jakékoliv působení dopravního prostředku, neboť ten zcela zastavil na nulovou rychlost, a teprve poté žalobce stisknutím výstupního tlačítka odblokoval dveře, vystoupil a podklouzl až na zledovatělé ploše nástupiště a upadl. To je konstatováno i v lékařské zprávě ošetřujícího lékaře. Za vzniklou újmu tedy neodpovídá dopravce, ale právě žalovaná, která se jako nájemce zavázala k zajištění odstranění sněhu a ledu na nástupišti, a tudíž pro případ porušení tohoto závazku má dle nájemní smlouvy nést odpovědnost za vzniklou škodu. Žalovaná je tak pasivně legitimována. Nemůže být žalobci rovněž přičítáno k tíži, že žalovaná nemá v každé zastávce svého zaměstnance. Naopak žalobce souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že došlo ze strany žalované k porušení právní povinnosti zajistit údržby dráhy tak, aby byl umožněn bezpečný pohyb osob po nástupišti, žalobci vznikla v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti škoda, kdy zavinění ve formě nedbalosti je presumováno, přičemž žalovaná nezachovala takový stupeň opatrnosti, který lze po ní vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně očekávat a který je způsobilý zabránit riziku vzniku škod či ho alespoň co nejvíce omezit. Tomu odpovídá i to, že výkonný ředitel žalované v emailu z 8. 7. 2021 uvedl, že společnost došla k závěru, že příjme odpovědnost za pojistnou událost a že bude v brzké době ze strany pojišťovny plněno. Naopak žalobce nijak ke vzniku újmy na své straně nepřispěl. Žalovaná tedy porušila povinnost dle občanského zákoníku, výše škody byla žalobcem doložena, a proto žalobce navrhl, aby odvolací soud odvolání žalované zamítl a uložil jí povinnost nahradit mu náklady odvolacího řízení.

6. Na podkladě včasného odvolání žalované, k němuž se připojila vedlejší účastnice na její straně, přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované, připojení se vedlejší účastnice na její straně k němu a vyjádření žalobce k odvolání žalované a připojení se vedlejší účastnice k němu, a poté, co dokazování při jednání dne 13. 10. 2025 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

7. Žalobce se v dané věci domáhal po žalované zaplacení částky 42 642 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy, která mu vznikla v důsledku pádu na zledovatělém nástupišti železniční zastávky Kraslice předměstí dne 19. 11. 2020 v 10:01 hod. Žalovaná a vedlejší účastnice na její straně s žalobou nesouhlasily, neboť dle nich žalovaná odpovědnost za újmu způsobenou žalobci nenese. Soud prvního stupně ve věci prvně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 11 C 421/2021-145, tak, že základ nároku uplatněného žalobou je opodstatněný v rozsahu 100 %.

