61 Co 251/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno . Anonymizováno , D- Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno Anonymizováno . Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o nahrazení projevu vůle - souhlasu s vydáním předmětu úschovy o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 6. 2024, č. j. 20 C 28/2024-93 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 181 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 20 C 28/2024–93, nahradil projev vůle žalovaného , Jméno žalovaného, , narozeného , Datum narození žalovaného, , bytem , adresa, , jímž je povinen udělit souhlas s vydáním předmětu úschovy žalobkyni, společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , reg. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , se sídlem , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jako oprávněnému vlastníkovi, a to tak, že žalovaný souhlasí s vydáním německého osvědčení o registraci vozidla číslo , Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, k rz: , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, k vozidlu , Anonymizováno, , Anonymizováno, , německého technického průkazu číslo , IBAN, k rz: , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, k vozidlu , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, číslo , IBAN, list k vozidlu , Anonymizováno, , Anonymizováno, , 2 kusy klíčů – bezklíčový systém od vozidla a vozidla tovární značky , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , rz: , Anonymizováno, - , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, : , VIN kód, , barva šedá, rok výroby 2019, palivo diesel, žalobkyni (výrok I), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8 534 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, které svým podáním ze dne 8. 10. 2024 doplnil. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písmeno c), d), e) a g) o. s. ř., kdy jako stěžejní námitku uvedl, že nebyl v předmětné věci nalézacím soudem předvolán k soudnímu jednání, v rámci kterého se chtěl ve věci vyjádřit a navrhnout důkazy, a neměl tak možnost se v předmětné věci řádně hájit, k čemuž dodal, že byl v rozhodné době hospitalizovaný v nemocnici. S ohledem na to dle něj nalézací soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav věci a na základě neprovedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. K výzvám soudu prvního stupně a soudu odvolacího dále žalovaný doplnil, že v současné době je stále v pracovní neschopnosti, jeho zdravotní stav je stabilizovaný, avšak proměnný a čeká jej ještě řada dalších zdravotnických úkonů, které nelze dopředu uvést. V době, kdy si měl převzít žalobu s výzvou k vyjádření, byl ve velmi špatném psychickém stavu, po celou dobu řízení ohledně nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy byl právně zastoupen a rovněž mezi sebou jednali právní zástupci účastníků, jeho právní zástupce však o podané žalobě nebyl ze strany soudu informován a o jednání ve věci nebyla vyrozuměna ani žalobkyně. Dle žalovaného tak v dané věci mohlo dojít k procesním pochybením, a to nikoliv jednáním žalovaného. Žalovaný dále uvedl, že sice obdržel celý spisový materiál, nebyla v něm ale písemnost, ze které by plynulo, že by se měl vyjádřit k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání, neboť s tím by nikdy nesouhlasil. Chtěl se k věci vyjádřit, neboť má za to, že může ve věci uvést dostatek skutečností, které potvrzují, že jednal při koupi vozidla s opatrností a v dobré víře. Má tedy za to, že vozidlo zakoupil v dobré víře, a to se všemi doklady, které nemůže mít osoba, která by vozidlo nevlastnila. Je tedy zřejmé, že se mohl stát obětí promyšleného jednání skupiny pachatelů.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že z blanketního odvolání ani z jeho odůvodnění nelze zjistit žádný nosný argument, jde pouze o částečný opis zákonných ustanovení § 205 odstavec 2 o. s. ř. bez další argumentace, proč jsou tyto odvolací důvody naplněny. V podaném odůvodnění odvolání žalovaný jen nekonkrétně uvádí, že kvůli svému zdravotnímu stavu se nemohl zúčastnit jednání, ke kterému ovšem stejně nedošlo. Žalovaný si zřejmě nezorganizoval přeposílání pošty ani kontrolu poštovní schránky během své hospitalizace, kdy jeho zástupkyně měla být údajně soudem ignorována z důvodu zmatku kvůli dvěma různým spisovým značkám. V meritorním smyslu odvolání neobsahuje dle žalobkyně vůbec nic, a již jen proto by měl být rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud by odvolání nebylo z důvodu chybějícího odůvodnění odmítnuto. Dále žalobkyně podotkla, že žalovaný nebyl při nákupu vozu v dobré víře, poněvadž údajný vlastník, který mu v Německu tento vůz prodal za cca 500 000 Kč, nebyl vůbec zapsán ve velkém německém technickém listu, a z toho důvodu nemohl žalovaný nabýt vlastnictví k vozu podle německého práva (§ 932 odst. 1 BGB-DE), kromě toho je takové nabytí zcela vyloučeno, protože vůz byl žalobkyni odcizen (§ 935 odst. 1 věta první BGB-DE).

