61 Co 26/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno - Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o určení vlastnického práva k nemovitým věcem o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 10. 2025, č. j. 5 C 179/2024-178 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobkyně k řadě nemovitých věcí specifikovaných ve výroku rozsudku a nacházejících se v k. ú. adresa, obec adresa; v k. ú. adresa, obec adresa; v k. ú. adresa, k. ú. adresa, obec adresa; v k. ú. adresa, k. ú. adresa a k. ú. adresa, obec adresa; a v k. ú. a obci adresa (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že všechny nemovité věci, k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnictví, přešly na žalovanou na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 57 T 3/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 7 To 45/2023-28124, když tímto rozsudkem bylo dle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku vysloveno ochranné opatření zabrání věcí, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že tímto rozhodnutím o vyslovení ochranného opatření zabrání věcí v trestním řízení je soud v civilním řízení dle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán a nemá pravomoc rozhodnutí přezkoumávat, a to ani jako předběžnou otázku. Ve věci není ani významné, že výrok rozsudku, jímž bylo vysloveno uvedené ochranné opatření, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 42 T 7/2022, když tímto rozsudkem byl dle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušen výrok o vině pod bodem I, výrok o trestu a další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 57 T 3/2022, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 7 To 45/2023-28124 a zároveň Městský soud v Praze znovu rozhodl o vině a trestu a vyslovil ochranné opatření zabrání týchž nemovitých věcí, když nové rozhodnutí o ochranném opatření by jen nahradilo předchozí rozhodnutí o ochranném opatření, a navíc rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 42 T 7/2022, byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 4 To 17/2025-33421, takže zatím stále platí původní pravomocné rozhodnutí o ochranném opatření. S ohledem na úspěch žalované ve sporu jí dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, když dle § 135 o. s. ř. soud je vázán jen tím, že byl spáchán trestný čin, tj. v daném případě je vázán tím, že obžalovaný právnická osoba spáchal trestný čin podvodu a pokračující trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, ale v ostatním s ohledem na znění § 135 odst. 2 o. s. ř. měl soud prvního stupně z rozhodnutí v trestní věci pouze vycházet, ale nebyl jím však vázán. Podle žalobkyně soud prvního stupně si měl jako předběžnou otázku posoudit možnost nabytí vlastnického práva, tj. měl jako předběžnou otázku posoudit, zda předmětné nemovité věci jsou výnosem z trestné činnosti a žalovaná skutečně mohla vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem nabýt, či nikoliv. Soud je vázán jen rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, proto v případě trestních rozsudků jinými výroky obsaženými v pravomocném odsuzujícím trestním rozsudku civilní soud vázán není a pokud zákon v § 135 odst. 2 o. s. ř. dále stanoví, že jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám a bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází, uvedené ale znamená, že tím není vyloučeno, aby v případě existence jiného rozhodnutí než o spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správného deliktu a o osobním stavu soud z těchto rozhodnutích příslušných orgánů sice vycházel, ale nevylučuje to, aby si otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudil jako předběžnou otázku jinak. V tomto směru na podporu své právní argumentace žalobkyně odkazovala také na komentářovou literaturu [Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář (Aspi) Wolters Kluwer a Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Doležílek, Jiří a kol. Občanský soudní řád 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023]. S právní argumentací žalobkyně se však soud prvního stupně nevypořádal a dle žalobkyně je tak napadené rozhodnutí i ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu nepřezkoumatelné. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě o určení jejího vlastnictví k předmětným pozemkům vyhověl, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitým věcem důkazní břemeno nese žalobce, který musí prokázat, že je skutečným vlastníkem nemovitých věcí. V dané věci žalobkyně předložila pouze listy vlastnictví a trestní rozsudky, jiné důkazy k prokázání svých tvrzení nepředložila a ani je nenavrhovala. O zabrání věcí žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem ve spojení s výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, přičemž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 Tdo 892/2024-28651, v odst. odůvodnění 45 uvedl, že v předmětné trestní věci nevznikla žádná pochybnost o původu finančních prostředků následně použitých k eventuálnímu nákupu nemovitostí a že nemovitosti byly prokazatelně nabyty z výnosu trestné činnosti a nevznikly pochybnosti o původu těchto prostředků. Soud je pak při rozhodování o společném trestu v rámci jiného trestního řízení podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku vázán skutkovými závěry i právním posouzením. Výklad ustanovení § 135 o. s. ř. zastávaný žalobkyní není přiléhavý, neboť soud nemusí znovu dokazovat fakta týkající se trestné činnosti, přestupku nebo osobního stavu, pokud o nich již rozhodl příslušný orgán, ale musí si ověřit, že řízení proběhlo a nejedná se o zjednodušené blokové řízení. Důvodem a smyslem tohoto ustanovení dle žalované je zajištění efektivity soudního řízení k zabránění rozporů mezi soudními rozhodnutími.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumentaci žalobkyně i žalované a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. V projednávané věci je nesporné, že nemovité věci, ke kterým se žalobkyně v tomto řízení domáhá určení svého vlastnictví, žalovaná nabyla na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 57 T 3/2020, jímž v souvislosti s odsouzením bývalého jednatele žalobkyně jméno FO pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 116 k § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a pro pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 116 k § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku bylo také podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku vysloveno ochranné opatření zabrání věcí a mj. bylo rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí žalobkyně (vystupující v trestním řízení v postavení zúčastněné osoby), jež jsou předmětem tohoto řízení. V této trestní věci následně rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 7 To 45/2023-28124, odvolání mj. obžalovaného jméno FO a žalobkyně jako zúčastněné osoby jako nedůvodné zamítl. Ve věci také rozhodoval i Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 8 Tdo 892/2024, dovolání obviněných jméno FO, tituly před jménem Anonymizováno Anonymizováno a zúčastněné osoby obchodní společnosti právnická osoba, odmítl.

7. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že nemovité věci, jež jsou předmětem tohoto řízení, žalovaná nabyla do svého vlastnictví na základě pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení, který nebyl nikdy v rámci mimořádných opravných prostředků zrušen, přičemž odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně i s názorem žalované, že tímto rozsudkem je soud v civilním řízení vázán.

8. Pokud rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 42 T 7/2022, byl zrušen ve výroku o vině pod bodem I výrok o trestu a další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 57 T 3/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 7 To 45/2023-28124, stalo se tak pouze v souvislosti s odsouzením obžalovaného jméno FO pro další skutky, kterými ve spojení se skutky převzatými z uvedeného předchozího rozsudku obžalovaný měl spáchat pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, takže i kdyby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024 nabyl právní moci, na vlastnictví žalované k nemovitým věcem, které jsou předmětem tohoto řízení, by to nemělo vliv, neboť již pravomocně vyslovená pravomocná ochranná opatření by byla znovu převzata do nového odsuzujícího rozsudku. Navíc rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 4 To 17/2025-33421 a věc byla v celém rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, takže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, na jehož základě žalovaná se stala vlastníkem nemovitých věcí, zatím zůstal nedotčen.

9. Pokud jde o vázanost soudu v civilním řízení pravomocným rozsudkem vydaným v trestním řízení o uložení ochranného opatření, odvolací soud sice souhlasí s názorem žalobkyně, že nejde-li o rozhodnutí příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů (nebyl-li vydán v blokovém řízení) a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, soud v občanském soudním řízení si jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může dle § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit sám, ale zároveň také podle druhé věty tohoto ustanovení platí, že bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Právě výklad tohoto ustanovení je pro rozhodnutí v projednávané věci stěžejní, přičemž právní názor žalobkyně, z něhož při uplatnění žalobního nároku vychází, dle odvolacího soudu vyplývá z nedůvodně extenzivního výkladu tohoto ustanovení.

10. Skutečnost, že dle § 135 odst. 2 věty první o. s. ř. jiné otázky než uvedené v odst. 1, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, si může soud posoudit sám, znamená, že uvedené otázky si soud v občanském soudním řízení sice může pro potřebu svého rozhodnutí sám posoudit, ale jako předběžnou otázku, což je podstatný rozdíl proti otázkám výslovně uvedeným v § 135 odst. 1 o. s. ř., které si soud nemůže posoudit ani jako otázku předběžnou, což ale neznamená, že samotnou otázku, jejíž řešení spadá do pravomoci a příslušnosti jiného orgánu, by soud v občanském soudním řízení mohl sám rozhodnout, proto zákon stanoví, že bylo-li o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z tohoto rozhodnutí vychází. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy ochranné opatření o zabrání věci vyslovené rozsudkem soudu v trestním řízení sice není výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, ani kdo jej spáchal, byť na takové rozhodnutí navazuje, ale jelikož jde o rozhodnutí vydané orgánem, který má k tomu pravomoc a rozhodnutí nabylo právní moci, tímto rozhodnutím je soud v občanském soudním řízení vázán a nemůže je přezkoumávat. K přezkumu rozhodnutí o zabrání věci v trestním řízení totiž slouží opravné prostředky v trestním řízení.