8. K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 10 Co 404/2023-153, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně přitom uložil, aby se v případě zjištění skutkového děje úrazu žalobce soustředil na to, zda k úrazu žalobce došlo při vystupování z vlaku nebo až po vystoupení z vlaku na nástupišti železniční zastávky, neboť v každé z těchto situací je třeba odpovědnost za újmu způsobenou žalobci posoudit odlišně. Dále vyjádřil svůj právní názor, že v žádném případě nelze ale odpovědnost žalované posoudit podle ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a podle provádějící vyhlášky č. 104/1997 Sb. k tomuto zákonu, jak to v tomto prvním rozsudku soud prvního stupně učinil, neboť nástupiště železniční zastávky nejsou podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. součástmi ani příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace, a naopak podle § 5 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a § 9 písm. j) vyhlášky č. 177/1995 Sb. jsou součástí dráhy. Uzavřel tedy, že posoudit odpovědnost za újmu způsobenou žalobci je třeba buď z hlediska úpravy odpovědnosti dopravce za újmu vzniklou cestujícímu za přepravy dle § 2554 odst. 1 o. z., která se nahrazuje podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravních prostředků dle § 2927 a násl. o. z., anebo z hlediska právní úpravy obecné odpovědnosti za újmu podle ustanovení občanského zákoníku, neboť zákon o drahách neobsahuje speciální úpravu náhrady újmy. Pokud by k pádu žalobce došlo až po vystoupení z vlaku, tedy bez jakéhokoliv působení dopravního prostředku, ať již vlivem jeho pohybu, konstrukčního prvku či jakéhokoliv jeho projevu, byla by vyloučena odpovědnost dopravce a také provozovatele vlaku za újmu ve smyslu § 2927 a násl. o. z., neboť žalobci by nevznikla újma za přepravy a nebyla by vyvolána zvláštní povahou provozu vlaku, naopak za újmu vzniklou cestujícímu při vystupování z vlaku by odpovídal dopravce a šlo by o újmu vyvolanou zvláštní povahou provozu vlaku. Již tehdy odvolací soud s ohledem na tvrzení žalobce, že k úrazu došlo až po vystoupení z vlaku na zledovatělém nástupišti, uvedl, že nejspíše bude třeba odpovědnost za újmu vzniklou žalobci posoudit jen podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Podotkl k tomu, že v takovém případě je třeba zohlednit zejména § 20 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, podle kterého je vlastník dráhy povinen zajistit údržbu a opravy dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost, kdy v této souvislosti bude třeba posoudit rovněž to, zda žalovanou stíhala povinnost k údržbě dráhy, pokud není vlastníkem dráhy, kterým je Správa železnic, státní organizace, se kterou žalovaná uzavřela nájemní smlouvu dne 20. 11. 2013 rovněž ohledně regionální dráhy č. 145 Sokolov – Kraslice. Dále odvolací soud uvedl, že do úvahy připadá také aplikace § 2901 o. z. ohledně obecné aktivní zakročovací povinnosti toho, kdo má nad nebezpečnou situací kontrolu, kdy v té souvislosti bude třeba posoudit, zda je to žalovaná, kterou stíhala povinnost k zakročení dle § 2901 o. z. Pokud by žalované jako nájemci mj. nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí povinnost k údržbě dráhy či aktivní zakročovací povinnost svědčila, uložil soudu prvního stupně, aby zhodnotil, zda jsou splněny veškeré předpoklady odpovědnosti žalované za újmu vzniklou žalobci ve smyslu § 2910 o. z. (pro nemajetkovou újmu aplikovaného dle § 2894 odst. 2 o. z.) a § 2956 o. z., což si vyžaduje zjištění, zda žalovaná zanedbala údržbu nástupiště v čase škodní události a zda tím porušila svoji právní povinnost ať už podle zákona o drahách či aktivní zakročovací povinnost dle občanského zákoníku. Dále soudu prvního stupně uložil, aby se vypořádal s tím, zda bylo v možnostech žalované zakročit na ochranu žalobce a provést údržbu nástupiště v čase škodní události, a rovněž osvětlil, jaká preventivní opatření (ošetření nástupiště) a kdy žalovaná dle jeho názoru měla provést. Vedle toho uložil odvolací soud soudu prvního stupně rovněž zabývat se otázkou vzniku všech žalobcem namítaných škod (újem) na jeho straně.

9. Soud prvního stupně po zrušení svého prvního rozsudku ve věci postupoval v intencích pokynů odvolacího soudu, vymezil mezi účastníky sporné a nesporné skutečnosti a dokazování doplnil účastnickým výslechem žalobce a svědeckou výpovědí svědka jméno FO. Po provedení výslechu svědka jméno FO učinili účastníci vznik újmy na straně žalobce a její výši tak, jak je žalobcem v daném řízení požadována, nespornou. Soud prvního stupně dále znovu provedl listinné důkazy, a to nájemní smlouvu uzavřenou žalovanou se Správou železnic, státní organizace, včetně jejího dodatku, oznámení o vzniku úrazu a žádost o odškodnění ze strany žalobce. Žalované poté poskytl poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že žalovaná jakožto osoba odpovědná za schůdnost nástupiště dodržela svou povinnost zajistit bezpečný pohyb chodců, respektive zda s ohledem na okolnosti případu si počínala tak, aby nedocházelo k újmě na zdraví, respektive že nebylo v silách žalované vzniklé nebezpečí zcela odvrátit, případně jeho následky alespoň zmírnit, a tím zamezit vzniku škod. V reakci na to žalovaná uvedla, že žádné jiné důkazy, než které byly doloženy a soudem provedeny nemá, a že má za to, že svoji povinnost tvrzení a důkazní již splnila. Okresní soud poté ještě provedl k důkazu korespondenci žalobce s žalovanou a vedlejší účastnicí na její straně a předžalobní upomínku z 15. 6. 2021 a poté ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