5. Jinak se ještě žalobkyně po vydání rozsudku soudu prvního stupně a po uplynutí odvolací lhůty vyjádřila k otázce náhrady nákladů řízení, aniž by odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně do nákladového výroku podala, a uvedla, že náklady řízení před soudem prvního stupně představují u ní částku 40 768,40 Kč.

6. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a poté co při jednání dne 29. 1. 2025 provedl v potřebném rozsahu dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

7. Nejprve odvolací soud k námitce žalobkyně stran toho, že by odvolání žalovaného mělo být pro jeho vady odmítnuto, uvádí, že k odmítnutí odvolání žalovaného nemohl přistoupit, jelikož ještě předtím, než byla věc poprvé odvolacímu soudu soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí o odvolání žalovaného, žalovaný své odvolání k výzvě soudu prvního stupně doplnil svým podáním ze dne 8. 10. 2024. V tomto podání sice žalovaný skutečně citoval část ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř., ovšem současně zde uvedl i námitky ohledně nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně v souvislosti s tím, že nebyl předvolán k soudnímu jednání, neměl možnost se v předmětné věci účinně hájit, ačkoliv se vyjádřit chtěl a chtěl navrhnout důkazy, což bylo způsobeno rovněž tím, že byl v rozhodné době hospitalizován v nemocnici. V tomto ohledu šlo již o konkrétní námitku ohledně nesprávného postupu soudu prvního stupně, který vydání napadeného rozsudku předcházel, čímž byl způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písmeno c) o. s. ř. v tom směru, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ze strany žalovaného vymezen. Následně ještě žalovaný ve svém podání ze dne 20. 12. 2024 své námitky doplnil v tom směru, že výzvu soudu prvního stupně k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, neobdržel, a dále, že při koupi vozidla jednal s opatrností a v dobré víře, neboť vozidlo zakoupil se všemi doklady, které nemůže mít osoba, jež by vozidlo nevlastnila, a že se sám stal obětí promyšleného jednání skupiny pachatelů. V tomto ohledu tedy v průběhu odvolacího řízení, jak mu to umožňuje § 205 odst. 3 o. s. ř., ještě odvolací důvod doplnil.

8. Odvolací soud se s ohledem na námitky žalovaného dále zabýval tím, zda byly v řízení před soudem prvního stupně splněny veškeré předpoklady pro to, aby soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání. V té souvislosti posuzoval rovněž námitku žalovaného, že mu výzva k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nebyla doručena. Z obsahu spisu přitom odvolací soud zjistil, že žalovanému byla žaloba spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy vyjádřil k žalobě a k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, s doložkou ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. v tom smyslu, že nevyjádří-li se, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2024, č. j. 20 C 28/2024-78), doručena do jeho vlastních rukou dne 15. 4. 2024, kdy toho dne byla zásilka obsahující tyto písemnosti spolu s dalšími žalobkyní předloženými listinnými důkazy žalovaným přímo osobně převzata. Jako jedna z doručovaných písemností bylo přitom usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2024, č. j. 20 C 28/2024-78, přímo na doručence uvedeno. Tato doručenka je opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, jehož pravost žalovaným zpochybněna nebyla, když ostatně sám připouští, že mu soudní písemnosti doručeny byly, pouze se dle něj mezi nimi nenacházela výzva k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. S ohledem na to, že doručenka ohledně doručení soudních písemností žalovanému dne 15. 4. 2024 obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti (§ 50g o. s. ř.) a je veřejnou listinou, prokazuje v souladu s § 50f odst. 3 o. s. ř. doručení na ní označených písemností, není-li prokázán opak. Opak žalovaným prokázán nebyl, neboť žalovaný se omezil jen na své tvrzení a žádný důkaz k prokázání opaku jím označen nebyl. Odvolací soud tudíž vychází z toho, že výzva žalovanému k vyjádření se ve smyslu § 115a o. s. ř. doručena soudem prvního stupně dne 15. 4. 2024 byla, a to s doložkou dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný však na tuto výzvu soudu prvního stupně nijak nereagoval (ani ve stanovené lhůtě a ani později do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně), ve věci a ani k otázce rozhodnutí věci bez nařízení jednání se nijak nevyjádřil, proto soud prvního stupně správně vycházel z toho, že žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

