61 CO 243/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka: právnická osoba , IČO sídlem adresa o náhradu škody z pracovního úrazu o odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 9. 2021, č. j. 6 C 206/2018-314

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výrocích II – V se rozsudek soudu prvního stupně ruší a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 712 649 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 657 012,60 Kč od 11. 8. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 500 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 53 136,33 Kč od 22. 10. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalovanému uložil povinnost vyplácet žalobci za ztrátu na výdělku valorizovanou měsíční rentu ve výši 12 148,73 Kč počínaje od 20. 8. 2016, a to každého 15. dne v měsíci k rukám žalobce (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 407 105 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 24 323 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech náhradu nákladů řízení ve výši 14 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

2. K odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ve věci posuzoval nárok žalobce na zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy z důvodu, že dne 17. 8. 2015 v rámci výkonu práce pro žalovaného utrpěl pracovní úraz s rozsáhlým zraněním dolních končetin, přičemž ohledně vzniku nároku bylo provedeno rozsáhlé dokazování a mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 10. 2019, č. j. 6 C 206/2018-165, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 61 Co 26/2020-195, bylo rozhodnuto, že právní základ žalobou uplatněného nároku na náhradu škody vzniklou pracovním úrazem ve smyslu § 366 odst. 1 zákoníku práce je zcela opodstatněný, když současně byla vyloučena možnost zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele (žalovaného) ve smyslu § 367 odst. 2 písm. a) zákoníku práce. V další fázi řízení se tak soud prvního stupně již zabýval pouze výší nároku žalobce, kdy žalobce uplatnil v řízení nároky na náhradu bolestného, ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s uplatněním nároku za vypracování znaleckých posudků, náhrady cestovních výdajů do zdravotnických zařízení, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Znaleckými posudky MUDr. [jméno] [příjmení] bylo bolestné stanoveno na částku 370 250 Kč a náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 162 500 Kč, tyto nároky jsou odůvodněny ust. § 369 odst. 1 zákoníku práce a výše těchto nároků byla mezi účastníky nesporná. Fakturami bylo doloženo, že za zpracování znaleckých posudků žalobce vynaložil částku 6 300 Kč a listinnými důkazy (lékařskými zprávami a technickým průkazem vozidla žalobce) bylo prokázáno, že žalobci vznikly cestovní náklady za cestu do zdravotních zařízení v souvislosti s jeho léčbou po pracovním úrazu ve výši 53 136,33 Kč. Pokud jde o ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ta žalobci náleží dle § 370 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 a dle § 271a odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, za dobu od vzniku pracovní neschopnosti dne 17. 8 2015 do 19. 8. 2016, když od 20. 8. 2016 byl žalobci přiznán invalidní důchod. Výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti po zjištění průměrného výdělku žalobce dle § 271m odst. 1 zákoníku práce a po odpočtu nemocenského vyplaceného žalobci jak zaměstnavatelem (žalovaným), tak i Českou správou sociálního zabezpečení, činí částku 120 462,64 Kč. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je odůvodněn ust. § 1970 o. z., když žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením peněžitého závazku a výše úroku z prodlení je v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále žalobci náleží dle § 271b odst. 1 zákoníku práce, ve znění zákona č. 205/2015 Sb., i náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a jelikož žalobce před pracovním úrazem dosahoval průměrného výdělku 22 628,73 Kč a od 20. 8. 2016 mu byl přiznán invalidní důchod ve výši 10 480 Kč, rozdíl k tomuto datu činí 12 148,73 Kč a žalovaný je tak povinen vyplácet žalobci za ztrátu na výdělku valorizovanou měsíční rentu v této výši počínaje od 20. 8. 2016 O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na plnou náhradu řízení. Vzhledem k osvobození žalobce od soudních poplatků byla žalovanému uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 24 323 Kč, z toho soudní poplatek za majetkovou újmu ve výši 179 898,97 Kč činí 8 995 Kč a soudní poplatek za nemajetkovou újmu ve výši 1 532 750 Kč činí 15 328 Kč. S ohledem na výsledek řízení také žalovanému byla dle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena povinnost zaplatit státem zálohované náklady řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podali žalovaný a vedlejší účastník vystupující na jeho straně včasné odvolání.