10. S ohledem na námitky uplatněné v odvolání zabýval se nejprve odvolací soud tím, zda je správný závěr soudu prvního stupně ohledně pasivní věcné legitimace žalované ve sporu. Dle názoru odvolacího soudu nelze přisvědčit žalované, že by soud prvního stupně nesprávně skutkově uzavřel, kde k úrazu žalobce došlo. Dle názoru odvolacího soudu z provedených důkazů, včetně výpovědi samotného žalobce vyplývá, že k jeho úrazu došlo sice bezprostředně, ale až po vystoupení z vlaku na zledovatělé ploše nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí dne 19. 11. 2020, bez jakéhokoliv působení dopravního prostředku (vlaku), ať již vlivem jeho pohybu, konstrukčního prvku či jakéhokoliv jeho projevu. Ani případné uvedení, že k úrazu došlo „při vystupování z vlaku“, neznamená dle názoru odvolacího soudu, že by k pádu žalobce došlo za spolupůsobení dopravního prostředku, nicméně vyjadřuje jen to, že k němu došlo bezprostředně poté, co žalobce došlápl na zledovatělou plochu nástupiště železniční zastávky. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost za újmu způsobenou žalobci nenese dopravce (provozovatel vlaku), a námitky žalované v tomto směru tedy důvodné nejsou.

11. Za správný naopak považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že je to žalovaná, která je odpovědná za zajištění schůdnosti nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí umožňující bezpečný pohyb cestujících (chodců) po něm.

12. Jak to uvedl odvolací soud již ve svém zrušujícím usnesení, žalovaná není vlastníkem dráhy, kterým je Správa železnic, státní organizace, se kterou žalovaná dne 20. 11. 2013 uzavřela nájemní smlouvu rovněž ohledně regionální dráhy č. 145 Sokolov – Kraslice, a tedy ji přímo povinnost k zajištění údržby a opravy dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, nestíhá. Skutečnost, že by za újmu vzniklou žalobci mohl odpovídat i vlastník předmětného nástupiště, tedy osoba odlišná od žalované, nicméně pasivní věcné legitimace žalovanou nezbavuje, neboť při případné odpovědnosti více škůdců odpovídají škůdci společně a nerozdílně, a tedy i v takovém případě by se žalobce mohl domáhat náhrady újmu pouze po žalované (viz § 2915 odst. 1 o. z.).

13. Žalovaná je provozovatelkou regionální dráhy a nájemcem příslušných nemovitých věcí, včetně příslušného nástupiště, a jako taková se také smlouvou s vlastníkem dráhy zavázala provádět opravy a údržbu předmětu nájemní smlouvy a udržovat předmět nájemní smlouvy v provozuschopném stavu ve smyslu obecně závazných právních předpisů a zavázala se také zajistit v zimním období odstranění sněhu a ledu na provozních plochách u staveb, na chodnících a komunikacích, pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, zejména bezpečnosti osob a zaměstnanců pohybujících se v kolejišti, na provozních plochách u staveb, na chodnících a komunikacích z oprávněného důvodu s tím, že v případě porušení tohoto závazku ponese plně odpovědnost za vzniklou škodu. Ačkoli přímo z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a Správou železnic, státní organizace, práva a povinnosti žalobci vůči žalované nevznikly, je třeba dovodit, že to byla žalovaná jako provozovatelka této regionální dráhy a uživatelka (nájemkyně) nemovitých věcí, a tedy osoba mající nad touto regionální dráhou kontrolu, včetně kontroly nad nebezpečnými situacemi vzniklými na této dráze, kterou stíhala aktivní zakročovací povinnost dle § 2901 o. z. Pro případ porušení této aktivní zakročovací povinnosti nesla proto také odpovědnost za újmu způsobenou žalobci ve smyslu § 2910 o. z. (pro nemajetkovou újmu aplikovaného dle § 2894 odst. 2 o. z.) a § 2956 o. z., a to při naplnění veškerých předpokladů odpovědnosti, tedy vedle porušení právní povinnosti žalovanou i příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a újmou, kdy zavinění je presumováno.

14. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že veškeré předpoklady odpovědnosti žalované za újmu způsobenou žalobci splněny byly, a současně, že se žalovaná ze své odpovědnosti za újmu vzniklou žalobci ani nevyvinila. Tento závěr soudu prvního stupně však odvolací soud nepovažuje za správný.

15. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalovaná svoji povinnost zakročit na ochranu žalobce spočívající v povinnosti k údržbě nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí neporušila.

16. Předně je třeba uvést, že k námraze nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí nedošlo vlivem chování žalované, nýbrž v důsledku povětrnostních vlivů, které žalovaná (stejně jako nikdo jiný) není schopna ovlivnit. Žalovaná tedy nebezpečnou situaci na nástupišti železniční zastávky Kraslice předměstí nevytvořila, ta byla způsobena povětrnostními vlivy, tedy tzv. vyšší mocí. Žalované by tak mohlo být dáváno za vinu pouze to, pokud by jako provozovatelka této regionální dráhy nepřistoupila (v mezích svých možností) k odstranění takto vzniklé nebezpečné situace či alespoň ke zmírnění jejích následků. K takovému závěru by však bylo možné dle názoru odvolacího soudu dospět pouze tehdy, pokud by přesto, že to bylo v jejích možnostech, k ošetření (údržbě) namrzlého nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí žalovaná vůbec či včas nepřistoupila. Nelze přitom ale na žalovanou klást nepřiměřené (nesplnitelné) požadavky, nýbrž pouze takové, které bylo v jejích možnostech reálně splnit. To v případě vytvoření nebezpečné situace námrazou nástupišť železničních zastávek na regionální dráze Sokolov – Kraslice, kterou provozuje, znamená, že nelze po žalované objektivně požadovat, aby ihned po vzniku takové nebezpečné situace na všech nástupištích železničních zastávek (stanic) této regionální trati přistoupila k údržbě (nebezpečnou situaci odstranila či alespoň zmírnila její důsledky), nýbrž lze po ní objektivně požadovat pouze to, aby v přiměřené době na takto vzniklou situaci údržbou nástupišť adekvátně reagovala. To se dle názoru odvolacího soudu v poměrech posuzované věci stalo.

17. Podle zjištění soudu prvního stupně se žalovaná o námraze na nádraží v Kraslicích dozvěděla v 9 hodin dne 19. 11. 2020, nicméně jde, jak to správně uvádí žalovaná a vedlejší účastnice na její straně, o nádraží železniční zastávky Kraslice, jak svědek jméno FO při své výpovědi k dotazu vedlejší účastnice objasnil, avšak o tom, že se námraza na nástupišti nachází rovněž v železniční zastávce Kraslice předměstí, se dozvěděla téhož dne až kolem 10:00 hodin, zjevně v souvislosti s pádem cestujících na nástupišti této zastávky při vystupování z vlaku, z něhož vystoupil rovněž žalobce v 10:01 hodin. Tomu odpovídá, co bylo uváděno vedlejší účastnicí v komunikaci s žalobcem, a zejména záznam ze dne 19. 11. 2020, který k důkazu odvolací soud provedl, neboť šlo o důkaz, který byl včas žalovanou i vedlejší účastnicí na její straně označen před soudem prvního stupně (před koncentrací řízení) a o kterém ještě při prvním jednání soudu prvního stupně zástupce žalované hovořil jako o důkazu předloženém, ač se tak ve skutečnosti nestalo. Z tohoto důkazu přitom jednoznačně vyplynulo, že až kolem 10 hodiny dne 19. 11. 2020 strojvedoucí Anonymizováno nahlásil žalované namrznutí nástupiště v zastávce Kraslice předměstí. Je tak třeba dle názoru odvolacího soudu uzavřít, že žalovaná dříve informaci ohledně námrazy nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí neměla, tedy neměla ji před pádem žalobce na tomto nástupišti. Pokud takovou informaci žalovaná neměla, nelze dovodit, že by vědomě zanedbala svoji povinnost zakročit k odstranění následků povětrnostních vlivů či alespoň k jejich zmírnění.