9. Za důvodnou nelze považovat ani výtku žalovaného v tom směru, že by snad soud prvního stupně nesprávně nejednal s jeho zástupkyní, jelikož v této věci plná moc zástupkyně žalovaného v té době nebyla soudu prvního stupně předložena a byla mu předložena až po vydání rozsudku soudu prvního stupně dne 28. 7. 2024. Podle § 32 odst. 1 o. s. ř. každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil. Pokud tedy do dne 28. 7. 2024 nebylo zástupčí oprávnění zástupkyně žalovaného soudu doloženo, správně jednal soud prvního stupně přímo s žalovaným. Na tom nic nemění ani to, že plná moc ve prospěch zástupkyně žalovaného byla založena ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 30 Sd 20/2023, jelikož jde o jinou věc, a tedy předložení plné moci v této jiné věci neznamená, že by k ní bylo možné přihlížet i ve věci této. Pro úplnost odvolací soud dodává, že není pravdivé ani tvrzení žalovaného, že by jeho zástupkyně v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 30 Sd 20/2023 nebyla o podání žaloby a vedení řízení o nahrazení souhlasu žalovanému s vydáním předmětu úschovy informována, neboť Okresní soud v Karlových Varech o podání žaloby a vedení tohoto řízení zástupkyni žalovaného informoval dne 29. 2. 2024. Nic tedy žalovanému, případně jeho zástupkyni nebránilo v tom, aby byla její plná moc předložena rovněž v této věci.

10. Pokud jde o námitku žalovaného, že v rozhodné době měl být hospitalizován a z toho důvodu nemohl v řízení participovat, pak ani tato skutečnost ze strany žalovaného prokázána nebyla, jelikož žalovaný k výzvě soudu prvního stupně a rovněž k výzvě odvolacího soudu, ve které byl poučen i o riziku nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání, pokud své tvrzení ohledně hospitalizace v rozhodné době neprokáže, předložil pouze potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, podle které je neschopen práce od 24. 7. 2024, tedy až v době následující po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a propouštěcí zprávu Fakultní nemocnice v Motole, podle které byl v této nemocnici hospitalizován od 27. 9. 2024 do 4. 10. 2024, tedy rovněž až v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Z této lékařské zprávy se sice podává, že žalovaný byl operován již 4. 3. 2024, že byl ve Fakultní nemocnici v Motole hospitalizován rovněž v červnu roku 2024, ovšem nevyplývá z ní, že by byl hospitalizován v nemocnici v době doručení mu výzvy soudu prvního stupně dne 15. 4. 2024 a ve lhůtě 15 následujících dnů, tedy že by v soudem prvního stupně stanovené lhůtě nemohl sdělit, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasí. Současně se z potvrzení o pracovní neschopnosti ani předložené lékařské zprávy nepodává, že by žalovaný nebyl schopen procesní úkony v daném řízení činit, přičemž, jak už shora uvedeno, ani na výzvu odvolacího soudu žádné další důkazy k prokázání hospitalizace i ohledně zdravotního stavu, který by jej z úkonů v tomto řízení vylučoval, žalovaný neoznačil, a tedy toto své tvrzení neprokázal. Jakkoli tedy odvolací soud nezpochybňuje, že u žalovaného bylo zjištěno závažné onkologické onemocnění a že od měsíce března 2024 podstupoval jeho léčbu, nelze uzavřít, že by mu jeho zdravotní stav v účasti v tomto řízení bránil, respektive jej z procesních úkonů v tomto řízení vylučoval.

11. Ani při jednání odvolacího soudu dne 29. 1. 2025, jehož se žalovaný sice osobně neúčastnil, ale účastnil se ho jeho zástupce, žádné další skutečnosti ohledně doručení výzvy k vyjádření se ve věci a k rozhodnutí věci bez nařízení jednání a ohledně zdravotního stavu žalovaného uvedeny nebyly a nebyly vzneseny ani žádné připomínky stran k těmto otázkám provedeným důkazům.

12. Závěrem odvolacího soudu tudíž je, že v dané věci byly veškeré zákonné předpoklady dle § 115a o. s. ř. pro to, aby soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání, splněny, neboť rovněž žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila.

13. Pokud byly předpoklady pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. splněny, správně vyšel soud prvního stupně při svém rozhodování z předložených listinných důkazů a z toho, co bylo účastníky do dne vydání rozsudku soudu prvního stupně uvedeno. Vzhledem k tomu, že žalovaný nereagoval ani na výzvu soudu prvního stupně k vyjádření se ve věci, vycházel pouze z tvrzení žalobkyně a jí předložených důkazů, včetně důkazů založených v jí k důkazu označeném spise Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 30 Sd 20/2023.

14. Na základě těchto listinných důkazů soud prvního stupně zjistil skutkový stav, jak jej popsal ve čtvrtém odstavci odůvodnění svého rozsudku, tedy dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně je vlastnicí předmětu úschovy, že jí předmětné vozidlo, včetně dokladů k němu, bylo neoprávněně odňato s podezřením na spáchání trestného činu a že následně vozidlo bylo zajištěno na území České republiky a uloženo do soudní úschovy, přičemž k vozidlu vedle žalobkyně uplatnil vlastnické právo rovněž žalovaný.

15. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že v souladu se zákonem č. 91/2012 Sb. je dána jeho mezinárodní pravomoc pro řízení o žalobě na uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy a rovněž je soudem místně příslušným k vydání takového rozhodnutí podle § 299 odst. 2 z. ř. s. Otázku vlastnictví k předmětnému vozidlu s ohledem na § 70 zákona č. 91/2012 Sb. posuzoval podle ustanovení německého práva, zejména dle § 935 odst. 1 BGB, a dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastnicí předmětného vozidla, jakož i dalších věcí, které tvoří předmět úschovy, neboť vozidlo bylo odebráno z dispozice žalobkyně neoprávněným jednáním osoby či osob, které by mohlo naplňovat i skutkovou podstatu trestného činu, a tedy žalobkyně nikdy nepozbyla svého vlastnického práva k předmětu úschovy a je stále nositelkou hmotněprávního nároku, v souladu s nímž jí předmět úschovy po právu náleží. Žalovaný je naproti tomu osobou, která předmět úschovy vydala policejnímu orgánu s tím, že po určitou dobu disponovala s předmětem úschovy, ovšem k platnému převodu vlastnického práva na žalovaného nedošlo. V souladu s úspěchem žalobkyně ve věci rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rovněž o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně.

16. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nemohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání, a proto také listinné důkazy, ze kterých vycházel soud prvního stupně, respektive ze kterých vycházet mohl, při jednání odvolacího soudu provedl. Tím také umožnil žalovanému, aby se k takto provedeným důkazům mohl vyjádřit. Nicméně i odvolací soud při svém rozhodování mohl vycházet jen z těch tvrzení a z důkazů, z nichž mohl vycházet soud prvního stupně, jelikož i v případě, rozhodl-li soud prvního stupně ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., řídí se v odvolacím řízení projednání věci systémem neúplné apelace, tudíž k nově tvrzeným skutečnostem ze strany žalovaného či k jím nově označeným důkazům by mohlo být odvolacím soudem přihlédnuto pouze tehdy, pokud by pro to byly splněny podmínky uvedené v § 205a o. s. ř. Tento závěr přitom vyplývá z toho, že v případě, pokud účastníci souhlasili nebo se má za to, že souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nemohlo se jim dostat ani poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř., které je poskytováno pouze účastníkům, kteří jsou přítomni u jednání (k tomu srovnej shodně rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 566/2003). Žalovaný jako svá tvrzení, která v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil, v odvolacím řízení uvedl, že si počínal při koupi automobilu s opatrností a zakoupil jej v dobré víře se všemi doklady, které nemůže mít osoba, jež by vozidlo nevlastnila. Tato obrana žalovaného však není nová, jelikož vyplývala (vyšla najevo) již z těch důkazů, které byly předloženy žalobkyní, respektive které byly součástí spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 30 Sd 20/2023, který žalobkyně k důkazu navrhla, a tedy k ní mohlo být přihlédnuto. Vlastním skutkovým tvrzením žalovaného v rámci této obrany bylo nicméně v každém případě pouze to, že předmětné vozidlo nabyl se všemi doklady, neboť ve zbytku jde již o hodnocení žalovaného, že z toho důvodu si počínal s náležitou opatrností a byl dobrověrným nabyvatelem automobilu. Důkazy k prokázání svých tvrzení žalovaný ani v rámci odvolacího řízení neoznačil žádné.

17. Po provedení dokazování listinnými důkazy, vůči nimž žalovaný neuplatnil žádné námitky, souhlasí odvolací soud se zjištěními soudu prvního stupně ohledně toho, že je to žalobkyně jako právnická osoba německého práva, která byla a je vlastníkem předmětného osobního automobilu tovární značky , Anonymizováno, , Anonymizováno, , včetně dokladů k němu, přičemž vlastnické právo k němu nabyla jako právní nástupkyně společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, převodem z obchodního majetku této společnosti do obchodního majetku žalobkyně (zjištěno z partnerské smlouvy společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 1. 2. 2002 a jejího doplňku ohledně změny názvu na , Anonymizováno, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 18. 1. 2008, usnesení společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne , datum, ohledně vystoupení , Anonymizováno, , Anonymizováno, a jeho majetkového vyrovnání, oznámení o založení společnosti pod názvem , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, jméno FO, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 14. 9. 2021, výpisů z partnerského rejstříku ohledně společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 21. 11. 2023, potvrzení o koupi vozidla ze dne 22. 8. 2023, potvrzení daňového poradce , jméno FO, ze dne 6. 12. 2023 ohledně převodu vozidla z obchodního majetku společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, do obchodního majetku společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a osvědčení o registraci vozidla, kdy veškeré tyto listiny byly žalobkyní předloženy v překladu do jazyka českého).