4. Žalovaný v odvolání uvedl, že si je vědom mezitímního rozhodnutí, ale dle jeho názoru při úvaze o výši škody měl soud vzít v úvahu zásadní okolnost, kdy v předchozím řízení soudy obou stupňů bylo zjištěno a jde k tíži žalobce, že užil kloubovou hřídel bez krytů, ačkoliv je přímo na krmném voze uvedeno, že použití kloubového hřídele s poškozeným krytem je zakázáno, byť toto porušení výslovného pokynu dle závěru odvolacího soudu nepostačuje ke zproštění odpovědnosti žalovaného. Žalovaný si je vědom speciálního ukotvení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu v ust. § 365 a násl. zákoníku práce, jako zvláštního druhu objektivní odpovědnosti za škodu, proto v řízení o výši nároku v rámci své obrany v souladu s ust. § 4 zákoníku práce odkázal na aplikaci ustanovení občanského zákoníku, když je přesvědčen, že při užití ust. § 2 odst. 3 a § 6 o. z. je stanovení výše škody výlučně jen dle příslušných ustanovení zákoníku práce vůči němu nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy. Nárok žalobce by tak dle korektivu o dobrých mravech měl být adekvátně snížen s užitím úvahy soudu dle § 136 o. s. ř. Žalobce se také vůči žalovanému nechoval poctivě, když úmyslným porušením zákazu nebral ohled na zájem žalovaného jako svého zaměstnavatele a svým úmyslným nepoctivým jednáním vyvolal příčinu vzniku poškození svého zdraví, takže i z tohoto důvodu by měl být nárok žalobce snížen. Žalovaný proto navrhoval změnu napadeného rozsudku tak, že přiznané nároky žalobce budou postupem dle § 136 o. s. ř. poměrně sníženy.

5. Vedlejší účastník v odvolání poukázal na skutková zjištění učiněná v průběhu řízení, kdy bylo znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vyvráceno tvrzení žalobce, že nebyl seznámen s předpisy BOZP a pokyny v oblasti bezpečnosti práce, dále bylo zjištěno, že inkriminovaný krmný vůz, při jehož obsluze došlo k pracovnímu úrazu žalobce, byl opatřen výrazným a čitelným zákazem práce s náhonovou hřídelí s poškozenými kryty, na odloučeném pracovišti žalobce byla k dispozici technicky způsobilá náhonová hřídel s ochrannými kryty a bylo zjištěno, že v případě kontroly byla nezakrytovaná náhonová hřídel demontována a nasazena náhonová hřídel s ochrannými kryty, čímž zcela vědomým a úmyslným jednáním zaměstnanců (včetně žalobce) bylo žalovanému znemožněno plnění jeho preventivní funkce ve formě upozornění na nedostatky v oblasti BOZP. Jestliže i přes existenci zaviněného jednání žalobce by žalovaný měl nést plnou odpovědnost za poškození zdraví žalobce, bylo by to v rozporu s dobrými mravy a zjištěným skutkovým stavem, což však soud prvního stupně při posuzování výše nároku žalobce na náhradu materiální a nemateriální škody vůbec nezohlednil. Nepochybně žalobce má nárok na odškodnění s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudu o nedostatku podmínek pro plné zproštění se odpovědnosti, ale v rámci rozhodování o výši nároku žalobce na náhradu škody na zdraví je nezbytné zabývat se i otázkou spoluzavinění samotného žalobce a tedy i otázkou částečného zproštění odpovědnosti žalovaného. Dle přesvědčení vedlejšího účastníka byly splněny podmínky pro částečné zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu a tento liberační důvod nastupuje v případě, kdy se ostatní liberační důvody uvedené v § 367 zákoníku práce nemohou uplatnit z důvodu, že nedošlo k porušení předpisů ani pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany při práci. Lehkomyslné jednání zaměstnance je podle ust. § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce samostatným důvodem pro částečné zproštění se odpovědnosti a dopadá na případy, lze-li jednání zaměstnance charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zdraví je svým charakterem odpovědností objektivní, nikoliv však absolutní a i zaměstnanec by měl být veden k dodržování zákonných povinností a rozhodnutí soudu by mělo plnit preventivní funkci i vůči dalším zaměstnancům a dát jim na srozuměnou, že jim nebude tolerováno vědomé porušování právních předpisů BOZP a pokynů zaměstnavatele či zcela lehkomyslné jednání. Vedlejší účastník proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka namítl, že uvedená argumentace byla již soudem prvního stupně slyšena a posuzovaná v první etapě řízení před vydáním mezitímního rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o základu předmětu sporu, tj. o tom, že nárok žalobce je dán a proti mezitímnímu rozsudku bylo brojeno řádnými opravnými prostředky, které nebyly úspěšné. Soud prvního stupně tak postupoval po vydání mezitímního rozsudku v souladu se zákonem a při pokračování v řízení předmětem byla pouze výše uplatněných nároků, tudíž nebyl žádný důvod, aby soud prvního stupně základ nároku žalobce postavený najisto jakkoliv krátil. Dále žalobce namítl, že v odvolání je deformován výklad výpovědi svědka [příjmení], který uvedl, že od svých nadřízených měl pokyn, aby v případě kontroly osadil traktor a krmný vůz náhonovou hřídelí s kryty, přičemž orgány provádějící kontrolu bezpečnosti práce o kontrole nevyrozumívají traktoristy zajišťující krmení dobytka, ale zaměstnavatele traktoristů, tj. žalovaného, který pak upozornil svědka [příjmení], že probíhá kontrola. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212a o. s. ř. a § 213 o. s. ř.), vzal v úvahu argumentaci odvolatelů i žalobce a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka v zásadě nejsou důvodná a pokud odvolací soud přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozsudku, učinil tak z důvodu procesních vad, k nimž přihlížel z úřední povinnosti.