11. Situace v projednávané věci je obdobná jako v případě řady jiných občanskoprávních soudních řízení, kdy soud rovněž musí vycházet z pravomocných rozhodnutí jiných orgánů, neboť si nemůže na sebe atrahovat pravomoc, která mu nenáleží. Jinými slovy, soud v občanském soudním řízení (nejde-li o rozhodnutí nadřízeného soudu v občanském soudním řízení na základě řádných či mimořádných opravných prostředků) nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí jiných orgánů, když k případné nápravě vadných rozhodnutí slouží opravné prostředky podle příslušných procesních předpisů, například podle trestního řádu nebo zejména správního řádu, přičemž v případě rozhodnutí správních orgánů účastníci zpravidla mají možnost se ještě domáhat přezkoumání rozhodnutí odvolacího správního orgánu v řízení ve věcech správního soudnictví.

12. Akceptace právního názoru žalobkyně, pokud by soudy v občanském soudním řízení nebyly vázány rozhodnutími příslušných orgánů veřejné moci, které rozhodly o otázkách spadajících do jejich pravomoci, by dle názoru odvolacího soudu vedla k právní anarchii. Dovolávala-li se žalobkyně názorů v odborné literatuře, že ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nevylučuje, aby si jinou otázku než uvedenou v § 135 odst. 1 o. s. ř., již vyřešenou rozhodnutím příslušného orgánu, soud posoudil jiným způsobem, než jak ji vyřešil příslušný orgán, tak uvedené dle názoru odvolacího soudu dopadá na jiné situace, než která je v projednávané věci, a to na situace, kdy soud v občanském soudním řízení v rámci posuzování pro jeho rozhodnutí podstatné předběžné otázky posuzuje jiný skutkový stav, než který posuzoval ve svém rozhodnutí příslušný orgán. Například pokud by ohledně nemovitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení, jiný subjekt než žalobkyně se domáhal vůči žalované určení vlastnictví s tvrzením, že v době, kdy soud v trestním řízení rozhodoval o zabrání věcí žalobkyně jako zúčastněné osoby, věci nebyly ve vlastnictví žalobkyně, otázku vlastnictví potom by si soud v občanském soudním řízení skutečně mohl sám posoudit jako otázku předběžnou jinak, ale z toho důvodu, že by posuzoval jiné skutečnosti, než které posuzoval soud v trestním řízení a také by jednal i s jinými účastníky řízení. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť žalobkyně se jako zúčastněná osoba účastnila trestního řízení, tudíž pokud chtěla zpochybňovat věcnou správnost rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku o ochranném opatření, na jehož základě nabyla k nemovitým věcem vlastnictví žalovaná, měla k tomu k dispozici opravné prostředky v trestním řízení, tj. odvolání a dovolání, přičemž dovolání žalobkyně jako zúčastněná osoba ani nevyužila.

13. V projednávané věci se tak žalobkyně fakticky dožaduje přezkoumání věcné správnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 57 T 3/2022, o vyslovení ochranného opatření zabrání nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně jako zúčastněné osoby, takže se domáhá toho, aby soudy v občanském soudním řízení revidovaly činnost nadřízených soudů v rámci trestního řízení a dospějí-li k jinému závěru než soudy v trestním řízení, jejich rozhodnutí nahradily rozhodnutím soudů vydaným v občanském soudním řízení. Uvedené však s ohledem na výše vyložené vskutku není možné.

14. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Žalovaná byla i v odvolacím řízení zcela úspěšná, takže má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, proto jí odvolací soud jako nezastoupenému účastníkovi přiznal 3 paušální náhrady za každý úkon (za přípravu k jednání, sepis vyjádření a zastoupení při jednání) po 450 Kč ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. a analogicky dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 (s ohledem na zvýšení paušální náhrady dle 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 je nezměněné ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.