18. Dále vzal odvolací soud za prokázáno, že žalobkyně hodlala předmětné vozidlo prodat, že ohledně jeho prodeje jednala a s domnělým kupujícím prostředky komunikace na dálku dokonce podepsala (respektive její společník) kupní smlouvu ze dne 4. 9. 2023, ovšem s výhradou vlastnictví. K dobrovolnému předání vozidla ze strany žalobkyně nicméně dne 19. 9. 2023 nedošlo, stejně jako nedošlo k zaplacení kupní ceny ze strany domnělého kupujícího, která nebyla uhrazena přes jeho telefonický příslib ani převodem na účet žalobkyně. Při sjednaném předání vozidla s domnělým kupujícím dne 19. 9. 2023 se osoby jednající za domnělého kupujícího vozidla zmocnily vytržením klíčů od vozidla, odstrčením , jméno FO, a ujetím s vozem, ve kterém se nacházely všechny doklady od vozidla, které jsou nyní předmětem úschovy. Dne 20. 9. 2023 v 16:54 hod. , jméno FO, učinila ohledně neoprávněného odnětí vozidla trestní oznámení na policii (zjištěno z listiny o předání dokladů pro koupi vozidla od , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a kopie pasu, osvědčení o podání trestního oznámení ze dne 20. 9. 2023, oboje s překladem do jazyka českého, dále z elektronické korespondence mezi , jméno FO, a , právnická osoba, , informací k případu ze dne 19. 10. 2023, k nimž se společnice žalobkyně při jednání odvolacího soudu vyjádřila a je upřesnila, uplatnění práva přihlašovatele ze strany žalobkyně ze dne 23. 11. 2023 a podpůrně rovněž z nepřeložených listin v jazyce německém, tedy potvrzení o vstupu zboží do jiného státu EU ze dne 14. 3. 2023, kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2023, zprávy , Anonymizováno, Sirene Deutschland ze dne 13. 11. 2023 a dalších listin německé policie a také z rozhodnutí Státního zastupitelství v Lipsku ze dne 27. 7. 2024 ohledně odložení věci trestního oznámení, kdy obsah této listiny v německém jazyce nebyl žalovaným prostřednictvím jejího zástupce zpochybněn).

19. V dokladech ohledně předmětného vozidla, které byly v době jeho odnětí uloženy žalobkyní uvnitř tohoto vozu, byla uvedena společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jak to vyplývá z těchto dokladů vztahujících se k vozidlu, která odvolací soud k důkazu provedl, a to i ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 30 Sd 20/2023, včetně fotodokumentace, která zde byla založena.

20. Pokud jde o koupi vozidla ze strany žalovaného, pak ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 30 Sd 20/2023 vyplývá, že žalovaný zakoupil vozidlo na podkladě inzerátu uveřejněného na stránkách www.mobile.de, ve kterém konkrétní údaje o prodávajícím nebyly uvedeny. Zakoupením vozidla v SRN a jeho dovozem do České republiky pověřil , jméno FO, , který také s prodávajícím telefonicky jednal, ovšem následně se přímo prodávající k předání vozidla v SRN nedostavil, ale měl se k němu dostavit jeho syn, který sice , jméno FO, předložil rumunský pas, neumožnil mu ovšem pořídit si kopii tohoto pasu, tedy ani , jméno FO, nebyl schopen v rámci svého vysvětlení před , právnická osoba, osobu údajného syna prodávajícího blíže označit. Koupě vozidla byla sjednána velmi rychle, neboť inzerát se měl objevit na internetu v době kolem 20:00 hodin dne 19. 9. 2023, tedy v den, kdy došlo k neoprávněnému odnětí vozidla žalobkyni, následně dopoledne dne 20. 9. 2023 bylo dojednáno převzetí vozidla s , jméno FO, , který do Spolkové republiky Německo pro vozidlo jel, ten jednal s prodávajícím, respektive jeho synem, vozidlo si směl projet jen na krátkou vzdálenost, přičemž kupní cena ve výši 19 900 EUR měla být uhrazena v hotovosti, kdy část peněz poskytl přímo žalovaný a část peněz měl vyzvednout , jméno FO, ještě u dalšího člověka v SRN, jehož údaje však nebyly ani , jméno FO, , ani , adresa, , právnická osoba, sděleny. Písemná kupní smlouva uzavřena nebyla a nebyl předložen ani žádný doklad o zaplacení kupní ceny, neboť zřejmě ani takový doklad vyžadován ze strany , jméno FO, nebyl. , jméno FO, následně vozidlo převezl do České republiky, kde jej žalovaný opatřil svými firemními převozními značkami, absolvoval s ním technickou kontrolu a dne 28. 9. 2023 zjistil, že vozidlo je zřejmě nahlášeno v pátrání, byť následujícího dne nebyla tato informace společností Cebia potvrzena, proto se sám dostavil dne 2. 10. 2023 na , právnická osoba, a zde došlo k zajištění předmětného vozidla, včetně dokladů k němu. Následně byl podán návrh na převzetí tohoto vozidla do soudní úschovy, jemuž bylo soudem vyhověno, námitky žalobkyně byly zamítnuty a žalobkyně a žalovaný byli poučeni o tom, že je třeba podat žalobu na nahrazení projevu vůle druhého z nich k souhlasu s vydáním předmětu úschovy, neboť oba dva právo na vydání předmětu úschovy uplatnili, a to žalovaný s tvrzením, že je dobrověrným nabyvatelem tohoto vozidla (zjištěno z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. Sd 20/2023, žádosti o předání vozidla do soudní úschovy ze dne 2. 11. 2023, informací o zajištění hledaného vozidla ze dne 24. 10. 2023, úředních záznamů o podaných vysvětleních , jméno FO, a , Jméno žalovaného, ze dne 2. 10. 2023, úředního záznamu a potvrzení o předběžném zajištění věci ze dne 2. 10. 2023, žádosti o vydání vozidla ze strany žalovaného ze dne 26. 10. 2023, usnesení ze dne 8. 11. 2023 a ze dne 12. 12. 2023, podání žalobkyně ze dne 23. 11. 2023, poučení účastníkům ze strany soudu).