8. Mezitímním rozsudkem dle § 152 odst. 2 o. s. ř. soud rozhoduje o základu věci a jeho smyslem je zejména ve složitějších sporech z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení nejprve vyřešit, zda je vůbec dán základ nároku či části základu nároku a teprve po vyřešení této otázky se soud zabývá otázkou určení výše nároku. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, tj. i otázka porušení právní povinnosti, otázka vzniku škody, příčinné souvislosti, otázka odpovědnosti žalovaného, otázka spoluzavinění žalobce (poškozeného) i otázka existence liberačních důvodů pro úplné či částečné zproštění odpovědnosti atd. I v případě pravomocného mezitímního rozsudku je jeho výrok dle § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný pro účastníky řízení a dle odst. 3 téhož ustanovení v rozsahu, v jakém je výrok závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány, tzn. i pro soud.

9. V projednávané věci byla otázka základu nároku již vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 10. 2019, č. j. 6 C 206/2018-165, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 61 Co 26/2020-195, a to tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je zcela opodstatněný, přičemž rozsudek odvolacího soudu nebyl žalovaným ani vedlejším účastníkem vystupujícím na straně žalovaného napaden mimořádným opravným prostředkem (dovoláním). Jelikož po vydání pravomocného mezitímního rozsudku je soud v další fázi řízení výrokem mezitímního rozsudku vázán, soud prvního stupně se správně již nezbýval otázkou snížení nároku žalobce s ohledem na zjištěné skutečnosti, v nichž žalovaný a vedlejší účastník shledávají spoluzavinění žalobce a tím i existenci liberačních důvodů pro částečné zproštění objektivní odpovědnosti žalovaného (zaměstnavatele), neboť touto otázkou se mohl a také zabýval jen při vydání mezitímního rozsudku. Z těchto důvodů jsou odvolací námitky žalovaného i vedlejšího účastníka irelevantní.

10. Pokud jde o napadeným rozsudkem žalobci přiznané nároky na náhradu bolestného, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, nákladů spojených s uplatněním nároku (náklady za znalecké posudky) a na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, žalovaný ani vedlejší účastník proti soudem prvního stupně zjištěné výši nároků nebrojili a i odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že soud prvního stupně ohledně výše těchto nároků učinil správná skutková zjištění i správně nároky právně posoudil, proto odvolací soud pro stručnost v tomto směru zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Jiná situace je ale v případě nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od [datum], kdy i tento nárok žalobce je v plném rozsahu dán, ale při přiznání tohoto nároku se soud prvního stupně dopustil vady řízení, k níž musel odvolací soud přihlédnout i z úřední povinnosti.