18. Lze dále souhlasit se žalovanou a vedlejší účastnicí na její straně, že žalovaná, když se dozvěděla kolem 9 hodiny dne 19. 11. 2020 o tom, že se námraza nachází na nástupišti železniční zastávky Kraslice, si nemusela být vědoma, že se námraza nachází i na všech ostatních zastávkách regionální dráhy, včetně zastávky Kraslice předměstí. Je sice třeba připustit, že zde byla určitá míra pravděpodobnosti, že se námraza rovněž na zastávce Kraslice předměstí bude nacházet (blízkost obou zastávek, umístění zastávky Kraslice předměstí v podstatě ve volné krajině), nicméně informace o tom, že tomu tak skutečně je, se žalované dostala až v době, kdy k úrazu žalobce došlo.

19. I pokud by ale odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná měla předpokládat, že k námraze nástupiště rovněž v železniční zastávce Kraslice předměstí došlo, respektive, že měla a mohla tuto skutečnost alespoň ověřit, stejně by dle názoru odvolacího soudu k porušení její (zakročovací) povinnosti k údržbě nástupiště této zastávky nedošlo. Je tomu z toho důvodu, že se o námraze v železniční zastávce Kraslice dozvěděla žalovaná až kolem 9:00 hodin a v souvislosti s tím přistoupila neprodleně k zajištění údržby nástupiště této železniční zastávky, která je v rámci provozu regionální dráhy významnější (tuto skutečnost považuje odvolací soud za obecně známou v tom ohledu, že zastávky v centru sídel jsou frekventovanější než zastávky na jejich okraji). Pokud tedy k údržbě nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí přistoupila až poté, co byla provedena údržba nástupiště železniční zastávky Kraslice, nelze to považovat za porušení právní povinnosti žalovanou. Pokud podle tvrzení, které nebylo žalobcem zpochybněno, k údržbě nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí došlo kolem 10:30 hodin, tedy cca 1,5 hodiny poté, co byla zjištěna námraza nástupiště železniční stanice Kraslice a byla zde provedena údržba, nelze takový časový odstup považovat za nepřiměřený, nýbrž naopak s ohledem na výpověď svědka jméno FO odpovídající možnostem žalované. Dle názoru odvolacího soudu nelze totiž spravedlivě po žalované požadovat, aby zaměstnávala tolik zaměstnanců, aby současně v jednom okamžiku byla schopna přistoupit k údržbě všech nástupišť regionální tratě Sokolov – Kraslice, neboť by to nebylo z hospodářského hlediska proveditelné, resp. udržitelné (nejde přitom o nedůvodnou snahu po úspoře, nýbrž o obvyklé racionální ekonomické chování). Za adekvátní je třeba v takovém případě považovat, že k údržbě nástupišť jednotlivých železničních zastávek či stanic přistupuje žalovaná podle jejich důležitosti, neboť to odpovídá potřebě zajistit údržbu důležitějších a více frekventovaných nástupišť železničních zastávek či stanice přednostně, neboť se zde pohybuje větší počet osob, a je zde tudíž také předpoklad možné újmy více osob. Ačkoli tedy žalovaná neměla ještě aktivován plán zimní údržby (jehož aktivaci jí ale žádný právní předpis neukládá), postupovala dle názoru odvolacího soudu žalovaná zcela adekvátně zjištěné situaci a v přiměřené době údržbu nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí provedla. Na tomto závěru odvolacího soudu nic nemění ani vzdálenosti zastávek Kraslice a Kraslice předměstí zdůrazňovaná soudem prvního stupně, neboť soud prvního stupně do této své úvahy nezahrnul, že úklidová četa žalované vyjížděla ze zastávky Oloví, poté musela provést údržbu nástupiště zastávky Kraslice, a teprve poté se musela přemístit na zastávku Kraslice předměstí. Z tohoto pohledu tak dobu jeden a půl hodiny nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za nepřiměřenou.