21. Z podaných vysvětlení , jméno FO, a žalovaného dále vyplynulo, že jsou oba podnikatelé, proto ještě odvolací soud opatřil výpisy z živnostenského rejstříku ohledně jich obou, z nichž zjistil, že oba jsou skutečně podnikateli, žalovaný v rozhodné době přerušenu svoji živnost neměl a jeho oborem činnosti byl velkoobchod a maloobchod (dříve přímo maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím) a rovněž , jméno FO, podnikal v oboru velkoobchod a maloobchod a silniční motorová doprava.

22. Stejně jako soud prvního stupně se odvolací soud zabýval nejprve tím, zda je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky k rozhodnutí této věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že je třeba otázku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) řešit dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 s ohledem na to, že jak žalobkyně, tak žalovaný jsou osobami se sídlem a bydlištěm v členském státě EU. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení přitom platí, nestanoví-li toto nařízení jinak, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Vzhledem k tomu, že žalovaný má bydliště (i sídlo) v České republice a je také státním příslušníkem České republiky, mohl být v souladu s tímto nařízením u českých soudů žalován, neboť současně nejde o věc, na kterou by dopadal čl. 24 ohledně výlučné příslušnosti. Mezinárodní pravomoc českých soudů by nicméně byla dána i podle § 6 zákona č. 91/2012 Sb., na jehož podkladě svoji pravomoc dovodil soud prvního stupně, neboť podle procesních předpisů pro řízení (§ 299 odst. 2 z. ř. s) je pro řízení místně příslušný soud na území České republiky.

23. Dále se stejně jako soud prvního stupně odvolací soud zabýval tím, jaké právo je pro posouzení věci rozhodné. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodným je právo Spolkové republiky Německo. Je tomu tak proto, že skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik vlastnického práva k hmotné věci movité, nastala na území Spolkové republiky Německo, neboť jednak zde byly činěny právní úkony, které se týkaly nabytí vlastnictví ze strany žalobkyně, dále zde mělo dojít k jednání o převodu vlastnického práva ze strany žalobkyně na domnělého kupujícího a rovněž k převodu vlastnického práva ústní kupní smlouvou ze strany neurčeného prodávajícího na žalovaného.

24. K tomuto závěru je přitom třeba dospět jak podle zákona č. 91/2012 Sb. (§ 70 a § 87 odst. 1), jak to učinil soud prvního stupně, ale také podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, a to v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4 tohoto nařízení, kdy v případě prodeje vozidla žalovanému není možné vycházet z obvyklého bydliště prodávajícího, neboť osoba prodávajícího není vůbec známa, a tudíž je třeba vycházet s ohledem na místo uzavření této smlouvy ve Spolkové republice Německo z toho, že kupní smlouva uzavíraná žalovaným je nejúžeji spojena právě s právem Spolkové republiky Německo. Rovněž podle žalobkyní namítaného § 43 úvodních ustanovení k německému občanskému zákoníku (EGBGB) by rozhodným právem pro otázku vlastnického práva bylo právě právo německé. Ostatně proti závěru ohledně rozhodného práva žádná ze stran námitky také nevznesla.