12. Podle § 271b odst. 1 zákoníku práce, ve znění zákona č. 205/2015 Sb., náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu, přičemž ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží, ale dle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem, nestanoví-li pracovně-právní předpisy jinak, se rozumí průměrný hrubý výdělek.

13. Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku se tak vychází zásadně z hrubého výdělku zaměstnance, jehož dosahoval před vznikem škody, přičemž v projednávané věci žalobce v žalobě zjevně vycházel z čisté mzdy a z čisté mzdy vycházel i v podání doručenému soudu prvního stupně dne 19. 8. 2020, označeném jako„ upřesnění a rozšíření návrhu“, přičemž až na základě výzvy soudu prvního stupně při jednání dne 17. 9. 2020 žalobce učinil podání doručené soudu prvního stupně dne 22. 10. 2020, označené jako„ upřesnění žalobního návrhu“, v němž při vyčíslení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel z průměrného hrubého výdělku před vznikem škody. Toto podání žalobce ohledně uvedeného nároku ale nemá charakter upřesnění neurčitého podání, má charakter změny žalobního návrhu ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř., přičemž o změně žalobního návrhu soudem prvního stupně rozhodnuto nebylo.

14. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je nárokem na plnění i v budoucnu splatných dávek, proto na skutečnost, že se v průběhu času podstatně mění okolnosti rozhodující pro výši i další trvání dávek, zákonodárce pamatuje tím, že § 271u odst. 2 zákoníku práce zmocňuje vládu upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku, kdy podle vládou vydaných prováděcích nařízení vlády se provádí tzv. valorizace náhrady za ztrátu na výdělku. S ohledem na povahu tohoto nároku jako plnění v budoucnu splatných dávek lze i pravomocný rozsudek vydaný v souladu s ust. § 154 odst. 2 o. s. ř. změnit za podmínek uvedených v § 163 o. s. ř., tj. tehdy, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek.

15. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, ale soud prvního stupně v napadeném rozsudku ohledně nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle tohoto ustanovení nepostupoval, když žalovanému uložil povinnost vyplácet žalobci za ztrátu na výdělku valorizovanou měsíční rentu ve výši 12 148,73 Kč počínaje od 20. 8. 2016, tzn. výši náhrady za ztrátu na výdělku stanovil jen ke dni vzniku tohoto nároku, ale již neprovedl tzv. valorizaci tohoto nároku v souladu s nařízeními vlády vydanými na základě zmocnění dle § 271u odst. 2 zákoníku práce za období do vyhlášení rozhodnutí. Rozhodnutí soudu musí být vykonatelné, proto dle § 261a odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí ukládající splnění povinnosti musí obsahovat přesné vymezení rozsahu a obsahu povinností, tudíž povinnost soudu uvést ve výroku rozhodnutí konkrétní výši nároku ke dni vyhlášení rozhodnutí rozhodně nelze obejít tím, že soud uloží povinnost žalovanému vyplácet rentu (náhradu za ztrátu na výdělku) sice ode dne vzniku nároku žalobce na tuto dávku, ale jen s určením výše dávky k tomuto dni a s dodatkem, že se jedná o valorizovanou dávku. Navíc je obvyklou soudní praxí, že výši nároku na náhradu na ztrátu na výdělku vzniklého žalobci do dne vyhlášení rozsudku soud vyčíslí konkrétní částkou a v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. stanoví samostatně lhůtu k zaplacení této částky, na níž již žalobci vznikl nárok ke dni vyhlášení rozsudku.

16. Pro úplnost je namístě dodat, že žalobce v podání doručeném soudu prvního stupně dne 22. 10. 2020 sice prováděl tzv. valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale žalobcem provedený způsob valorizace je nesprávný, když žalobce valorizaci prováděl analogicky podle toho, jak byl zvyšován jeho invalidní důchod, ačkoliv při valorizaci je nutno postupovat dle nařízení vlády vydaných na základě zmocňujícího ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve výroku II jakož i závisejících výrocích o náhradě nákladů řízení a dále i ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek jej dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o výrok o soudním poplatku, odvolací soud k tomu podotýká, že výše poplatku byla soudem prvního stupně stanovena v nesprávné výši, když soud prvního stupně nezohlednil žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přičemž v tomto případě, jelikož jde o opětující se plnění na dobu neurčitou, dle § 6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, základem poplatku je pětinásobek ceny ročního plnění.