20. I když dle názoru odvolacího soudu nelze v dané věci ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho provádějící vyhlášky č. 104/1997 Sb. aplikovat, přesto porovnání tam uvedených lhůt pro odstraňování závad ve sjízdnosti dle názoru odvolacího soudu potvrzuje správnost závěru o tom, že žalovaná své povinnosti při údržbě nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí nezanedbala. I podle § 41 odst. 1 vyhlášky č. 104/1997 Sb. se zimní údržbou zmírňují závady vznikající povětrnostními vlivy a podmínkami za zimních situací ve sjízdnosti komunikací a ve schůdnosti místních komunikací a průjezdních úseků silnic podle pořadí důležitosti, v případě místních komunikací podle § 27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic, přičemž dle § 42 odst. 2 vyhlášky č. 104/1997 Sb., obec rozhoduje o pořízení plánu zimní údržby (ohledně nástupišť železničních zastávek jí ovšem taková pravomoc nenáleží). Podle § 46 vyhlášky č. 104/1997 Sb. je pak zajišťována sjízdnost místních komunikací I. pořadí důležitosti do 4 hodin. Nástupiště železní zastávky lze považovat za srovnatelné nanejvýš právě s místní komunikací I. pořadí důležitosti. Byla-li jeho údržba zajištěna do 1,5 hodiny po zjištění, že k námraze (jiného) nástupiště na stejné trati došlo a zjištění následovalo krátce po vzniku této námrazy, stalo se tak i z tohoto pohledu včas.

21. Dle názoru odvolacího soudu nelze dále po žalované žádat ani to, aby přistupovala k preventivním opatřením, jak zejména v prvním rozsudku soud prvního stupně zmiňoval, jelikož si lze stěží efektivní preventivní opatření (ošetření nástupiště) představit. Preventivní posyp štěrkem či pískem by v případě námrazy nemusel být účinný, naopak by mohl v běžné klimatické situaci přispět k možnosti pádu chodců, a ani preventivní posyp solí (chemický posyp) nelze za obvyklý a účinný preventivní prostředek údržby považovat, nehledě na jeho případné negativní dopady na životní prostředí. Odhlédnout pak nelze ani od nákladnosti takových opatření.

22. Pokud žalovaná informace o námraze nástupiště zastávky Kraslice předměstí měla až v době pádu žalobce, nepřipadalo do úvahy ani soudem prvního stupně uvažované upozornění cestujících příslušným dopravcem v součinnosti s žalovanou. Ostatně sám žalobce uváděl, a uvádí to i soud prvního stupně, že v nástupní zastávce žalobce (zastávka Oloví) na stejné trati námraza nebyla, námrazu sám žalobce nepředpokládal ani v zastávce Kraslice předměstí, což jen dokládá, že šlo o náhle vzniklou situaci způsobenou povětrnostními vlivy, která se vyskytovala jen v některých místech. Podle zprávy Českého hydrometeorologického ústavu nebyl výskyt slabé ledovky do 9:00 hodin vyloučen, tudíž ani znalost předpovědi počasí odpověď na to, zda k námraze vůbec dojde, a právě na železniční zastávce Kraslice předměstí, také nedávala.

23. Pokud odvolací soud provedl k důkazu fotografie předkládané žalobcem, popis trati a snímky mapy, pak z těchto důkazů vyplynula jen situace v místě, aniž by však měly vliv na rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nepřinesly do věci takové nové skutečnosti, které by jiný závěr odůvodňovaly, a to včetně umístnění dopravní značky upozorňující na riziko vzniku námrazy v blízkosti nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí.

24. Dle názoru odvolacího soudu tudíž žalovaná svoji povinnost v souvislosti s údržbou nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí (resp. povinnost zajistit, aby nástupiště umožňovalo bezpečný pohyb chodců) neporušila, neboť údržbu prováděla v odpovídající míře (dostatečně), a tedy již z toho důvodu odpovědnost za újmu vzniklou žalobci nenese. Není zde tím pádem dáno ani zavinění na straně žalované ani ve formě nedbalosti, jako další předpoklad její odpovědnosti za újmu vzniklou žalobci.