25. Odvolací soud si od Ministerstva spravedlnosti vyžádal překlad ustanovení německého občanského zákoníku (dále jen BGB) týkajících se vlastnického práva a rovněž části ustanovení tohoto občanského zákoníku s výkladem ohledně kupní smlouvy, jež k důkazu jako cizí právo provedl, a to opět bez námitek ze strany účastníků, a dále z nich při svém rozhodování vycházel. Vyšel tedy z toho, že podle § 929 BGB k převodu vlastnictví movitých věcí je potřebné, aby vlastník věc předal nabyvateli a oba se shodli na tom, že vlastnictví má přejít, že podle § 932 BGB prostřednictvím zcizení uskutečněného podle § 929 se nabyvatel stane vlastníkem také tehdy, pokud věc nepatří zciziteli, vyjma toho, když by v době, kdy by podle těchto předpisů vlastnictví nabyl, nebyl v dobré víře s tím, že nabyvatel není v dobré víře, pokud je mu známo nebo v důsledku hrubé nedbalosti mu není známo, že věc nepatří zciziteli, a dále že podle § 935 BGB nabytí vlastnictví na základě § 932 až 934 nepřipadá v úvahu v případě, kdy věc byla vlastníkovi ukradena, ztratila se mu nebo o ni přišel jiným způsobem s tím, že uplatnění toto ustanovení nenachází pouze u peněz nebo cenných papírů na doručitele, jakož i u věcí, které byly zcizeny ve veřejné dražbě nebo v dražbě podle § 979 odst. 1a. Podle § 433 BGB se kupní smlouvou prodávající zavazuje věc předat kupujícímu a poskytnout vlastnictví k věci, přičemž je povinen poskytnout věc kupujícímu bez věcných a právních vad, a kupující je povinen zaplatit prodávajícímu dohodnutou kupní cenu a zakoupenou věc převzít.

26. Pokud odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně a jak jej ještě doplnil odvolací soud provedením důkazů, které byly k dispozici již v době rozhodování soudu prvního stupně a mohly být tedy provedeny i v tomto odvolacím řízení, dospěl k závěru, že soud prvního stupně uzavřel správně, že žalovaný se vlastníkem předmětného vozidla, včetně dokladů k němu, stát nemohl a že jeho vlastnicí je stále žalobkyně. Otázka (původního) vlastnictví žalobkyně přitom nebyla ze strany žalovaného ani sporována a bylo jím pouze namítáno, jak to vyplynulo z vlastních tvrzení žalobkyně a obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 30 Sd 20/2023, že sám v dobré víře předmětné vozidlo, včetně jeho dokladů, do svého vlastnictví nabyl. Pokud ale odvolací soud vyjde z toho, že předmětné vozidlo, včetně dokladů k němu (jako jeho příslušenství), bylo žalobkyni neoprávněně odňato ve smyslu § 935 odst. 1 BGB jednáním, které by mohlo být posouzeno jako trestný čin, a tedy ve skutečnosti své vlastnické právo nepozbyla, nemohl žalovaný od třetí osoby odlišné od žalobkyně vlastnické právo nabýt v žádném případě, i pokud by tedy byl jinak dobrověrným nabyvatelem, jelikož nejde o peníze, cenné papíry na doručitele nebo věci, které byly zcizeny ve veřejné dražbě nebo dražbě.

27. Jen na okraj odvolací soud poznamenává, že i v případě, pokud by bylo aplikováno právo české, tedy zejména zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak ani podle něj by žalovaný vlastnické právo uzavřením kupní smlouvy s neznámým kupujícím na území Spolkové republiky Německo k předmětnému automobilu nenabyl, neboť žalobkyní bylo prokázáno, že předmětný automobil, včetně dokladů k němu, pozbyla činem povahy úmyslného trestného činu (viz § 1111 poslední věta o. z.) a žalovaný jej získal za jiných okolností, než které upravuje § 1109 a § 1110 o. z. (nelze přitom uvažovat ani o tom, že by žalovaný získal automobil od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, neboť jej žalobce zakoupil od neznámé osoby, kterou nebyl schopen identifikovat).

28. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dodává, že v dané věci by žalovaný předmětné vozidlo nenabyl do svého vlastnictví ani tehdy, pokud by nedošlo k neoprávněnému odnětí automobilu žalobkyni, neboť nelze uvažovat s tím, že by jej nabyl v dobré víře v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci na něj. Nicméně pouze v takovém případě by žalovaný vlastnické právo od nevlastníka mohl nabýt. Dobré víře žalovaného totiž okolnosti uzavření kupní smlouvy nesvědčí, a naopak vypovídají o tom, že si nepočínal s dostatečnou obezřetností, ale s hrubou nedbalostí, v důsledku které mu nebylo známo, že věc zciziteli nepatří. Okolnosti zakoupení předmětného vozidla byly totiž takové, že musely u každé osoby zachovávající i jen běžnou opatrnost, vzbudit pochybnost o oprávnění převádějícího subjektu vlastnické právo převést. Tyto okolnosti spočívají v tom, že žalovaný zakupoval předmětné vozidlo na základě inzerátu uveřejněného na internetu bez toho, že by v tomto inzerátu byly uvedeny údaje ohledně prodávajícího, k prodeji předmětného automobilu došlo spěšně, během necelého jednoho dne ode dne zveřejnění inzerátu, prodávající se ani v průběhu jednání o koupi vozidla žalovanému či jeho zmocněnci , jméno FO, blíže neidentifikoval a neprokázal, sám se nakonec ani vlastního předání vozidla a předání kupní ceny neúčastnil, účastnila se jej třetí osoba, údajně syn prodávajícího, který sice , jméno FO, k nahlédnutí předložil svůj rumunský pas, ovšem bez toho, že by mu umožnil učinit si z tohoto rumunského pasu kopie jeho údajů, a tedy ani , jméno FO, nakonec nevěděl, od koho předmětné vozidlo převzal. Nebyla uzavřena písemná kupní smlouva, kupní cena ve výši 19 900 EUR, tedy téměř 500 000 Kč, byla hrazena v hotovosti bez toho, že by žalovaný disponoval dokladem ohledně předání této kupní ceny, respektive alespoň nic o tom ani on a ani , jméno FO, neuvedli a takový doklad jimi předložen nebyl, přičemž v dokladech, které byly k předmětnému vozidlu předávány, byla zapsána německá právnická osoba (a její společník) a prodávající žádný doklad o tom, že by byl oprávněn za ni jednat či že by od ní vozidlo získal, nepředložil a žalovaný ani , jméno FO, to nepožadovali (alespoň při podání vysvětlení neuváděli nic jiného; žalovaný jen obecně uváděl, že měl podle VIN kódu vozidla provést jeho lustraci ve veřejně dostupných databázích, kde ale všechny potřebné skutečnosti ani zjistit nemohl).

29. Pokud za takové situace žalovaný prostřednictvím , jméno FO, předmětné vozidlo převzal a uhradil za něj kupní cenu někomu, jehož údaje mu nebyly známy, v dokladech o vozidle byla uvedena německá právnická osoba (a její společník), aniž by bylo doloženo, že prodávající je za ni oprávněn jednat či že od ní vlastnické právo k vozidlu nabyl, jednal žalovaný v hrubé nedbalosti, neboť za těchto nestandardních a podezřelých okolností, které jej měly vést ke zvýšené obezřetnosti, nevyvinul adekvátní přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Žalovaný se tedy své dobré víry při nabytí osobního automobilu dovolávat vůči žalobkyni nemůže, a to ani z toho důvodu, že při prodeji vozidla byly předány veškeré doklady, které může mít jen vlastník vozidla, neboť právě v těchto dokladech byla zapsána německá právnická osoba (a její společník) a prodávající své oprávnění za ni jednat nedoložil, nedoložil ani převod automobilu na něj a žalovaný ani doložit tyto skutečnosti nežádal. Žalovaného tedy za dobrověrného nabyvatele automobilu považovat nelze, a tudíž jej nemohl nabýt ani dle § 932 BGB, ani dle § 1111 o. z.

30. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalovaný se vlastníkem předmětného vozidla nestal, vlastníkem předmětného vozidla, včetně dokladů k němu, je stále žalobkyně, a tedy rovněž správně ve smyslu § 299 odst. 1 z. ř. s. nahradil souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobkyni. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na plný úspěch žalobkyně ve věci, kdy otázku výše náhrady nákladů řízení v tom směru, zda by žalobkyni neměla náhrada nákladů řízení náležet ve vyšší výši, nepřezkoumával, neboť žalobkyně si sama odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala, a tedy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius v neprospěch žalovaného jako odvolatele nemohl nákladový výrok stejně změnit (minimálně v té výši, v jaké byla náhrada nákladů řízení žalobkyni přiznána, jí přitom náleží).

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, neboť žalovaný se svým odvoláním neuspěl. Při určení výše náhrady nákladů odvolacího řízení vyšel odvolací soud z vyúčtování provedeného jejím zástupcem, tedy přiznal jí náhradu nákladů jejího právního zastoupení v tomto odvolacím řízení rozsahu jednoho úkonu právní služby účasti zástupce žalobkyně při jednání odvolacího soudu. Za tento úkon právní služby náleží zástupci žalobkyně v souladu s provedeným vyúčtováním odměna dle § 9 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 2 300 Kč a náhrada jeho hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč, dále mu náleží náhrada za promeškaný čas cestou k jednání odvolacího soudu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 1, odst. 5 advokátního tarifu za použití § 157 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 475/2024 Sb. ve výši 1 458 Kč a také náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21%, celkem tedy částka 6 181 Kč. Odvolací soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 181 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.