25. Pro úplnost odvolací soud dodává, že i kdyby odpovědnost žalované měla být posuzována obdobně jako odpovědnost vlastníka komunikace za závadu ve schůdnosti (§ 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.), nebyl by žalobce se svojí žalobou stejně úspěšný, neboť výše popsané skutečnosti by vedly k závěru, že žalovaná prokázala, že nebylo v mezích jejích možností závadu ve schůdnosti nástupiště železniční zastávky Kraslice předměstí odstranit, respektive takovou závadu zmírnit (neboť šlo o závadu způsobenou povětrnostními situacemi a jejich důsledky), ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

26. Odvolací soud přitom nezpochybňuje, že sám žalobce se na vzniku újmy nijak nepodílel, neboť i pro něj šlo o situaci nepředvídanou a nepředvídatelnou, na kterou žádným způsobem reagovat nemohl, nezpochybňuje ani to, že újma na straně žalobce nastala, nicméně dle názoru odvolacího soudu žalovaná za tuto újmu odpovědnost nenese. Na tomto závěru odvolacího soudu nic nemění ani ta skutečnost, že žalovaná v průběhu předsoudního jednání s žalobcem se své odpovědnosti nezříkala (email ze dne 8. 7. 2021), byť stále namítala, že v jejích možnostech zabránit újmě žalobě nebylo (přes veškeru snahu o zabezpečení nástupišť na trati Sokolov-Kraslice nebylo možné zabezpečit najednou schůdnost všech nástupišť v jeden okamžik), nicméně nešlo zde o uznání dluhu žalované vůči žalobci, neboť takové náležitosti prohlášení žalované nemělo, a toto prohlášení žalované evidentně vycházelo z předpokladu, že za ni bude plněno její pojišťovnou. Pokud ale v tomto řízení bylo prokázáno, že žalovaná za újmu vzniklou žalobci neodpovídá, nemohla jí být jen z důvodu jejího dřívějšího postoje povinnost k náhradě újmy žalobci uložena.

27. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 42 642 Kč s příslušenstvím zamítl.

28. Přistoupil-li odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně, musel podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by to byl žalobce, který by byl povinen nahradit náklady řízení žalované a vedlejší účastnici na její straně. Vedlejší účastnice na straně žalované se práva na náhradu nákladů řízení vzdala, a tedy jí v důsledku tohoto vzdání se práva na náhradu nákladů řízení právo náhradu nákladů řízení přiznáno být nemohlo. Nadto má odvolací soud za to, že je třeba v dané věci aplikovat § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně žalované (a nevzdala-li by se jich i vedlejší účastnici na její straně) náhradu nákladů řízení nepřiznat. Tyto důvody zvláštního zřetele hodné shledává odvolací soud v tom, že žalovaná v rámci předsoudního jednání se žalobcem projevila ochotu odpovědnost za újmu vzniklou žalobci převzít, což mohlo žalobce utvrdit v jeho závěru o tom, že žalovaná za újmu mu způsobenou odpovídá, i když následně prostřednictvím vedlejší účastnice na její straně byla odpovědnost žalované za vzniklou újmu odmítnuta. Vedle toho je dle názoru odvolacího soudu třeba zohlednit i to, že žalobce skutečně újmu na zdraví na zledovatělém nástupišti železniční zastávky Kraslice předměstí utrpěl, že posouzení odpovědnosti žalované záviselo na řadě skutečností zjištěných a prokázaných až v rámci průběhu řízení v této věci, o kterých žalobce dostatečnou povědomost dříve neměl. Současně přihlédl odvolací soud i k tomu, že žalobce byl z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů soudem osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů pro jeho zastupování v tomto řízení, a tedy povinnost k náhradě nákladů řízení žalované by pro žalobce byla velmi tíživá, zatímco pro žalovanou, jako pro právnickou osobu provozující regionální dráhu, nepřiznání náhrady nákladů řízení natolik tíživé není. Odvolací soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice na straně žalované na jejich náhradu právo nemají.

29. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalovaná se jednání odvolacího soudu dne 13. 10. 2025 neúčastnila, nemohl ji proto seznámit se svou úvahou o aplikaci § 150 o. s. ř. a dát jí možnost se k této otázce vyjádřit, když této možnosti se žalovaná neúčastí při jednání odvolacího soudu sama zbavila. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.